Vydání 8/2009

Ředitel Policie České republiky, oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, vydal dne 13. 9. 2006 rozhodnutí, jímž byla žalobkyně podle § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona propuštěna dnem 13. 9. 2006 ze služebního poměru příslušnice Policie České republiky (podle § 108 odst. 3 téhož zákona její služební poměr skončil dnem doručení tohoto rozhodnutí), neboť dne 11. 9. 2006 v 16.00 hodin odcizila v obchodním domě INTERSPAR v České Lípě sluneční brýle.

Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně odvoláním, které ředitele žalované dne 13. 12. 2006 zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění především uvedl, že neakceptoval námitku, podle níž není možné v dané věci použít § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, neboť odcizené brýle měly hodnotu nižší než 5 000 Kč, a jednání žalobkyně tak nevykazovalo jeden ze znaků trestného činu krádeže, tedy způsobení škody nikoliv nepatrné. správních soudů totiž vždy důrazně odlišovala řízení ve věcech služebního poměru, řízení přestupkové a trestní řízení. V řízení ve věcech služebního poměru není možné rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, neboť tato pravomoc je podle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svěřena pouze soudu. Není tedy přípustné, aby služební funkcionář konstatoval trestnost určitého jednání, jak žalobkyně požadovala, neboť tím by fakticky o trestném činu rozhodoval místo soudu. Služební funkcionář tedy pouze hodnotí, zda došlo k naplnění skutkové podstaty uvedené v § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, a ve správním řízení tak zjišťuje, zda policista porušil služební přísahu zavrženíhodným jednáním, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie. Služební přísahou zakotvenou v § 6 odst. 2 služebního zákona je přitom policista vázán nejen v rámci plnění služebních povinností, ale i v době svého osobního volna. Žalobkyně přitom odcizením slunečních brýlí v obchodním domě služební přísahu porušila, neboť se nechovala jako čestný a ukázněný příslušník Policie České republiky a nechránila práva občanů, mezi něž patří i právo na ochranu majetku. Toto jednání lze navíc hodnotit jako zavrženíhodné, neboť jím se žalobkyně výrazně odchýlila od požadovaného chování příslušníka Policie České republiky, který má být garantem ochrany práv chráněných zákonem a nikoliv subjektem, který tato práva ohrožuje. Uvedeným skutkem dále žalobkyně poškodila dobrou pověst policie, neboť plnění jejích úkolů mají zajišťovat morálně bezúhonní policisté, kterým občané mohou důvěřovat. Dále ředitel žalované uvedl, že v § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona je uvedena formulace , a nikoliv . Navíc určité jednání může navenek vykazovat nějaké znaky trestného činu, a přesto ještě nemusí být trestným činem. Jednání žalobkyně přitom zcela zjevně vykazuje některé konkrétní znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 trestního zákona. Odcizením slunečních brýlí v obchodním domě si totiž žalobkyně přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocnila, neboť byla zadržena až po opuštění nákupního prostoru po projití pokladnou. Z chování žalobkyně v nákupním prostoru obchodního domu přitom jasně vyplývá její úmysl brýle odcizit, neboť ty si zkoušela před zrcadlem, pak je sevřela do ruky, vyhledala prázdnou uličku v prodejně, odstranila z nich štítek, nasadila si je na hlavu a pokračovala směrem k pokladnám, takže tím byl naplněn další konkrétní znak trestného činu, a to zavinění ve formě přímého úmyslu. Žalobkyně tedy uvedeným jednáním naplnila minimálně dva konkrétní znaky trestného činu.

Podle dalšího závěru rozhodnutí o odvolání je z hlediska právní kvalifikace skutku zřejmé, že došlo k naplnění všech znaků přestupku ve smyslu § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť k výše uvedeným znakům, které charakterizují trestný čin krádeže přistoupil znak další, kterým je způsobená škoda ve výši 299 Kč. Ta je sice z hlediska formálních znaků korektivem mezi trestným činem a přestupkem, avšak z hlediska společenské nebezpečnosti není v daném případě rozhodná jen hodnota odcizené věci, nýbrž i fakt, že žalobkyně jako příslušnice Policie České republiky uvedený skutek vůbec spáchala. Konečně pak ředitel žalované v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil nesouhlas se stanoviskem oddělení metodiky a kontroly personálního odboru Ministerstva vnitra ze dne 23. 10. 2006, čj. SP - 523/PR - 2006, podle něhož nebyly v dané věci naplněny všechny znaky trestného činu krádeže a rozhodnutí o propuštění žalobkyně ze služebního poměru tak bylo vydáno bez právního důvodu. Nelze totiž zaměňovat rozhodování služebního funkcionáře s rozhodováním soudu a v § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona není vymezeno, že se musí jednat o jednání, které má znaky trestného činu stanovené právním předpisem, a to s odkazem na trestní zákon, jako je tomu v § 32 odst. 2 služebního zákona, podle něhož se jako kázeňský přestupek vyřizuje též jednání, které má znaky přestupku, pokud to stanoví zvláštní zákon, přičemž je zde učiněn odkaz na zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Z uvedených skutečností tedy nelze učinit závěr, že policista může být propuštěn ze služebního poměru pouze tehdy, jestliže porušil služební přísahu tím, že se trestným činem dopustil zavrženíhodného jednání, které je způsobilé ohrozit dobou pověst policie.

Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, kterou Městský soud v Praze dne 9. 10. 2008 zamítl. V odůvodnění svého rozsudku především uvedl, že žalobkyně porušila služební přísahu tím, že se dopustila zavrženíhodného jednání, které je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie, přičemž v tomto směru odkázal na příslušné závěry uvedené v rozhodnutí o odvolání, s nimiž se zcela ztotožnil. Dále dovodil, že jednání žalobkyně má znaky trestného činu. Ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona totiž používá formulaci , a nikoliv . Uvedené zákonné ustanovení tedy nemá na mysli posouzení skutečnosti, zda příslušník policie spáchal trestný čin, nýbrž to, zda se dopustil jednání, které mělo znaky trestného činu. Mezi ně náleží v obecné rovině objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. V daném případě byla objektem protiprávního jednání žalobkyně cizí věc (sluneční brýle), objektivní stránka spočívala v přisvojení si této cizí věci jejím zmocněním a subjektem byla žalobkyně, k jejíž osobě se váže subjektivní stránka trestného činu, kterou představuje zavinění ve formě úmyslu. Ten pak vyplývá z jejího chování, které spočívalo ve stržení kódového štítku na brýlích, jejich následným nasazením na vlasy a projitím pokladnou bez zaplacení. Tím tedy byly naplněny formální znaky trestného činu. Užití slovního spojení v § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona pak není vyjádřením pojmu trestného činu v jeho materiálním smyslu, ale jen v rozsahu jeho formálních znaků. V řízení o propuštění ze služebního poměru služební funkcionář nerozhoduje o tom, zda se konkrétní příslušník policie dopustil trestného činu, nýbrž posuzuje, jestli tento příslušník porušil služební přísahu zavrženíhodným jednáním, které má formální znaky trestného činu. Dále pak podle § 3 odst. 2 trestního zákona není trestným činem čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Proto i když v dané věci hodnota slunečních brýlí nedosahuje výše škody nikoliv nepatrné, tak jednání žalobkyně přesto podle uvedeného zákonného ustanovení znaky trestného činu vykazuje. Výše způsobené škody tedy není ve vztahu k § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona relevantním kritériem a stupeň společenské nebezpečnosti je v něm vyjádřen tak, že musí jít o jednání způsobilé ohrozit dobrou pověst policie. Konečně pak žalovaná nebyla vázána stanoviskem oddělení metodiky a kontroly personálního odboru Ministerstva vnitra ze dne 23. 10. 2006, čj. SP - 523/PR - 2006, neboť se nejedná o právní normu, která by upravovala danou oblast právních vztahů (tou je v dané věci služební zákon).

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž především namítala, že materiálním znakem trestného činu není výše způsobené škody, jak se uvádí v napadeném rozsudku, nýbrž ta je znakem formálním. Výše škody totiž nemá nic společného s nebezpečností trestného činu, neboť ta je určována jinými okolnostmi. Naopak výše škody představuje následek, který je základním znakem skutkové podstaty a konkrétně spadá pod objektivní stránku trestného činu. Ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, podle něhož bylo postupováno, nelze vykládat extenzivně, tedy ve smyslu, že pokud zákon uvádí slova , tak postačí naplnění jen některých znaků trestného činu. Pokud by totiž služební zákon měl na mysli, že postačí pouze dva a více znaků trestného činu, pak by v citovaném ustanovení použil formulaci . Pokud je tedy v zákoně uvedena formulace , pak musí být skutečně naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, které jsou uvedeny ve zvláštní části trestního zákona, tedy formální znaky trestného činu. Tyto znaky tedy musí jednání policisty naplnit, aby mohlo dojít k jeho propuštění. Pokud by totiž byť jen jeden znak tohoto konkrétního trestného činu chyběl, pak by nebylo možné uzavřít, že jednání má znaky trestného činu. Stejně tak i trestní zákon ve svém ustanovení § 3 odst. 1 uvádí, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, aniž by použil formulaci . I tato formulace totiž znamená, že musí být naplněny všechny znaky uvedené v zákoně. Jiný výklad postrádá logický význam a není možný. Na tom nic nemění ani zásada, že soud rozhoduje o tom, jaké jednání je trestným činem. Formální znaky trestných činů jsou uvedeny pouze v trestním zákonu, a proto služební zákon nemusel na něho odkazovat, jak dovozoval ředitel žalované v rozhodnutí o odvolání. Naproti tomu u jednání, které má znaky přestupku, musel služební zákon na zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, odkázat, neboť právní řád obsahuje mnoho předpisů, které vymezují přestupky. Formálními znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona jsou přisvojení si cizí věci jejím zmocněním, úmysl a způsobení škody nikoliv nepatrné, tedy nejméně 5 000 Kč. Výše způsobené škody je tedy jedním z formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Jestliže tedy hodnota slunečních brýlí činila 299 Kč, pak nemohly být formální znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona naplněny. Za této situace již není nutné se zabývat dalšími formálními znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť bez naplnění byť jen jednoho z jeho formálních znaků nebylo propuštění ze služebního poměru možné. Jednání, kterého se měla podle rozhodnutí služebního funkcionáře dopustit, tedy nevykazovalo znaky trestného činu. Stejný názor byl obsažen také ve stanovisku oddělení metodiky a kontroly personálního odboru Ministerstva vnitra ze dne 23. 10. 2006, čj. SP - 523/PR - 2006, a je zřejmý i z komentářů k trestnímu zákonu a z judikatury. Uvedené jednání by tak mohlo při splnění určitých podmínek vykazovat pouze znaky přestupku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, přičemž na tyto případy dopadalo ustanovení § 32 odst. 2 služebního zákona, podle něhož se jako kázeňský přestupek vyřizuje jednání policisty, které má znaky přestupku, pokud to stanoví zvláštní předpis.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.