Vydání 10/2009

(...) Za této situace mohl Nejvyšší správní soud k další stížnostní námitce o nezákonnosti rozhodnutí soudu posoudit, zda-li odvedením pojistného mzdovou účetní stěžovatelky za neexistující zaměstnance došlo k bezdůvodnému obohacení orgánu sociálního zabezpečení s občanskoprávní desetiletou promlčecí lhůtou.

Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, přičemž bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, jak vyplývá z § 451 občanského zákoníku. Tento právní předpis však upravuje jen občanskoprávní vztahy, v nichž mají účastníci rovné postavení. Nevztahuje se tedy na veřejnoprávní vztahy, ve kterých jsou jejich subjekty k sobě navzájem ve vztahu nadřazenosti a podřazenosti a jejich postavení je tak výsledkem uplatnění administrativněprávní metody regulace. Obecně lze za veřejnoprávní vztah považovat takový právní vztah, který vzniká mezi vykonavatelem veřejné správy (orgánem veřejné správy) na straně jedné a adresátem výkonu veřejné správy na straně druhé, a to v souvislosti s výkonem veřejné správy. Orgán veřejné správy do takového právního vztahu přenáší své mocenské postavení, které je odrazem jeho způsobilosti k veřejné správě, resp. odrazem jeho zákonem vymezené pravomoci a působnosti. Mezi takovéto právní vztahy náleží i vztahy vzniklé mezi orgánem sociálního zabezpečení, který o pojistném rozhoduje, a plátcem pojistného, jenž má povinnost ho na základě zákona odvádět. V daném ohledu se jedná o tzv. právní vztah sociálního zabezpečení založený na pojistném principu (srov. Tröster, P. a kol. . 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, s. 88 a násl.). Proto na tento veřejnoprávní vztah není možné aplikovat ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. K stejnému závěru ostatně dospěla také civilních soudů, která poukázala na nutnost rozlišovat mezi nároky z bezdůvodného obohacení a z jiných titulů, a to dokonce i těch, které jsou upraveny přímo v jiných ustanoveních občanského zákoníku. Konkrétně soudy rozhodující v občanském soudním řízení dovodily, že nárok nositele nemocenského pojištění na vrácení přeplatku, k němuž došlo na dávkách tohoto pojištění, není nárokem občanskoprávním. Stejný závěr byl učiněn i ve vztahu k výplatě dávek důchodového zabezpečení (Lavický, P. Praha: ASPI, 2006, judikáty uvedené na s. 16 a násl.).

Také nárok plátce na vrácení přeplatku na pojistném představuje samostatný titul, který je upraven v § 17 zákona č. 589/1992 Sb., a proto na něj nelze vztahovat jednotlivá ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, včetně úpravy desetileté objektivní promlčecí lhůty na vydání plnění z úmyslného bezdůvodného obohacení, jež je zakotvena v jeho § 107 odst. 2. Při rozhodování o vrácení přeplatku na pojistném je tedy zapotřebí vycházet výhradně z § 17 zákona č. 589/1992 Sb. a veškeré případy plateb převyšující splatné pojistné posuzovat podle něho. Z tohoto důvodu je zapotřebí jakékoliv plnění, které bylo bez právního důvodu odvedeno na pojistném na účet příslušného orgánu sociálního zabezpečení, považovat za přeplatek na pojistném ve smyslu § 17 zákona č. 589/1992 Sb., a to i kdyby se tak stalo v důsledku trestné činnosti třetí osoby na úkor plátce pojistného.

I takto vzniklý přeplatek je pak možné v souladu s § 17 odst. 1 větou první zákona č. 589/1992 Sb. vrátit pouze do pěti let po uplynutí kalendářního roku, v němž vznikl, pokud se jedná o přeplatek vratitelný. V takovém postupu přitom nelze spatřovat legalizaci výnosů z trestné činnosti státním orgánem, neboť pětiletá lhůta pro zánik nároku na vrácení přeplatku na pojistném byla zakotvena s ohledem na potřebu zajištění jistoty v právních vztazích, která po určité době již převažuje nad zájmem plátce pojistného na vrácení majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu. Ostatně lhůty pro zánik nároku na vrácení určitého neoprávněného majetkového prospěchu jsou zakotveny i v jiných právních předpisech, včetně již zmíněného občanského zákoníku. Ten navíc ve vztahu k právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanoví desetiletou promlčecí lhůtu, jen jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení. V nyní projednávané věci však orgán sociálního zabezpečení tvrzený majetkový prospěch nezískal úmyslně, neboť v okamžiku přijetí pojistného mu nemohlo být známo, že bylo odvedeno za neexistující zaměstnance za účelem ztížení odhalení trestné činnosti mzdové účetní stěžovatelky. Za této situace je tak pětiletá lhůta pro vrácení přeplatku zakotvená v § 17 odst. 1 větě první zákona č. 589/1992 Sb. dokonce pro stěžovatele příznivější než tříletá objektivní promlčecí lhůta pro vydání plnění z neúmyslného bezdůvodného obohacení, která je stanovena v občanském zákoníku, jehož užití se stěžovatel dovolával, jak již bylo zmíněno. Navíc bývalé mzdové účetní Marii S. byla již pravomocným odsuzujícím trestním rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2005 uložena povinnost uhradit stěžovatelce škodu způsobenou uvedenou trestnou činností, takže vydání plnění získaného bez právního důvodu je možné se po zániku práva na vrácení přeplatku na pojistném domáhat tímto způsobem.

Správní orgány obou stupňů i krajský soud tedy nepochybily, když dospěly k závěru, že se v dané věci nejednalo o bezdůvodné obohacení s občanskoprávní desetiletou promlčecí lhůtou, nýbrž o přeplatek na pojistném, u něhož částečně zanikl nárok na vrácení kvůli uplynutí lhůty stanovené v § 17 odst. 1 větě první zákona č. 589/1992 Sb.

Dále nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že příslušný orgán sociálního zabezpečení zjistil přeplatek na pojistném již při sepsání protokolu o kontrole pojistného ze dne 16. 4. 2004. V tomto směru lze plně odkázat na závěry napadeného rozsudku, podle nichž existenci přeplatku na pojistném nemohla Městská správa sociálního zabezpečení Brno dovodit z tohoto protokolu ani ze zápisu o přerušení kontroly ze dne 5. 4. 2004. V tomto zápisu sice byl orgán sociálního zabezpečení seznámen s předáním některých dokladů potřebných k provedení kontroly orgánům činným v trestním řízení, nicméně z takto obecně formulovaného sdělení nemohl nikterak seznat, že policejní vyšetřování se týká právě odvodů pojistného za neexistující zaměstnance ke škodě stěžovatelky, a proto neměl žádný důvod si uvedené doklady od policejního orgánu sám obstarat. Navíc § 17 zákona č. 589/1992 Sb. nezakotvuje přerušení lhůty pro vrácení přeplatku na pojistném v důsledku jeho zjištění příslušnou okresní správou sociálního zabezpečení, takže i kdyby se v projednávané věci správní orgán prvního stupně v roce 2004 o přeplatku dozvěděl, nemohl by k žádosti stěžovatelky ze dne 13. 6. 2006 o jeho vrácení za dobu před lednem 2001 rozhodnout.

Konečně pak v rozhodnutí ze dne 21. 11. 2006 správní orgán I. stupně skutečně do výrokové části nezahrnul zbývající část přeplatku na pojistném ve výši 569 571 Kč za období od 1. 4. 1998 do 31. 12. 2000, kterou stěžovatelka v žádosti ze dne 13. 6. 2006 rovněž požadovala vrátit. V takovém postupu však nelze spatřovat žádné pochybení, neboť příslušná okresní správa sociálního zabezpečení nerozhoduje podle § 17 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. o žádosti plátce o vrácení přeplatku pojistného, nýbrž o vrácení přeplatku na pojistném plátci jako takovém, a tak je povinna určit toliko výši vráceného přeplatku a vymezit období, za něž se přeplatek vrací. Orgán sociálního zabezpečení tedy nemusí ve výrokové části uvádět, v jaké výši a za jaké období přeplatek na pojistném plátci nenáleží. Navíc v nyní projednávané věci správní orgán I. stupně poukázal na zánik nároku na vrácení přeplatku po uplynutí lhůty zakotvené v § 17 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., čímž dostatečně objasnil, z jakého důvodu stěžovatelce přeplatek na pojistném za zbývající období nevrátil. Závěr krajského soudu o dodržení všech požadovaných náležitostí výroku i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze tedy považovat za správný. (...)