Vydání 3/2021

(…)[8] Soud má současně na paměti, že s ohledem na počet napadených rozhodnutí, ve vztahu k nimž se žalobkyně současně domáhá odkladného účinku, jsou v tomto případě soudní poplatky (v rámci poměrů správního soudnictví) vyšší, nicméně to ještě samo o sobě není důvodem pro osvobození od soudních poplatků (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, čj. 10 As 101/2018-32). (…)

[14] Jelikož žalobkyně dosud nesplnila svou poplatkovou povinnost, vyzval ji soud druhým výrokem podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích k zaplacení soudního poplatku. Výše poplatku je stanovena podle položky 18 bodu 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu k zákonu o soudních poplatcích, a činí 3 000 Kč za každé napadené rozhodnutí (§ 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích), proto celkem 39 000 Kč.

[15] Třetím výrokem soud žalobkyni uložil povinnost uhradit soudní poplatek za podání návrhu na odkladný účinek žalobě, který byl usnesením zdejšího soudu ze dne 18. 9. 2020 zamítnut (k ukládání povinnosti zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32). Soud tuto povinnost žalobkyni neukládal v samotném usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku, neboť v té době žalobkyni ještě běžela lhůta k reakci na výzvu soudu ze dne 7. 9. 2020.

[16] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku je spojeno s poplatkovou povinností ve výši 1 000 Kč (položka 20 sazebníku, který je přílohou zákona o soudních poplatcích).

[17] Soud se zabýval tím, zda výše soudního poplatku za návrh na odkladný účinek se stejně jako v případě žaloby odvíjí od počtu správních rozhodnutí (v takovém případě by žalobci uložil soudní poplatek v celkové výši 13 000 Kč), či od počtu formálně podaných návrhů na odkladný účinek (v takovém případě by žalobkyni uložil soudní poplatek ve výši 1 000 Kč).

[18] Podle § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích: „“

[19] Z hlediska jazykového výkladu je hypotéza „[j]“ v tomto případě naplněna, tudíž se uplatní pravidlo, že každé napadené rozhodnutí je samostatným základem poplatku. Toto pravidlo přitom není textem zákona omezeno pouze na poplatek za podanou žalobu, neboť zákon hovoří o poplatku, nikoliv o poplatku za podanou žalobu. Byť zákonodárce rozhodně mohl citované ustanovení formulovat jednoznačněji, čistě jazykový výklad svědčí spíše ve prospěch závěru, že výše poplatku se odvíjí od počtu napadených rozhodnutí, jejichž účinky žalobce žádá pozastavit do skončení řízení (§ 73 odst. 3 s. ř. s.).

[20] Důvodová zpráva k zákonu č. 218/2011 Sb., kterým byl od 1. 9. 2011 § 6 odst. 9 vložen do zákona o soudních poplatcích, vysvětluje důvody přijetí této úpravy takto: „.“

[21] Ani z důvodové zprávy nevyplývá, že by se toto ustanovení mělo vztahovat pouze na soudní poplatek za podání správní žaloby. Naopak logika vyjádřená v důvodové zprávě plně dopadá též na soudní poplatky za návrhy na odkladný účinek, z čehož lze usuzovat na to, že ani úmyslem zákonodárce nebylo omezit aplikaci § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích pouze na soudní poplatek za podání žaloby.

[22] Soud též souhlasí s touto tezí vyjádřenou v důvodové zprávě, kterou lze vztáhnout též na návrhy na přiznání odkladného účinku žalobě. Skutečně neexistuje rozumný důvod, proč by výše soudního poplatku za návrh na odkladný účinek měla záviset na tom, zda se žalobce rozhodne napadnout několik rozhodnutí žalovaného samostatnými žalobami a k nim připojí samostatné návrhy na odkladné účinky, či podá žalobu formálně jednu a k ní připojí formálně jeden návrh na odkladný účinek. V obou těchto případech se žalobce domáhá zrušení stejného počtu rozhodnutí a stejně tak se domáhá pozastavení účinků stejného počtu rozhodnutí. Tomu by pak měla odpovídat stejná výše soudních poplatků.

[23] Dle soudu se v případě, kdy žalobce podá formálně jeden návrh na odkladný účinek žalobě, ale domáhá se jím odkladného účinku ve vztahu k více napadeným rozhodnutím, materiálně jedná o vícero návrhů na odkladný účinek – stejně jako v případě formálně jedné žaloby proti vícero správním rozhodnutím. V obou případech se totiž žalobce svými podáními (ať už je učiněno formou jedné či několika samostatných písemností) domáhá účinků ve vztahu k jednotlivým napadeným rozhodnutím, tedy například v tomto případě se žalobou domáhá zrušení 13 rozhodnutí a návrhem na odkladný účinek pozastavení účinků těchto 13 rozhodnutí. tak ani nelze (a to ani u na první pohled obdobných či souvisejících věcí) vyloučit jiné závěry soudu ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím, ať už co do důvodnosti žaloby, tak do důvodnosti návrhů na odkladný účinek (viz např. jiná věc téže žalobkyně vedená u zdejšího soudu pod. sp. zn. 48 Af 22/2017, kdy se žalobkyně domáhala zrušení 34 rozhodnutí, přičemž žaloba byla shledána důvodnou ve vztahu k 18 z nich).

[24] Soud má z těchto důvodů za to, že § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích se vztahuje též na návrhy na přiznání odkladného účinku žalobě.

[25] Soud se dále zabýval tím, zda je předestřený výklad, podle něhož se výše soudního poplatku za návrh na odkladný účinek odvíjí od počtu napadených rozhodnutí, jejichž účinky navrhuje pozastavit, souladný s ústavním pořádkem.

[26] Soud si je vědom dřívější judikatury Ústavního soudu, která byla k výkladu odvíjejícímu výši soudního poplatku od počtu napadených rozhodnutí kritická (viz nálezy ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03, č. 56/2006 Sb. ÚS, ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 745/06, č. 83/2007 Sb. ÚS, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07, č. 149/2007 Sb. ÚS, ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 69/06, č. 269/2008 Sb., či ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 275/08, č. 67/2008 Sb. ÚS). Ústavní soud se však takto kriticky vyjadřoval za situace, kdy zákon o soudních poplatcích neobsahoval žádnou zákonnou úpravu (jakou nyní představuje § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích). Proto tato dřívější nálezová do značné míry již postrádá relevanci, jak konstatoval sám Ústavní soud, přičemž nová zákonná úprava obstála z hlediska ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3910/14, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 2130/15, č. 4/2016 Sb. ÚS) i u Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 9. 5. 2018, čj. 10 As 101/2018-32, či ze dne 13. 1. 2020, čj. 5 Afs 221/2019-37). Byť se výše citovaná rozhodnutí vztahují k soudním poplatkům za správní žaloby, krajský soud neshledává rozumný důvod pro opačné ústavněprávní závěry v případě soudních poplatků za návrhy na odkladné účinky. I v případě soudních poplatků za návrhy na odkladné účinky je totiž aplikace § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích logická a předvídatelná (na rozdíl od předchozí úpravy); a to tím spíše ve vztahu k nynější žalobkyni, která musela uloženou výši soudního poplatku předpokládat, protože stejný přístup zdejší soud zvolil v jiné její věci (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, čj. 48 Af 22/2017-356, kterým soud žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na odkladný účinek ve výši 33 000 Kč, neboť jej podala ve vztahu k 33 správním rozhodnutím).

[27] Soud má na paměti, že stejně jako u poplatků za správní žaloby i výše poplatků za návrhy na odkladné účinky (byť s ohledem na výši poplatků v nižší míře) může v některých případech být pro žalobce zatěžující do té míry, že bude nepřiměřeno zasaženo jeho práva na přístup k soudu. Proto je třeba v těchto případech soudního poplatku o to důkladněji posuzovat žádosti o částečné či úplné osvobození od soudních poplatků (viz již citované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2130/15, bod 18, a rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 101/2018-32, zejm. body 9–11). V posuzovaném případě však žalobkyně nesplnila svoji základní důkazní povinnost, a proto soud nemohl jinak než návrh na osvobození od soudních poplatků i při zohlednění výše soudních poplatků zamítnout.