Vydání 2/2014

(...) Ustanovení § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení uvádí, že pokud byl důchod „“. Toto ustanovení bylo již mnohokrát judikaturou vyloženo tak, že obsahuje několikero skutkových podstat upravujících situace, kdy je z různých důvodů důchodová dávka vyplacena ve vyšší částce, než by měla náležet. Konkrétně Nejvyšší správní soud dospěl ve svém rozsudku čj. 3 Ads 35/2010-54 k názoru, že schéma tohoto odpovědnostního vztahu je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami, z nichž alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu (tj. „“, „“, „“). Ačkoliv citované ustanovení zde výslovně neužívá pojem „“, ani výslovně nehovoří o žádné z jeho forem (tj. úmyslu či nedbalosti), je z jeho jazykového a logicko-systematického výkladu jednoznačně patrné, že odpovědnost oprávněné osoby, příjemce dávky je tzv. subjektivní odpovědností. Teorie i praxe nahlíží na charakter této právní odpovědnosti tak, že jde o kombinaci odpovědnosti bez zavinění (u první skutkové podstaty spočívající v nesplnění uložené povinnosti) a dalších dvou skutkových podstat založených na principu subjektivní odpovědnosti (přijetí důchodu vědomě ve vyšší částce, jiné způsobení vzniku přeplatku). O tento výklad předmětného ustanovení se opřela jak žalovaná v napadeném rozhodnutí, tak i městský soud při jeho přezkumu a oba tyto orgány dospěly k závěru, že tento právní názor dopadá na posuzovanou věc. Nejvyšší správní soud tento výklad § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení potvrdil ve svém nedávném rozsudku ze dne 2. 8. 2013, čj. 4 Ads 58/2013-21, a nemá žádný důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani v posuzované věci.

Ze skutkového stavu zjištěného žalovanou i městským soudem je zřejmé, že se zde nejednalo v žádném případě o první skutkovou podstatu upravenou v citovaném ustanovení, tedy porušení povinnosti uložené příjemci dávky (zákonem či rozhodnutím), přičemž o tom není mezi stranami již nyní sporu. Další dvě skutkové podstaty jsou založeny na subjektivním prvku zavinění, a to ve formě vědomé nedbalosti (příjemce „“ vyplacení důchodu ve vyšší částce), anebo dokonce nevědomé nedbalosti (příjemce musel z okolností předpokládat, že důchod nenáleží nebo náleží v nižší částce, než byl vyplacen). Zavinění alespoň ve formě nedbalosti není u těchto skutkových podstat presumováno a žalovaná je musí v řízení o přeplatku na dávce prokázat, resp. alespoň odůvodnit, v jakých objektivních okolnostech nekonání příjemce důchodu mělo zavinění spočívat.

Stěžovatelova odpovědnost za přeplatek na sirotčím důchodě tedy vznikla na základě nedbalostního zavinění (není přitom s ohledem na tentýž právní následek podstatné, zda se jednalo o vědomou či nevědomou nedbalost), které bylo žalovanou i městským soudem odůvodněno tak, že „“. S tímto vymezením zaviněného porušení právní povinnosti lze souhlasit, přičemž na něm nic nemění ani stěžovatelův argument, že přijímal sirotčí důchod na bankovní účet. Jakkoliv mu zákon neukládá výslovně, aby aktivně bankovním příkazem či jinak vrátil neprávem vyplacené částky sirotčího důchodu zpět žalované, je tato povinnost stanovena autoritativně rozhodnutím o přeplatku a odpovídá jí nárok žalované na vrácení takto neprávem vyplacených částek, pokud tak stěžovatel neučinil sám. Protiprávní jednání spočívalo tedy v přijetí neprávem vyplacených částek důchodu, škodlivý následek vznikl na straně žalované v hodnotě 17 111 Kč, a to v příčinné souvislosti s nekonáním stěžovatele (nevrácením vyplacených částek). Zavinění ve formě nedbalosti spočívalo v tom, že stěžovatel věděl či musel z okolností přepokládat, že po nástupu do zaměstnání již nemá na sirotčí důchod nárok.

K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že o nedbalostním zavinění stěžovatele nemůže být pochyb již vzhledem k tomu, že stěžovatel si při vstupu do zaměstnání byl vědom, že musí tuto skutečnost ohlásit žalované, což také učinil. Informace o určité „“, které měl od žalované obdržet a které nejsou založeny na platné právní úpravě poskytování sirotčího důchodu, nejsou v tomto ohledu a nemají na existenci odpovědnostního vztahu žádný vliv. Poučení o povinnostech občana v důchodovém pojištění, kterého se stěžovateli dostalo naposledy před uložením povinnosti vrátit přeplatek v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2010, kterým byla uvolněna výplata sirotčího důchodu, rovněž nemůže „“ stěžovatele z jeho odpovědnosti za přeplatek, i když se v něm odkazuje pouze na ohlašovací povinnost a důsledky jejího nesplnění. Jelikož nejde o poučení o opravném prostředku (§ 86 odst. 6 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), nýbrž o obecnou poučovací povinnost ve smyslu § 4 odst. 2 a 4 správního řádu, není tedy povinností žalované začleňovat do svých rozhodnutí taková poučení; pokud tak činí, je na ní, v jakém rozsahu poučí příjemce dávky o jeho povinnostech vyplývajících ze zákona. Stejně tak ani určité prodlení žalované s vydáním rozhodnutí o přeplatku není z tohoto pohledu podstatné, neboť pro rozhodnutí o přeplatku na dávce činí v souladu s § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení pět let od okamžiku výplaty dávky. Ovšem jinak Nejvyšší správní soud naprosto souhlasí s výtkou městského soudu, že žalovaná má rozhodovat o přeplatku na dávce neprodleně a bez zbytečných průtahů, o čemž svědčí i odchylka pro tato správní řízení obsažená v § 85a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení; žalovaná oddalováním svého rozhodnutí o přeplatku a vyplácením důchodu i po zániku nároku nepochybně napomáhá vzniku pocitu nejistoty u příjemců dávky. Tím méně případně vyzněla kritika stěžovatelova přístupu obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, za niž se žalovaná omluvila. Ani liknavý přístup žalované, bez ohledu na důvody, které k němu vedly, nemůže způsobit vznik legitimního očekávání, že stěžovatel v období od 20. 12. 2010 do 19. 3. 2011 pobíral sirotčí důchod po právu.

Ke stěžovatelem namítanému právnímu názoru obsaženému v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 25. 4. 2007, čj. 3 Ads 20/2007-24, je třeba podotknout, že tento právní názor se s ohledem na tam posuzovanou věc týká pouze první ze skutkových podstat obsažených v aplikovaném § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a to porušení povinností příjemce dávky. Nejvyšší správní soud se zde nijak nevyjádřil ke skutkovým podstatám závislým na zavinění příjemce dávky. Ve vztahu k těmto okolnostem, které by bývaly mohly odůvodnit uložení povinnosti vrátit přeplatek na základě zaviněného přijetí důchodové dávky, bylo v dané věci přezkoumávané rozhodnutí nositele pojištění nepřezkoumatelné, což Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zdůraznil. Tento právní názor proto není v rozporu s právními názory obsaženými v rozsudcích čj. 3 Ads 35/2010-54 a čj. 4 Ads 58/2013-21, o něž se opírá i tento rozsudek. Ani tuto námitku stěžovatele Nejvyšší správní soud neshledal jako důvodnou.