Vydání 8/2014

(...) Nejvyšší správní soud v tomto kontextu při posouzení splnění podmínek řízení také posuzoval, zda rozhodnutí o příspěvku na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo – není příp. rozhodnutím, které by mělo být vyloučeno ze soudního přezkumu. Dospěl k závěru, že toto není tento případ. Příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo – nyní upravený v zákoně o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením byl transformován z příspěvku na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla, upraveného v § 34 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení^xxx), u něhož s ohledem na § 56c téhož zákona platilo, že toto rozhodnutí bylo zahrnuto mezi rozhodnutí na úseku péče o zdravotně postižené občany vyloučená ze soudního přezkumu. Nynější právní úprava tohoto příspěvku v zákoně o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením však již takovéto ustanovení neobsahuje. Stejně tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze u tohoto rozhodnutí uvažovat o jeho příp. vyloučení ze soudního přezkumu s ohledem na § 70 písm. d) s. ř. s., podle něhož jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí, která závisí pouze na posouzení zdravotního stavu osob, ve vztahu k nimž je rozhodováno. Nejvyšší správní soud je si vědom toho, že rozhodnutí o předmětném příspěvku závisí převážně na posouzení zdravotního stavu žadatele ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, nicméně současně konstatuje, že správní orgán, který ve věci rozhoduje, musí zohlednit i další podmínky, které předepisuje citovaný zákon v § 9 odst. 5, 6 a 11. Z uvedeného vyplývá, že při rozhodování o nároku na předmětný příspěvek správní orgán hodnotí otázky právní i skutkové, přičemž skutková zjištění nezávisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby žadatele. Nejvyšší správní soud také zdůrazňuje, že v případě pochybností je zapotřebí jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně, tj. ve prospěch soudního přezkumu. Jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnosti – – ve vztahu k žadateli o předmětný příspěvek.

Po přezkoumání napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.

Podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „“. Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „“.

Takové nedostatky či vady Nejvyšší správní soud v posuzované věci nezjistil.

Stěžovatel trvá na tom, že jeho zdravotní stav nebyl řádně a objektivně posouzen, nebyly vzaty v úvahu jeho námitky, posudková komise jej měla pozvat k vlastnímu lékařskému vyšetření, příp. vyzvat k další součinnosti, nebylo zohledněno, že se jeho zdravotní stav neustále zhoršuje, stejně jako nebylo zohledněno, že příspěvek již jednou dostal, zdravotní stav se mu spíše zhoršil, a je tak nesprávné, že nyní bylo rozhodnuto jinak. úprava byla vyložena v jeho neprospěch nepřiměřeně tvrdě.

K uvedeným námitkám Nejvyšší správní soud, a to do značné míry obdobně jako krajský soud, především uvádí, že pokud jde o podklady, na základě kterých bylo rozhodováno, platí, že rozhodnutí správního orgánu o nároku na příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo, a obdobně i rozhodnutí odvolacího správního orgánu, je závislé zejména na odborném lékařském posouzení. Pro potřeby správního řízení v I. stupni to, zda jde pro účely příspěvku na zvláštní pomůcku o osobu s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, posuzují okresní správy sociálního zabezpečení, a tam, kde bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení, posuzuje zdravotní stav pro účely odvolacího řízení správního Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Při soudním přezkumu takového rozhodnutí soud neposuzuje věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek Posudkové komise MPSV soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila.

V projednávaném případě bylo správním orgánem I. stupně nejprve rozhodováno na základě posudku posudkového lékaře OSSZ Písek ze dne 22. 6. 2012, a následně v řízení o odvolání si žalovaný vyžádal posudek PK MPSV v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2012, který byl poté k námitkám stěžovatele na žádost žalovaného doplněn doplňujícím posudkem téže posudkové komise ze dne 7. 1. 2013. Všechna tato posouzení se vypořádávala s celým zdravotním stavem stěžovatele, a dospěla k prakticky , koncentrovaně shrnutým v doplňujícím posudku PK MPSV. Ve všech případech bylo zjištěno a deklarováno, že u stěžovatele jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav po četných úrazech a ortopedických operacích. Jde o závažné postižení lokomočního aparátu, které se dále zhoršuje při postupujících artrózách i vlivem recidivy erysipelů. Dle všech doložených nálezů i dle posledního aktuálního vyšetření MUDr. Š. ze dne 17. 7. 2012 se konstatuje, že levá ruka ztratila funkčnost, artrodéza v zápěstí, ruka drápovitá, levá kyčel s hybností 0-0-90, zkrat levé dolní končetiny o 6 cm. K ostatní komorbiditě se uvádí, že je bez větší posudkové významnosti. Návazně poslední posudek (doplňující) obsahuje jmenovitý výčet v úvahu přicházejících postižení pro uznání těžké vady nosného (pohybového) ústrojí, jak jsou vymezeny v písm. a), b), d) až i) bodu 1 části I přílohy k zákonu o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, a dále i dikcí písm. b) bodu 4 části I téže přílohy stran těžkého mentálního postižení. K tomu se v posudku uvádí, že zdravotní postižení posuzovaného nelze přirovnávat, pro uznání postižení musí jít o postižení shodné, jako v citovaných písmenech. Posudek uzavírá, že žádné z postižení vyjmenovaných v příloze zákona není uvedeno v lékařských nálezech stěžovatele, a nejde ani o mentální postižení při těžké nebo hluboké mentální retardaci. Současně se v posudku konstatuje, že ani doplňující zpráva praktického lékaře z 19. 11. 2012 nemění zdravotní postižení již dříve uvedená, včetně již doloženého ortopedického vyšetření ze dne 17. 7. 2012. Tímto doplňujícím posudkem tak byly potvrzeny závěry posudků předchozích, že k datu vydání napadeného rozhodnutí ze dne 11. 6. 2012 nešlo o osobu, která má ve smyslu § 9 odst. 2 a 4 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením těžkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí anebo těžkou nebo hlubokou mentální retardaci charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Nešlo o těžkou vadu nosného pohybového ústrojí uvedenou v písm. a), b), d) až i) bodu 1 části I přílohy k citovanému zákonu, nešlo ani o těžké mentální postižení uvedené v písm. b) bodu 4 části I téže přílohy.

Všechny tyto posudky, zejména pak oba posudky PK MPSV v Českých Budějovicích, jsou obsažně vyargumentovány, i podle názoru Nejvyššího správního soudu splňují požadavky na jejich přesvědčivost, objektivnost, jasnost, srozumitelnost a také úplnost odůvodnění.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že zvolený výklad § 9 odst. 1 až 4 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, z něhož vychází napadené rozhodnutí i napadený rozsudek, je extrémně tvrdý a v rozporu s morálními zásadami, zákonná ustanovení je třeba vždy vykládat v souladu s účelem interpretované právní normy a úměrně konkrétní situaci, což se v jeho případě nestalo, k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný, stejně jako krajský soud, jsou vázány zákonnou dikcí, která při jejich rozhodování neumožňuje zmírnění „“, a rozhodovacím orgánům nedává v daných věcech jinou možnost, než postupovat v souladu s výslovným obsahem právní úpravy, byť se zohledněním okolností každé rozhodované věci. Bez významu není ani skutečnost, že nepřiměřenou tvrdost výkladu předmětných ustanovení stěžovatel nenamítal v žalobě, poprvé ji namítá až v kasační stížnosti, a Nejvyšší správní soud musí mít již z tohoto důvodů danou námitku ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. za nepřípustnou.

Namítá-li stěžovatel, že jeho zdravotní stav neměl být posuzován pouze z písemných lékařských zpráv a posudková komise jej měla pozvat k vlastnímu lékařskému vyšetření, příp. vyzvat k další součinnosti, což se ani přes jeho námitky nestalo, s touto námitkou Nejvyšší správní soud taktéž nemůže souhlasit. Podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu je vyšetření posuzovaného při jednání komise základním prostředkem pro odstraňování rozporů mezi závěry sociálního šetření a posudkovým hodnocením. K odstranění či vysvětlení případných rozporů potom může sloužit i doplňující posudek (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25). V daném případě sice rozpory v podkladech a posudkových hodnoceních obsaženy nebyly, nicméně k námitkám stěžovatele byl, a to právě za účelem vypořádání vznesených námitek, doplňující posudek vyžádán. Ten však i po přihlédnutí k dalšímu (novému) podkladu doloženému stěžovatelem zkonstatoval, že ani doplňující zpráva praktického lékaře nemění zdravotní postižení již uvedená. Bez zřetele není ani skutečnost zaznamenaná v doplňujícím posudku, že v dopisu stěžovatele posudkové komisi, který komise obdržela dne 29. 10. 2012, stěžovatel uvádí, že „[s].“ Nejvyšší správní soud dodává, že přítomnost posuzovaného na jednání posudkové komise není bezvýjimečným pravidlem, avšak vždy musí být náležitě zohledněny konkrétní okolnosti projednávaného případu. V daném případě je Nejvyšší správní soud toho názoru, že při úplnosti a aktuálnosti lékařských zpráv o aktuálním zdravotním stavu stěžovatele a bezrozpornosti shromážděných podkladů nebylo vyšetření stěžovatele při jednání Posudkové komise MPSV v Českých Budějovicích nezbytné. I podle Nejvyššího správního soudu měla za daného skutkového stavu a současně za daného znění právní úpravy posudková komise dostatečné podklady k tomu, aby mohla zdravotní postižení stěžovatele posoudit úplně a objektivně, a také aby toto své posouzení mohla jasně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnit. To se také podle zjištění Nejvyššího správního soudu stalo.

Stěžovatel dále spatřuje zásadní procesní pochybení v tom, že správní orgán se vůbec nevypořádal s jeho námitkami a neprovedl jakékoliv šetření. Jak je uvedeno bezprostředně výše, obsahem stěžovatelem vznesených námitek se zabýval právě doplňující posudek posudkové komise, dal na vznesené námitky odpověď, a nelze tedy souhlasit ani s tím, že by jeho námitky nebyly vypořádány.

Stěžovatel také namítá, že již jednou příspěvek na auto dostal, praktický lékař doporučuje jeho žádosti vyhovět, neboť jeho zdravotní stav se bude dále již jen zhoršovat, a pokud nyní správní orgány rozhodly jinak, je tento postup nesprávný, ohrožující právní jistotu občanů, a v neposlední řadě je v rozporu se zásadou legitimního očekávání. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto námitku nemůže posoudit, nynější rozhodnutí s předchozím vyhovujícím rozhodnutím z roku 2007 nemůže porovnávat, a to nejen proto, že k předchozímu rozhodnutí nemá podklady, ale zejména proto, že dané předchozí rozhodnutí mu nepřísluší posuzovat, resp. přezkoumávat, ani jakkoliv jinak hodnotit. Nejvyšší správní soud je v daném kontextu povolán k přezkoumání toliko nyní napadeného rozhodnutí, a to shledává s ohledem na výše uvedené v souladu se zákonem.

Vzhledem ke všemu shora uvedenému tak Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit s tím, že by se žalovaný ve svém postupu dopustil vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci jako vady, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Obdobně Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že právo stěžovatele zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod porušeno nebylo. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli bylo v souladu se zákonem umožněno obrátit se se svými návrhy na příslušné správní orgány a soudy, které se těmito návrhy věcně a důkladně zabývaly. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a vypořádávají se všemi vznesenými námitkami.

Nejvyšší správní soud ještě, a to obdobně jako soud krajský, poznamenává, že soudní přezkoumání napadeného rozhodnutí se váže ke skutkovému stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Pokud je stěžovatel toho názoru, že po vydání napadeného rozhodnutí došlo k takovému vývoji v jeho zdravotním postižení, který odůvodňuje jeho posouzení jako stavu závažnějšího, může se znovu obrátit se žádostí o nové posouzení zcela aktuálního stavu svého zdravotního postižení a v důsledku takového případného zjištění podat novou žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo.

K osobní situaci stěžovatele, která je skutečně specifická, soud ještě dodává, že na případy tíživých sociálních situací v našich podmínkách pamatuje systém pomoci v hmotné nouzi a dávek sloužících k zajištění péče o zdravotně postižené (příspěvek na péči).