Vydání 1/2021

Číslo: 1/2021 · Ročník: XIX

4116/2021

Služební poměr: zánik služebního poměru ze zákona pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin; upuštění od potrestání

Služební poměr: zánik služebního poměru ze zákona pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin; upuštění od potrestání
k § 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (v textu jen „služební zákon“)
k § 46 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 193/2012 Sb.
Služební poměr státního zaměstnance zanikne ze zákona pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin [§ 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě] i v případě, že soud ve výroku o trestu odsuzujícího rozsudku upustil od potrestání podle § 46 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2020, čj. 8 Ads 222/2020-46)
Prejudikatura:
č. 3496/2016 Sb. NSS; č. 24/2011 Sb. NS, č. 37/2007 Sb. NS.
Věc:
P. Š. proti státnímu tajemníkovi v Ministerstvu zahraničních věcí, o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalovaného.
Žalobce byl státním zaměstnancem ve smyslu služebního zákona, zařazeným v Ministerstvu zahraničních věcí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 2 T 95/2018 2019 byl žalobce uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, který spáchal řízením motorového vozidla po požití alkoholických nápojů dne 21. 8. 2018. Stejným rozsudkem obvodní soud rozhodl o upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudek nabyl právní moci 31. 1. 2019.
Žalovaný následně oznámil žalobci oznámením ze dne 1. 2. 2019, že jeho služební poměr skončil ze zákona podle § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona ke dni právní moci výše uvedeného rozsudku obvodního soudu (k 31. 1. 2019), protože podle tohoto ustanovení zaniká služební poměr dnem právní moci rozsudku, kterým byl
„státní zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin
[
]
.
Žalobce posléze podal žalobu k Městskému soudu v Praze proti nezákonnému zásahu žalovaného podle § 82 a násl. s. ř. s. Nezákonný zásah žalobce spatřoval ve skutečnosti, že mu žalovaný v návaznosti na oznámení o skončení služebního poměru ze zákona z 1. 2. 2019 brání ve výkonu státní služby, přestože služební poměr neskončil. Domáhal se, aby městský soud určil, že tento zásah je nezákonný, a zakázal žalovanému pokračovat v tomto zásahu.
Městský soud se s žalobou ztotožnil a rozhodl, že zásah žalovaného vůči žalobci provedený oznámením z 1. 2. 2019 o skončení služebního poměru ze zákona dnem 31. 1. 2019 byl nezákonný (výrok I.), žalovanému zakázal pokračovat v porušování žalobcova práva „
v bránění výkonu služebního poměru
“ a přikázal mu obnovit stav před zásahem uvedeným ve výroku I. (výrok II.). Považoval za zásadní, že jedním trestním rozsudkem byl žalobce uznán vinným a zároveň bylo upuštěno od potrestání. Na žalobce se tedy hledí, jako kdyby nebyl odsouzen, již od právní moci tohoto rozsudku, protože s ní nastoupila
fikce
neodsouzení podle § 46 odst. 4 trestního zákoníku. Tento jazykový výklad považoval městský soud za naprosto jasný, a proto na něm nemohou nic měnit systematické argumenty, jako je žalovaným popisovaná rozdílná textace § 74 odst. 1 písm. a) a § 25 odst. 3 služebního zákona. K tomu přistupuje i naprosto jasná textace § 74 odst. 1 písm. a) spojující zánik služebního poměru se zákona s „
odsouzením
“, nikoliv s „
pouhým
“ vyslovením viny. Městský soud dále považoval za nevýznamné procesní požadavky na odsuzující rozsudek uvedené v § 122 odst. 1 trestního řádu. Označení „odsuzující rozsudek“ v trestním řádu je totiž procesním termínem, který nevyvrací výše popsané hmotněprávní hodnocení městského soudu.
Nad rámec výše uvedené argumentace je podle městského soudu třeba v případě žalobce přihlédnout k zásadě
in dubio pro reo
(v pochybnostech ve prospěch), což ještě zvyšuje jednoznačnost jeho závěrů. Služební poměr zaniká se zákona
„pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin“
a zároveň se na pachatele kvůli upuštění od potrestání hledí, jako by nebyl odsouzen. Dále je třeba fikci neodsouzení v případě upuštění od potrestání chápat jako projev filozofie odpuštění, a nelze se tak ztotožnit s hodnocením žalovaného, podle kterého nemá
fikce
neodsouzení na věc vliv. Jestliže tedy služební zákon spojuje se zánikem služebního poměru pravomocné odsouzení a žalobce podle
fikce
neodsouzení v trestním zákoníku pravomocně odsouzen nebyl, nezanikl ani jeho služební poměr podle § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona. Služební poměr tedy stále trvá. Jako
obiter dictum
pak městský soud odlišil projednávanou věc od podobné věci týkající se zániku služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru a rozhodnuté v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, čj. 10 As 61/2015-69, č. 3496/2016 Sb. NSS. V tomto případě totiž existují dvě významné odlišnosti. Za prvé nebylo upuštěno od potrestání a obžalovaný byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, za druhé zde nastala
fikce
neodsouzení až několik dní po nabytí právní moci rozsudku (v důsledku amnestie prezidenta republiky).
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž poukazoval na nekonzistentnost odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o vztah služebního zákona a trestního zákoníku. Na jedné straně rozsudek tyto předpisy explicitně označuje za současně aplikovatelné, na druhé straně mají být v poměru speciality. Dále stěžovatel uvedl, že trestní rozsudky se dělí na odsuzující a zprošťující, přičemž odsuzujícím rozsudkem soud rozhoduje o vině obžalovaného, tedy že konkrétní skutek spáchal obžalovaný a tento skutek je trestným činem. Výrok o trestu není nutnou obsahovou náležitostí odsuzujícího rozsudku. Povahu odsuzujícího rozsudku má i rozsudek, kterým bylo upuštěno od potrestání podle § 46 nebo § 47 trestního zákoníku, podmíněně upuštěno od potrestání podle § 48 trestního zákoníku atp. Proto stěžovatel dovodil, že žalobce byl trestním rozsudkem odsouzen, i když bylo zároveň upuštěno od jeho potrestání.
Fikce
neodsouzení totiž nemá vliv na důsledek právní moci odsuzujícího rozsudku stanovený v § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona, jímž je zánik služebního poměru. Pro tento důsledek je totiž rozhodná pouze skutečnost, že byl žalobce odsouzen, přičemž je vedlejší, jak bylo rozhodnuto o trestu. Ustanovení § 46 odst. 4 trestního zákoníku o fikci neodsouzení nelze totiž chápat jako ustanovení speciální vůči služebnímu zákonu. Služební poměr žalobce tak jednoznačně zanikl ze zákona, a nemohlo tedy dojít k tvrzenému nezákonnému zásahu.
Tento závěr podle stěžovatele podporoval i systematický výklad služebního zákona. Zatímco § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona hovoří bez dalšího o odsuzujícím rozsudku (a nestanoví výjimku pro osoby, jimž svědčí
fikce
neodsouzení), definice bezúhonnosti pro účely služebního zákona (§ 25 odst. 3 služebního zákona) tuto výjimku stanoví. Je totiž na místě klást na již přijaté státní zaměstnance přísnější nároky než na jednotlivce, kteří mají být do služby teprve přijati. Úprava zániku služebního poměru ze zákona je tedy v tomto ohledu jednoznačně přísnější, což se projevuje také v § 74 odst. 1 písm. b) služebního zákona. Podle tohoto ustanovení služební poměr zanikne, skončilo-li trestní stíhání za úmyslný trestný čin odklonem. Výklad uváděný žalobcem by znamenal výhodnější pozici jednotlivců, kteří byli uznáni vinnými a v jejichž případě bylo upuštěno od potrestání, než jednotlivců, jejichž trestní stíhání skončilo odklonem. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že stejný závěr zaujal v předmětné věci náměstek ministra vnitra pro státní službu dne 6. 5. 2019, který si navíc pro otázku výkladu trestních předpisů obstaral vyjádření Ministerstva spravedlnosti.
Závěrem stěžovatel vysvětlil svůj postup, pokud jde o kázeňský postih žalobce. Kárné řízení nezahájil, přestože se žalobce svým jednáním mohl dopustit kárného provinění pro porušení čl. 8 odst. 3 služebního předpisu č. 13 náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 14. 12. 2015 (Etický
kodex
), resp. čl. 11 odst. 2 služebního předpisu ze dne 1. 7. 2015 (Etický
kodex
státních zaměstnanců a zaměstnanců Ministerstva zahraničních věcí). Z povahy věci bylo totiž zřejmé dosažení intenzity společenské škodlivosti vyjádřené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Napadený rozsudek nicméně přikazuje, aby žalobce bez dalšího nadále vykonával státní službu, aniž by byl za svoje jednání jakkoliv potrestán.
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry napadeného rozsudku. Z těchto závěrů vyzdvihl argumentační linii, podle níž zánik služebního poměru nemohl objektivně nastat. Je třeba rozlišovat právní fikci neodsouzení jako zánik právní skutečnosti odsouzení a zánik skutečnosti, že pachatel spáchal trestný čin (tato skutečnost uvedenou fikcí nezaniká). Služební zákon pak hovoří v § 74 odst. 1 písm. a) o odsouzení za trestný čin, nikoliv o spáchání trestného činu. Tyto dvě skutečnosti nelze zaměňovat, služební zákon spojuje zánik služebního poměru ze zákona výhradně s odsouzením. Podle žalobce je také třeba vzít v úvahu povahu upuštění od potrestání podle § 46 trestního zákoníku. Tento institut se uplatní, pokud pro ochranu společnosti a nápravu pachatele postačí projednání věci a není třeba žádné trestněprávní sankce. Jako takový institut upuštění od potrestání obstojí jako speciální ustanovení vůči § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona, protože trestní právo definuje situaci, ve které není třeba jednotlivce trestat. Formální procesní definice odsuzujícího rozsudku tak není rozhodná, jelikož nemůže narušovat hmotněprávní důsledky upuštění od potrestání. Pokud trestní soud upustil od potrestání, je navíc bez významu i argumentace vysokým etickým standardem státních zaměstnanců, protože tento standard žalobce podle trestního soudu v důsledku upuštění od potrestání nadále splňuje. Stejně tak nelze tvrdit, že by v důsledku napadaného rozsudku mohl žalobce uniknout trestu, protože trestní soud jednoznačně uzavřel, že v případě žalobce není trestu třeba.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[12] V dané věci není sporné, že žalobce byl pravomocně uznán vinným úmyslným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, který spáchal řízením motorového vozidla ve značné opilosti. Z hlediska právních otázek není dále mezi stranami sporné, že pokud by trestní rozsudek kromě výroku o vině obsahoval i výrok o trestu, třeba v zanedbatelné výměře, zanikl by podle § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona žalobci právní mocí takového rozsudku jeho služební poměr ze zákona. Podstatou sporu je však otázka, jaké jsou právní důsledky z hlediska služebního zákona v případě, že trestní soud sice uzná obžalovaného vinným, ale zároveň upustí od potrestání podle § 46 trestního zákoníku, což má mimo jiné za důsledek okamžitou „aktivaci“
fikce
neodsouzení (§ 46 odst. 4 trestního zákoníku).
[13] Městský soud v napadeném rozsudku přisvědčil výkladu žalobce, podle něhož v takové situaci služební poměr nezaniká. Městský soud k tomu vedla v první řadě časová souslednost: vyslovení viny a účinky
fikce
neodsouzení nastaly současně, tudíž na žalobce nebylo nikdy možné nahlížet jako na odsouzeného ve smyslu § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona. Tím se řešená situace podle městského soudu odlišuje od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, čj. 10 As 61/2015-69, č. 3496/2016 Sb. NSS (tam došlo k prodlevě mezi pravomocným rozsudkem a amnestií prezidenta republiky, navíc rozsudkem ani nedošlo k upuštění od potrestání).
[14] Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením na základě kasačních námitek stěžovatele neztotožnil. Stěžovatel totiž důvodně poukazuje na procesní charakter termínu „odsuzující rozsudek“, tedy rozsudek, kterým byla ve výroku o vině vyslovena vina, a který zahrnuje i rozsudky upouštějící od potrestání, pokud jde o výrok o trestu, neboť i výrok o upuštění od potrestání je výrokem o trestu. Takto uvedený pojem vykládá i odborná literatura [Fenyk a kol.
Trestní právo procesní.
7. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2019, s. 557:
„Odsuzujícím rozsudkem (§ 122 odst. 1) rozhodne soud, jestliže v hlavním líčení bylo prokázáno, že obžalovaný spáchal trestný čin
[
]
spatřovaný ve skutku, pro který byly podána obžaloba
[
]
. Odsuzujícím je takový rozsudek bez ohledu na to, zda jím byl uložen též trest
[
]
.
Odsuzujícím je i rozsudek, kterým bylo upuštěno od potrestání (§ 46 a 47 trestního zákoníku)
[
]
].
[15] Stejně tak je případná námitka stěžovatele, která napadenému rozsudku vytýká směšování odsouzení žalobce a fikci jeho neodsouzení. Jde o dvě různé skutečnosti. Zatímco odsouzení je definováno výrokem o vině obžalovaného,
fikce
neodsouzení zmírňuje negativní společenské dopady tohoto odsouzení (především se odsouzení nadále neuvádí ve výpisu z evidence rejstříku trestů), nicméně samotná skutečnost odsouzení není odstraněna. Komentář k § 105 trestního zákoníku (Šámal a kol.
Trestní zákoník: komentář I., § 1–139
, 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1225) v tomto směru uvádí ohledně zahlazení odsouzení (zahlazení má podle § 106 trestního zákoníku také důsledek ve fikci neodsouzení):
„zahlazením se odsouzení nezrušuje, pouze zanikají jeho účinky vůči pachateli i ve vztahu k dalším osobám“
. Odsouzení se tak nezrušuje ani v případě, že účinky zahlazení nastávají současně s odsouzením, jak je tomu u upuštění od potrestání podle § 46 odst. 4 trestního zákoníku.
[16] Tvrzení žalobce, že fikcí neodsouzení zaniká odsouzení, tak není správné. Hmotněprávní skutečnost spáchání trestného činu je sice třeba odlišovat od procesní skutečnosti odsouzení, ale toto odlišení má zcela jiné příčiny, než jsou ty uváděné žalobcem (podle něj fikcí zaniká skutečnost odsouzení, zatímco skutečnost spáchání trestného činu nikoliv). Zda došlo ke spáchání trestného činu a kdo jej spáchal, lze procesně určit jen v trestním řízení a procesním důsledkem objasnění těchto skutečností bez důvodných pochybností je vyslovení viny, jinými slovy odsouzení (nebo naopak zproštění obžaloby). Pokud by tedy služební zákon v § 74 odst. 1 písm. a) namísto sousloví
„pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin“
použil slova např.
„bylo pravomocně rozhodnuto, že spáchal úmyslný trestný čin“
, šlo by obsahově o stejné právní pravidlo.
[17] Kasační námitce ohledně systematického výkladu služebního zákona lze také přisvědčit. Služební zákon skutečně na rozdíl od § 74 odst. 1 písm. a) stanoví v § 25 odst. 3, že
[
z
]
a bezúhonného se nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin
[
]
pokud se na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen“
. Tento rozdíl je nicméně důsledkem výše popsaného významu odsouzení v českém právu. Není
a priori
nic neobvyklého na tom, že pro setrvání ve služebním poměru jsou zákonem stanoveny přísnější podmínky než pro přijetí do služebního poměru.
[18] Stěžovateli lze též dát za pravdu v další argumentaci. Trestně stíhaní státní zaměstnanci by v případě aplikace výkladu městského soudu skutečně byli ve zvláštní pozici, pokud by jejich trestní stíhání mohlo skončit odklonem a mohl by jim tak zaniknout služební poměr podle § 74 odst. 1 písm. b) služebního zákona. Měli by totiž motivaci se odklonu vyhnout a na místo toho usilovat v hlavním líčení o upuštění od potrestání, což by byl
absurdní
důsledek. V této souvislosti si však nelze nepovšimnout, že definice bezúhonnosti uvedená v § 25 odst. 3 služebního zákona stejně tak poněkud absurdně požaduje v případě, kdy trestní stíhání žadatele o přijetí do služebního poměru bylo podmíněně zastaveno nebo bylo-li rozhodnuto o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání, uplynutí 5 let ode dne nabytí právní moci těchto rozhodnutí, zatímco v případě pravomocného odsouzení postačí zahlazení nebo aby se na pachatele hledělo, jako by nebyl odsouzen. Služební zákon tedy ve výsledku favorizuje ty uchazeče o přijetí do služebního poměru, kteří byť byli pravomocně odsouzeni, dosáhli v trestním řízení upuštění od potrestání či zahlazení odsouzení dříve než 5 let po jejich odsouzení, před těmi, jejichž trestní stíhání pro totožný trestní čin skončilo jednou z forem odklonu. Tato nerovná právní úprava podmínek bezúhonnosti pro účely přijetí do služebního poměru však nemůže být argumentem pro takový výklad § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona, který by v rozporu se zněním těchto ustanovení zakládal stejnou nerovnost i ohledně podmínek skončení služebního poměru.
[19] Je totiž na místě znovu poukázat na jednoznačnosti výkladu termínu odsouzení, což je v podstatě synonymum vyslovení viny. V tomto ohledu je poněkud překvapivý závěr městského soudu hovořící o pouhém vyslovení viny, které městský soud ještě nepovažuje za odsouzení. Městský soud ale při této úvaze pominul, že i výrok o upuštění od potrestání je určitou formou výroku o trestu. Tento výrok lze vyslovit v situaci, kdy trestní soud dojde za splnění zákonných podmínek k tomu, že již pouhé projednání věci postačí k nápravě pachatele i k ochraně společnosti, tedy kdy pro pachatele již pouhé projednání věci a jednoznačné vyslovení viny je dostatečným trestem. Vyslovení výroku o upuštění od potrestání však neznamená, že by pachatel nebyl potrestán. Stejně jako
fikce
neodsouzení neznamená, že pachatel nebyl odsouzen.
[20] Obsah termínu odsuzující rozsudek je soudní praxí ostatně považován za natolik jednoznačný, že se k němu
judikatura
prakticky nevyjadřuje. Nejvyšší soud se v judikatuře k § 122 trestního řádu zabývá otázkami souvisejícími s náležitostmi odsuzujícího rozsudku v komplikovanějších případech spíše než definicí odsuzujícího rozsudku (např. v usnesení NS ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010, č. 24/2011 Sb. NS řešil uvedení způsobu výkonu trestu odnětí svobody v případě aplikace trestního zákona z roku 1961 a podle rozsudku NS ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tz 123/2006, č. 37/2007 Sb. NS., je
obligatorní
součástí výroku odsuzujícího rozsudku zařazení do věznice pro mladistvé, pokud je mladistvému ukládáno trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody).
[21] Nejvyšší správní soud se konečně neztotožnil ani se závěrem městského soudu, že na danou věc vůbec nedopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 61/2015-69. Tento rozsudek totiž v bodech 15 a 16 přehledně vysvětluje právní důsledky amnestie a tyto důsledky lze přinejmenším částečně vztáhnout na fikci neodsouzení. Podle těchto bodů rozsudku amnestie především neruší odsuzující rozsudek, „jen“ zmírňuje některé důsledky tohoto rozsudku, a to výhradně do budoucna. Podobně
fikce
neodsouzení výrazně zmírňuje některé důsledky žalobcova odsouzení. Například žalobce nyní splňuje podmínky bezúhonnosti pro přijetí do státní služby podle § 25 odst. 3 služebního zákona, které jsou mírnější, byť mu služební poměr zanikl v důsledku stejného rozsudku, který založil fikci jeho neodsouzení. Tyto účinky nicméně působí výhradně do budoucna. Městský soud ostatně uvažuje podobně, jen v jeho interpretaci nenastal v daném případě žádný okamžik, kdy by mohl zaniknout služební poměr, jelikož
fikce
neodsouzení nastala současně s odsouzením. Takto nicméně nelze účinky příslušného trestního rozsudku interpretovat, protože existence takového okamžiku není třeba. Šlo totiž jednoznačně o odsuzující rozsudek, a má tedy právní účinky, které právní předpisy s právní mocí takového rozsudku spojují, včetně zániku služebního poměru ze zákona podle § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona. Upuštění od potrestání sice důsledky odsouzení značně zmírňuje, ale činí tak výhradně do budoucna a nepředstavuje zrušení odsuzujícího rozsudku.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.