Vydání 4/2005

Podle ustanovení § 165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného (nyní odstavec 7), se vojákovi, který byl na základě dobrovolnosti reatestován a shledán způsobilým konat dále službu nebo jehož služební poměr trvá ke dni účinnosti tohoto zákona, do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání výsluhových náležitostí započítává doba služby v rozsahu uvedeném v odstavci 7 bez přihlédnutí k vyloučení služby podle zvláštního právního předpisu. Pokud byl takovému vojákovi po skončení služebního poměru přiznán výsluhový příspěvek, který mu byl snížen nebo zastaven z důvodu uvedeného zvláštním právním předpisem, přiznává se výsluhový příspěvek zpětně a jeho výše se přepočte ode dne účinnosti tohoto zákona, a to za podmínek a ve výši náležející ke dni služebního poměru po přičtení všech zvýšení, která by k němu náležela od tohoto dne, pokud nárok na výsluhový příspěvek nezanikl uplynutím doby nebo dosažením věku 60 let.

Žalobce ani žalovaný nezpochybňovali skutkový stav, který oba vylíčili v podstatě shodně; není sporu ani o průběhu vykonané služby žalobce ani o době skončení činné služby, avšak jde o otázku výkladu ustanovení § 165 odst. 8 zákona o vojácích z povolání, na jehož základě se zpětné přiznání výsluhového příspěvku přiznává. Rozhodující a v podstatě jedinou žalobní námitkou tak zůstává posouzení charakteru prověrky, jíž se žalobce podrobil v roce 1990 na podkladě rozkazu ministra národní obrany č. 11 ze dne 16. 2. 1990.

K tomu, aby soud mohl uvážit o zákonnosti rozhodnutí žalovaného, se musel vypořádat se stěžejní otázkou, co lze do pojmu reatestace zahrnout. Zákon v citovaném ustanovení § 165 odst. 8 uvádí pojem reatestace spolu s odkazem na poznámku pod čarou č. 48, v níž se poukazuje na rozkaz ministra obrany č. 015/90 a usnesení branných a bezpečnostních výborů FS ČSFR ze dne 18. 12. 1990, č. 47, o vyslání poslanců FS ČSFR do prověrkových komisí Ministerstva obrany ČSFR. Problematikou, jak posuzovat poznámku pod čarou, se zabýval Ústavní soud ČR, mj. ve věcech I. ÚS 277/96 a II. ÚS 276/96. Poznámky pod čarou nejsou součástí právního předpisu a jedná se o informaci k výkladu . S tímto vědomím soud přistupoval k řešení ve věci samé. Pojem reatestace se poprvé objevuje na terénu branného zákonodárství spolu se zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Poté až vyhláška č. 473/2000 Sb. Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství pracuje s pojmem reatestace, avšak v jiných souvislostech. Český právní řád zná pojem atest, atestace či atestování, avšak s výjimkou nařízení vlády ČR č. 79/1994 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a složek, orgánů celní správy, příslušníků sborů požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací (služební platový řád), a to v souvislosti s prováděním atestů léčiv, je to vždy mimo oblast branného zákonodárství. Soud při výkladu tohoto pojmu také zvážil, že reatestace není zařazena do slovníku spisovné češtiny (Slovník spisovné češtiny, 2001); jde tedy o slovo cizí, a proto je třeba jeho význam posuzovat i vzhledem k tomuto faktu. Jinak by tomu bylo, pokud by zákonodárce neužil cizího slova, ale výrazového prostředku jako opětovná atestace, opakovaná atestace apod. Neobvyklost a výrazná ohraničenost užití tohoto cizího slova tak z pohledu gramatického výkladu nutí soud vnímat tuto zákonnou podmínku v souvislosti s poskytnutím dobrodiní zákona jako vážící se toliko k určité ohraničené skupině vojáků z povolání. Zákon přiznává materiální výhody rovněž jen jedné skupině občanů, totiž vojákům z povolání (platové náležitosti, náborový příspěvek, cestovní a jiné náhrady). Tato specifičnost zabezpečení skupiny občanů není vnímána jako diskriminační; soud nevnímá jako diskriminační opatření, pokud v rámci této skupiny dochází k jisté diferenciaci. Z hlediska gramatického nelze užít výklad, jenž by se opíral pouze o volný překlad slova reatestace, jak žalobce naznačuje, protože výjimečnost užití tohoto slova je neumožňuje chápat v extenzivním rozsahu. Soud proto chápe pojem reatestace podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, výlučně ve vazbě na RMO č. 015/90 ze dne 26. 11. 1990, neboť jiný podklad zákon nenabízí. Jestliže se tedy nelze opřít o obecně závazný právní předpis, jenž by pojem reatestace dříve uváděl, nelze než v duchu zásady vztáhnout dobrodiní ustanovení § 165 odst. 8 zákona o vojácích z povolání právě k odkazu pod čarou, tj. na RMO č. 015/90 a na navazující usnesení výborů FS ČSFR. Jakkoliv tedy mohly být prováděny prověrky obdobné povahy před vydáním tohoto rozkazu Ministerstva obrany či po něm, přiznání výsluhového příspěvku zpětně se váže jen na reatestace, jež byly uskutečněny na jeho základě, resp. pokud byly uskutečněny na základě takového rozkazu, jenž pohovory či prověrky výslovně za reatestaci označil. Případná obsahová podobnost s dříve či posléze prováděnými prověrkami či pohovory tak není rozhodující. Skutečnost, že reatestaci dle RMO č. 015/90 se nepodrobil, žalobce nezpochybnil. Za této situace je dále nadbytečné zkoumat, zda se žalobce podrobil jiným pohovorům, neboť na podstatě věci by se tím nic nezměnilo. Nepodrobil-li se tedy žalobce reatestaci na základě RMO č. 015/90 a žalovaný zamítl jeho žádost o zpětné přiznání výsluhového příspěvku podle ustanovení § 142 a § 165 odst. 8 zákona o vojácích z povolání, zákon porušen nebyl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Tuto argumentaci akceptovat nelze. Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem (postupem) u Nejvyššího správního soudu domáhal, byl zastoupen advokátem, který v jeho věci intervenoval, a nelze ani dovozovat, že by byl soud nepostupoval nestranně a nezávisle.

Sám obecný soud se v souzené věci - jak vyplývá z obsahu spisu - posouzením základní žalobní námitky, tj. charakteru prověrky a toho, co lze zahrnout do pojmu reatestace, důkladně zabýval. Vycházel přitom z toho, že zpětné přiznání výsluhového příspěvku se váže jen na reatestace na základě dobrovolnosti. Reatestace byla v armádě výslovně upravena RMO č. 015/90, který tento pojem spojil s přezkoumáním objektivnosti závěrů z atestací důstojníků a praporčíků vojenského obranného zpravodajství, kteří do ledna 1990 vykonávali službu v bývalé vojenské kontrarozvědce. Ústavní soud považuje za liché (spektakulární) tvrzení stěžovatele, že pokud by mělo jít o zpětné přiznání výsluhového příspěvku pouze u vojáků reatestovaných podle RMO č. 015/90, byl by to zákonodárce uvedl přímo v zákoně. Rysy spektakularity (obdobně jako výše uvedené) zahrnuje také stěžovatelova úvaha, že pojem reatestace musí mít povahu obecnou, takže zákonodárce jej prý chtěl vztáhnout i na jiné dobrovolné prověrky než toliko na prověrky přezkoumávající objektivnost závěrů z atestací důstojníků a praporčíků vojenského obranného zpravodajství, tj. podle RMO č. 015/90. Ústavní soud je proto - v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu - přesvědčen, že za situace, kdy pojem reatestace byl použit pouze v rozkazu ministra obrany ČSFR č. 015/90 (tj. v aktu řízení v armádě ČSFR), jemuž nepředcházel žádný obecně závazný právní předpis či jiný akt řízení, který by v armádě reatestace zavedl, nelze než pojem reatestace podle zákona č. 221/1999 Sb. vyložit pouze ve vazbě na RMO č. 015/90, který je uveden v poznámce pod čarou č. 48 k § 165 odst. 8 tohoto zákona. Nejvyšší správní soud správně zdůraznil - což je v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu - že sama poznámka pod čarou sice není součástí právního předpisu, leč jedná se o informaci k výkladu . Takový výklad použil i obecný soud, který jej přesvědčivě a logicky odůvodnil, takže Ústavní soud nevidí důvody, aby jej - z hlediska ústavnosti - neakceptoval. Ani v tomto směru tedy nelze dovozovat, že by byl obecný soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává.

Stěžovateli proto nelze přisvědčit ani v tom smyslu, že by tvrzeným porušením základních práv v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo ze strany Nejvyššího správního soudu k systémovému porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (a také čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), tj. k popření právního charakteru státu založeného na úctě k právům člověka a občana. Za této situace, kdy právní závěry Nejvyššího správního soudu nejsou - podle ustálené judikatury - svévolné, ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (což stěžovatel ani netvrdí), nelze rovněž akceptovat stěžovatelovu námitku porušení principu rovnosti zakotveného v čl. 1 Listiny, které stěžovatel spatřoval v neposkytnutí ochrany jeho právu na opětovné přiznání výsluhového příspěvku podle ustanovení § 165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].