Vydání 2/2005

Žalobce podal dne 20. 2. 1994 žádost o přiznání a vyplacení odchodného a výslužného. Žádosti o odchodné Vojenský úřad sociálního zabezpečení nevyhověl rozhodnutím ze dne 14. 11. 1994, žádosti o výsluhový příspěvek potom rozhodnutím ze dne 9. 2. 1995. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o odchodné potvrdilo Ministerstvo obrany v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 14. 12. 1994, rozhodnutí o výsluhovém příspěvku pak dne 28. 2. 1995.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 1997 zamítl žalobu žalobce, pokud se jí domáhal zrušení rozhodnutí o výsluhovém příspěvku, a pokud se domáhal zrušení rozhodnutí o odchodném, řízení zastavil. Vyslovil přitom právní názor, že z ustanovení § 30 zákona o mimosoudních rehabilitacích ani z ustanovení zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků (ve znění zákonů č. 226/1992 Sb. a č. 34/1995 Sb.) nelze dovodit, že osobám, které byly nezákonně propuštěny ze služebního poměru vojáka z povolání počátkem padesátých let, vznikl po účinnosti zákona č. 226/1992 Sb., tj. po 13. 5. 1992, nárok na výsluhový příspěvek a na odchodné podle § 33 a 33a zákona o některých služebních poměrech vojáků Na druhou stranu však připustil, že není zřejmě sporu o tom, že i v době, kdy vojáci byli ze služebního poměru nezákonně propuštěni, tu existovala zcela jiná právní úprava takového poměru, která v té či oné míře řešila zabezpečení osob propuštěných z důvodů organizačních. Právní úprava I. ČSR (zákon č. 76/1922 Sb. z. a n., o vojenských požitcích zaopatřovacích) platila až do účinnosti zákona č. 33/1957 Sb., o sociálním zabezpečení příslušníků ozbrojených sil, a novelizace provedená zákonem č. 89/1952 Sb. (o důchodovém zaopatření příslušníků ozbrojených sil) nabyla účinnosti až 1. 1. 1953, tedy poté, kdy byl služební poměr se žalobcem již ukončen.

Na základě citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 10. 8. 1998 žádost, v níž se podle § 4 a § 5 odst. 3 (správně § 5 odst. 2 bodu 3) zákona č. 76/1922 Sb. z. a n. domáhal vyplacení odbytného ve výši jednoročního služného, tj. ve výši 22 089 Kč.

Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 29. 12. 1998 žádost zamítl. Ministerstvo obrany rozhodnutím ze dne 26. 2. 1999 odvolání žalobce ze dne 6. 1. 1999 zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.

Na základě žalobcem podané správní žaloby zrušil Vrchní soud v Praze rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 26. 2. 1999 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud vyslovil právní názor, že z významu, účelu a užití pojmu "reorganizační důvody" v § 30 zákona o mimosoudních rehabilitacích lze dovodit, že mu odpovídá zákonem č. 76/1922 Sb. z. a n. použitý termín důvodů služebních. Naplnění tohoto pojmu však neponechal zákonodárce na úvaze, ale v § 5 odst. 2 bodu 3 stanovil, že k určení případů, kdy se tak může stát a jak přitom postupovat, bude vydán zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem byl i podle názoru Vrchního soudu v Praze zákon č. 154/1923 Sb. z. a n., konkrétně ustanovení § 34 odst. 1 a 2. K posouzení, zda v případě žalobce skutečně šlo o propuštění ze služebních důvodů či nikoliv, však ve správním řízení nebylo zjištěno dostatek rozhodných skutečností, zejména vůbec nebyly zjišťovány okolnosti, za nichž byl žalobce propuštěn z armády. Z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci tedy Vrchní soud v Praze postupoval naznačeným způsobem.

Žalovaný poté dne 7. 11. 2000 (tedy po více než rok a půl trvající nečinnosti ve věci) znovu rozhodl o odvolání žalobce rozhodnutím, které je na základě správní žaloby předmětem přezkumu u Nejvyššího správního soudu, a to tak, že odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 29. 12. 1998.

Žalobce v žalobě především namítal, že má nárok na požadované odbytné, protože splňuje požadavky zákona č. 76/1922 Sb. z. a n. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popíral žalobcův nárok především tvrzením, že podle § 4 a § 5 zákona č. 76/1922 Sb. z. a n. splňovali nárok na tuto dávku pouze vojenští gážisté, kteří byli ze služebního poměru vojáka z povolání propuštěni ze zdravotních důvodů, nebo vojenské osoby, které byly dány do výslužby, pokud dovršily 55. rok věku, anebo osoby, které měly 40 služebních započitatelných let a z toho aspoň 30 let skutečných, případně osoby, které nebylo možné ponechat v činné službě ze služebních důvodů. Kdy se tak mohlo stát a jakým způsobem bylo v těchto případech třeba postupovat, upravoval podle § 5 druhého odstavce tohoto zákona zvláštní zákon, jímž byl zákon č. 154/1923 Sb. z. a n.

Žalobce v replice poukázal na to, že pokud se žalovaný odvolává na vojenský trestní řád (zákon č. 154/1923 Sb. z. a n.), nebere v úvahu, že důvody žalobcova propuštění byly politické, zejména jeho postoj k únorovému puči; citovaný zákon však takový důvod nepředpokládá, proto se na něj nelze ani odvolávat.

Při ústním jednání žalobce podotkl, že zákon č. 154/1923 Sb. z. a n., na nějž se odvolává žalovaný, neobsahuje řešení jeho situace, neboť jde o předpis z časů, kdy armáda byla apolitická, a propuštění z politických důvodů tedy nemohlo přicházet v úvahu. Připomněl, že obdobná skupina vojáků, jež byla propuštěna z armády po roce 1968, obdržela všechny náležitosti, tedy odchodné i výslužné, zatímco vojáci propuštění po roce 1948 nikoliv, neboť se na ně vztahuje zákon č. 76/1922 Sb. z. a n. a ostatní zákony byly přijaty až po jejich propuštění.

Skutkový příběh souzené věci sahá hluboko do let minulých, jak se podává z těchto pro souzený případ relevantních skutkových okolností vyplývajících ze správního spisu:

Žalobce byl dne 1. 10. 1946 při dobrovolném odvodu odveden na 24 měsíců činné služby a zároveň byl jako nováček vtělen k Letecké vojenské akademii jako vojenský letecký akademik. Téhož dne byl prezentován k vykonávání zákonité prezenční služby vojenské a zavázal se setrvat v činné službě ode dne jmenování důstojníkem na dobu devíti let. Dne 1. 6. 1948 byl žalobce jmenován podle služebního předpisu L-I-2 pilotem II. třídy. Žalobce byl z Letecké vojenské akademie vyloučen dne 21. 1. 1949 podle článku 64 písm. c) služebního předpisu Š-II-1 ("Propuštěn může být, kdo se nehodí k dalšímu školení svou povahou nebo vlastnostmi...") a zároveň mu byl odňat charakter leteckého vojenského akademika a podle článku 30 písm. c) služebního předpisu L-I-1 byl zbaven charakteru výkonného letce, pilota II. třídy. Téhož dne byla žalobci započtena doba strávená ve vojenské akademii do zákonité prezenční služby podle článku 62 služebního předpisu Š-II-1; z tohoto důvodu nebyl povinen další činnou službou. Z písemnosti z tohoto dne, označené jako "Věc: leteckí vojenskí akademici - prepustenie", se podává, že důvodem propuštění tam uvedených leteckých vojenských akademiků (mezi nimi i žalobce) je jejich záporný postoj k lidově-demokratickému zřízení, přímá a otevřená opozice vůči státu a KSČ, vědomé převzetí všech negativních politických zásad od bývalých reakčních a protilidových příslušníků velitelského a profesorského sboru Letecké vojenské akademie, nesouhlas se spojeneckými smlouvami s lidově-demokratickými státy (zejména se SSSR), zesměšňování a kritizování představitelů vlády a národní fronty, jakož i to, že ani po únorových událostech se nezměnili a i nadále jsou nositeli a propagátory západní ideologie a není žádného předpokladu na jejich převýchovu. Dne 24. 1. 1949 byl žalobce propuštěn do poměru mimo činnou službu po splnění zákonité prezenční služby a byl přeložen do I. zálohy jako vojín v záloze a současně k náhradní letce LNP 1. Při přezkumu zdravotního stavu dne 13. 6. 1957 byl zdravotně klasifikován jako "neschopen vojenské služby"; při přezkoušení zdravotního stavu dne 24. 7. 1958 byl učiněn stejný závěr a žalobce byl z tohoto důvodu vymazán z evidence Okresní vojenské správy Rakovník.

Dne 29. 5. 1992 vydalo Federální ministerstvo obrany, Personální správa, žalobci osvědčení podle § 22 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v němž se výslovně osvědčuje nejen skutečnost, že žalobce dne 1. 10. 1946 zahájil studium na vojenské škole, ale že tímto dnem byl zároveň přijat do služebního poměru vojáka z povolání, z něhož byl propuštěn dnem 24. 1. 1949. Dále se zde osvědčuje, že ze studia vojenské školy byl vyloučen dnem 21. 1. 1949. Tato doba se pro účely důchodového pojištění hodnotí jako výkon funkce I. kategorie.

Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení podle § 132 s. ř. s., pro nezákonnost zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.