Vydání 5/2023

(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2023, čj. 49 Ad 47/2018-55)

Žalobce, občan Slovenské republiky, se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2018, kterým žalovaná zamítla jeho námitky proti svému rozhodnutí ze dne 3. 5. 2018, jímž byl žalobci ode dne 5. 1. 2018 přiznán starobní důchod ve výši 8 459 Kč měsíčně s tím, že pro výši důchodu byla započtena doba pojištění 9 135 dnů v českém důchodovém systému a 8 464 dnů ve slovenském důchodovém systému. V rozhodnutí byl také popsán způsob výpočtu důchodu žalobce s ohledem na poměr délky uvedených dob (dílčení).

Žalobce nesouhlasil s přiznáním starobního důchodu po krácení tzv. teoretické výše důchodu, když podle Smlouvy o sociálním zabezpečení nedosáhl na potřebnou dobu pojištění v České republice. Žalobce v prvé řadě namítal, že žalovaná při výkladu čl. 20 odst. 2 Smlouvy o sociálním zabezpečení postupovala pouze formálně, aniž by zohlednila veškerá důležitá kritéria, která měla být užita pro výklad pojmu „trvalý pobyt“ podle zákona i koordinačních pravidel. Výklad žalované byl dle žalobce v rozporu se zákonem a obecnými zásadami, kterými se řídí pravidla pro koordinaci sociálních systémů obsažená v nařízení č. 883/2004. Žalovaná vyložila pojem „trvalý pobyt“ v případě žalobce jen na základě evidenčního kritéria a pominula další důležitá kritéria odpovídající zákonným znakům tohoto pojmu, jakož i principům aplikovaným na analogické situace u Soudního dvora. Žalobce poukazoval na definici „trvalého pobytu“ podle § 3 odst. 2 zákona o hlášení a evidenci pobytu občanů, který platil v době rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR). Podle tohoto zákona je trvalým pobytem . Žalobce tvrdil, že ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o hlášení a evidenci pobytu občanů měl trvalý pobyt ke dni 31. 12. 1992 v Neratovicích v družstevním bytě, který mu byl přidělen jako stabilizační byt pro zaměstnance jeho zaměstnavatelem, Ústavem jaderné fyziky ČSAV v Řeži u Prahy (dále jen „ÚJF“). V tomto místě má žalobce své stálé bydliště, rodinu, byt i nedaleké zaměstnání (ÚJF) nepřetržitě již více než 27 let, a to včetně doby před rozdělením ČSFR. Žalobce současně poukazoval na kritéria, která jsou podle koordinačních pravidel mezi členskými státy EU analogicky aplikována – na zásadu a zásadu určení bydliště, kde je podle Soudního dvora rozhodující obvyklé bydliště a místo, kde se nachází obvyklý střed zájmu dotyčné osoby. Žalobce poukazoval na názor Soudního dvora (zejména v rozsudku ze dne 25. 2. 1999, , C-90/97), že kritéria pro určení bydliště se použijí pokaždé, je-li nutno určit místo bydliště určité osoby, i když tato kritéria nejsou jednoznačná, přičemž se jedná zejména o tato kritéria: rodinná situace, délka a nepřetržitost přítomnosti v bytě, situace s ohledem na zaměstnání, situace týkající se bydlení, zejména nakolik je toto bydlení trvalé, důvody přestěhování a záměr, jak se jeví ze všech okolností. Tato kritéria nejsou vyčerpávající, použijí se podle okolností. Žalobce proto žádal o posouzení věci s ohledem na širší pracovní souvislosti a jeho rodinnou a bytovou situaci, jakož i s ohledem na to, že registrace (hlášení) pobytu podle zákona o hlášení a evidenci pobytu občanů nezpůsobovala vznik či zánik trvalého pobytu a představovala pouze evidenční úkon.

Žalobce dále poukazoval na osobní listy důchodového pojištění (dále jen „OLDP“), podle nichž se doby pojištění žalobce v České republice a na Slovensku překrývaly od 29. 1. 1993 do 4. 1. 2018. V napadeném rozhodnutí žalovaná odůvodnila svůj postup mimo jiné tím, že „“. S tím ale žalobce nesouhlasil a poukázal na to, že je od 17. 6. 1985 dodnes zaměstnán na plný pracovní úvazek v ÚJF. Na Slovensku mu bylo zároveň vydáno živnostenské oprávnění, na základě kterého tam vykonává od 29. 1. 1993 až dodnes činnost jako OSVČ. V této souvislosti se žalobce dovolával čl. 14c písm. b) nařízení č. 1408/71 a odst. 15 přílohy VII tohoto nařízení, čl. 15 odst. 1 písm. a) poslední věty nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, čl. 87 odst. 8 nařízení č. 883/2004, čl. 93 nařízení č. 987/2009 ve znění nařízení Komise (EU) 2017/492, kterým se mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004, a konečně čl. 52 odst. 1 písm. b) bodu i) a čl. 54 odst. 1 nařízení č. 883/2004, z nichž podle něj plyne, že žalovaná pochybila, když nepřihlédla i ke slovenským dobám pojištění, ačkoliv se překrývaly s českými dobami pojištění. Obdobně i slovenská strana měla dle názoru žalobce provést výpočet výše starobního důchodu podle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004, neboť poměrná dávka starobního důchodu žalobce na Slovensku byla vyšší než nezávislá dávka vypočtená podle slovenských předpisů. Současně mělo být při tomto výpočtu přihlédnuto i k dobám pojištění žalobce získaným v českém systému pojištění uvedeným ve slovenském OLDP ze 17. 4. 2018.

Posledním žalobním bodem žalobce namítal, že ke své žádosti o starobní důchod doložil potvrzení č. 207 o své pracovní činnosti ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů (dále jen „SÚJV“) v Dubně u Moskvy dokládající, že v době od 26. 3. 1987 do 25. 6. 1991 pracoval na základě pracovní smlouvy v SÚJV na pozici (staršího) vědeckého pracovníka, (dále jen „potvrzení ze dne 19. 12. 2016“) a potvrzení o výši svých hrubých příjmu v Rusku (dále jen „potvrzení ze dne 12. 1. 2017“), ze kterých mu byl v uvedeném období vyplácen funkční plat od jeho zaměstnavatele SÚJV, z něhož byly odváděny daně. Pod tabulkou v potvrzení ze dne 12. 1. 2017 bylo přitom uvedeno, že do příjmů nebyly zahrnuty platby jednorázového a kompenzačního charakteru a že SÚJV hradil pojistné odvody z fondu výplat bez dodatečného poskytování přídavků zaměstnancům ve státě, ze kterého pocházeli. Žalobce žalované i slovenské straně vytýkal, že s ruskou stranou v předmětné věci vůbec nekomunikovaly, a zároveň nesouhlasil se závěrem žalované, že by jeho hrubý funkční plat z Ruska měl být „“. Zvláštní přídavek, zařizovací příplatek a zvýhodnění při přepočtu devizových úspor byly předmětem separátních smluv uzavíraných dle zásad schválených usnesením předsednictva vlády ČSSR ze dne 2. 6. 1977, č. 131, a pokynů pro postup organizací při provádění tohoto usnesení, které s hrubým platem žalobce uvedeným v potvrzení ze dne 12. 1. 2017 neměly nic společného. Uvedené sumy představovaly tu část hrubého funkčního platu žalobce, který mu náležel na základě pracovní smlouvy v SÚJV a ze kterého byly placeny i pojistné odvody. Žalobce měl proto nárok na alikvótní důchodovou dávku, která by měla být vyřízena žalovanou na základě bilaterálních smluv buďto přímo, anebo zprostředkovaně přes slovenskou stranu.

Žalovaná ve vyjádření zejména odkázala na čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 117/2002 Sb. m. s.; dále jen „Správní ujednání“), dle kterého se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa zapsaná jako sídlo v obchodním rejstříku. Není-li adresa uvedena, postupuje se podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy o sociálním zabezpečení. Žalobce byl ke dni 31. 12. 1992 zaměstnán v ÚJF, který v uvedené době nebyl zapsán v obchodním rejstříku. V té době měl žalobce trvalý pobyt na území Slovenska. Podle výpisu z ISZR-CIS (informačního systému základních registrů – Cizineckého informačního systému) ze dne 23. 11. 2017 pak měl žalobce skutečný pobyt opět v Neratovicích od 11. 3. 1996 a povolení k pobytu od 1. 7. 2004. Žalovaná dále uvedla, že žalobce je od 17. 6. 1985 zaměstnán v ÚJF a na Slovensku od 29. 1. 1993 vykonává samostatnou výdělečnou činnost. Tuto dobu pojištění a příjmy dosažené ze samostatné výdělečné činnosti mu pro přiznání důchodu zhodnotí slovenský nositel důchodového pojištění. Cizí doby pojištění se započítávají, když se nekryjí s dobami pojištění ve státě instituce, která o přiznání důchodu rozhoduje. Žalovaná měla tedy za to, že nepochybila, když nepřihlédla ke slovenským dobám pojištění za období důchodového pojištění žalobce v České republice. Pokud jde o činnost žalobce v SÚJV, na dotaz žalované ÚJF odpověděl, že hrubé výdělky uvedené na evidenčních listech důchodového pojištění (dále jen „ELDP“) jsou pouze z příjmů žalobce pobíraných v České republice. Žalobce tedy byl od 26. 3. 1987 do 25. 6. 1991 pracovníkem v zahraničí přiděleným k výkonu činnosti pro ÚJF mimo území ČSSR podle § 43 vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení. Za hrubý výdělek pracovníka v zahraničí se podle této vyhlášky považoval hrubý funkční plat, který mu náležel podle příslušné mzdové úpravy po dobu jeho činnosti v zahraničí, s tím, že přídavek zahraniční služby, popřípadě jiný příplatek nebo zvýšení platu poskytované k úhradě zvláštních výdajů v zahraničí, se do hrubého výdělku nezapočítával. Po dobu vyslání žalobce jeho tehdejší zaměstnavatel (ÚJF) vyplácel žalobci hrubý funkční plat, přičemž příjmy, které byly žalobci vypláceny v zahraničí, nebylo možné do jeho hrubých výdělků vyplacených jeho zaměstnavatelem v Československu podle citované vyhlášky započítat.

V replice žalobce zejména uvedl, že tvrzení žalované, že měl mít skutečný pobyt v Neratovicích až od 11. 3. 1996, neodpovídalo skutečnosti. Žalobce k tomu předložil oznámení SBD Neratovice ze dne 6. 11. 1985 a ze dne 4. 7. 1991, dokládající, že již tehdy trvale bydlel na území České republiky. Žalobce také rozporoval tvrzení žalované, že měl povolení k pobytu na uvedené adrese až od 1. 7. 2004, a k tomu předložil potvrzení Policie ČR ze dne 23. 8. 2002 dokazující, že žalobci byl na území České republiky povolen pobyt již od 11. 3. 1996. Předtím byl žalobce v důsledku zániku ČSFR nucen nejprve vyřídit formality spojené s volbou státního občanství pro něj samotného a pro jeho rodinu. Žalobce se žalovanou nesouhlasil ani ohledně jejího tvrzení o nemožnosti přihlédnutí k souběžným dobám pojištění na Slovensku ve vztahu k období před 1. 5. 2010, tj. před účinností nařízení č. 883/2004. V této době byl žalobce pojištěn povinně jak v České republice, tak i na Slovensku na základě čl. 14c písm. b) nařízení č. 1408/71 a odst. 15 jeho přílohy VII. V té době bylo účinné i nařízení č. 574/72, přičemž podle jeho čl. 15 odst. 1 písm. a) věty poslední měla v případech uvedených v čl. 14c písm. b) nařízení č. 1408/71 brát žalovaná v úvahu pro přiznání dávek rovněž doby pojištění získané v rámci povinného systému pojištění podle právních předpisů dotčených členských států, které se překrývají. V této souvislosti měla žalovaná uplatnit přechodná ustanovení nařízení č. 883/2004, konkrétně jeho čl. 87 odst. 2, což neučinila. Pokud jde o příjmy z Ruska, žalobce upozornil na to, že pod tabulkou potvrzení ze dne 12. 1. 2017 je poznámka, že do uvedených příjmů nejsou zahrnuty platby jednorázového a kompenzačního charakteru a že zaměstnavatel (SÚJV) hradil pojistné odvody z fondu výplat bez dodatečného poskytování přídavku zaměstnancům ve státě, odkud pocházeli.

V duplice žalovaná zejména uvedla, že přihlédla k dobám pojištění na Slovensku, neboť je sečetla s dobami pojištění v České republice, a tak vznikl nárok žalobce na starobní důchod, což uvedla i v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaná přiznala žalobci dílčený český starobní důchod vycházející ze 48 roků odpracované celkové doby pojištění s tím, že dílčení odpovídalo poměru délky pojištění získané v České republice k celkové době pojištění získané v České republice a na Slovensku. Ze slovenských příjmů bude žalobci vypočítán důchod na Slovensku. Nebylo možné, aby mu byl jeden příjem započítán do více důchodů. Příjmy vyplácené žalobci v Rusku, resp. v bývalém Sovětském svazu, nebylo možné do žalobcových hrubých výdělků započítat, a to dle vyhlášky č. 149/1988 Sb. Žalovaná vycházela z hrubých výdělků žalobce potvrzených ÚJF tak, jak je uvedeno v ELDP ze dne 13. 6. 2000 a zapsáno v OLDP ze dne 26. 3. 2018.

Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, čj. 49 Ad 47/2018-27, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, popřípadě že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, neměl oporu ve spisovém materiálu a vyžadoval rozsáhlé doplnění, a proto napadené rozhodnutí zrušil. Krajský soud konkrétně přisvědčil žalovanému v otázce trvalého pobytu žalobce a zhodnocení sbíhajících se dob pojištění v České republice a na Slovensku, ve vztahu k příjmům žalobce v letech 1987 až 1991 v tehdejším Sovětském svazu však měl za to, že žalovaný nezjistil dostatečně povahu a skladbu těchto příjmů, resp. nevysvětlil, proč případné příjmy hrazené SÚJV nad rámec příjmů řešených vyhláškou č. 149/1988 Sb. nemohou ovlivnit výši českého starobního důchodu a na základě jaké právní úpravy postupoval ve vztahu k příjmům vyplaceným žalobci před nabytím účinnosti vyhlášky č. 149/1988 Sb.

Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, čj. 3 Ads 34/2020-34, předchozí rozsudek zrušil. Pro účely dalšího řízení byl soud zavázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, že je-li k hodnocení dob pojištění před 1. 1. 1993 podle Smlouvy o sociálním zabezpečení příslušný nositel pojištění Slovenské republiky, není při výpočtu dílčeného starobního důchodu podle čl. 56 odst. 1 písm. c) bodu ii) nařízení č. 883/2004 zapotřebí považovat tyto doby za doby vyloučené či dosazovat do tohoto období průměrný indexovaný výdělek, ale lze bez dalšího využít hrubé výdělky dosažené pojištěncem. Proto bylo skutečně namístě se zabývat výší hrubých výdělků dosažených žalobcem v letech 1987 až 1991, ačkoliv k hodnocení doby pojištění před 1. 1. 1993 byla příslušná Slovenská republika. Dále ovšem Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné jen proto, že ve vztahu k příjmům za rok 1987 namísto § 43 odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb. neodkázalo na shodnou úpravu obsaženou v § 48 odst. 2 tehdy účinné vyhlášky č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení. Celkově pak k příjmům v letech 1987 až 1991 Nejvyšší správní soud konstatoval, že v souladu se zmíněnými ustanoveními vyhlášek federálního ministerstva práce a sociálních věcí mohly být žalovanou do výpočtu žalobcova starobního důchodu započteny jen ty částky, které byly uvedeny v ELDP potvrzeném ÚJF, jejž ostatně sám žalobce podepsal, a tím odsouhlasil. I když obsah ELDP lze zpochybnit, žalobce tak v průběhu správního ani soudního řízení neučinil, a proto z něj žalovaná mohla vyjít. Údaje v potvrzeních ze dne 19. 12. 2016 a 12. 1. 2017 nic nevypovídaly o skladbě příjmů žalobce v tehdejším Sovětském svazu a podle Nejvyššího správního soudu měla žalovaná pravdu v tom, že skladba těchto příjmů ani nebyla pro účely stanovení českého starobního důchodu rozhodná. Zhodnocení příjmů, z nichž byla v tehdejším Sovětském svazu odváděna daň z příjmů, je totiž věcí současného ruského nositele pojištění a eventuálně smluvních vztahů Slovenské republiky a Ruské federace na poli sociálního zabezpečení. Dokazování o povaze tehdejších příjmů žalobce v situaci, kdy byla správnost údajů v ELDP podepřena i potvrzením ÚJF ze dne 27. 8. 2018, bylo podle Nejvyššího správního soudu bezpředmětné, přičemž žalovaná odkazem na § 43 odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb. svůj postup dostatečně zdůvodnila.

Krajský soud v Praze se proto žalobou zabýval znovu, tentokrát již vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, k jehož závěrům se účastníci nevyjádřili. Žalobu zamítl.