3081/2014
Sociální zabezpečení: vrácení nesprávně vyplacené částky; vdovecký důchod a starobní důchod
Sociální zabezpečení: vrácení nesprávně vyplacené částky; vdovecký důchod a starobní důchod
k § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákonů č. 160/1995 Sb. a č. 305/2008 Sb.
Pokud pojištěnec v žádosti o přiznání vdoveckého důchodu výslovně uvede, že již pobírá starobní důchod (uvede jednací číslo rozhodnutí o přiznání tohoto důchodu) a nemohl ani z jiných okolností předpokládat, že přiznaný vdovecký důchod byl následně vyplacen ve vyšší částce, než náležel, nejsou zpravidla splněny podmínky pro vznik nároku na vrácení, popř. náhradu nesprávně vyplacené částky podle § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2014, čj. 8 Ads 17/2014-33)
Prejudikatura:
č. 1815/2009 Sb. NSS a č. 2965/2014 Sb. NSS.Věc:
Jan K. proti České správě sociálního zabezpečení o přeplatek na vdoveckém důchodu, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce dne 26. 4. 2007 požádal o přiznání vdoveckého důchodu po zemřelé manželce. V žádosti bylo mimo jiné uvedeno, že pobírá starobní důchod od Vězeňské služby ČR.
Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2007 byl žalobci s účinností od 4. 4. 2007 přiznán vdovecký důchod ve výši 4 427 Kč měsíčně. Tento důchod se skládal ze základní a procentní výměry. Základní výměra důchodu činila 1 570 Kč měsíčně a procentní výměra důchodu činila 50 % z částky 5 713 Kč měsíčně, tj. 2 857 Kč měsíčně.
Vězeňská služba převzala od žalované výplatu vdoveckého důchodu rozhodnutím ze dne 31. 10. 2011. Uvedla, že podle § 59 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, náleží žalobci vdovecký důchod ve výši poloviny procentní výměry, tj. ve výši 1 429 Kč měsíčně.
Žalovaná následně rozhodnutím ze dne 16. 4. 2012 uložila žalobci povinnost vrátit přeplatek na vdoveckém důchodu ve výši 190 762 Kč s odkazem na § 118a odst. 1 a odst. 3 a § 59 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Uvedla, že žalobce od 4. 4. 2007 do 17. 10. 2011 přijímal výplatu důchodu současně od žalované i od Vězeňské služby ČR v plné výši, ačkoli musel z okolností předpokládat, že při současné výplatě více důchodů dochází k jejich úpravě v souběhu, takže na úhrnné výši těchto důchodů náleží méně, než kolik mu bylo vypláceno. Tím dle žalované zavinil přeplatek na vdoveckém důchodu, který měl být vyplácen v souběhu s vyšším starobním důchodem ve výši poloviny procentní výměry.
Žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalované podal námitky, které žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 5. 2012 zamítla.
Proti rozhodnutí žalované o námitkách podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, který ji rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, čj. 72 Ad 27/2012-33, zamítl. Ve věci bylo dle krajského soudu sporné, zda žalobce naplnil přijetím vdoveckého důchodu ve vyšší částce skutkovou podstatu subjektivní odpovědnosti podle § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve formě nevědomé nedbalosti. Zda tedy musel z okolností předpokládat, že mu důchod náleží v nižší částce, než byl vyplácen. Zavinění u této skutkové podstaty není presumováno a žalovaná jej musela prokázat a zdůvodnit, v jakých objektivních okolnostech spočívalo právní jednání žalobce.
Obecně platí, že odpovědnostní vztah zahrnuje čtyři prvky: zavinění, protiprávní jednání, škodlivý následek a vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním. Protiprávní jednání žalobce spočívalo v přijetí neoprávněně vyplacených částek. Škodlivým následekem byl vznik přeplatku. Příčinná souvislost s jednáním žalobce spočívala v nevrácení přijatých částek. K naplnění prvku zavinění postačila nevědomá nedbalost žalobce, tedy to, že měl a mohl vědět, že porušuje zákonem stanovenou povinnost. Při posuzování této okolnosti se vychází z možné, nikoli reálné znalosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, čj. 8 As 34/2012-35). Žalobce rovněž nezachoval potřebnou míru opatrnosti, protože bez racionálního důvodu předpokládal, že může pobírat oba důchody v plné výši.
Žalobce měl vědět a musel z okolností předpokládat, že nemá při souběhu nárok na oba důchody v plné výši. To, že si byl souběhu důchodů a případných následků vědom, vyplývalo již z toho, že informaci o pobíraném starobním důchodu uvedl do žádosti o vdovecký důchod u žalované. Na straně žalobce se jednalo o nedbalostní zavinění. Krajský soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, čj. 3 Ads 95/2012-20, č. 2965/2014 Sb. NSS.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že jeho vědomost o následcích souběhu starobního a vdoveckého důchodu vyplývala jen z toho, že uvedl v žádosti o vdovecký důchod informaci o tom, že již pobírá starobní důchod. Krajský soud přičetl žalobci k tíži to, že žalobce nic nezamlčel a v žádosti uvedl pravdivé údaje. Pokud by si žalobce byl skutečně vědom nemožnosti souběhu, pak by o vdovecký důchod nežádal. Pokud by žalobce podal žádost o vdovecký důchod s nekalým úmyslem, pak by do žádosti o vdovecký důchod neuvedl údaj o existenci starobního důchodu.
Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem, že výše vdoveckých důchodů je veřejně známa. Připomněl, že podle § 47 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečeníxxx) činil vdovecký důchod 60 % důchodu starobního, invalidního nebo za výsluhu let, na který měl nebo by měl nárok manžel v době smrti; při splnění podmínek pro nárok na dva důchody se vdovský důchod vypočítával z vyššího důchodu. Obdobným způsobem byla výše vdovského důchodu stanovena v předchozím zákoně č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení.xxxxxx) Ostatně již § 25 odst. 3 zákona č. 26/1929 Sb., o pensijním připojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách,xxxxxxxxx) stanovil, že vdovský důchod činí polovinu důchodu bez případného zvýšení, jehož pojištěnec požíval, anebo na nějž měl v době úmrtí nárok. Stěžovatel shrnul, že na našem území tedy dlouhodobě platila právní úprava, podle které vdovecký důchod odpovídá zhruba polovině důchodu, na nějž měl zesnulý manžel právo. Podle § 56 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. přitom platilo, že jsou-li splněny podmínky nároku na výplatu důchodu starobního, invalidního, částečného invalidního nebo za výsluhu let a na výplatu vdovského nebo sirotčího, vyplácí se vyšší (nejvyšší) důchod v plné výši a ostatní důchody se vyplácejí ve výši jedné poloviny (obdobně § 65 odst. 2 zákona č. 121/1975 Sb., či § 56 odst. 2 zákona č. 101/1964 Sb.).
Stěžovateli byl vyplácen vdovecký důchod ve výši zhruba 4 000 Kč, což odpovídalo zhruba polovině výše starobního důchodu, na nějž by měla zemřelá nárok. Vzhledem k právní úpravě, která na českém území platila po několik desetiletí a vzhledem k tomu, že žalobce sdělil správnímu orgánu všechny potřebné údaje a důvěřoval mu, že výpočet vdoveckého důchodu provede s odbornou znalostí a pečlivostí, jednal plně v souladu se zásadami poctivosti a dobré víry, jestliže důchod vypočtený žalovanou považoval za správný.
Za nesprávný výpočet důchodu odpovídá žalovaná, nikoli stěžovatel. Ta při výpočtu důchodu porušila § 2 odst. 1, § 3, § 6 a § 8 správního řádu. Rozhodnutím o povinnosti vrátit přeplatek žalovaná porušila i zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře (§ 2 odst. 3 správního řádu). Stěžovatel není schopen jako běžný občan přepočítat nárokovou maticí své důchody a v případě doplňkového vdoveckého důchodu není schopen rozlišit, zda je správná doplňková částka ve výši 4 000 Kč, nebo pouze ve výši 1 500 Kč měsíčně. Krajský soud svým postupem vyvinil žalovanou z povinnosti znát a řádně aplikovat právní předpisy, k jejichž řádné aplikaci je povolána, a břemeno jejich správné aplikace přenesl na stěžovatele.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
(...) [20] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je schéma odpovědnostního vztahu podle § 118a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení tvořeno třemi alternativními skutkovými podstatami: i) nesplnění uložené povinnosti, ii) přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného vyplacení, iii) jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku. Pro vznik odpovědnosti za přeplatek musí být naplněna alespoň jedna z nich (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, čj. 3 Ads 35/2010-54). U prvně uvedené skutkové podstaty (nesplnění uložené povinnosti) se přitom jedná o odpovědnost objektivní, u které se nezkoumá zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2013, čj. 4 Ads 58/2013-22). Další dvě skutkové podstaty (vědomé přijetí důchodu ve vyšší částce, jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku) jsou založeny na principu subjektivní odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, čj. 3 Ads 95/2012-20, č. 2965/2014 Sb. NSS).
[21] Nebylo pochyb, že ve věci nenastaly podmínky předvídané první a třetí hypotézou citovaného ustanovení. Bylo třeba posoudit, zda stěžovatel přijal důchod nebo jeho část, ačkoli musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel. Podle výkladu žalované i krajského soudu musel stěžovatel předpokládat, že mu vdovecký důchod nenáleží v plné výši základní i procentní výměry, neboť tento důchod pobíral v souběhu s vyšším starobním důchodem. V takovém případě zákon stanoví, že se vyšší důchod vyplácí v plném rozsahu a nižší důchod se vyplácí ve výši poloviny procentní výměry.
[22] Ke vzniku subjektivní odpovědnosti za přeplatek na důchodu je třeba naplnit čtyři kumulativní předpoklady. Prvním z nich je protiprávní jednání, kterým se rozumí přijetí neoprávněně vyplacených částek. Druhým je škodlivý následek - vznik přeplatku. Třetím je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem - tedy že přeplatek vznikl v důsledku přijetí neoprávněně vyplacené částky. Čtvrtým předpokladem je zavinění, kterým se rozumí vnitřní psychický stav příjemce důchodu k přijetí neoprávněně vyplacené dávky. Zavinění má dvě složky - rozumovou (vědomostní) a volní. Obě tyto složky musí být naplněny kumulativně.
[23] Žalovaná uznala stěžovatele odpovědným za naplnění skutkové podstaty ad ii), tedy za přijetí důchodu při vědomí jeho neoprávněného vyplacení. Tato skutková podstata je vyjádřena v § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení slovy "
přijal důchod
..., ačkoli musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem
". Z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz shora citovaný rozsudek čj. 3 Ads 95/2012-20) plyne, že k naplnění této skutkové podstaty postačí již nejmírnější forma zavinění, a to nevědomá nedbalost [srov. formulace "příjemce musel z okolností předpokládat
"]. Vědomostní složka této formy zavinění spočívá v tom, že příjemce důchodu nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. O naplnění této složky není mezi stranami sporu. Volní složka je založena na tom, zda příjemce důchodu vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že porušuje zákonem stanovenou povinnost, tedy přijímá neprávem vyplacenou důchodovou dávku. Zároveň je třeba posoudit, zda příjemce důchodu zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem (srov. obdobně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 183-184, a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, čj. 8 As 34/2012-35).[24] Pro posouzení rozumové a volní složky zavinění jsou tedy rozhodná odlišná kritéria. Žalovaná však došla k závěru o naplnění volní složky pouze z existence složky vědomostní. Stěžovateli vytkla, že ač pobíral souběžně vdovecký a starobní důchod, neznal zákonnou úpravu vyplácení důchodů v souběhu. Pokud by stěžovatel tuto úpravu znal, věděl by, že důchod přijímá v nesprávné výši. Z této úvahy však vyplývá pouze naplnění vědomostní složky nevědomé nedbalosti, tj. že stěžovatel nevěděl, že přijímá důchod v nesprávné výši. K prokázání existence volní složky nevědomé nedbalosti bylo nezbytné věnovat pozornost tomu, zda stěžovatel zachoval potřebnou míru opatrnosti vzhledem ke svým osobním poměrům a konkrétním okolnostem případu, když předpokládal, že důchod pobírá v souladu s právem. Tím se však žalovaná vůbec nezabývala. Bez dalšího uzavřela, že stěžovatel pobíral vdovecký důchod, ačkoli mohl vědět, že mu nenáleží, a že "
de facto
pouze tato skutečnost stačí k naplnění podmínek hypotézy § 118a
". Úvahu žalované podpořil i krajský soud, který rovněž odhlédl od konkrétních skutkových okolností případu a pouze konstatoval, že stěžovatel měl znát zákonnou úpravu souběhu důchodů, a musel tedy předpokládat, že mu vdovecký důchod nenáleží v plné výši. Krajský soud se také nevyjádřil k přípisu Veřejného ochránce práv, který stěžovatel předložil soudu jako argument ve svůj prospěch.[25] S takovým postupem nelze souhlasit, neboť nerozlišuje mezi odpovědností za nevědomou nedbalost a objektivní odpovědností, u které se zavinění vůbec nezkoumá. Zásada "
neznalost zákona neomlouvá
" se uplatní shodně u obou typů odpovědnosti. To znamená, že odpovědná osoba se nemůže dovolávat neznalosti zákona ani při odpovědnosti objektivní, ani při odpovědnosti za nevědomou nedbalost. Odpovědnost za zavinění ve formě nevědomé nedbalosti se tak od odpovědnosti objektivní liší právě a pouze v tom, že ke vzniku odpovědnosti za nevědomou nedbalost musí být prokázáno, že příjemce důchodu vzhledem ke svým osobním poměrům a okolnostem případu nezachoval potřebnou míru opatrnosti, když předpokládal, že přijímáním důchodu neporušuje ani neohrožuje žádný zájem chráněný zákonem. U odpovědnosti objektivní není třeba takovou okolnost vůbec zkoumat.[26] Stěžovateli ale nelze vytýkat, že by vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nezachoval potřebnou míru opatrnosti. Ze správního spisu plyne, že v žádosti o vdovecký důchod výslovně uvedl, že pobírá starobní důchod od Vězeňské správy. Splnil tak svou oznamovací povinnost, neboť nezamlčel žádnou podstatnou skutečnost pro správnou výměru vdoveckého důchodu. Rovněž je důležité, že vdovecký důchod pobíral na základě pravomocného výměru vydaného příslušným správním orgánem. U správních rozhodnutí se uplatňuje zásada (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008-128, č. 1815/2009 Sb. NSS).
presumpce
správnosti, podle níž se pravomocný správní akt považuje za zákonný a správný, dokud není autoritativně zrušen, a účinky případného zrušení se uplatní výhradně ex nunc
[27] Výjimkou ze shora uvedeného by mohla být např. situace, kdy je vada důchodového výměru zřetelná na první pohled a rozeznatelná i běžným adresátem a vyměřený vdovecký důchod by byl kupř. zcela zjevně nepřiměřeně vysoký. Za takové situace by bylo možné uvažovat o tom, že stěžovatel mohl a měl chybu ve výměru důchodu rozeznat a že nezachoval potřebnou míru opatrnosti, pokud takto nepřiměřeně vysoký důchod přijímal. Při úvaze, zda bylo možné v konkrétním případě rozeznat nepřiměřenost vyměřeného důchodu, lze přitom předpokládat vědomost běžného příjemce důchodu, že výše vdoveckého či vdovského důchodu nedosahuje plné výše příjmu zemřelého manžela či manželky. Taková úprava totiž platila na českém území dlouhodobě, jak stěžovatel správně poukázal (srov. § 47 zákona č. 100/1988 Sb., dále § 31 zákona č. 101/1964 Sb., či § 25 odst. 3 zákona č. 26/1929 Sb.,).
[28] To, že vdovecký důchod je nižší než původní příjem zemřelé manželky, lze rozumně předpokládat i bez znalosti právní úpravy. Z hlediska ekonomického je účelem vdoveckého důchodu nahradit vdovci výpadek té části manželčina příjmu, která sloužila na úhradu společných potřeb domácnosti.
[29] Nelze však souhlasit s tvrzením, že by byl veřejně znám přesný algoritmus výpočtu vdoveckého důchodu, resp. algoritmus výpočtu vdoveckého důchodu v souběhu s vyšším důchodem. Nelze rozumně předpokládat, že běžný příjemce důchodu je schopen jednoduchou úvahou odhalit chybu v tomto odborném výpočtu. Pokud se za těchto okolností stěžovatel spolehl na profesionalitu správního orgánu při výpočtu vdoveckého důchodu, zachoval při přijímání důchodu potřebnou míru opatrnosti.
[30] Rovněž nelze dovodit vědomost stěžovatele o způsobu výpočtu vdoveckého důchodu v souběhu z toho, že ve formulářové žádosti o vdovecký důchod uvedl, že již pobírá starobní důchod. Mezi těmito dvěma fakty není žádná příčinná souvislost. Je skutečností, že stěžovatel jako starobní důchodce požádal o vdovecký důchod. To samo o sobě ještě neznamená, že mu muselo být známo, že v souběhu s vyšším starobním důchodem se vdovecký důchod vyplácí jen ve snížené částce, a jak konkrétně snížené částce, a že tedy nutně musel rozeznat nesprávnost rozhodnutí o vdoveckém důchodu. Přijetí argumentace krajského soudu v této části by nutně vždy muselo svědčit v neprospěch stěžovatele. Pokud by totiž stěžovatel v žádosti o vdovecký důchod neuvedl, že pobírá starobní důchod, mohla by být tato skutečnost hodnocena jako nesplnění jemu uložené povinnosti. Pokud tuto skutečnost uvedl, byla krajským soudem hodnocena jako fakt svědčící o jeho vědomosti o způsobu výpočtu vdoveckého důchodu. Ať by se tedy stěžovatel zachoval jakkoli, vždy by to pro něj mělo negativní důsledek. Takový výklad nelze připustit.
[31] V tomto případě rovněž nedošlo k souběhu a k následné úpravě výše vdoveckého důchodu až v průběhu jeho vyplácení. Stěžovatel pobíral starobní důchod již před podáním žádosti o vdovecký důchod. Nedošlo tedy k tomu, že by teprve v průběhu vyplácení vdoveckého důchodu nastal jeho souběh se starobním důchodem a k úpravě jeho výše. Stěžovateli byl tedy správním rozhodnutím stanoven vdovecký důchod v konkrétní výši, o němž mohl předpokládat, že je v souladu s právními předpisy. (...)
[33] V nyní projednávané věci žalovaná vypočetla vdovecký důchod nesprávně, ačkoli jí stěžovatel poskytl všechny podstatné informace. Poté stěžovateli vyplácela nesprávně vypočtený důchod po několik let, ačkoli jí bylo od počátku známo, že stěžovatel pobírá vdovecký důchod v souběhu s důchodem starobním. Požadovat za této situace vrácení přeplatku na důchodu by bylo v rozporu s principy dobré správy, zejména pak se zásadou ochrany legitimního očekávání, ochrany práv nabytých v dobré víře a zásadou
presumpce
správnosti pravomocných správních aktů.xxx)
S účinností od 1. 1. 2012 zrušen zákonem č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů.
xxxxxx)
S účinností od 1. 1. 1976 zrušen zákonem č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení.
xxxxxxxxx)
S účinností od 1. 10. 1948 zrušen zákonem č. 99/1948 Sb., o národním pojištění.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.