Vydání 3/2016

(...) [18] Ačkoli městský soud vyslovil právní názor na interpretaci § 47f zákona o sociálně-právní ochraně dětí, stěžovateli rovněž vytkl, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, a je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatel však v kasační stížnosti ani netvrdil, že rozhodnutí přezkoumatelné bylo a obsahovalo jednoznačné a přesvědčivé odůvodnění. Místo toho argumentuje k právnímu posouzení § 47f tohoto zákona.

[19] Je obecně přijímaným východiskem, že gramatický (jazykový) výklad právní normy je prvotním přiblížením se smyslu a skutečnému obsahu právní normy. Jazykový výklad právní normy „[j]e ratione legis“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Výklad právní normy by tedy měl být průnikem a vyvážením jednotlivých výkladových metod – vedle metody jazykové též metody systematické, historické, teleologické, logické, srovnání v právu aj. (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 5 A 116/2001-46, č. 20/2003 Sb. NSS, ze dne 11. 2. 2004, čj. 7 A 72/2001-53, č. 576/2005 Sb. NSS, a dále též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS). V nyní posuzované věci však ani gramatický výklad nevede k právnímu názoru, který zastává stěžovatel. O to pečlivěji je třeba interpretovat § 47f citovaného zákona, neboť na tom závisí poskytnutí příspěvku na úhradu potřeb dítěte. Nejvyšší správní soud nepřehlédl ve vyjádření žalobkyň ke kasační stížnosti zmínku o tom, že se žalobkyně a) ocitla v důsledku postupu stěžovatele bez prostředků, neboť jí nebyla přiznána ani dávka hmotné nouze; ačkoli k ní bývalí pěstouni [žalobkyně b) s manželem] nemají vyživovací povinnost, byly jejich poměry hodnoceny při rozhodování o této dávce.

[20] Žalobkyně a) byla svěřena do pěstounské péče na přechodnou dobu žalobkyni b) a jejímu manželovi rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 12. 2012, čj. 14 Nc 2004/2012-17 podle § 45a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině*). Zákon o rodině upravoval pěstounskou péči velmi obecně. Neobsahoval definici pěstounské péče a pěstouna a terminologicky nerozlišoval mezi pěstouny a pěstouny na přechodnou dobu. V podrobnostech odkazoval na zvláštní právní předpis (§ 45a odst. 1 a 2 zákona o rodině, podle něhož „[d]“).

[21] Ustanovení § 47f odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí stanoví, že „[n]“ Z tohoto ustanovení nevyplývá, že je nárok na příspěvek závislý na konkrétním druhu pěstounské péče, ve které se nezaopatřené dítě nachází. Rozhodujícími kritérii jsou existence pěstounské péče a nezletilost dítěte. Věta druhá již neupravuje podmínky vzniku nároku na příspěvek, ale „“ určuje, komu se příspěvek vyplácí.

[22] Je třeba odmítnout argument stěžovatele, opírající se o interní normativní instrukci č. 5/2013, že nárok na příspěvek u nezletilých v pěstounské péči na přechodnou dobu vyplývá z § 47v odst. 4 téhož zákona. Úprava, podle které nezletilého zastupuje v řízení o příspěvku též osoba v evidenci, je logická, nevyplývá z ní však nic jiného než jednoznačné sdělení, kdo nezletilého v řízení zastupuje. Nejde tedy o další podmínku pro vznik nároku, ale o procesní ustanovení týkající se zastupování v řízení. I kdyby však tomu tak nebylo, pouze z toho, že osoba v evidenci je zmíněna pouze u zastupování nezletilého, nelze dovodit, že jen tehdy je dán nárok na příspěvek. Po dosažení zletilosti dítěte již z povahy věci není třeba procesního ustanovení o zastupování, v řízení o příspěvku zletilý vystupuje sám a příspěvek se vyplácí přímo jemu. Pokud by tedy měl být činěn jakýkoli závěr z ustanovení o zastupování v případě nezletilého, měl by být spíše opačný, neboť v prvním i druhém odstavci § 47f citovaného zákona se hovoří o osobě pečující a obsah ustanovení neskýtá žádný důvod vnímat tento pojem nejprve široce a v následujícím odstavci bez jakéhokoli zdůvodnění podstatně úžeji.

[23] Žalobkyně jsou přesvědčeny, že nárok na příspěvek v tomto případě vyplývá z § 47f odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který stanoví, že „[n]“. Toto ustanovení již nespojuje nárok na příspěvek s existencí pěstounské péče, a ani tak činit u zletilého nemůže (srov. § 970 občanského zákoníku z roku 2012, podle kterého „“), nýbrž se soužitím dítěte a osoby, která byla do dosažení zletilosti dítěte jeho osobou pečující.

[24] Podle stěžovatele neměla žalobkyně a) na předmětný příspěvek nárok, neboť žalobkyně b), s níž žalobkyně a) trvale žila a společně uhrazovala náklady na své potřeby, nebyla ve vztahu k žalobkyni a) osobou pečující, ale osobou v evidenci.

[25] Podle § 4a písm. b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí se osobou pečující o dítě rozumí „“.

[26] Podle § 4a písm. c) téhož zákona se osobou v evidenci rozumí „“.

[27] Ustanovení § 4a písm. b) citovaného zákona v bodech 1 a 4 stanoví pro vymezení osoby pečující o dítě základní kategorie: pěstoun (1), poručník dítěte, jestliže o dítě osobně pečuje (4), a dále pak ostatní odvozené skupiny osob (k pěstounovi i poručníkovi bod 2, k pěstounovi bod 3 a k poručníkovi bod 5). Pro všechna vymezení osob pečujících o dítě však platí, že rozhodným hlediskem pro zařazení konkrétní osoby mezi osoby pečující o dítě je to, že tato osoba o dítě skutečně fakticky pečuje. Bylo by jistě nevhodnou tautologií, pokud by osoba pečující o dítě byla definována jako osoba, která o dítě pečuje. Přesto však lze vysledovat, že právě faktická péče o dítě je nezbytná pro podřazení do této kategorie. Proto je mezi osoby pečující o dítě zařazen v prvé řadě pěstoun a pro účely nyní rozhodované věci významně i osoba, která byla do dosažení zletilosti dítěte jeho pěstounem nebo poručníkem, a to po dobu, po kterou má dítě nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Stejně tak je ve vymezení osob pod body 3, 4 a 5 podstatné, že dítě bylo takové osobě svěřeno do péče (bod 3), že taková osoba o dítě osobně pečuje (bod 4), resp. že má v osobní péči dítě, k němuž nemá vyživovací povinnost (bod 5).

[28] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že při úvahách o splnění podmínek pro poskytnutí příspěvku na úhradu potřeb dítěte nelze vést pomyslnou dělicí linii mezi osobami pečujícími o dítě na straně jedné a osobami v evidenci na straně druhé. Nelze tvrdit, že osoba v evidenci, které je do péče svěřeno dítě, byť na přechodnou dobu, zůstává nadále pouze osobou v evidenci, a nelze na ni nahlížet též jako na osobu pečující o dítě. Jak již bylo naznačeno, určujícím musí být to, zda osoba o dítě v konkrétním časovém momentu fakticky pečuje, či nikoli. Jinak by totiž za osobu pečující o dítě nemohli být považováni ti, jimž bylo dítě dočasně svěřeno do péče ještě před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče (bod 3), neboť jistě může dojít k tomu, že dítě nakonec svěřeno do pěstounské péče této osoby nebude a ona péče je tím z povahy věci rovněž přechodná.

[29] Stěžovatel namítl, že osobu v evidenci nelze zaměňovat s osobou pečující o dítě, neboť účelem pěstounské péče na přechodnou dobu je zabezpečit dítěti péči na dobu, než se vrátí k biologickým rodičům, bude osvojeno nebo svěřeno do dlouhodobé pěstounské péče. Pěstounská péče na přechodnou dobu má krizový ráz a není určena k péči o dítě až do jeho dospělosti. Ustanovení § 27a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí stanoví, že „[d]“. Stěžovateli lze přisvědčit, že důvody, pro které obvodní soud rozhodl o svěření žalobkyně a) do pěstounské péče na přechodnou dobu, nekorespondují s § 27a odst. 7 uvedeného zákona. Podle tohoto ustanovení může soud „ “. Stěžovateli lze přisvědčit, že pěstounská péče na přechodnou dobu má být krátkodobou péčí. Proto je její maximální délka omezena na 1 rok. Z tohoto ustanovení ani žádného jiného ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí však současně nevyplývá, že by do takové péče nemohlo být svěřeno dítě, které v jejím průběhu dosáhne zletilosti. K takovému závěru nelze dospět ani poukazem na přechodný a krizový ráz takové péče, neboť i děti, které se věkem blíží zletilosti, se zcela jistě mohou ocitnout v situaci, jež bude vyžadovat přechodnou péči krizového rázu a kterou bude možno nejlépe řešit jejich svěřením do pěstounské péče na přechodnou dobu.

[30] Přestože zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který je k zákonu o rodině ve vztahu speciality, stejně jako zákon o rodině rozlišuje jednotlivé druhy pěstounské péče, nerozlišuje jednotlivé druhy pěstounů. I osoby vykonávající pěstounskou péči na přechodnou dobu totiž označuje jako pěstouny a ty je třeba po dobu výkonu této pěstounské péče považovat za osoby pečující. To vyplývá např. z § 27a odst. 9 tohoto zákona, který stanoví, že „[p].“ Stejný závěr plyne z § 47j odst. 1 písm. d) téhož zákona, podle kterého činí výše odměny pěstouna 24 000 Kč za kalendářní měsíc, „“. Též osoby, které vykonávají pěstounskou péči na přechodnou dobu, je tedy třeba považovat za pěstouny, a tedy ve smyslu § 4a písm. b) uvedeného zákona za osoby pečující. Pěstoun na přechodnou dobu tím však neztrácí své původní postavení osoby v evidenci, neboť není z evidence vyřazen, ale zůstává v ní veden a může do pěstounské péče na přechodnou dobu přijmout další děti.

[31] Městský soud netvrdil, že žalobkyni náleží příspěvek proto, že právní postavení „“ pěstouna a pěstouna na přechodnou dobu (osoby v evidenci) je zcela totožné. Zdůraznil však, že nejsou objektivní důvody, pro které by nebylo možné pěstouna na přechodnou dobu považovat za pečující osobu. Nejvyšší správní soud je rovněž přesvědčen, že nelze z rozumných důvodů tyto osoby odlišovat. Pro stanovení podmínek nároku na příspěvek na úhradu potřeb dítěte musí být prvotní faktické objektivní poměry dítěte, resp. osoby, která nabyla zletilosti, nikoli důvody „“, jejichž existenci objektivně nemohl příjemce dávky ovlivnit. Již § 5 zákona o sociálně-právní ochraně dětí stanoví, že „[p]“. Nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče může jen obtížně ovlivnit, zda bude svěřeno do trvalé pěstounské péče, či zda soud přistoupí ve specifické situaci při rozhodování o pěstounské péči nezletilce relativně nedlouho před nabytím zletilosti k pěstounské péči na přechodnou dobu. Právní názor stěžovatele skutečně zakládá neodůvodněnou nerovnost v přístupu k příspěvku mezi zletilými dětmi podle toho, v jakém druhu pěstounské péče byly umístěny před nabytím zletilosti. Text právního předpisu neodůvodňuje takový rozdílný přístup. Rozhodnými kritérii musí být u všech oprávněných jejich zletilost a to, že nadále trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosažení jejich zletilosti osobou pečující.

[32] Správnost právního názoru městského soudu nejzřetelněji vyplývá z § 47i odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Podle tohoto ustanovení má nárok na odměnu pěstouna osoba pečující a osoba v evidenci: „“ Byť se citované ustanovení týká nároku na odměnu pěstouna, je z něj nepochybné, že nárok na tuto odměnu má jak osoba pečující o dítě, tak osoba v evidenci též za specifické situace, kdy dítě po dosažení zletilosti nemá nárok na příspěvek na úhradu potřeb, avšak pouze proto, že požívá vyšší nebo stejný důchod z důchodového pojištění. Jestliže zákon přiznává nárok na odměnu pěstouna všem pěstounům i za specifické situace, tím spíše je nárok na odměnu dán i tehdy, pokud svěřená osoba po nabytí zletilosti nárok na příspěvek má. Ustanovení § 47i odst. 1 citovaného zákona s touto situací evidentně počítá, a to i v případě nabytí zletilosti v péči osob v evidenci. Pokud by byl správný právní názor stěžovatele, že osoby nabyvší zletilosti v pěstounské péči na přechodnou dobu nemají nárok na příspěvek, pozbyla by důvodu právní úprava nároku na odměnu pěstouna (i osoby v evidenci) za specifické situace. Městský soud proto postupoval správně, pokud zrušil žalobou napadené rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Zaujal rovněž správný právní názor, pokud jde o podmínky vzniku nároku na příspěvek na úhradu potřeb žalobkyně a). (...)