Vydání 9/2012

Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví uložil dne 16. 11. 2007 žalobci v souladu s § 59f odst. 2 písm. b) a § 59f odst. 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, pokutu ve výši 160 000 Kč za správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče. Toho se žalobce dopustil tím, že prostřednictvím svých zaměstnankyň (paní M. a paní T.) zprostředkoval v únoru 2007 schůzku paní K. s manžely H. (jako s osobami vhodnými stát se osvojiteli v té době ještě nenarozeného dítěte paní K.). Mezi paní K. a manžely H. bylo dojednáno, že k usnadnění procesu osvojení bude souhlasným prohlášením určeno otcovství pana H. k dosud nenarozenému dítěti paní K., k čemuž došlo na matrice Úřadu městského obvodu Plzeň 3. Ve druhé polovině března 2007 pracovnice žalobce paní M. zajistila paní K. nástup do porodnice v Rakovníku, kde mělo po narození dítěte dojít k jeho předání do péče manželů H. K předání dítěte však nedošlo, neboť paní K. si svůj záměr dát dceru do osvojení rozmyslela a ponechala si ji ve své péči. Paní K. následně podala u Okresního soudu Plzeň-město žalobu na popření otcovství pana H. k nezletilé A., přičemž pan H. s popřením svého otcovství k dítěti souhlasil s odůvodněním, že k souhlasnému prohlášení o určení otcovství přistoupil pouze pro usnadnění osvojení dítěte. Obdobně tomu bylo i v případě paní P. a manželů Š., kde plzeňská pobočka žalobce zprostředkovala osobní seznámení zájemců o osvojení manželů Š. s paní P. Ke schůzce došlo v 1. polovině roku 2007 v jedné z plzeňských restaurací za přítomnosti pracovnice žalobce paní M. Manželé Š. však po schůzce od záměru osvojit dítě ustoupili.

Proti výše uvedenému rozhodnutí I. stupně se žalobce odvolal. Žalovaný dne 7. 11. 2008 toto rozhodnutí změnil co do výše pokuty za spáchaný správní delikt (pokutu svým rozhodnutím snížil na částku 80 000 Kč). Ve svém rozhodnutí žalovaný citoval § 19a odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který upravuje rozsah pojmu „“. Do rozsahu tohoto pojmu spadá i výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává, a zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou. Tuto činnost však mohou vykonávat pouze příslušné orgány sociálně-právní ochrany dětí, přičemž všem ostatním osobám je v § 19a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí zakázána. Porušení tohoto zákazu může být sankcionováno uložením pokuty až do výše 200 000 Kč. Tímto způsobem je podle názoru žalovaného vyjádřena „[č. 104/1991 Sb.]“Činnost žalobce jako pověřené osoby k výkonu sociálně-právní ochrany dětí může v souladu s § 48 zákona o sociálně-právní ochraně dětí spočívat ve vyhledávání vhodných osvojitelů a dětí vyžadujících náhradní rodinnou péči, případně v dávání podnětů orgánům sociálněprávní ochrany dětí stran těchto vytipovaných žadatelů. Žalovaný se zásadně neztotožnil s argumenty žalobce, že zprostředkování osvojení orgány sociálně-právní ochrany dětí je možné pouze u dětí, u nichž rodiče udělili tzv. „“ k osvojení dítěte předem, anebo u dětí, u nichž soud rozhodl, že není třeba souhlasu rodičů k osvojení z důvodu splnění zákonných podmínek nezájmu rodičů o dítě. V § 20 odst. 3 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí je vyloučeno provádění zprostředkování osvojení v případě, že rodiče dali souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům nebo podal-li návrh na osvojení manžel rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte. Tento stav je právním důsledkem toho, že adresný souhlas k osvojení byl již rodiči udělen, což je naopak třeba odlišit od situace, ve které rodiče udělení adresného souhlasu k osvojení teprve zvažují. Kromě výše popsaného negativního vymezení případů, kdy se podle § 20 odst. 3 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí neprovádí zprostředkování osvojení, neobsahuje tento zákon žádné bližší pozitivní vymezení okruhu dětí, u nichž se zprostředkování osvojení provádí. Jelikož § 2 odst. 2 citovaného zákona zakotvuje osobní působnost sociálně-právní ochrany dětí tak, že se sociálně-právní ochrana poskytuje všem dětem, které splňují stanovené podmínky, lze dovodit, že orgány sociálně-právní ochrany dětí mohou zajišťovat zprostředkování osvojení pro všechny děti splňující podmínku pobytu na území ČR, pokud tyto děti nemohou být v péči svých rodičů a není pro ně vhodnější jiná forma náhradní péče, s výjimkou situací, ve kterých nelze provádět zprostředkování osvojení podle citovaného § 20 odst. 3 písm. a). Na základě § 21 odst. 1 a 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí je obecním úřadům obcí s rozšířenou působností uložena povinnost vyhledávat děti vhodné k osvojení a vést o těchto dětech spisovou dokumentaci. Žalovaný tedy shrnul, že i případy dětí, k nimž rodiče chtějí udělit adresný souhlas k osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům a chtějí osobně znát budoucí osvojitele svého dítěte, nebrání v žádném případě tomu, aby i za těchto okolností bylo osvojení zprostředkováno orgány sociálně-právní ochrany dětí. Žalovaný k tomu rovněž dodal, že toto není možno směšovat s institutem tzv. předadopční péče, o níž rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností ve správním řízení tehdy, je-li dítě na základě rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů v ústavním zařízení nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Ohledně § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí žalovaný uvedl, že argumentaci žalobce je nutno odmítnout. Zprostředkováním kontaktu mezi rodičem dítěte a zájemci o osvojení ze strany třetí osoby nejsou automaticky splněné podmínky k osvojení dítěte, neboť rodič dítěte může odmítnout udělení souhlasu k osvojení a ve výsledku tak na základě tohoto kontaktu nemusí k osvojení dítěte vůbec dojít. Výběr osvojitele však ani v těchto situacích neprovádí výhradně rodič dítěte. Jestliže žalobce realizoval v posuzovaných případech kontakt mezi rodičem dítěte a určitými žadateli o osvojení, realizoval zároveň i výběr konkrétních osvojitelů pro dítě, jelikož postavil rodiče před rozhodnutí, zda udělí či neudělí souhlas k osvojení dítěte žadateli vybranými žalobcem, čímž omezil rozhodování rodiče pouze na takto určené osvojitele. Jednalo se tudíž o značně odlišnou situaci, než kdyby rodič zcela samostatně podle své vlastní úvahy vybíral nejvhodnější osvojitele pro své dítě z množiny všech potenciálních žadatelů o osvojení. V okamžiku, kdy se matky dosud nenarozených dětí seznámily se zájemci o osvojení jejich dítěte, neprováděly již výběr z širšího okruhu žadatelů o osvojení, ale rozhodovaly se pouze o tom, zda budou souhlasit s osvojením dítěte žadateli, které pro jejich dítě žalobce vybral ze své evidence žadatelů o osvojení. Z vyjádření pracovnic žalobce paní M. a paní T. podaných v rámci jejich svědeckých výpovědí vyplývá, že žalobce vede evidenci žadatelů o osvojení a spisovou dokumentaci o těchto žadatelích. Žalobce zařazuje do své evidence žadatele o osvojení, kteří byli krajským úřadem zařazeni do evidence žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné péče a žadatelé předkládají žalobci doklad o absolvování přípravy k přijetí dítěte do rodiny a rozhodnutí krajského úřadu o zařazení žadatelů do evidence. Ke kritériím výběru osvojitelů pro konkrétní dítě paní T. sdělila, že žalobce vybírá rodinu, která není ze stejného města jako biologická matka dítěte, přičemž respektuje přání matky a její představu o tom, kdo by měl její dítě vychovávat, včetně toho, zda se má jednat o bezdětnou rodinu nebo rodinu, kde již dítě je. Dále žalobce při výběru zohledňuje osobnostní nastavení a možné zdravotní riziko u dítěte. Výběr osvojitelů provádí centrála žalobce v Praze. Podnět ke zprostředkování osvojení žalovaným podává žalobce pouze v případě tzv. právně volných dětí, které jsou v evidenci žalovaného, zatímco v případě tzv. přímého osvojení provádí výběr osvojitelů pro účely udělení adresného souhlasu rodičů k osvojení samotný žalobce. K podmínce osobního seznámení dítěte s žadatelem o osvojení je zřejmé, že k tomuto seznámení nemůže dojít v okamžiku, kdy se jedná o dítě teprve počaté a dosud nenarozené. Na druhou stranu nelze zpochybnit, že účelem celého postupu zprostředkování kontaktu mezi rodičem nenarozeného dítěte a zájemci o osvojení je dosáhnout toho, aby po narození dítěte došlo rovněž k osobnímu kontaktu mezi dítětem a žadateli o osvojení a následně rovněž k osvojení tohoto dítěte. Bez osobního seznámení rodiče dítěte se zájemci o osvojení v posuzovaných případech nemohlo dojít k následnému osobnímu seznámení dítěte s žadateli o osvojení, a proto postup pracovníků žalobce je možno podřadit pod zákonnou definici „“ ve smyslu § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Nelze se ztotožnit ani s výkladem, že ve vztahu k dosud nenarozenému dítěti nemůže být fakticky zprostředkováno osvojení, jelikož se ještě nejedná o určité dítě, pro které je třeba zprostředkovat osvojení. Dítě totiž může být zařazeno do evidence dětí vhodných ke zprostředkování osvojení až po svém narození. Z toho důvodu lze dospět k závěru, že zprostředkování kontaktu mezi rodičem počatého dítěte a zájemci o osvojení může vést k zajištění osobního seznámení se dítěte s vybranými žadateli o osvojení a následnému zprostředkování osvojení určitého dítěte po jeho narození. Protiprávnost jednání pracovníků žalobce při zprostředkování osvojení nelze vyvrátit ani argumentem, že není možné hovořit o zprostředkování osvojení v případě, kdy výsledkem zprostředkovaného kontaktu mezi rodiči a zájemci o osvojení nebylo udělení souhlasu k osvojení, ale dohoda o určení otcovství souhlasným prohlášením matky dítěte a muže – žadatele o osvojení, na jehož základě byl jako otec dítěte určen právě tento žadatel o osvojení. Takový postup byl zaznamenán právě v posuzovaném případě zprostředkování mezi paní K. a žadateli o osvojení (manželi H.). Žalovaný dospěl k závěru, že skutečným účelem dohody o určení otcovství k dítěti formou souhlasného prohlášení nebylo primárně vyřešit statusové poměry dítěte a otázku otcovství, nýbrž především vytvořit právní předpoklady pro snazší osvojení dítěte žadatelem o osvojení a po narození dítěte usnadnit jeho převzetí do péče žadatelů o osvojení, což potvrdily i svědecké výpovědi paní K. a manželů H. Rovněž i pracovnice žalobce paní M. vypověděla, že na zprostředkované schůzce sama informovala matku a žadatele o osvojení o možnosti přiznání otcovství žadatele o osvojení ve vztahu k nenarozenému dítěti, přičemž paní K. i pan H. s touto variantou souhlasili z důvodu urychlení procesu osvojení. Paní T. ve své výpovědi rovněž potvrdila, že se ze strany pracovníků žalobce nejedná o ojedinělou praxi. Z uvedených důvodů žalovaný dospěl k závěru, že v případě paní K. a manželů H. i v případě paní P. a manželů Š. byla jednáním žalobce naplněna skutková podstata správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Podle žalovaného je nepřípustné, aby nestátní subjekty pověřené k výkonu sociálně-právní ochrany dětí vytvářely paralelní systém zprostředkování náhradní rodinné péče. Zákon naopak předpokládá jejich spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany dětí při hledání vhodné osvojitelské nebo pěstounské rodiny pro děti, které potřebují náhradní rodinnou péči. Žalobce však vede vlastní evidenci žadatelů o osvojení a z ní vybírá vhodné osvojitele pro konkrétní děti, jejichž rodiče jsou v kontaktu se žalobcem, a kteří hodlají dát souhlas k osvojení svého dítěte. Ačkoliv shromážděné podklady podle žalovaného svědčí o tom, že zprostředkování osvojení je žalobcem prováděno pouze v případech tzv. přímého osvojení, dochází ke zprostředkování udělení adresného souhlasu rodiče k osvojení jeho dítěte konkrétními osvojiteli, dostává se tímto činnost žalobce do příkrého rozporu se zákonem upravenými pravidly zprostředkování náhradní rodinné péče. Žalobce svým jednáním fungování systému zprostředkování náhradní rodinné péče vážně narušuje, neboť zprostředkovává osvojení mezi žadateli o osvojení a dětmi, u kterých by měly podle zákona provádět zprostředkování osvojení orgány sociálně-právní ochrany dětí včetně výběru vhodné rodiny. Žalobce tak zasahuje do výlučné pravomoci orgánů sociálně-právní ochrany dětí při zprostředkování náhradní rodinné péče způsobem, který zákon nedovoluje. Vedle případu manželů H. a manželů Š., které byly zdokumentovány v řízení vedeném žalovaným, se přitom podle svědecké výpovědi paní T. jedná ročně řádově o desítky případů, ve kterých se žadatelé o osvojení obrací na žalobce se žádostí o zprostředkování osvojení. Žalovaný znovu zdůraznil, že v souladu se zákonem i pověřením žalobce k výkonu sociálně-právní ochrany dětí je pouze poradenská činnost v souvislosti s řešením výchovy dítěte a o možnostech svěření dítěte do náhradní rodinné péče, jakož i podávání podnětů orgánům sociálně-právní ochrany dětí ke zprostředkování osvojení ve vztahu k určitému dítěti, avšak zprostředkování seznámení rodičů s žadateli o osvojení za účelem udělení souhlasu k osvojení, jakož i zprostředkování předání dítěte do péče žadatelů o osvojení a další aktivity stěžovatele jsou již za hranicí pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Stran výše pokuty žalovaný uvedl, že odpovídá zákonným kritériím vymezeným v § 59 odst. 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, podle něhož při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Vysoká závažnost správního deliktu spočívá především v tom, že výběrem osvojitelů pro konkrétní dítě mimo zákonný systém zprostředkování osvojení může být zásadním způsobem ohrožen příznivý vývoj dítěte a jeho řádná výchova. Obcházení pravidel pro zprostředkování osvojení může vést ve výsledku k selhání osvojení a k tomu, že osvojení dítěte nesplní v konkrétním případě zákonný účel, tj. být ku prospěchu dítěte. V posuzovaných případech manželů H. a manželů Š. tyto nepříznivé následky nedovoleného zprostředkování osvojení nakonec nenastaly, jelikož k osvojení dětí paní K. a paní P. žalobcem vybranými žadateli nedošlo. Nicméně v případě manželů H. již proces zprostředkování osvojení dospěl až do fáze, kdy došlo k určení otcovství žadatele o osvojení dítěte a kdy po narození dítěte byli žadatelé připraveni převzít dítě do své péče. Tím již došlo ke značnému stupni ohrožení zákonem chráněného zájmu, k čemuž bylo nutné při stanovení výše pokuty také přihlédnout. Přitěžující okolnost z hlediska určení výše pokuty představoval dále způsob, jakým pracovnice žalobce paní M. vyvíjela nátlak na paní K. poté, kdy se paní K. rozhodla odstoupit od úmyslu předat svou dceru do osvojení a ponechat si ji ve své péči. Svědectvím paní K. a její sestry paní Š. bylo doloženo, že paní M. se v citlivém období krátce po porodu nezletilé A. snažila paní K. přesvědčit k tomu, že osvojení je pro její dítě vhodnějším řešením. Žalobce zde v osobě paní M. zcela selhal v roli poskytování pomoci rodiči dítěte v tom směru, aby rodič byl schopen zvládnout péči o dítě a řešit problémy spojené s výchovou dítěte, čímž byla porušena práva rodičů uvedená v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalovaný navíc považoval za prokázané, že postup žalobce v posuzovaných případech zprostředkování osvojení nebyl založen na individuálním pochybení konkrétních pracovníků žalobce, nýbrž vycházel ze žalobcovy ustálené praxe. Žalovaný přistoupil ke snížení pokuty, neboť k řešení případu zprostředkování kontaktu mezi paní P. a manžely Š. nebyla založena místní příslušnost správního orgánu I. stupně, který tak neměl tento případ zohledňovat při svém rozhodování o postihu za správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze. V ní zejména tvrdil, že oba správní orgány věc po právní a skutkové stránce nesprávně posoudily a na zjištěný skutkový stav chybně aplikovaly právní úpravu. Žalobce si není vědom žádného pochybení, neboť v rámci poskytovaného poradenství nijak nenabádal a nenaváděl k účelovému jednání spočívajícím v prohlášení otcovství před matrikou. Ani skutečnost, že matka dítěte paní K. si nakonec přímou adopci rozmyslela, nemůže z dovoleného jednání žalobce učinit jednání zakázané. Za pochybení ze své strany žalobce nepovažuje ani jednání své zaměstnankyně paní M., která zjišťovala u paní K. podmínky budoucí výchovy narozeného dítěte poté, co se matka rozhodla dítě k adopci nepředat.

O žalobě rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, čj. 9 Ca 432/2008-72, tak, že ji zamítl. Soud se plně ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobce v posuzované věci překročil rozsah jemu uděleného pověření k výkonu sociálně-právní ochrany v rozporu s § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Žalobcova činnost v posuzované věci rozhodně nebyla kvalifikovatelná jako poskytování sociálně-právního poradenství zúčastněným. Byla tedy naplněna skutková postata neoprávněného zprostředkování osvojení podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona č o sociálně-právní ochraně dětí, neboť to byl právě žalobce, kdo z vlastní evidence zájemců o osvojení na základě jím zvolených kritérií vybral manžele H. jako osoby vhodné stát se osvojiteli dosud nenarozeného dítěte paní K. a následně zprostředkoval seznámení s jím vybranými osobami. Městský soud provedl výklad § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí a dovodil, že k naplnění pojmového znaku „“ je nutno toto ustanovení vykládat v případě novorozence tak, že postačí zajištění takového osobního fyzického kontaktu mezi dítětem a zájemcem o osvojení, na základě něhož může dojít k navázání bližšího citového vztahu zájemce o osvojení k dítěti. Vzhledem k nízkým poznávacím schopnostem novorozence je totiž vyloučeno, aby se takové dítě seznámilo s fyzickou osobou – zájemcem o osvojení v běžném smyslu tohoto slova. Skutečnost, že paní H. bylo v porodnici umožněno pečovat o novorozenou A. s vidinou toho, že si toto dítě bude moci se svým manželem v budoucnu osvojit, mohla podle městského soudu bezpochyby vést k navázání citového vztahu jmenované k tomuto dítěti. Aplikovatelnost § 19a odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí navíc není omezena pouze na děti umístěné v kojeneckých či jiných ústavech, jak při jednání před soudem namítla předsedkyně žalobce. Městský soud se tedy naprosto ztotožnil s právní kvalifikací skutku žalovaným a vyjádřil rovněž právní názor, že žalobce by porušil zákon i tehdy, pokud by pouze provedl výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, i když by se na zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou již nepodílel, neboť jakákoliv činnost ve smyslu § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která není prováděna orgány sociálně-právní ochrany dětí uvedenými v § 4 odst. 1 téhož zákona, je v rozporu se zákonem. Tomuto výkladu odpovídá i § 48 odst. 3 citovaného zákona, který zakazuje pověřeným osobám vykonávat sociálně-právní ochranu v jiném rozsahu než v tom, který jim dovoluje § 48 odst. 2 téhož zákona. Toto ustanovení nedovoluje pověřeným osobám provádět výběr určité fyzické osoby ani osob vhodných stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, ani zajišťování osobního seznámení se dítěte s těmito osobami. Městský soud k námitkám žalobce také vysvětlil, že pokuta mu nebyla uložena za účast na setkání těhotné paní K. s manželi H., ani za poskytování poradenství zúčastněným osobám, ale za to, že neoprávněně prováděl zprostředkování osvojení podle § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Naproti tomu, při kvalifikaci skutku ani při ukládání pokuty nebyla žalovaným nijak zohledněna účast žalobce na účelovém uznání otcovství k nezletilé A. ze strany pana H. Za toto jednání tedy žalobce nebyl nijak sankcionován. Podle městského soudu na celé věci nic nemění, že všechny osoby zúčastněné na daném případu měly na paměti co nejlepší prospěch dítěte, a neprotivily se tedy smyslu sociálně-právní ochrany dětí.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel se domnívá, že v posuzované věci nebyl naplněn ani jeden z kumulativně určených znaků správního deliktu, tedy „“ a „“. Stěžovatel opětovně zdůraznil, že sám nikoho nevybírá, tedy nerozhoduje o tom, která fyzická osoba se stane potenciálním osvojitelem určitého dítěte. Takový výběr provádí výhradně biologický rodič dítěte, který je svéprávnou osobou disponující rodičovskou zodpovědností. V posuzované věci to byla paní K., která se ještě v průběhu svého těhotenství s ohledem na své sociální podmínky rozhodla učinit konkrétní kroky k tomu, aby její dítě po narození nemuselo do kojeneckého ústavu a bylo ho možné dát do výchovy předem vybrané náhradní rodině. Stěžovatel paní K. jen informoval o právních možnostech a v této souvislosti jí pouze doporučil státem prověřený (v souvislosti s přijetím prvního osvojeného dítěte) manželský pár, rozhodnutí však učinila paní K. samostatně. První podmínka skutkové podstaty předmětného deliktu tedy splněna nebyla. Stran naplnění druhého pojmového znaku předmětného deliktu stěžovatel namítl, že nijak přímo neseznamoval dítě paní K. s manželi H., neboť v době jejich prvního kontaktu nebylo dítě ještě narozené, a nemohlo se tak přímo s nimi seznámit. Vzhledem k jasné dikci § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí není možné vykládat tuto podmínku extenzivně. Konstrukci městského soudu, který dovodil naplnění této podmínky skrze příčinnou souvislost s finálním seznámením narozeného dítěte s manželi H., považuje stěžovatel za naprosto mylnou. Ani druhá podmínka skutkové podstaty deliktu tedy splněna nebyla a nebyl ve výsledku splněn ani jeden ze znaků skutkové podstaty správního deliktu „“. Podle stěžovatele je výklad uvedeného ustanovení provedený správními orgány a městským soudem nutné považovat za formalistický a v rozporu s Listinou a Úmluvou o právech dítěte. Navíc tento výklad jde zcela zřejmě proti zájmům dítěte, pro které je zejména v prvních měsících jeho života mateřská péče nenahraditelná. V závěru své kasační stížnosti stěžovatel ještě poukázal na zákaz extenzivního výkladu veřejnoprávních norem, který podle jeho názoru vyplývá z judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího správního soudu. V daném případě je evidentní, že existují různé výklady § 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, tzn. výklad zastávaný stěžovatelem a výklad zastávaný správními orgány a městským soudem. Vzhledem k existenci obecných právních zásad a zákazu extenzivního výkladu norem veřejného práva správní orgány včetně městského soudu pochybily, pokud odmítly výklad předestřený stěžovatelem. K tomu stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2005, čj. 5 Afs 250/2004–71. Uvedený výklad koresponduje podle názoru stěžovatele též s preambulí Úmluvy o právech dítěte, jakož i s čl. 3 odst. 1 této Úmluvy (zájem dítěte je předním hlediskem činností týkajících se dětí) a čl. 5 (povinnost státu respektovat práva a povinnosti rodičů).

Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na rozsah pověření stěžovatele k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, které se v oblasti náhradní rodinné výchovy vztahuje na vyhledávání dětí, na něž se sociálně-právní ochrana zaměřuje, převzetí zajišťování přípravy fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny, kterou jinak zajišťuje krajský úřad (§ 11 odst. 2 zákona o sociálněprávní ochraně dětí), navrhování fyzických osob vhodných stát se pěstouny v zařízení pro výkon pěstounské péče a vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny a jejich oznamování obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Pověřené osoby nesmějí vykonávat sociálně-právní ochranu dětí v jiném rozsahu, než v jakém jim bylo vydáno pověření. Překročení rozsahu sociálně-právní ochrany dětí stanoveného v pověření je pak možné kvalifikovat jako správní delikt pověřené právnické osoby podle § 59b odst. 1 písm. a) a § 59g odst. 1 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Pokud jde o činnost spočívající ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává, a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou (§ 19a odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí), stěžovatel tuto činnost nesmí vykonávat přímo ze zákona, který v ustanovení § 19a odst. 2 zakazuje provádět tuto činnost všem jiným orgánům, právnickým nebo fyzickým osobám, než jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí. V důsledku toho nelze žádné fyzické nebo právnické osobě takové pověření vydat. Podle názoru žalovaného působení stěžovatele směřující k osvojení dítěte paní K. manžely H. v tomto případě zřetelně vybočilo z mezí vydaného pověření k výkonu sociálně-právní ochrany, zejména pak z mezí vyhledávání ohrožených dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje, a z mezí vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, a bylo také realizováno v rozporu s podmínkami vydaného pověření a zákonnými povinnostmi pověřených osob. Jak bylo uvedeno při ústním jednání před městským soudem, místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí Úřadu městského obvodu Plzeň 3 se o situaci dítěte (nezletilé A.), která měla být na základě zprostředkovatelské činnosti stěžovatele předána do výchovy manželům H., dozvěděl až 5 měsíců po jejím narození v srpnu 2007, když byl soudem ustanoven opatrovníkem v řízení o popření otcovství k dítěti. Stěžovatel tedy vůbec neinformoval příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí o situaci paní K. a jejího dítěte, ačkoliv paní K. při jednání s pracovnicemi stěžovatele opakovně avizovala, že nemá možnost se o své dítě sama postarat a má zájem udělit souhlas k jeho osvojení. Stěžovatel zde jako pověřená osoba k výkonu sociálně-právní ochrany dětí hrubě porušil svou zákonnou povinnost oznámit bez zbytečného odkladu příslušnému obecnímu úřadu informace o dítěti, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje a o němž se při své činnosti dozvěděl (§ 10 odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Dále stěžovatel nesplnil svou zákonnou oznamovací povinnost vůči orgánům sociálně-právní ochrany dětí i ve vztahu k zájemcům o osvojení (manželům H.). Jestliže měl stěžovatel na základě kontaktu s těmito zájemci za to, že by manželé H. mohli být vhodnými osvojiteli dítěte paní K. nebo jiného dítěte, byl povinen tuto skutečnost oznámit příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností v souladu s § 21 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí a v souladu s vydaným pověřením, což však neučinil. Namísto toho stěžovatel sám „“ a bez zákonného zmocnění vybral manžele H. ze své evidence jako potenciální vhodné osvojitele pro dosud nenarozené dítě paní K. a nadále prováděl opatření ke zprostředkování předání dítěte do výchovy manželům H. K námitkám směřujícím proti správnosti posouzení klíčových právních otázek věci, žalovaný v zásadě odkázal na svou argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu dodal, že stát nemůže rezignovat na svou odpovědnost za zajištění vhodné náhradní péče pro každé dítě, které nemůže vyrůstat ve vlastní rodině (čl. 20 Úmluvy o právech dítěte), a proto i v těchto situacích je dána výlučná pravomoc orgánů sociálně-právní ochrany dětí k provedení výběru určité fyzické osoby jako vhodného osvojitele pro konkrétní dítě.

Za zcela nesystematický a zavádějící žalovaný považuje výklad stěžovatele, podle něhož je založena příslušnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí ke zprostředkování osvojení pouze u těch dětí, které jsou umístěny v ústavní péči, jejichž rodičům byla omezena rodičovská zodpovědnost nebo jejichž rodiče o děti neprojevují opravdový zájem. S tímto argumentem se žalovaný zásadně neztotožňuje, neboť ze zákona o sociálně-právní ochraně dětí vyplývá, že příslušnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí se vztahuje na všechny děti uvedené v § 2 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, které nemohou být z vážných důvodů nikoliv přechodné povahy vychovávány vlastními rodiči, tedy bez ohledu na to, zda jde o děti nacházející se v náhradní ústavní péči, náhradní rodinné péči nebo v péči vlastního rodiče.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.