Vydání 2/2008

Žalobce se žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 10. 2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 9. 2002, jímž bylo určeno, že žalobci zanikne dnem 30. 10. 2002 nárok na příspěvek za službu ve výši 9893 Kč, a to proto, že podle § 116 odst. 4 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen "zákon č. 186/1992 Sb."), nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod.

Nejvyšší správní soud, který věc převzal a dokončil podle § 132 s. ř. s., rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, čj. 5 A 156/2002-25 (publikovaným pod č. 81/2004 Sb. NSS), napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný vydal dne 9. 12. 2003 nové rozhodnutí, jímž odvolání jako nedůvodné zamítl a napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil. V odůvodnění zejména uvedl, že vznik nároku na důchod je upraven v § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), podle něhož nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem, tedy nikoli v případě starobního důchodu podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb. uplatněním žádosti o důchod. Pojištěnec má nárok na starobní důchod podle § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., jestliže získal dobu pojištění nejméně 25 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod. Žalobci vznikl nárok na starobní důchod dnem 31. 10. 2002 v 55 letech věku. Podle § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. žalobce tak splnil tímto dnem podmínky pro nárok na starobní důchod, neboť získal předepsanou dobu pojištění a zároveň dosáhl věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod. Vznik nároku na tento typ starobního důchodu nelze vůlí ovlivnit, vyplývá ze splnění podmínek zákona.

Vznik nároku na výplatu důchodu upravuje § 54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Z něj vyplývá, že uplatněním žádosti o starobní důchod žalobci nevznikne nárok na starobní důchod, který vznikl splněním podmínek zákona č. 155/1995 Sb. již dnem 31. 10. 2002. Uplatněním žádosti o starobní důchod nelze stanovit datum vzniku nároku na starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., žádostí o důchod pojištěnec uplatňuje své nároky na výplatu důchodu. Skutečnost, že žalobce nepožádal o starobní důchod, nemá vliv na stanovení data vzniku jeho nároku na starobní důchod.

Ustanovení § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. stanoví vznik nároku na příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod, nestanoví však zánik nároku na příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na výplatu starobního důchodu. Ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. neupravuje způsob uplatnění nároku na výplatu starobního důchodu; upravuje právo zvolit výplatu buď příspěvku za službu, nebo důchodu za současného trvání nároku na příspěvek a na starobní důchod. V případě žalobce nedošlo od 31. 10. 2002 k souběhu nároku na příspěvek za službu a nároku na starobní důchod (nárok na starobní důchod vznikl dnem 31. 10. 2002 a nárok na příspěvek za službu dnem 30. 10. 2002 zanikl). Proto žalobce nemá právo na výplatu jedné z uvedených dávek. Skutečnost, že žalobce podáním ze dne 9. 9. 2002 požádal o další poskytování příspěvku za službu, není pro posuzování věcné správnosti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení ze dne 4. 9. 2002 rozhodná.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2004 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo zjištění, že žalovaný v řízení před Městským soudem v Praze ve stanovené lhůtě sdělil soudu, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci samé bez jednání a požaduje, aby ve věci bylo nařízeno jednání. Městský soud v Praze však tento požadavek nerespektoval a ve věci rozhodl bez jednání. V řízení proto došlo k vadě, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2005 napadené rozhodnutí ze dne 9. 12. 2003 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění soud uvedl, že z porovnání znění § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je zřejmé, že mezi těmito ustanoveními je rozpor, neboť podle § 116 odst. 4 příspěvek nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod, § 118 odst. 2 však souběh nároku na příspěvek a na starobní důchod předpokládá a pro tento případ dává oprávněnému právo volby jedné z těchto dávek. To, že znění těchto dvou ustanovení nasvědčuje vzájemnému rozporu, konstatoval již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 9. 2003, čj. 5 A 156/2002-25, jímž zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného a vytkl mu, že se nevypořádal s otázkou vzájemného vztahu těchto ustanovení a zcela akceptoval § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. Žalovaný v novém rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu, uvedl, že nemohl konstatovat rozpor mezi těmito ustanoveními, a opět aplikoval § 116 odst. 4 s odůvodněním, že § 118 odst. 2 neupravuje způsob uplatnění nároku na výplatu starobního důchodu, ale upravuje právo zvolit výplatu buď příspěvku za službu, nebo důchodu za současného trvání nároku na příspěvek a na starobní důchod. Přes výslovné konstatování Nejvyššího správního soudu, že za nepřesvědčivé je nutno označit tvrzení žalovaného, že žalobci dne 30. 10. 2002 zanikl nárok na příspěvek za službu, což vylučuje souběh, který by mohl nastat až dne 31. 10. 2002, aniž žalovaný uvedl, na základě jakého ustanovení právního předpisu k tomuto závěru dospěl, zopakoval žalovaný toto tvrzení opět bez jakékoli bližší argumentace v novém rozhodnutí znovu. Soud proto žalovanému nepřisvědčil v tom, že v odůvodnění nového rozhodnutí použil podrobnější a přesnější argumentaci. I toto nové rozhodnutí žalovaného, které je předmětem soudního přezkumu, má stejné vady jako předchozí rozhodnutí zrušené Nejvyšším správním soudem pro nepřezkoumatelnost. Vzhledem k tomu, že žalovaný opakovaně setrvává na stanovisku, že na věc dopadá pouze § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. a že teoretická úvaha, zda k souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod vůbec může dojít, nemá pro jeho rozhodování žádný význam, není na místě rozhodnutí žalovaného opakovaně rušit pro nepřezkoumatelnost, ale je třeba se vyjádřit k podstatě věci.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že zánik nároku na příspěvek je nutno posuzovat podle příslušného ustanovení, a tím je jedině § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. Znění tohoto ustanovení je zcela jednoznačné, neboť stanoví, že příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Znamená to, že nárok na jednu dávku zaniká dnem, kdy vzniká nárok na jinou dávku sociálního zabezpečení. K tomuto tvrzení žalovaného soud uvedl, že je-li dnem vzniku nároku žalobce na starobní důchod den 31. 10. 2002, pak by měl téhož dne zaniknout jeho nárok na příspěvek. V rozporu s tímto vlastním tvrzením, tj. s tvrzením, že nárok na jednu dávku zaniká dnem, kdy vzniká nárok na jinou dávku sociálního zabezpečení, však žalovaný bez bližší argumentace v odůvodnění napadeného rozhodnutí činí závěr, že nárok žalobce na příspěvek zanikl již dnem 30. 10. 2002. Konstatováním, že nárok žalobce na příspěvek zanikl dnem 30. 10. 2002, pak žalovaný dospívá k závěru, že § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. týkající se souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod nemůže být, a to nejen v souzené věci, aplikovatelný. Protože § 118 odst. 2 není aplikovatelný, nelze podle názoru žalovaného jím vydanému rozhodnutí nic vytknout. Teoretickou úvahu o neaplikovatelnosti § 118 odst. 2, pokud jde o starobní důchod, považuje žalovaný za nadbytečnou, neboť není orgánem zákonodárným, schvalujícím zákon. Má-li právní předpis nějakou "vadu", vzniklou v daném případě patrně opomenutím vypuštění slova "starobní" při novele § 118 odst. 2, pak to není věcí státního orgánu aplikujícího tento právní předpis, nýbrž příslušného zákonodárného sboru, který má činit nápravu, popř. Ústavního soudu, jak uvedl žalovaný v kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004. V doplnění kasační stížnosti žalovaný doplnil argumentaci tvrzením, že § 118 odst. 2 dopadá nepochybně na případy souběhu nároků na příspěvek a na předčasný starobní důchod. Žalovaný tvrdí, že žalobce měl v období od 31. 10. 1999 do 30. 10. 2002 možnost uplatnit právo volby nároku na starobní důchod podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb.

Žádný z těchto argumentů nepovažoval Městský soud v Praze za správný.

Jestliže žalovaný vykládá § 116 odst. 4 tak, že nárok na příspěvek zaniká v den, který předchází dni, kdy vzniká nárok na starobní důchod, pak nemůže k souběhu těchto nároků nikdy dojít, a to ani v případě tzv. předčasného důchodu, kdy je za den vzniku nároku na starobní důchod považován den, od něhož je tento důchod přiznán (§ 31 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.). V případě tohoto důchodu může sice pojištěnec den vzniku nároku na starobní důchod ovlivnit, neboť je vázán na podání žádosti o přiznání tohoto důchodu, a nikoliv na právní událost, kterou nelze vůlí ovlivnit, jak je tomu v případě starobního důchodu podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., ale ani v tomto případě by při výkladu žalovaného nenastala situace předpokládaná v § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., tedy souběh nároku na příspěvek a nároku na starobní důchod.

Podle názoru Městského soudu v Praze je základem sporu otázka, zda lze považovat za správný právní názor žalovaného, že teoretická úvaha o neaplikovatelnosti § 118 odst. 2 v případě starobního důchodu není pro státní orgán aplikující zákon podstatná, neboť se jedná o chybu zákonodárce. S tímto názorem Městský soud v Praze nesouhlasí. Povinností žalovaného je aplikovat platný a účinný zákon a vykládat jeho ustanovení ve vzájemné souvislosti. Ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. předpokládá souběh nároků na příspěvek a na starobní důchod a dává oprávněnému právo volby mezi těmito dávkami. Nelze proto vyložit § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. tak, aby v zákoně předpokládaná situace - souběh nároků na příspěvek a na starobní důchod - vůbec nemohla nastat. Podle názoru soudu, vznikne-li poživateli příspěvku nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem a starobním důchodem. Starobní důchod si oprávněný zvolí podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení důchodu. Jsou-li splněny podmínky nároku na starobní důchod i na jeho výplatu a oprávněný podáním žádosti o důchod zvolí starobní důchod, zanikne jeho nárok na příspěvek a volbu již nelze opakovat. Zvolí-li oprávněný příspěvek, může o starobní důchod požádat i později, neboť to žádný zákon nevylučuje.

Protože podle názoru Městského soudu v Praze nelze ignorovat zákonem dané právo volby mezi nárokem na příspěvek a na starobní důchod s odůvodněním, že se jedná o chybu zákonodárce, zrušil soud napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a podle odst. 4 téhož ustanovení věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný v kasační stížnosti krom jiného namítal, že napadený rozsudek je nezákonný a tato nezákonnost spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Žalovaný odkazuje na materiál "", z něhož vyplývá, že § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. v případě žalobce stanoví den, od kterého příspěvek za službu nenáleží (31. 10. 2002). Ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. pak stanoví, že při souběhu nároku na příspěvek za službu s nárokem na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod. Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 12. 2003 bylo přezkoumáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle kterého žalobci dnem 30. 10. 2002 zanikl nárok na příspěvek za službu. Ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. nebylo správními orgány I. a II. stupně aplikováno a není z tohoto důvodu uvedeno ve výroku ani v odůvodnění těchto rozhodnutí (§ 124 zákona č. 186/1992 Sb.). Žalobce měl za dobu od 31. 10. 1999 do 30. 10. 2002 nárok na starobní důchod podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., v této době došlo u žalobce k souběhu nároků na příspěvek za službu a na starobní důchod. Za den vzniku nároku na starobní důchod se podle § 31 odst. 2 věty druhé zákona č. 155/1995 Sb. považuje den, od něhož je tento důchod přiznán. Starobní důchod nemůže být přiznán bez předepsané písemné žádosti o důchod a žalobce o starobní důchod v uvedené době nepožádal. Právo volby ve smyslu § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. tak v případě žalobce zůstalo nevyužito a nebylo vůbec realizováno. Pokud žalobce podáním ze dne 9. 9. 2002, v době po vydání deklaratorního rozhodnutí o zániku nároku ve věcech služebního poměru, zvolil výplatu příspěvku po 30. 10. 2002, pak na základě takové volby nemohl vzniknout nový nárok na příspěvek za službu ve smyslu § 116 odst. 1 nebo 2 zákona č. 186/1992 Sb. a nemohla být ani od 31. 10. 2002 uvolněna výplata nenáležejícího příspěvku za službu.

V napadeném rozsudku se v rozporu s gramatickým, systematickým i historickým výkladem zákona č. 186/1992 Sb. bez bližšího vysvětlení tvrdí, že mezi zněním § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je rozpor. Z tohoto rozporu soud vyvodil, že § 116 odst. 4 nemá být v případě žalobce vůbec aplikován, což nelze považovat za právní názor.

Městský soud v Praze nerozlišuje instituty dne vzniku nároku na starobní důchod a vzniku nároku na výplatu starobního důchodu. Namísto přezkoumání správnosti rozhodnutí ve věcech služebního poměru, podle kterého příspěvek za službu žalobci nenáleží ode dne 31. 10. 1992, "", když podle jeho názoru aplikovaný § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. neexistuje a v případě žalobce nemůže být ani aplikován.

Shrnutí právního názoru uvedeného v rozsudku formulací " je nutno považovat za jednoznačné porušení § 116 odst. 3 a 4 zákona č. 186/1992 Sb. a s takovým výkladem žalovaný zásadně nesouhlasí.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.