3218/2015
Sociálně-právní ochrana dětí: napomenutí za narušování řádné výchovy nezletilých dětí; řízení před soudem: přezkoumatelnost rozhodnutí ve správním soudnictví
Sociálně-právní ochrana dětí: napomenutí za narušování řádné výchovy nezletilých dětí Řízení před soudem: přezkoumatelnost rozhodnutí ve správním soudnictví
k § 13 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění zákona č. 320/2002 Sb.xxx)
k § 65 odst. 1 soudního řádu správního
Opatření vydané dle § 13 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., přezkoumatelným ve správním soudnictví.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, čj. 7 A 321/2011-41)
Věc:
a) Kamila Š. a b) Peter K. proti Krajskému úřadu Středočeského kraje o uložení napomenutí za narušování řádné výchovy nezletilých dětí.Odbor sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Čelákovicích (dále jen „správní orgán I. stupně“) uložil svým rozhodnutím ze dne 11. 6. 2009 žalobkyni a), žalobci b) a panu Ing. Petru Š. [manžel žalobkyně a)] dle § 43 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 94/1963 Sb., o rodiněxxxxxx), napomenutí za narušování řádné výchovy nezletilých dětí, které spočívalo v tom, že žalobkyně a), žalobce b) a Ing. Petr Š. řeší svoje vzájemné problémy v rodině před nezletilými dětmi, za jejich účasti, při uplatňování svých osobních práv a zájmů neberou dostatečně ohled na práva dětí a práva a zájmy dětí neupřednostňují před svými právy a zájmy. Tímto rozhodnutím byl současně zamítnut návrh pana Ing. Petra Š. o ustanovení dohledu nad nezletilými dětmi.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 8. 9. 2011 zamítl.
Žalobci se žalobami podanými u Městského soudu v Praze domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného. Oba žalobci podali žaloby shodného obsahu proti témuž rozhodnutí, proto městský soud z důvodu vhodnosti spojil řízení o obou žalobách ke společnému projednání.
Žalobci kromě jiného namítali, že se žalovaný dostatečným způsobem nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, v rámci kterých zpochybňovali řádné a úplné zjištění skutkového stavu. Dále namítali, že žalovaný vůbec neposoudil jejich tvrzení ohledně věcné nepříslušnosti správního orgánu I. stupně a žalovaného. Dále namítali, že rozhodnutí žalovaného je nesrozumitelné, zmatečné, nepřezkoumatelné a nezákonné.
Žalovaný v rámci vyjádření k žalobě především uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí je podle § 68 písm. e) a § 70 písm. 1) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkoumání. Rozhodnutím I. stupně bylo žalobcům uděleno napomenutí. Tímto napomenutím nebylo nijak zasaženo do práv žalobců, naopak tímto napomenutím byli žalobci upozorněni na porušování svých povinností při řádné výchově dítěte. Tímto napomenutím nebyly žalobcům založeny žádné povinnosti, pouze byli upozorněni, že své povinnosti při řádné výchově dítěte neplní. Domáhat se zrušení rozhodnutí I. stupně, resp. rozhodnutí žalovaného, cestou soudního přezkumu podle s. ř. s. nelze, protože zvláštní zákon (§ 43 odst. 2 zákona o rodině) stanoví, že měnit nebo rušit taková opatření může orgán, který je učinil. Žalobci tedy nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nejdříve se soud zabýval posouzením, zda se v případě žalobou napadeného rozhodnutí jedná o rozhodnutí, resp. úkon správního orgánu, jehož přezkum spadá do působnosti správních soudů ve smyslu § 2 s. ř. s.
Podle § 2 s. ř. s. „[v]
e správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon
“.Soudnictví – vedle moci zákonodárné a moci výkonné jako třetí složka státní moci – kromě rozhodování v trestních věcech tradičně poskytuje ochranu subjektivním oprávněním („
právům
“) tzv. soukromého charakteru (práva a povinnosti vyplývající z občanskoprávních, obchodněprávních, pracovních a rodinných vztahů, které jsou charakterizovány rovností osob na nich zúčastněných). Vedle těchto „soukromých práv
“ existují také subjektivní práva a povinnosti, které vznikají mezi subjekty, jež jsou ve vzájemném postavení nadřízenosti a podřízenosti (obvykle občan nebo právnická osoba na straně jedné a orgán státu nebo obce či samosprávného kraje na straně druhé). Tyto právní vztahy jsou charakterizovány obvykle tím, že občan a právnická osoba se tu ocitají v podřízeném postavení – druhá strana právního vztahu má tzv. „vrchnostenskou pravomoc
“ rozhodovat autoritativně o tom, co je pro občana či právnickou osobu právem a co povinností. Mluvíme o vztazích veřejného práva.V projednávaném případě bylo napadené rozhodnutí vydáno podle § 13 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Podle tohoto ustanovení je založena pravomoc obecního úřadu rozhodovat o opatřeních podle zvláštního právního předpisu, jímž je zákon o rodině.
Podle § 43 odst. 1 zákona o rodině platí, že „[v]
yžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může soud, neučinil-li tak orgán sociálně-právní ochrany dětí, učinit tato opatření:
a) napomene vhodným způsobem nezletilého, jeho rodiče a osoby, kteří narušují jeho řádnou výchovu;
b) stanoví nad nezletilým dohled a provádí jej za součinnosti školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti;
c) uloží nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu podniků a zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodných.
“Podle § 43 odst. 2 zákona o rodině „[u]
činil-li orgán sociálně-právní ochrany dětí opatření uvedené v odstavci 1, nepotřebuje schválení soudu. Měnit nebo rušit taková opatření může orgán, který je učinil.
“Předmětem řízení bylo napomenutí osob žalobců a Ing. Petra Š. [manžela žalobkyně a)], narušujících řádnou výchovu nezletilých, a stanovení dohledu nad nezletilými.
Městskému soudu je známo usnesení tohoto soudu ze dne 21. 2. 2011, čj. 9 Ca 391/2009-34, vydané v řízení o žalobě Ing. Petra Š. proti témuž rozhodnutí žalovaného. V usnesení městský soud dospěl k závěru, že projednávanou „
věc je třeba považovat za věc spadající do práva rodinného, neboť je zde správními orgány rozhodováno o právní věci, která vyplývá z rodinných vztahů. Rodinné právo je právem soukromým. V projednávaném případě tedy správní orgány vydaly rozhodnutí v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. K přezkoumání takového rozhodnutí však není Městský soud v Praze, specializovaný senát pro správní soudnictví, příslušný
.“Tento názor senát rozhodující nyní projednávanou věc nesdílí. V odůvodnění citovaného usnesení čj. 9 Ca 391/2009-34 se neuvádí, proč dospěl městský soud k závěru, že jde o věc vyplývající z rodinných vztahů. Je nepochybné, že rozhodování správního orgánu se dotýká rodinných vztahů, ale to není pro posouzení, zda se v případě rozhodování dle § 13 zákona o sociálně-právní ochraně dětí jedná o vztahy soukromého práva nebo veřejného práva, rozhodné. Jako nejvhodnější metodu pro stanovení hranice mezi právem soukromým a veřejným městský soud považuje rozlišování soukromého a veřejného práva v závislosti na uplatňující se metodě právní regulace (srovnej Macur, J.
Občanské právo procesní v systému práva
. Brno: UJEP, 1975, s. 111 a násl.). Metodou právní úpravy se zde rozumí specifický způsob právního regulování, vyjadřující povahu a míru působení jednotlivých účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu, resp. vyjadřující povahu a míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu. Tato teorie vychází z teze, že právní vztahy představují funkční vazby mezi různými objektivními zájmy existujícími ve struktuře zájmu. Právní vztahy tyto zájmy integrují a umožňují jejich interakci, přičemž dochází k interakci a integraci objektivních zájmů různého druhu a významu. Výrazem povahy těchto funkčních spojení v rámci vnitřní struktury právního vztahu je potom metoda právní regulace. Zpravidla přitom platí, že soukromoprávní metoda právní regulace je metodou rovnosti (§ 2 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964xxx)), zatímco veřejnoprávní metoda regulace je naopak vertikální, tzn. jeden ze subjektů právního vztahu vystupuje jako nositel veřejné moci a může jednostranně ukládat druhému účastníku právního vztahu povinnosti.Městský soud dospěl k závěru, že přestože bylo shora uvedené výchovné opatření upraveno také v zákoně o rodině (ve znění tehdy účinném), nejedná se o věc soukromoprávní povahy. Úprava opatření v § 43 zákona o rodině zakládá pravomoc správního orgánu konkretizovanou v speciálním § 13 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, podle kterého správní orgán postupuje. Uložené výchovné opatření je ukládáno orgánem sociálně-právní ochrany dětí z pozice jeho vrchnostenského postavení. Orgán sociálně-právní ochrany dětí, v projednávaném případě obecní úřad s rozšířenou působností, je správní orgán, který je povinen sledovat nepříznivé vlivy působící na děti a sledovat příčiny jejich vzniku. Za tím účelem je nadán pravomocí činit, mimo jiné, opatření k omezování působení nepříznivých vlivů na děti. U opatření vydaných orgánem sociálně-právní ochrany dětí, ať už jde o napomenutí, stanovení dohledu nebo uložení omezení, vystupuje správní orgán jako nositel veřejné moci a za splnění zákonem daných podmínek je oprávněn jednostranně ukládat adresátovi tohoto opatření povinnosti.
Městský soud nesdílí ani názor žalovaného, že uložení napomenutí má pouze formu doporučení. Účelem zákona je, aby uložené napomenutí bylo respektováno, napomenutí ukládá konkrétní osobě určité povinnosti, i v projednávaném případě napomenutí uložilo žalobcům povinnost určitého chování. K uložení napomenutí může správní orgán přistoupit za podmínky, že dochází jednáním rodičů nebo jiných osob k narušování řádné výchovy nezletilého, i z toho tedy vyplývá, že jde o určitý nástroj donucení k chování zákonem požadovanému, byť jde ze tří druhů opatření o formu nejmírnější. Interpretaci, podle které se nejedná o pouhé doporučení, potvrzuje i podmínka uložená v § 13 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, podle které k uložení opatření může správní orgán přistoupit až poté, co předchozí projednání nedostatků nevedlo k nápravě, to znamená, že i když předchozí projednání může mít charakter doporučení, dalším stupněm je uložení napomenutí, které již je závazné, a to i přesto, že ustanovení neobsahuje sankci za neuposlechnutí napomenutí. Orgán sociálně-právní ochrany dětí může v případě, že napomenutí není adresátem respektováno, přistoupit k další formě opatření k stanovení dohledu nebo uložení omezení.
Jestliže je tedy napomenutí koncipováno v zákoně jako rozhodnutí zasahující do práv a povinností adresáta opatření, je městský soud toho názoru, že jde nejen o úkon správního orgánu, proti němuž se lze domáhat ochrany ve správním soudnictví, neboť dané rozhodnutí je jednostranným aktem veřejné moci vůči adresátovi a v jeho důsledku mohou být dotčena veřejná subjektivní práva adresáta (§ 2 s. ř. s), ale jde rovněž o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. rozhodnutí ve správním soudnictví přezkoumatelné. (...)
Vzhledem k uvedenému se soud nemohl ztotožnit s námitkami uplatněnými v žalobě a nemohl než konstatovat, že žalovaný vydal rozhodnutí v souladu se zákonem, a protože soud neshledal ani takové vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
xxx)
S účinností od 27. 11. 2012 změněn zákonem č. 401/2012 Sb. a s účinností od 1. 1. 2014 změněn zákonem č. 303/2013 Sb.
xxxxxx)
S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
xxx)
S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.