Vydání 2/2006

Žalobami podanými v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2002, kterými nebylo vyhověno jeho odvoláním a byla potvrzena rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen „úřad“) ze dne 7. 10. 2002 o přiznání výsluhového příspěvku a o přiznání odchodného. V odůvodnění obou napadených rozhodnutí žalovaný shodně poukázal na to, že průměrný hrubý měsíční plat žalobce byl vypočten podle § 143 odst. 3 a 4 zákona č. 221/1999 Sb., v platném znění, protože rozhodující není, kdy žalobce o přiznání výsluhových náležitostí požádal, ale rozhodující je den zániku služebního poměru. Proto neshledal porušení zákonných předpisů upravujících výsluhové náležitosti vojáků.

Žalobce v podaných žalobách shodně namítal, že byl-li propuštěn podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“), měly mu být podle tohoto zákona také vypočteny výsluhové náležitosti. Úřad tedy neměl při výpočtu průměrného měsíčního příjmu postupovat podle novelizujícího zákona č. 254/2002 Sb. Žalobce dále předpokládal, že zákon č. 254/2002 Sb. bude obsahovat přechodná ustanovení. Novelizovaný zákon č. 221/1999 Sb., podle kterého byl proveden výpočet výsluhových náležitostí, nezná ustanovení § 19 odst. 2 písm. b), podle kterého byl žalobce ze služebního poměru propuštěn.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že služební poměr žalobce zanikl na základě rozkazu ze dne 6. 2. 2002 dnem 31. 8. 2002 podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. a úřad mu rozhodnutím ze dne 7. 10. 2002 přiznal výsluhový příspěvek ode dne 1. 9. 2002 a rozhodnutím z téhož dne odchodné. Při výpočtu výsluhových náležitostí (výsluhový příspěvek a odchodné) vycházel z průměrného hrubého měsíčního platu zjištěného z platů ze služebního poměru žalobce za poslední kalendářní rok před zánikem služebního poměru podle ustanovení § 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění zákona č. 254/2002 Sb., který nabyl účinnosti dnem 27. 6. 2002. Tento zákon podstatně změnil podmínky výpočtu výsluhových náležitostí, neboť právní úprava platná do 27. 6. 2002 stanovila, že průměrný měsíční hrubý plat je průměrný měsíční plat stanovený podle zvláštních právních předpisů (odkaz na § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.), což bylo podle předcházejícího kalendářního čtvrtletí, a pokud to bylo pro vojáka výhodnější, byl průměrným měsíčním hrubým platem průměrný měsíční plat za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr. Žalovaný odkázal na ustanovení § 143 odst. 9 zákona č. 221/1999 Sb., který stanoví, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka, a protože v případě žalobce zanikl služební poměr ke dni 31. 8. 2002, rozhodoval podle znění zákona č. 221/1999 Sb. účinného k tomuto dni.

Protože věc Vrchní soud v Praze neskončil do 31. 12. 2002, převzal ji Nejvyšší správní soud; ten řízení o obou žalobách spojil a rozhodl o nich jediným – zamítavým – rozsudkem.