940/2006
Soudní poplatky: lhůta pro vyměření a vymáhání; postavení ručitele
Ejk 485/2006
Soudní poplatky: lhůta pro vyměření a vymáhání; postavení ručitele
k § 13 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákonů č. 36/1995 Sb. a č. 255/2000 Sb.
k § 57 odst. 5*) a § 70 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též "daňový řád")
Zákon ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, stanoví v § 13 podrobnou úpravu lhůt pro vyměření a vymáhání soudního poplatku, která je k zákonu ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v poměru speciality. Ustanovení § 70 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se tedy v tomto ohledu na vymáhání soudního poplatku nepoužije. Tříletá lhůta pro vymáhání soudního poplatku podle § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je lhůtou prekluzivní a uplatní se i pro ručitele.
Vzhledem k akcesorické povaze ručitelského závazku vůči hlavnímu závazku dlužníka nemůže být nikdo ručitelem za pohledávku na soudním poplatku, která již vůči dlužníkovi zanikla.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, čj. 10 Ca 75/2004-38)
Prejudikatura:
k postavení ručitele srov. též č. 792/2006 Sb. NSS.Věc:
Ing. Ivo P. proti Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení nedoplatku na soudním poplatku ručitelem.Krajský soud v Ostravě jako správce daně učinil vůči žalobci dne 30. 4. 2003 výzvu podle § 57 odst. 5 daňového řádu k zaplacení nedoplatku na soudních poplatcích ve výši 54 496 Kč ručitelem (žalobce byl společníkem veřejné obchodní společnosti).
Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne 25. 2. 2004 odvolání žalobce zamítlo. K námitce promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek poukázalo na § 70 odst. 3 daňového řádu, který dle jeho názoru umožňuje vznést námitku promlčení pouze daňovému dlužníkovi, nikoli daňovému ručiteli. Daňový nedoplatek, který je povinen ručitel za daňového dlužníka uhradit, je evidován na osobním daňovém účtu daňového dlužníka, a není tedy daňovým nedoplatkem ručitele, ale daňového dlužníka. Správce daně může podle názoru žalovaného vymáhat daňový nedoplatek po ručiteli až do uplynutí lhůty uvedené v § 70 odst. 2 daňového řádu, resp. v § 13 zákona o soudních poplatcích, tj. do deseti let od konce roku, ve kterém se stal daňový nedoplatek splatným.
Žalobce v žalobě mj. nesouhlasil se závěrem žalovaného, že daňový ručitel nemůže vznést námitku promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek. Ručitel by měl mít možnost vznášet veškeré námitky, které by mohl vznést daňový dlužník, a ustanovení § 70 odst. 3 daňového řádu je proto třeba vykládat tak, že námitku promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek, je-li vymáhán po ručiteli, může vznést i ručitel.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil a ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Podle § 57 odst. 5 daňového řádu jsou daňový nedoplatek povinni zaplatit ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud byli správcem daně k plnění platební povinnosti vyzváni. Obě tyto zákonné podmínky byly dle žalovaného v předmětné věci splněny. Poplatková povinnost v tomto případě dle žalovaného vznikla z podání odvolání podle § 1 a § 4 zákona o soudních poplatcích. Podle těchto ustanovení se soudní poplatky vybírají za řízení před soudy, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků, který je přílohou tohoto zákona.
Z obsahu správního spisu vyplynuly tyto skutečnosti:
Usnesením ze dne 10. 8. 1998 vyzval tehdejší Krajský obchodní soud v Ostravě veřejnou obchodní společnost C. k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 54 496 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 9. 1998. Dne 24. 11. 1998 vyzval Krajský obchodní soud veřejnou obchodní společnost C. jakožto daňového dlužníka v souladu s § 73 odst. 1 daňového řádu k zaplacení vyměřeného soudního poplatku. Dne 27. 11. 1998 požádal daňový dlužník Krajský obchodní soud jakožto správce daně o posečkání s úhradou soudního poplatku do 20. 12. 1998 z důvodu druhotné platební neschopnosti.
Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl ani v dodatečné lhůtě zaplacen, podal správce daně dne 26. 1. 1999 u Okresního soudu v Ostravě návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitého majetku povinného. Okresní soud v Ostravě nařídil výkon rozhodnutí usnesením ze dne 9. 3. 1999. Soupis majetku povinného však nebyl vykonán, neboť bylo zjištěno, že na adrese uvedené v obchodním rejstříku nesídlí. Přípisem ze dne 23. 7. 1999 vyzval správce daně daňového dlužníka ke sdělení adresy společnosti a čísla účtu. K této výzvě uvedl dne 27. 8. 1999 daňový dlužník, jehož jménem jednal jako statutární orgán žalobce, opětovně adresu sídla společnosti zapsanou v obchodním rejstříku. Přípisem ze dne 8. 9. 1999 sdělil exekuční soud správci daně, že prostory na adrese povinného zapsané v obchodním rejstříku jsou zjevně opuštěné a prázdné, vchod uzamčen. Dle protokolu o výslechu tehdejšího společníka povinného Ing. Jaroslava B. ze dne 21. 9. 1999 povinný již několik let nevyvíjí činnost.
Na základě údajů o bankovních účtech povinného zaslaných na žádost správce daně Finančním úřadem Ostrava I podal správce daně dne 7. 5. 1999 u Okresního soudu v Ostravě návrh na nařízení výkonu rozhodnutí odpisem z účtu povinného u Union banky, a.s. Okresní soud v Ostravě nařídil výkon rozhodnutí usnesením ze dne 12. 7. 1999. Přípisem ze dne 26. 11. 1999 sdělil Okresní soud v Ostravě správci daně oznámení Union banky, a.s., že účet povinného byl zrušen výpovědí banky ke dni 3. 11. 1999. Pohledávka oprávněného nemohla být uspokojena ani zčásti vzhledem k trvale debetnímu zůstatku účtu.
Podáním ze dne 23. 7. 1999 požádal správce daně Okresní soud v Ostravě o poskytnutí pomoci dle § 260 odst. 2 o. s. ř. při zjišťování údajů o sídle, číslech bankovních účtů a majetkových poměrech povinného, na které by mohl být proveden výkon rozhodnutí. Přípisem ze dne 30. 11. 1999 sdělil exekuční soud správci daně čísla účtů povinného u GE Capital Bank, a.s., Československé obchodní banky, a.s., a Komerční banky, a.s. Přípisem ze dne 17. 12. 1999 sdělil exekuční soud správci daně, že povinný vlastní nemovitost v blíže identifikovaném katastrálním území.
Dále správní spis pokračuje až výše uvedeným rozhodnutím ze dne 30. 4. 2003, kterým je výzva Krajského soudu v Ostravě jakožto správce daně žalobci a dalšímu společníkovi daňového dlužníka Ing. Heleně J. k zaplacení nedoplatku ručitelem. V odůvodnění rozhodnutí se pouze stručně odkazuje na ručení společníků veřejné obchodní společnosti dle § 86 obchodního zákoníku a na postup správce daně dle § 57 odst. 5 daňového řádu.
Městský soud v Praze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Druhá námitka žalobce se týkala promlčení práva vymáhat nedoplatek na soudních poplatcích. Soud se především neztotožnil s názorem žalovaného, že daňový ručitel nebyl oprávněn tuto námitku uplatnit, neboť podle § 70 odst. 3 daňového řádu může promlčení namítnout jen daňový dlužník. Soud konstatuje, že § 70 daňového řádu se u soudních poplatků nepoužije, neboť zákon o soudních poplatcích stanoví v § 13 vlastní podrobnou úpravu, které je k daňovému řádu v poměru speciality. Navíc, jak je patrno z formulace tohoto ustanovení, zákon o soudních poplatcích nestanoví pro vymáhání soudních poplatků lhůty promlčecí, ale prekluzivní.
Žalobce tedy měl v každém případě právo tuto námitku v odvolání uplatnit, to i přes omezení rozsahu odvolacích námitek uvedeného v § 57 odst. 5 daňového řádu. Jestliže by se totiž prokázalo, že pohledávka na soudním poplatku zanikla vůči dlužníkovi prekluzí již před vydáním výzvy k úhradě nedoplatku ručitelem, svědčila by žalobci v souladu s § 57 odst. 5 daňového řádu námitka, že není ručitelem. Vzhledem k akcesorické povaze ručitelského závazku vůči hlavnímu závazku dlužníka, která vyplývá již z obecné úpravy tohoto institutu v občanském a obchodním zákoníku, nemůže být nikdo ručitelem za pohledávku na soudním poplatku, která již zanikla.
Soud v této souvislosti odkazuje také na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. 792/2006 Sb. NSS, podle něhož ručitel má obdobnou povinnost jako dlužník, a musí mít tudíž k dispozici obdobné prostředky k obraně před touto povinností. Nejvyšší správní soud dále uvedl:
"Ručení není institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva (...). Ručení tedy především není vynálezem českého finančního práva a už vůbec ne českého daňového řádu. V souladu s principem jednoty českého právního řádu je proto na místě četné deformace, jímž tento institut v daňovém řádu a v jeho interpretaci finančními orgány podléhá, napravit výkladem a používáním v souladu s jeho skutečnou povahou."
Soud se tedy domnívá, že námitka žalobce nepřekračuje omezení odvolacích námitek stanovených v § 57 odst. 5 daňového řádu. Z tohoto důvodu soud nebyl nucen přerušovat řízení, ačkoliv si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud shledal v jiné věci toto omezení neústavním a předložil Ústavnímu soudu v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh na zrušení § 57 odst. 5 daňového řádu.
Žalovaný se měl tudíž zabývat otázkou, zda právo vymáhat nedoplatek na soudním poplatku není prekludováno. To však neučinil a soud neshledal k vyhodnocení této otázky ve správním spise dostatek podkladů. Ze správního spisu lze odvodit, že tříletá
prekluzivní lhůta
dle § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích začala poprvé běžet od 31. 12. 1998. Je zřejmé, že v roce 1999 učinil správce daně samostatně anebo prostřednictvím exekučního soudu řadu úkonů vůči dlužníkovi, které splňují podmínky § 13 odst. 2 a 3 zákona o soudních poplatcích, tedy poplatník byl písemně uvědoměn o úkonu soudu provedeném k vymáhání poplatku. Prekluzivní lhůta
tedy počala běžet znovu od 31. 12. 1999. Dalším úkonem ve spise je však až výzva žalobci k zaplacení nedoplatku ručitelem, která byla žalobci doručena dne 14. 5. 2003. Ze spisu nelze zjistit, zda některé z exekučních řízení zahájených v roce 1999 pokračovalo i v roce následujícím a zda byly v rámci takového řízení či mimo něj činěny vůči dlužníkovi úkony, které by splňovaly podmínky pro přerušení běhu prekluzivní lhůty dle § 13 zákona o soudních poplatcích. Pokud tomu tak bylo, byla výzva vůči žalobci uplatněna včas. Pokud tomu tak ovšem nebylo, uplynula prekluzivní lhůta
vůči dlužníkovi 31. 12. 2002, a pohledávka na soudním poplatku tudíž nemohla být v následujícím roce uplatněna vůči ručiteli.Lze tedy uzavřít, že soud shledal druhou námitku žalobce důvodnou v tom rozsahu, že žalovaný vycházel v otázce
prekluze
práva vymáhat nedoplatek z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí nemá v tomto ohledu oporu ve spisech [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. V dalším řízení musí být spolehlivě zjištěno, zda došlo k uplynutí prekluzivních lhůt dle § 13 zákona o soudních poplatcích či nikoli. Právním názorem, v tomto rozsudku vysloveným, je správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).*) S účinností od 1. 6. 2006 srov. § 57a, vložený zákonem č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; touto novelou byl zároveň zrušen § 57 odst. 5.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.