Vydání 7/2023

(…) [11] Pěstounskou péčí ve smyslu zákona o sociálně právní ochraně dětí je péče o dítě poskytovaná osobou pečující (§ 47a odst. 1). Osobou pečující je (mimo jiné) (tj. osoba odpovědná za výchovu dítěte), [§ 4a písm. a) a písm. b) bod 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí; podle § 939 nového občanského zákoníku poručníku, který o dítě osobně pečuje tak, jako by mu bylo dítě svěřeno trvale do péče, náleží hmotné zabezpečení jako pěstounovi]. S takovou osobou uzavře příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností (či s jeho souhlasem jiný orgán či pověřená osoba) dohodu o výkonu pěstounské péče, která upraví podrobnosti ohledně výkonu práv a povinností osoby pečující (§ 47b zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Tato dohoda trvá po dobu, po kterou je fyzická osoba poručníkem, jestliže o dítě osobně pečuje [§ 47c odst. 1 písm. d) téhož zákona]. Jakmile toto postavení ztratí (v důsledku čehož skončí pěstounská péče ve smyslu §47a odst. 1), zaniká i dohoda o výkonu pěstounské péče, a to přímo ze zákona (Křístek, A. § 47c. In: Macela, M.; Hovorka, D.; Křístek, A.; Trubačová, A.; Zárasová, Z. . Praha: Wolters Kluwer, 2015).

[12] Obecní úřad obce s rozšířenou působností, který uzavřel dohodu o výkonu pěstounské péče, má nárok na státní příspěvek na výkon pěstounské péče. Tento státní příspěvek je určen (§ 47d odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Obecní úřad je povinen oznámit příslušné krajské pobočce Úřadu práce všechny skutečnosti rozhodné pro nárok na tento příspěvek, zejména ukončení dohody ovýkonu pěstounské péče (tamtéž, odst. 5). Na základě tohoto oznámení krajská pobočka Úřadu práce rozhodne o změně výše státního příspěvku nebo o zastavení jeho výplaty. Zjistí-li se, že obecní úřad pobíral státní příspěvek na výkon pěstounské péče i po ukončení dohody o výkonu pěstounské péče nebo zrušení správního rozhodnutí, je povinen vrátit část příspěvku za kalendářní měsíce následující po ukončení dohody o výkonu pěstounské péče (jestliže tato dohoda v kalendářním roce trvala po dobu kratší než 6 kalendářních měsíců; § 47d odst. 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí).

[13] Z citovaných ustanovení vyplývá, že nárok stěžovatele na příspěvek na výkon pěstounské péče je tedy vázán na uzavření a trvání dohody o výkonu pěstounské péče. Otázka, před kterou nyní Nejvyšší správní soud stojí, je, jak dlouho paní A. K. měla v pěstounské péči ve smyslu § 47a odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí svého vnuka, tj. jak dlouho byla jeho poručnicí, která o něj zároveň osobně pečovala.

[14] Již na tomto místě Nejvyšší správní soud upozorňuje, že pro postavení osoby pečující ve smyslu zákona o sociálně-právní ochraně dětí je vždy určující rozhodnutí příslušného orgánu (tj. soudu péče o nezletilé) o svěření dítěte do péče [§ 4a písm. a) tohoto zákona]; pouhý faktický stav spočívající v tom, že osoba o dítě skutečně pečuje (aniž by byla osobou pečující ve smyslu § 4a), v tomto směru nestačí (viz též výše citovaný komentář k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí, § 4a). Pro úplnost lze uvést, že nestačí ani pouhé rozhodnutí soudu, pokud osoba, jíž bylo tímto rozhodnutím dítě do péče svěřeno, o ně skutečně nepečuje (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, čj. 20 Ad 2/2021-23, přiměřeně též rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2015, čj. 8 Ads 17/2015-49, č. 3353/2016 Sb. NSS). Jinými slovy, podmínky pro uzavření a trvání dohody o výkonu pěstounské péče, spočívající v existenci rozhodnutí o svěření dítěte do péče a skutečně poskytované péči ze strany osoby pečující, musejí být splněny kumulativně (obě).

[15] V projednávaném případě byla matka nezletilého omezena ve svéprávnosti (tehdy způsobilosti k právním úkonům) ještě za účinnosti starého občanského zákoníku a zákona o rodině. Podle § 34 odst. 2 zákona o rodině tak pozbyla rodičovskou zodpovědnost (jak správně uváděl již krajský soud).

[16] Naproti tomu nový občanský zákoník vyžaduje, aby soud, který rozhoduje o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodl zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti (§ 865 odst. 2). Rozhodnutí o rodičovské odpovědnosti je tedy od 1. 1. 2014 nutnou součástí rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Je-li svéprávnost rodiče v oblasti rodičovské odpovědnosti omezena, je po dobu omezení svéprávnosti pozastaven výkon rodičovské odpovědnosti, ledaže soud rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem (§ 868 odst. 2 nového občanského zákoníku). Rodič omezený v rozsahu rodičovské odpovědnosti tedy má pozastaven její výkon v plném rozsahu (rozsudek NS ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 412/2018) a dítěti musí být jmenován poručník [Westphalová, L. § 868. In: Králíčková, Z.; Hrušáková, M.; Westphalová, L. a kol. . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020].

[17] V režimu nového občanského zákoníku tudíž výrok o omezení svéprávnosti nemá sám o sobě vliv na rozsah a výkon rodičovské odpovědnosti.

[18] Podle § 3028 odst. 2 nového občanského zákoníku se ustanoveními tohoto zákona řídí i .

[19] Omezení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům) a jeho důsledky, k nimž došlo ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, je tak třeba posuzovat podle tehdy účinných předpisů (starého občanského zákoníku a zákona o rodině). Od účinnosti nového občanského zákoníku se takto založené právní poměry řídí jeho ustanoveními. To znamená, že matka nezletilého měla i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku omezenou svéprávnost i omezenou rodičovskou odpovědnost (neboť podle zákona o rodině pozbyla rodičovskou odpovědnost automaticky jako důsledek omezení ve způsobilosti k právním úkonům).

[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval důsledky rozhodnutí Okresního soudu v Mostě o navrácení svéprávnosti matce nezletilého (rozsudek ze dne 14. 12. 2015, čj. 19 P 155/98-116). Přisvědčil přitom krajskému soudu a žalovanému, že v okamžiku jeho právní moci se matce obnovila i rodičovská odpovědnost, ačkoli to soud ve výroku svého rozhodnutí výslovně neuvedl. Vyšel přitom ze základního pravidla pro omezování svéprávnosti v novém občanském zákoníku, podle něhož soud v rozhodnutí o omezení svéprávnosti (§ 57 odst. 1). Z toho vyplývá, že člověk je vždy omezen ve svéprávnosti jen v takovém rozsahu, v jakém je to výslovně uvedeno v rozhodnutí soudu, přičemž soud vždy musí důsledně dbát, aby svéprávnost omezil jen v nezbytném rozsahu (viz například rozsudek NS ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 24 Cdo 128/2022, a tam citovanou judikaturu). Obdobně je třeba nahlížet i na rodičovskou odpovědnost (která je v jistém smyslu jednou ze složek svéprávnosti, jak naznačuje výše zmíněný § 868 odst. 2 nového občanského zákoníku, který hovoří o ) – pokud ji soud výslovně neomezí, respektive v případech podobným tomu nyní posuzovanému výslovně neuvede, že se dotčené osobě navrací svéprávnost, ale zároveň zůstává omezena její rodičovská odpovědnost, je třeba vycházet z toho, že tato osoba rodičovskou odpovědnost nadále má; právě to dle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá z požadavku výše citovaného § 865 odst. 2 nového občanského zákoníku, dle něhož je třeba s omezením svéprávnosti rozhodnout i o rodičovské odpovědnosti.

[21] Popsané pravidlo se uplatní především v případech, kdy rodič pozbyl rodičovskou odpovědnost automaticky () v důsledku omezení způsobilosti k právním úkonům ještě podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Naopak v případech omezení svéprávnosti a rodičovské odpovědnosti v režimu nového občanského zákoníku, podle něhož již musí rozhodnutí soudu obsahovat samostatný výrok o rodičovské odpovědnosti (má-li být omezena), bude nutné zvlášť posoudit vztah jednotlivých výroků a zejména dopady pozdějšího rozhodnutí o navrácení svéprávnosti na výrok o omezení rodičovské odpovědnosti. Tato úvaha, pro niž by mohly být i poukazy stěžovatele na procesní úpravu v zákoně o zvláštních řízeních soudních (zejména § 468a, který je však součástí právního řádu až od 30. 9. 2017, tedy od doby výrazně pozdější, než kdy Okresní soud v Mostě v této věci rozhodoval o navrácení svéprávnosti matce), však již dalece přesahuje rámec tohoto případu.

[22] Pokud tedy Okresní soud v Mostě rozhodl (bez dalšího) o navrácení svéprávnosti matce nezletilého, obnovil jí tím i rodičovskou odpovědnost. S ohledem na § 935 odst. 1 větu první nového občanského zákoníku zároveň zaniklo poručenství babičky k nezletilému, a tím i dohoda o výkonu pěstounské péče, neboť babička přestala být osobou pečující ve smyslu § 4a písm. b) bodu 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí.

[23] Za zavádějící je třeba označit argument stěžovatele, že Okresní soud v Mostě o rodičovské odpovědnosti matky rozhodl až po vydání rozhodnutí žalovaného. Rozsudek ze dne 31. 7. 2020, čj. 19 P 52/2011-91, se totiž nijak netýká rodičovské odpovědnosti, nýbrž jím byla babička nezletilého P. pouze zproštěna funkce poručníka a zároveň byl nezletilý svěřen do její pěstounské péče. Z odůvodnění tohoto rozsudku přitom vyplývá, že i Okresní soud v Mostě považoval matku za nositelku i vykonavatelku rodičovské odpovědnosti již v době svého rozhodování (Nejvyšší správní soud jen pro úplnost podotýká, že v takovém případě bylo rozhodnutí o zproštění funkce poručníka nadbytečné, neboť poručenství zaniklo ).

[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že dne 30. 1. 2016, kdy byla matce nezletilého pravomocně navrácena plná svéprávnost, ztratila babička nezletilého postavení osoby pečující (zaniklo její poručenství vůči nezletilému), a tím pádem zanikla dohoda o výkonu pěstounské péče se stěžovatelem. Žalovaný tedy správně rozhodl o zkrácení příspěvku na výkon pěstounské péče.

[25] Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že se v tomto řízení nezabýval otázkou, zda by nebylo možné babičku i po obnovení rodičovské odpovědnosti matky považovat za osobu pečující podle jiného ustanovení § 4a písm. b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Je totiž vázán důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), v níž se stěžovatel soustředil pouze na otázku existence poručenského vztahu babičky k nezletilému.