Ej 225/2004
Služební poměr vojáka z povolání: výsluhový příspěvek a odchodné
k § 19 a § 143 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 254/2002 Sb. a po této novele
Vojáku, který byl propuštěn ze služebního poměru rozhodnutím podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 254/2002 Sb., avšak jehož služební poměr zanikl až po nabytí účinnosti této novely, náležejí výsluhové náležitosti podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění zákona č. 254/2002 Sb.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, čj. 6 A 169/2002-27)
Věc:
Ing. Miroslav Š. proti Ministerstvu obrany o výsluhový příspěvek a odchodné.
Žalobami podanými v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2002, kterými nebylo vyhověno jeho odvoláním a byla potvrzena rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen „úřad“) ze dne 7. 10. 2002 o přiznání výsluhového příspěvku a o přiznání odchodného. V odůvodnění obou napadených rozhodnutí žalovaný shodně poukázal na to, že průměrný hrubý měsíční plat žalobce byl vypočten podle § 143 odst. 3 a 4 zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění, protože rozhodující není, kdy žalobce o přiznání výsluhových náležitostí požádal, ale rozhodující je den zániku služebního poměru. Proto neshledal porušení zákonných předpisů upravujících výsluhové náležitosti vojáků.
Žalobce v podaných žalobách shodně namítal, že byl-li propuštěn podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“), měly mu být podle tohoto zákona také vypočteny výsluhové náležitosti. Úřad tedy neměl při výpočtu průměrného měsíčního příjmu postupovat podle novelizujícího zákona č. 254/2002 Sb. Žalobce dále předpokládal, že zákon č. 254/2002 Sb. bude obsahovat přechodná ustanovení. Novelizovaný zákon č. 221/1999 Sb., podle kterého byl proveden výpočet výsluhových náležitostí, nezná ustanovení § 19 odst. 2 písm. b), podle kterého byl žalobce ze služebního poměru propuštěn.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že služební poměr žalobce zanikl na základě rozkazu ze dne 6. 2. 2002 dnem 31. 8. 2002 podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. a úřad mu rozhodnutím ze dne 7. 10. 2002 přiznal výsluhový příspěvek ode dne 1. 9. 2002 a rozhodnutím z téhož dne odchodné. Při výpočtu výsluhových náležitostí (výsluhový příspěvek a odchodné) vycházel z průměrného hrubého měsíčního platu zjištěného z platů ze služebního poměru žalobce za poslední kalendářní rok před zánikem služebního poměru podle ustanovení § 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění zákona č. 254/2002 Sb., který nabyl účinnosti dnem 27. 6. 2002. Tento zákon podstatně změnil podmínky výpočtu výsluhových náležitostí, neboť právní úprava platná do 27. 6. 2002 stanovila, že průměrný měsíční hrubý plat je průměrný měsíční plat stanovený podle zvláštních právních předpisů (odkaz na § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.), což bylo podle předcházejícího kalendářního čtvrtletí, a pokud to bylo pro vojáka výhodnější, byl průměrným měsíčním hrubým platem průměrný měsíční plat za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr. Žalovaný odkázal na ustanovení § 143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb., který stanoví, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka, a protože v případě žalobce zanikl služební poměr ke dni 31. 8. 2002, rozhodoval podle znění zákona č. 221/1999 Sb. účinného k tomuto dni.
Protože věc Vrchní soud v Praze neskončil do 31. 12. 2002, převzal ji Nejvyšší správní soud; ten řízení o obou žalobách spojil a rozhodl o nich jediným – zamítavým – rozsudkem.
Z odůvodnění:
K žalobnímu bodu o nejednotnosti použití právních předpisů při rozhodování o propuštění ze služebního poměru a přiznání výsluhových náležitostí žalobci Nejvyšší správní soud konstatuje, že služební poměr žalobce byl ukončen na základě rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 6. 2. 2002. Vzhledem ke dni vydání rozhodnutí je zřejmé, že bylo rozhodováno podle zákona č. 221/1999 Sb., ve znění do 27. 6. 2002 (tedy před jeho novelizací zákonem č. 254/2002 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 28. 6. 2002). Podle § 19 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/1999 Sb., ve znění platném k 27. 6. 2002, mohl být voják ze služebního poměru propuštěn, pokud splnil podmínky nároku na starobní důchod podle zvláštního předpisu. Jelikož žalobce splnil podmínky nároku na starobní důchod dne 3. 8. 2002, zanikl mu dle § 19 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., v tehdy platném znění, služební poměr dne 31. 8. 2002, tedy posledním dnem kalendářního měsíce, v němž dosáhl důchodového věku. Se dnem zániku služebního poměru zákon spojuje posouzení podmínek pro určení výsluhových náležitostí. Podle § 143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění platném k 27. 6. 2002 i po tomto datu, náleží výsluhové náležitosti za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka. Služební poměr žalobce byl ukončen ke dni 31. 8. 2002, tedy již za účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., ve znění zákona č. 254/2002 Sb.
Proto musel úřad při svém rozhodování o výsluhových náležitostech vycházet z tohoto znění zákona, kdy správně provedl výpočet výsluhových náležitostí (výsluhového příspěvku a odchodného) na základě výše průměrného měsíčného hrubého platu stanoveného v souladu s § 143 odst. 3, 4 zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu a v rozhodnutích úřadu nezákonnost.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že o propuštění žalobce ze služebního poměru a poté o přiznání výsluhových náležitostí bylo rozhodováno vždy podle zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění. Žalobce se mýlí, že byl propuštěn podle zákona č. 221/1999 Sb. a o jeho výsluhových náležitostech bylo rozhodováno podle zákona č. 254/2002 Sb. Zákon č. 254/2002 Sb. byl sice přijat jako právní předpis samostatný, avšak jde jen o právní předpis měnící zákon č. 221/1999 Sb., proto ode dne nabytí účinnosti se jeho obsah stal součástí zákona změněného. Zákon č. 254/2002 Sb. byl tedy inkorporován do zákona č. 221/1999 Sb., který se tak stal platným a účinným ve své novelizované podobě.
K námitce žalobce o předpokladu přechodných ustanovení novely Nejvyšší správní soud uvádí, že zákon č. 254/2002 Sb. přechodná ustanovení obsahuje, ale nedotýkají se žádného ze zákonných ustanovení aplikovaných v případě žalobce.
Další námitka žalobce, že novelizovaný zákon č. 221/1999 Sb., podle kterého byl proveden výpočet výsluhových náležitostí, nezná ustanovení § 19 odst. 2 písm. b), je sice správná, ale pro posouzení věci zcela právně irelevantní.