Vydání 2/2006

Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 6. 2. 2001 nevyhověl žádosti žalobce o přiznání výsluhového příspěvku podle § 132 odst. 1 zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, protože mezi důvody propuštění ze služebního poměru, které zakládaly nárok na výsluhový příspěvek, není propuštění z důvodu nepodepsání přísahy podle zák. č. 74/1990 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas odvolání, o němž rozhodl žalovaný dne 20. 3. 2001 tak, že odvolání nevyhověl a napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdil proto, že podle výpisu z rozkazu Ministra obrany ČSFR č. 0309 ze dne 29. 6. 1990 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 31. 7. 1990 podle ustanovení článku IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb., neboť odmítl složit vojenskou přísahu. Ke dni jeho propuštění ze služebního poměru náležel příspěvek za službu podle § 33 odst. 1 zák. č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků (dále jen „zákon č. 76/1959 Sb.“), těm vojákům z povolání, kteří byli propuštěni ze služebního poměru podle § 26 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) tohoto zákona. To však nebyl případ žalobce.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce podle procesních předpisů tehdy účinných obsáhlý opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze (věc jako neskončenou posléze po datu 31. 12. 2002 převzal Nejvyšší správní soud a projednal ji podle nových procesních předpisů jako žalobu). Žalobce namítal, že podal opakovaně žádost o příspěvek za službu, a to nejen k datu 31. 7. 1990; příspěvek za službu mu nebyl přiznán a nebylo ani vydáno rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Tím mu byla odňata možnost podat jakýkoliv opravný prostředek. S ohledem na protiústavní a protizákonnou interpretaci poslední věty článku IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb. služebními funkcionáři se obracel opakovaně a bezúspěšně na různé ministry obrany s žádostí o odstranění tvrdosti zákona, a to ve smyslu § 33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb. Z tohoto pohledu je tvrzení žalovaného i správního orgánu I. stupně v tom, že nesplnil podmínku „podání žádosti“ o příspěvek za službu, vyvratitelné. Poukázal na to, že v zákonné dvouměsíční lhůtě, tedy do 14. 5. 1990, kdy měla být přísaha předložena ke složení, měnila přísaha třikrát svůj text. V plném rozsahu odmítl složit přísahu dle textu platného v době od 14. 3. 1990 do 29. 3. 1990.^*)

Dále žalobce namítl, že čl. IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb. stanoví povinnost velitelů předložit přísahu vojákovi ke složení ve dvouměsíční lhůtě a ponechat vojákovi jednoměsíční lhůtu k uvážení. Přísaha nebyla předložena ke složení dne 7. 5. 1990, tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě, a žalobce dne 7. 5. 1990 přísahu složil, aniž si ponechal lhůtu k uvážení. Dne 25. 5. 1990 mu velitel předal úřední formulář o složení vojenské přísahy dle tohoto zákona, které žalobce učinil dne 7. 5. 1990. Velitel žalobce přesvědčil, aby sepsal „čestné prohlášení“, že odmítá složit vojenskou přísahu podle tohoto zákona. Ještě v jednoměsíční ochranné lhůtě k uvážení byl zpracován návrh na propuštění ze služebního poměru, tj. dnem 1. 6. 1990, i když ochranná lhůta končila dnem 7. 6. 1990. Již v tomto návrhu bylo uváděno, že „přiznání osobního důchodu nesplňuje“. Dne 20. 6. 1990 byl se žalobcem proveden kádrový pohovor ve smyslu směrnice NPS FMNO čj. 63143-D-38, jehož nedílnou součástí je jeho žádost o propuštění ze služebního poměru k datu 31. 7. 1990 z důvodu nástupu do nového zaměstnání, tedy z důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 26 odst. 2 písm. d) zák. č. 76/1959 Sb., ve znění v té době účinném. Uvedená žádost obsahuje i žalobcovo prohlášení, že netrvá na dodržení tříměsíční ochranné lhůty ve smyslu § 26 odst. 6 citovaného zákona. K zániku služebního poměru vojáka z povolání u žalobce došlo prokazatelně propuštěním ze služebního poměru rozkazem Ministra národní obrany ČSFR ve věcech personálních č. 0309 ze dne 29. 6. 1990. K zániku služebního poměru by však nedošlo, pokud by žalobce byl náležitě poučen o opravném prostředku proti tomuto rozkazu. K zániku služebního poměru dle čl. IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb. (poslední věta) ani nemohlo dojít, neboť žalobce dne 7. 5. 1990 prokazatelně složil vojenskou přísahu. Článek IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb. lze interpretovat dvojím způsobem: buď tak, že vojáka, který odmítl složit vojenskou přísahu podle tohoto zákona, lze propustit podle § 26 odst. 1 písm. c) nebo odst. 2 písm. d) zák. č. 76/1959 Sb., tedy dle ustanovení zákona upravujícího zánik služebního poměru, přičemž těmto vojákům zůstávají nároky na náležitosti (příspěvek za službu apod.), nebo že voják bude propuštěn podle článku IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb. bez jakýchkoliv nároků na náležitosti, i když jinak splňuje zákonem dané podmínky, neboť jednou z podmínek přiznání nároku ve smyslu § 33 zák. č. 76/1959 Sb. je propuštění z důvodů uvedených v § 26 odst. 1, odst. 2 písm. a) až e) zák. č. 76/1959 Sb. V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé , je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení konformním způsobem. Vzhledem k tomu, že personálním rozkazem č. 0309 ze dne 29. 6. 1990 „se propustil ze služebního poměru vojáka z povolání“, mohlo se tak stát pouze ve smyslu § 26 odst. 1 písm. c) zák. č. 76/1959 Sb., nikoliv dle článku IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb.

Žalovaný proti tomu uvedl, že žalobce uplatnil nárok poprvé až žádostí ze dne 29. 1. 2001 a do této doby se zásadně domáhal u příslušných orgánů resortu obrany i v rámci soudního řízení určení, zda mu vznikl nárok na příspěvek za službu (výsluhový příspěvek), nebo se opakovaně obracel na ministry obrany s žádostí o mimořádné řešení věci. Pro posuzování nároku na příspěvek za službu (výsluhový příspěvek) není rozhodnou skutečností jeho odmítnutí složit vojenskou přísahu podle textu platného po určitou dobu, ale ta skutečnost, že podle výpisu z rozkazu Ministra obrany ČSFR č. 0309 ze dne 29. 6. 1990 byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání podle článku IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb., protože odmítl složit vojenskou přísahu. Ke dni jeho propuštění (k 31. 7. 1990) náležel příspěvek za službu podle § 33 odst. 1 zák. č. 76/1959 Sb. vojákům z povolání, kteří byli propuštěni ze služebního poměru podle § 26 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) tohoto zákona a konali službu v ozbrojených silách po dobu nejméně 20 roků a při propuštění dosáhli věku alespoň 40 let. Žalobce nebyl propuštěn ze služebního poměru podle § 26 a nárok na příspěvek za službu mu nevznikl. Na tomto konstatování nic nemění ani jeho domněnka, že mu nebyla v oprávněné míře poskytnuta doba jednoho měsíce pro uvážení, zda vojenskou přísahu podle zák. č. 74/1990 Sb. složí. Odvolává-li se žalobce na záznam o kádrovém pohovoru ze dne 20. 6. 1990, jehož součástí je jeho žádost o propuštění ze služebního poměru k datu 31. 7. 1990 z důvodu nástupu do nového zaměstnání, a vyvozuje-li z toho, že jeho služební poměr skončil z důvodu hodného zvláštního zřetele podle § 26 odst. 2 písm. d) zák. č. 76/1959 Sb., přehlíží, že součástí záznamu je i odmítnutí podepsat nové znění vojenské přísahy z důvodu neztotožnění se s činnou službou vojáka z povolání. Žalobce byl při pohovoru také seznámen s tím, že bude zpracován návrh na propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu, že odmítl složit vojenskou přísahu podle článku IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb. V záznamu není zmínka o tom, že by žalobce nesouhlasil s obsahem pohovoru, a tedy i s tím, že bude propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání, protože odmítl složit vojenskou přísahu. Žalobce se v tomto záznamu zmiňuje o nástupu do civilního zaměstnání, ale pouze proto, aby odůvodnil, proč žádá propustit ze služebního poměru vojáka z povolání k 31. 7. 1990.

Podle názoru žalovaného zákonem č. 74/1990 Sb. vznikl nový důvod propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání – odmítnutí složit vojenskou přísahu. Takovým propuštěním nevzniká nárok na příspěvek za službu (nyní výsluhový příspěvek).

Dne 17. 6. 2003 žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že dne 1. 6. 2003 vyslovil ministr obrany v rámci odstranění tvrdosti zákona souhlas s tím, aby byl výsluhový příspěvek žalobci přiznán, a požádal proto o stanovení lhůty k vydání takového rozhodnutí ve smyslu § 62 s. ř. s. Posléze žalovaný vydal 4. 11. 2003 rozhodnutí, jímž žalobci přiznal od 1. 6. 2003 výsluhový příspěvek v částce 4992 Kč s tím, že výsluhový příspěvek mu náleží do dovršení 60 let věku, tj. do 8. 2. 2009. Žalobce nato 19. 11. 2003 soudu sdělil, že nesouhlasí s výší příspěvku ani s datem přiznání od 1. 6. 2003, neboť o tento příspěvek žádal již po ukončení služebního poměru k 31. 7. 1990.

Za této situace Nejvyšší správní soud pokračoval v řízení, neboť následným rozhodnutím správního orgánu nedošlo k uspokojení práva žalobce.

Ze správních spisů vyplynulo, že podle výpisu z rozkazu Ministra národní obrany ČSFR (ve věcech personálních) č. 0309 ze dne 29. 6. 1990 byl žalobce podle článku IV odst. 2 zák. č. 74/1990 Sb. propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání (trvajícího od 14. 8. 1967) dnem 31. 7. 1990, protože odmítl složit vojenskou přísahu. Zákon č. 74/1990 Sb. svým článkem I změnil zák. č. 76/1959 Sb. a původní text vojenské přísahy nahradil textem novým. Nepřímou novelizací (ústavními zákony č. 81/1990 Sb. a č. 101/1990) byl v textu přísahy změněn název Československé socialistické republiky nejprve na „Československá federativní republika“, posléze na „Česká a Slovenská Federativní Republika“.

V obsahu spisu se nachází fotokopie záznamu o kádrovém pohovoru ze dne 20. 6. 1990. Podle něj žalobce „.“. Dále je v něm uvedeno vyjádření žalobce: „“ Obsah a správnost záznamu nenapadá ani žalobce ani žalovaný. Je založena fotokopie prohlášení žalobce ze dne 25. 5. 1990 tohoto znění: „“ Ministr národní obrany ČSFR vydal rozkaz č. 0309 o propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání pro odmítnutí složení vojenské přípravy, mimo jiné žalobce, dne 29. 6. 1990.

Nejvyšší správní soud žalobu zamítl.