Vydání 9/2010

Předmětem sporu je otázka, zda za skutkových okolností zřejmých ze správního spisu je možno učinit právní závěr, že žalobkyně přesídlila na území České republiky a trvale zde bydlí.

V prvé řadě je nutno ustálit okruh právních norem, jež na posuzovanou věc dopadají, a posléze přikročit k jejich interpretaci. Až poté bude možno učinit závěr, zda skutková zjištění učiněná stěžovatelkou byla pro věc postačující.

Krajský soud správně určil (posuzuje věc podle právního a skutkového stavu, jaký tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 odst. 1 s. ř. s., tedy dne 28. 2. 2008), že na právní vztahy mezi žalobkyní a stěžovatelkou dopadá Dohoda o sociálním zabezpečení mezi ČSR a SSSR ze dne 2. 12. 1959 (č. 116/1960 Sb.). Jedná se o smlouvu, která splňovala požadavky podle čl. 10 Ústavy a v posuzovaném období byla nesporně plně aplikovatelnou (tato Dohoda byla ze strany České republiky vypovězena a po příslušné proceduře přestala být ke dni 31. 12. 2008 aplikovatelnou normou - srov. sdělení MZV publikované pod č. 87/2008 Sb. m. s.). Tato Dohoda zaručovala občanům smluvních stran (po zániku ČSFR a SSSR), tedy České republiky a Ruské federace rovnost v nakládání, pokud tito občané trvale bydleli na území druhé smluvní strany (pokud Dohoda nestanoví jinak - čl. 2). Sociální zabezpečení prováděly orgány té smluvní strany, na jejímž území občan bydlí (podle vlastních právních předpisů - čl. 3 Dohody). Důchody přiznávají a vyplácejí orgány té smluvní strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni podání žádosti o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy této smluvní strany - čl. 6 Dohody). Podle čl. 7 odst. 2 Dohody poskytne orgán smluvní strany, na jejíž území důchodce přesídlí, důchod podle právních předpisů této smluvní strany. Nárok se nebude přezkoumávat, je-li zaveden důchod téhož druhu. Starobní důchod se poskytne za podmínky dosažení věku potřebného pro výplatu tohoto důchodu podle právních předpisů smluvní strany, na jejíž území důchodce přesídlil (byl-li vyplácen důchod před přesídlením orgánem druhé smluvní strany, tento orgán výplatu zastaví od 1. dne měsíce následujícího po přesídlení - čl. 7 odst. 1 Dohody). Protokol k Dohodě, jenž tvoří podle čl. V nedílnou část Dohody, stanoví v čl. II, že článků 7 a 8 Dohody bude použito tehdy, jestliže občan přesídlil nebo se navrátil natrvalo z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany se souhlasem smluvních stran. Přesídlil-li občan před účinností Dohody, předpokládá se, že souhlas byl dán, pokud z okolností nevyplývá opak. Ústředním pojmem, který je nutno v posuzované věci vyložit, je pojem „přesídlení“ a v jeho intencích pojem „trvalého bydliště“.

Z výčtu ustanovení Dohody, která na projednávanou věc dopadají, je zřejmé, že krajský soud zcela opominul při právním hodnocení věci Protokol k Dohodě, jenž tvoří její součást a jenž podmiňuje poskytnutí důchodu v případě jako je posuzovaná věc souhlasem smluvních stran k přesídlení důchodce do druhé smluvní strany. Nejvyšší správní soud však nepovažoval za účelné zrušit napadený rozsudek s pouhým poukazem na tuto zjištěnou vadu, nýbrž má za to, že je třeba věc posoudit v celé šíři naznačeného právního problému; jiný přístup by vedl pouze k prodloužení řízení a případně též oddálení konečného vyřešení sporného právního problému, to vše za situace, kdy Dohoda již přestala na území České republiky vyvíjet své účinky (tím Nejvyšší správní soud nepředjímá, jak bude stěžovatelka posuzovat dokončení těch řízení, která byla zahájena za plné účinnosti této Dohody a pravomocně neskončila do 31. 12. 2008 či byla jako pravomocná po tomto datu zrušena správním soudem).

Nejvyšší správní soud považuje za vhodné poukázat na skutečnost, že předpisy ústavního pořádku České republiky nezaručují cizincům bez dalšího ani právo vstupu a pobytu na území státu, ani právo na sociální zabezpečení (čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod váže právo na svobodný vstup na území na občanství, stejně tak čl. 30 odst. 1 přiznává právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele pouze občanům České republiky). Nejvyšší správní soud zaznamenal, že Ruská federace ratifikovala k 1. 12. 2009 revidovanou Evropskou sociální chartu, Česká republika ratifikovala původní Evropskou sociální chartu (č. 14/2000 Sb. m. s.); i kdyby se tyto státy považovaly za smluvní strany téhož mezinárodního instrumentu (o čemž lze pochybovat), nelze ani pro případ, že by v budoucnu byl přijat opačný výklad, ve vztahu k dříve platným pravidlům teritoriality podle Dohody ničeho vytěžit, neboť evropská pravidla koordinace tkví na jiných základech a principech. Ve vztahu k projednávané věci jde nesporně o poznámku s ohledem na rozhodný právní stav k 28. 2. 2008.

Proto je věc nutno posoudit důsledně podle Dohody; její výklad pak musí podle tradičních pravidel výkladu mezinárodních smluv práva veřejného (srov. Vídeňskou úmluvu o smluvním právu) mířit ke skutečné vůli stran, tedy k významu, který smlouva měla v okamžiku uzavření (historický výklad). Výkladovým pravidlem tedy pro Nejvyšší správní soud bude toto naznačené pravidlo ( fidae smluvních stran). Dále Nejvyšší správní soud vyjde z předpokladu, že v mezinárodním právu nelze zásadně předpokládat omezení suverenity (ve smyslu relativní suverenity, tedy nemožnost podrobovat se vůli jiného státu). Dále považuje za významné vyjít ze souhlasné smluvní praxe smluvních partnerů, neboť Dohoda byla aplikována po dlouhé období několika desítek let [srov. čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu].

Parlament České republiky uchovává jako tisk 338 ve II. volebním období Národního shromáždění Republiky československé důvodovou zprávu k Dohodě (www.psp.cz/ eknih/1954ns/tisky/t0388_00.htm). Podle této důvodové zprávy představuje smlouva založená na principu teritoriality, tedy na zásadě, že dávky poskytuje stát, kde oprávněná osoba žije, a to za podmínek a životních poměrů panujících v této zemi, „nový typ mezinárodní úpravy, podstatně se lišící od vzoru staré konvence č. 48 z roku 1935 [míněna úmluva č. 48 Mezinárodní organizace práce - pozn. Nejvyššího správního soudu]. Zajišťuje osobám, které přesídlí do druhé země, skutečnou rovnost v oboru sociálního zabezpečení s pracujícími této země.“ Tento princip byl přijat už ve vztahu k jiným socialistickým zemím (NDR v roce 1956, Rumunsku 1957, Bulharsku 1957). „Uplatnění zásady teritoriality má totiž zvláštní význam s ohledem na přesídlení celých skupin obyvatelstva po druhé světové válce. V duchu konvence z roku 1935 je totiž hájeno stanovisko, že důchody přesídlivším osobám má poskytovat země, kde tyto osoby pracovaly a byly pojištěny. Při zásadě teritoriality má tuto povinnost země, kde tyto osoby žijí. Protože po druhé světové válce došlo ke značnému přesídlení obyvatelstva z území Československé republiky, je zájem na uplatnění zásady teritoriality touto skutečností ještě podtržen. [...] S výjimkou poskytování zdravotní péče platí zásada teritoriality jen v případech trvalého přesídlení, k němuž daly souhlas obě smluvní strany (bod II závěrečného protokolu). [...] Poskytování zdravotní péče je z podnětu sovětské strany zajištěno občanům jedné smluvní strany zdržujícím se i přechodně na území druhé smluvní strany např. jako turisté apod. za stejných podmínek jako vlastním občanům bez jakýchkoli omezení.“ Dobový kolorit pak je zachován poslední větou důvodové zprávy, podle níž jsou „Dohodou vzájemné vztahy v oblasti sociálního zabezpečení postaveny na pevný smluvní základ, který odpovídá vzájemným mezistátním vztahům obou států, založeným na zásadě proletářského internacionalismu“.

(...) Dohoda o sociálním zabezpečení neobsahuje žádné definice pojmů, které užívá; proto se nabízí především takový výklad použitých pojmů „přesídlení“ a „trvalé bydliště“, které mají obvykle v právním řádu České republiky; přitom nelze ztrácet ze zřetele význam, v němž tyto pojmy užívají mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení.

Nejvyšší správní soud je si vědom, že potíže s určením obsahu pojmu „bydliště“, „obvyklé bydliště“, „domicil“ apod. v souvislosti s kolizními normami, v nichž působí jako faktor kolizních navázání, byly a jsou enormní (obsáhlý výklad k vymezení pojmu „obvyklé bydliště“ srov. například v publikaci Bělohlávek, A. J. Římská úmluva nařízení Řím I. Komentář. 1. vyd. C. H. Beck : Praha, 2009, s. 1657 a násl.).

Ve smlouvách o sociálním zabezpečení tradičního typu se rozlišuje charakter pobytu na území smluvního státu tak, aby odpovídal charakteru příslušné dávky, jež má být takové osobě poskytnuta. Některé nároky jsou přiznávány jen za podmínky bydliště (obvykle rozlišovaného buď jako obvyklého - trvalého pobytu na rozdíl od přechodného - dočasného - krátkodobého pobytu). V klasických koordinačních smlouvách sociálního zabezpečení založených na proporcionalitě bývá kritérium bydliště obvykle spjato s nepříspěvkovými dávkami (tedy jinými plněními než důchodového charakteru). Pro tyto typy dávek je pak zcela namístě posuzovat materiálně charakter pobytu bez toho, že by podle názvu byl tento druh pobytu jednoznačně postaven na úroveň pobytu krátkodobému či trvalému. Praxe mezinárodních vztahů sociálního zabezpečení vyústila v následující vymezení druhů pobytu:

Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (Rada Evropy č. 78, 1972) v čl. 1 písm.(I) stanoví (anglický text):

,(i)„the term residence means ordinary residence,

(j) the term temporary residence means a temporary stay“.¹⁾

Úmluva Mezinárodní organizace práce o zřízení mezinárodního systému pro zachování nároků v sociálním zabezpečení (č. 157, 1982) vyjadřuje druhy pobytu stejně jako citovaná úmluva Rady Evropy.

Nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o aplikaci systémů sociálního zabezpečení na osoby pohybující se uvnitř Společenství (jako základní předpis Evropské unie pro koordinaci sociálního zabezpečení) se rovněž vyhýbá podrobnější definici druhů pobytu a omezuje se na konstatování (anglický text):

Čl. 1 „For the purpose of this Regulation

(h) ,residence` means habitual residence,

(i) ,stay` means temporary residence,“²⁾ což zůstalo zachováno i v novém nařízení EP a Rady (ES) č. 883/04 [čl. 1 písm. j) a k)].

Mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení tedy nedefinují obecně pobyt ve smyslu předpisů policejně evidenčního charakteru; problém je o to hlubší, že v našem národním pojetí pojem „obvyklé bydliště“ jako místo, jež si osoba zvolí jako své stálé nebo obvyklé centrum svých životních zájmů s úmyslem propůjčit mu prvek trvalosti, přičemž pro určení stálého bydliště je nutno zohlednit veškeré skutečné aspekty, které jsou pro něj podstatné (rozsudek Soudního dvora ve věci C-452/93 P)³⁾ není žádným „zakořeněným výrazem“ (srov. shora cit. publikaci A. J. Bělohlávka, s. 1660). Problémy v letité praxi mezinárodních organizací při definici či (ne-definici) pobytu vyjádřila i Rezoluce (72)1 Rady ministrů ze dne 18. 1. 1972, která vymezila pojmy „bydliště“ (francouzsky „résidence“) a „domicile“ a doporučila členským státům Rady Evropy inspirovat se těmito vymezeními ve svých právních řádech (dostupná na www.coe.int); je definován jako právní vztah osoby k zemi, jenž se zakládá na objektivně zjistitelné skutečné volbě bydliště ve spojení se subjektivním prvkem úmyslu učinit z tohoto místa středisko osobních, sociálních a hospodářských zájmů, zatímco bydliště se definuje výlučně podle skutečného, faktického stavu, nezávisí na povolení k pobytu. Vyžaduje, aby se osoba zdržovala v daném místě po určitou dobu, avšak nikoli nezbytně nepřetržitě. Kritérium obvyklosti pak vyžaduje přihlédnout k délce a stabilitě vztahu mezi osobou a jejím bydlištěm, jakož i k okolnostem osobního nebo pracovního charakteru - vyžaduje se tedy trvalý vztah. Úmysl osoby není na rozdíl od pojmu . Úmysl osoby však může poskytnout odpověď na otázku, zda si osoba vybrala své bydliště v jednom místě nebo jakého je druhu toto bydliště.

Zásadní výklad pojmu „obvyklé bydliště“ podle nařízení č. 1408/71 podal Soudní dvůr ve věci C-90/97.⁴⁾ Stabilita pobytu na území se má posoudit podle objektivních projevů takového pobytu, nikoliv podle hledisek subjektivních (vůli osoby učinit místo centrem svých životních poměrů je třeba přikládat menší význam). Soudní dvůr vyložil, že pro určení obvyklého bydliště musí být zohledněna rodinná situace, důvody přesídlení, délka a stabilita pobytu a skutečnost, zda má osoba v daném místě stabilní zaměstnání. Současně Soudní dvůr zohlednil skutečnost, zda závisí rovněž na subjektivní vůli osoby, zda v daném místě zůstane (v posuzované věci se britský občan vrátil z Francie do Velké Británie). V úhrnu jde o skutečné sociální začlenění do prostředí.

V řadě evropských předpisů o mezinárodním právu soukromém se při vymezení pojmů bydliště a obvyklé bydliště tyto pojmy rozlišují, přičemž „bydliště“ má osoba ve státě, v němž se zdržuje s úmyslem trvalého pobytu, zatímco „obvyklý pobyt“ má ve státě, v němž po delší dobu žije, i když je tato doba předem omezená (tak například spolkový švýcarský zákon o mezinárodním právu soukromém ze dne 18. 12. 1987 - § 20 či lichtenštejnský zákon o mezinárodním právu soukromém ze dne 19. 9. 1996 - čl. 9; citováno podle: Bělohlávek, A. J. Mezinárodní právo soukromé evropských zemí. 1. vyd. C. H. Beck : Praha, 2010, s. 399 a 465). Také v novějších bilaterálních smlouvách o sociálním zabezpečení se druhy pobytu alespoň rámcově definují (srov. Smlouvu ČR a Lucemburska č. 18/2002 Sb. m. s. definující v čl. 1 „bydliště“ jako obvyklý pobyt a „pobyt“ jako přechodný pobyt).

Pokud by Dohoda mezi ČSR a SSSR byla relativně standardním nástrojem koordinace sociálního zabezpečení, pak by zcela nesporně pojem „trvalé bydliště“ a „přesídlení“ byl vykládán v zásadě v intencích výkladu „obvyklého pobytu“, jak je již v mezinárodní praxi dlouhodobě stabilizován. Svědčí tomu i definice „bydliště“ ve Smlouvě o sociálním zabezpečení s Makedonií (č. 2/2007 Sb. m. s.), v jejímž čl. 1 odst. 1 bodu č. 5 se „bydliště“ definuje jako trvalé bydliště nebo obvyklý pobyt mající charakter dlouhodobosti. V zásadě tak, i když velmi zjednodušeně, postupoval i krajský soud v posuzované věci. Přehlédl však pro věc zcela stěžejní úpravu, jejíž smysl je dokládán shora citovanou důvodovou zprávou k Dohodě a svědčí tedy o historickém úmyslu smluvních stran, tedy požadavek na souhlas s přesídlením ze strany obou smluvních stran. Přesídlení nutno bez velkých pochybností vykládat jako přenesení centra všech životních poměrů z jednoho smluvního státu do druhého [takto je pojem „přesídlení“ užit ve smlouvě ČSR s Francií o sociálním zabezpečení (č. 215/1949 Sb., § 2) či ve smlouvě s Lucemburskem (č. 18/2002 Sb. m. s., čl. 14, 15)]. Není přitom od věci připomenout, že v našich právních poměrech řešil důsledky II. světové války a po ní následující vlny přesídlování [a to i ve vztahu k SSSR, například u osob, jež optovaly pro Československou republiku podle smlouvy mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. 6. 1945 (č. 186/1946 Sb.), nebo podle dohody ze dne 12. 4. 1946 o právu a vzájemného přesídlení občanů české a slovenské národnosti žijících v SSSR na území bývalé volyňské gubernie] zákon č. 17/1947 Sb., o uznání nároků získaných u cizozemských nositelů sociálního pojištění; tento zákon v § 1 hovoří o „přesídlení k trvalému pobytu“. Již celní předpisy v období před II. světovou válkou hovořily o „cizozemských státních příslušnících, kteří se vzdali dosavadního bydliště a stěhují se do celního území k trvalému pobytu“, přičemž používaly pro tyto osoby výraz „přistěhovalec“ (srov. vládní nařízení č. 168/1927 Sb., jímž se provádí celní zákon).

Přesídlení ve smyslu Dohody tedy v posuzované věci znamená vzdání se dosavadního bydliště v Rusku a přenesení centra svých veškerých zájmů na území České republiky. S těmito faktickými kroky však musejí podle čl. II Protokolu k Dohodě vyslovit souhlas obě smluv- ní strany. Dohoda ani Protokol neřešily, kdo za smluvní strany a jakým způsobem tento projev vůle učiní. Zjednodušujícím pohledem na požadavek souhlasů smluvních stran v každém jednotlivém případě přesídlení se může jevit tento požadavek jen jako dřívějších omezení svobody pohybu, a to i v rámci tzv. socialistického tábora. Takto lze nazírat zejména na souhlas té smluvní strany, jejíž území přesídlenec opouští (netřeba připomínat praxi tzv. vystěhovaleckých pasů a dalších okolností, za nichž bylo či spíše nebylo možno svobodně opustit před rokem 1990 území Československa, o praxi pohybu občanů SSSR se dočítáme v literatuře popisující toto období a není třeba pro účely tohoto rozhodnutí věc dále rozebírat). Nejvyšší správní soud tedy je ochoten připustit, že souhlas smluvní strany, jejíž území přesídlenec opouští, má víceméně formální charakter a slouží opravdu, jak uvedla stěžovatelka ve svém popisu správní praxe, k zajištění návaznosti na zastavení výplaty důchodu v zemi původního bydliště. Zásadně jinak tomu ovšem je, pokud jde o souhlas smluvní strany, na jejíž státní území přesídlenec míří, a to ze dvou důvodů: jednak jde o situaci, kdy na území státu vstupuje cizinec, jenž nemá bez dalšího právo vstupu ani pobytu, jednak jde o smluvní stát, jenž přebírá veškerou tíhu finančního plnění vůči přesídlivší osobě, aniž do jeho systému sociálního zabezpečení byla odvedena jakákoli ekvivalentní částka, anebo jen částka velmi symbolická s ohledem na dobu pobírání dávek důchodového pojištění (často i desítky let). Šlo tak vlastně o nejširší finanční solidaritu osob výdělečně činných na jednom území s cizincem, který na toto území přesídlil. Lze poukázat, že i v praxi Evropské unie postavené nyní na konceptu občanství EU se jen postupně rozšiřuje právo na sociální dávky i na občany EU, kteří legálně pobývají na území členského státu, aniž vstoupily na jeho pracovní trh; i v tomto konceptu se připouští, že členským státům je dovoleno zajistit, aby se poskytování sociální pomoci nestalo neúnosnou zátěží a poskytování podpory může být omezeno na osoby, které prokáží určitý stupeň integrace obvykle vyjadřovaný v délce jejich pobytu na území (srov. kupř. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-209/03,⁴⁾ nebo rozhodnutí ve věci C-158/07⁵⁾).

Vstup a pobyt cizince na území státu byl a je podrobně regulován; historicky byl na území České republiky pobyt cizinců od padesátých let 20. století podroben povolovacímu režimu (zákon č. 52/1949 Sb., o hlášení obyvatelstva a o povolování pobytu cizincům); podle citovaného zákona bylo povolení vydáváno nejdéle na dobu 2 let, od účinnosti zákona č. 68/1965 Sb., o pobytu cizinců na území ČSSR, nebylo období platnosti povolení zákonem vymezeno, pouze se uvádělo, že platnost uděleného povolení může být prodloužena (§ 2 odst. 2). Zákon č. 123/1992 Sb. poprvé rozlišil pobyt cizinců na území České republiky jako pobyt krátkodobý, dlouhodobý a trvalý. Dlouhodobý pobyt se povoloval na dobu potřebnou k dosažení jeho účelu, nejdéle na dobu 1 roku (§ 6 zákona č. 123/1992 Sb.). Průkaz povolení k trvalému pobytu se vydával podle tohoto zákona na dobu pěti let, nejdéle však na dobu platnosti cestovního dokladu cizince. Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, rozlišuje přechodný pobyt a trvalý pobyt na území České republiky. K přechodnému pobytu na území opravňuje cizince rovněž povolení k dlouhodobému pobytu (srov. nadpis oddílu 3 citovaného zákona). Z § 42 tohoto zákona pak plyne, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je obecně oprávněn podat cizinec, který na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů, hodlá na území přechodně pobývat po dobu delší než 1 rok a trvá-li stejný účel pobytu (odstavec 1). Povolení k dlouhodobému pobytu se obvykle vydá s dobou platnosti dva roky a je vázáno na určitý účel (§ 44 odst. 4 citovaného zákona). Povolení k trvalému pobytu opravňuje cizince pobývat na území v rámci trvalého pobytu (§ 65 tohoto zákona), přičemž toto povolení lze za podmínek stanovených zákonem vydat i bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území (§ 66 uvedeného zákona), případně po čtyřech letech pobytu (§ 67 citovaného zákona), popřípadě se povolení vydá po 5 letech nepřetržitého pobytu na území (§ 68 téhož zákona), přičemž se do doby pobytu započítává doba povolení k dlouhodobému pobytu. Platnost povolení k trvalému pobytu Ministerstvo vnitra zruší, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let [§ 77 odst. 1 písm. d) citovaného zákona]. Průkaz povolení k pobytu se vydává s dobou platnosti 10 let, přičemž ji lze prodloužit, a to i opakovaně (§ 79 téhož zákona).

To, co považuje Nejvyšší správní soud za podstatné, však je, že od účinnosti zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, je tzv. dlouhodobý pobyt na území ČR ve smyslu povolovacího režimu vázán na určitý jasně vymezený účel (zaměstnání, studium, společné soužití rodiny, ochrana před obchodováním s lidmi, vědecký výzkum atd.). Není proto možné, aby cizinec na jedné straně deklaroval, že vstupuje na území České republiky za určitým jasně vymezeným účelem, (například pracovním - zaměstnání, jako je tomu v posuzované věci) na předem omezenou dobu a na straně druhé se dovozovalo, že v tomto období již přenesl centrum veškerých svých zájmů osobních, sociálních, hospodářských na území České republiky, a to natrvalo. Z pojmu přesídlení, jak bylo výše vyloženo, plyne, že v rámci tohoto přemístění zaniká jedno trvalé bydliště a vzniká druhé na území jiného státu; vždy však může existovat jen jedno takovéto bydliště s touto kvalitou. Pokud nemá cizinec souhlas k trvalému pobytu na území České republiky, nemůže zde dost dobře založit centrum svých veškerých zájmů na dobu neurčitou, tedy natrvalo. Tento souhlas, jak bylo vyloženo shora, lze udělit bez jakéhokoliv předchozího nepřetržitého pobytu na území, anebo po určité době nepřetržitého pobytu. Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu tak toto povolení k trvalému pobytu představuje onen Dohodou (Protokolem k ní) vyžadovaný souhlas smluvní strany s přesídlením. Žádný jiný orgán nemá v zákonech účinných na území České republiky založenu pravomoc vydávat souhlas s pobytem přesídlivšího důchodce. Proto je třeba za tento souhlas, jehož funkce je ze shora vymezených důvodů pro smluvní stát, jenž nese veškeré náklady s přesídlením spojené zcela logický a nezbytný, považovat akt, kterým státní orgán České republiky přisvědčuje žádosti cizince o povolení, aby mohl na území České republiky trvale a bez vymezení účelu pobytu žít; nemůže to ani být orgán jiný, neboť vstup cizince na území státu s sebou vždy nese i hlediska bezpečnosti, veřejného pořádku a další. Správní praxe dlouhodobě založená za existence Dohody také podle výše citovaného vyjádření stěžovatelky (byť v jiné právní věci) vždy byla založena na souvislosti přesídlení a povolení k trvalému pobytu; jak shora uvedeno ve východiscích tohoto výkladu, při výkladu mezinárodní smlouvy nutno brát zřetel i na praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu. Rozhodující přitom je, že povolení k pobytu (či trvalému pobytu podle posledně účinného zákona o pobytu cizinců) vždy, a to od počátku účinnosti dohody, mohlo být na území České republiky uděleno vzápětí po podání žádosti. Rozdíl je pouze v tom, že v 60. letech 20. století byl správní orgán nadán právem na zcela bezbřehou úvahu, zda tak učiní, na rozdíl od situace právního státu, jenž podmínky pro takovou úvahu svazuje určitými zákonnými kritérii. Princip byl ovšem vždy týž; v tomto ohledu se krajský soud mýlí, pokud poukazuje na omezenou dobu, na kterou v 60. letech bylo možno povolení k pobytu vystavit a přirovnává tento stav k úpravě nynějšího dlouhodobého pobytu. Opomněl, že nynější dlouhodobý pobyt na území České republiky je přísně účelově vázán. Na druhé straně nelze nevidět, že ani trvalé usazení se na území České republiky nemusí být v případě cizince definitivním řešením, a to jak z důvodů subjektivních, tak objektivních. Určitá míra nejistoty stability takto nastolených vztahů je zřejmá, ale v tomto ohledu se blíží situaci osob s občanstvím České republiky [jistě s tím rozdílem, že občan má ústavní záruku, že nemůže být nucen k opuštění své vlasti, kdežto cizinec může být v případech stanovených zákonem vyhoštěn (čl. 14 odst. 4 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod)].

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že přesídlení ve smyslu Dohody o sociálním zabezpečení uzavřené mezi ČSR a SSSR nastává nejdříve datem vydání souhlasu s tímto přesídlením podle čl. II Protokolu k Dohodě; za souhlas je třeba považovat povolení k trvalému pobytu podle § 66 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.

V posuzované věci žalobkyně měla povolen na území České republiky v době podání žádosti o důchod dlouhodobý pobyt za účelem pracovním - zaměstnání, a to na dobu 2 let. Nesplňovala tedy podmínku přesídlení ve smyslu Dohody. Ze správního spisu ani neplyne, že by o povolení k trvalému pobytu žádala. Za této situace je irelevantní, že k její žádosti zastavil Penzijní fond Ruské federace výplatu jejího důchodu; je zcela nejasné, z jakých důvodů žalobkyně takto postupovala, když neměla potřebné souhlasy smluvních stran k pře- sídlení a tento důchod jí byl nesporně podle údajů zřejmých ze správního spisu vyplácen i v průběhu jejího pobytu na území České republiky v období do 1. 11. 2007 (i když souhlas ze strany Ruské federace zdejší soud, jak shora vysvětlil, nepovažuje za určující). Stejně tak nemůže být určující pracovní materiál zmíněný v žalobě a zpracovaný k integraci cizinců - ovšem jeho obecné vyjádření, že dlouhodobě legálně usazeným cizincům jsou vypláceny důchody jako českým občanům, které je obecně správné, musí být doplněno o fakt, že se tak děje, vznikl- li nárok na důchod podle vnitrostátních předpisů (po 25 letech doby pojištění a dosažení důchodového věku před rokem 2010 vznikne nárok na důchod komukoliv, kdo na území České republiky byl účasten po stanovenou dobu důchodového pojištění), anebo tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.