Vydání 3/2016

(...) Zákon o služebním poměru „ [...] “ (§ 1 odst. 1 zákona).

Z § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, podle kterého platí, že „[p]“, vyplývá, že ukončit služební poměr příslušníka jeho propuštěním lze v důsledku jednání, které má znaky trestného činu. Rozhodnutí o propuštění musí tedy předcházet závěr služebního funkcionáře, že se nejedná pouze o kázeňský přestupek (respektive přestupek podle jiného zákona), o kterém má pravomoc rozhodnout sám v kázeňském řízení, ale zřejmě o trestný čin, o kterém již oprávněn rozhodnout není. Jedná se tak o personální rozhodnutí příslušného služebního funkcionáře srovnatelné spíše s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z roku 2006. Ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru dopadá jen na vymezenou část okruhu rozhodování služebních funkcionářů (), celý okruh je pak stanoven v § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru (). Řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru je tedy zvláštním typem řízení, které je upraveno v § 183 až § 185 zákona o služebním poměru.

V případě užití § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru lze pouze vyhodnocovat, zda došlo k jednání, které má znaky trestného činu, přičemž vůči konkrétní osobě nesmí být vyvozovány jakékoli následky trestní odpovědnosti.

Samotná existence pravomocného rozhodnutí trestního soudu tak není předpokladem aplikace § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, neboť pachatel trestného činu nemusí být odsouzen. Z uvedeného plyne, že v případě, kdy došlo k zastavení trestního stíhání žalobce, tzn. nedošlo k jeho odsouzení, užití § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru nelze vyloučit, neboť citované ustanovení nerozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Pokud by tomu tak bylo a rozhodovalo se podle citovaného ustanovení o vině a trestu, pak by takové jednání bylo v rozporu s čl. 40 odst. 1 Listiny. Žalovaný však pouze bez dalšího vyhodnocoval, zda došlo k jednání žalobce, které má znaky trestného činu, nelze proto přisvědčit žalobci, že by došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 40 odst. 1 Listiny tím, že by služební funkcionář rozhodoval o jeho vině a trestu a nevyčkal výsledku rozhodnutí o tom, zda byl spáchán trestný čin.

Žalobce v podané žalobě namítal, že definice zavrženíhodného jednání není nikde stanovena a služební funkcionář dostatečně neodůvodnil, v čem onu zavrženíhodnost spatřuje. Pojem „“ byl žalovaným náležitě a dostatečně vypořádán. V případech, kdy jednání policisty, od kterého stát a veřejnost očekává, že nebude sám porušovat zákon a dopouštět se protiprávního jednání, ale naopak bude dodržovat morální a etické normy společnosti, dosáhne takového stupně, kdy lze již hovořit o protiprávním jednání úmyslném, pak lze takové jednání klasifikovat jako zavrženíhodné, neboť takové jednání nemůže mít důvěru veřejnosti, a nenaplňuje tak nadále morální požadavky kladené na osobu policisty. Otázka nošení služebního stejnokroje, stejně jako výkon činnosti žalobce a řízení silničního provozu za vyplácenou odměnu ve volném čase policisty, byly v rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města a žalovaného dostatečně podrobně popsány a vypořádány, přičemž závěr o tom, že nebylo přímo uvedeno, že se jedná o zavrženíhodné jednání, není pro posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí , neboť uvedené bylo zmiňováno za účelem zhodnocení celkového jednání žalobce, což je první podmínkou rozhodnutí o jeho propuštění podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.

Co se týče znaků trestného činu, k tomu městský soud považuje za vhodné zdůraznit, že trestným činem je podle § 13 odst. 1 trestního zákoníku z roku 2009 „“. Pojmovými znaky trestného činu pak jsou znaky skutkové podstaty trestného činu (protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka), stanovený věk (dovršení patnáctého roku věku pachatele) a příčetnost. Zákonným znakem trestného činu není společenská škodlivost, která má význam pouze jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku z roku 2009. To, že čin není trestným z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, lze vztáhnout na skutek, který z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jednání žalobce v nyní posuzované věci, spočívající v tom, že pod příslibem finanční odměny poskytoval služby soukromým subjektům, však na uvedené nelze užít, neboť takovéto jednání odpovídá běžným případům trestné činnosti, tedy nelze jej považovat za čin postrádající společenskou škodlivost.

Nelze mít pochyb o tom, že žalobce byl příčetný a dosáhl stanoveného věku.

Jednání žalobce, který vědomě vykonával dohled, řídil a usměrňoval dopravu pod příslibem finanční odměny, může nést znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z roku 2009 a trestného činu přijetí úplatku podle § 331 trestního zákoníku z roku 2009.

Subjektivní stránka obou trestných činů je charakterizovaná zaviněním ve formě úmyslu přímého. Objektem, za který je považován právní statek, tj. chráněný zájem, proti kterému konkrétní trestný čin směřuje, je v případě trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z roku 2009 zájem společnosti na řádném výkonu veřejné správy prostřednictvím úředních osob a v případě § 331 trestního zákoníku z roku 2009 je objektem řádné obstarávání věcí obecného zájmu. Co se týká subjektu, v případě § 329 trestního zákoníku z roku 2009 i § 331 trestního zákoníku z roku 2009 se těchto trestných činů může dopustit pouze úřední osoba, tj. pouze osoba v určitém postavení.

Postavení úřední osoby – policisty je upraveno v zákoně o Policii České republiky, konkrétně v § 10 odst. 1 a 2 a v § 12 odst. 1. Policistovi jako úřední osobě je nutno poskytnout ochranu v případě, že jím provedený zákrok v době mimo službu byl v souladu s uvedenými ustanoveními zákona o Policii České republiky, tj. aby tento zákrok mohl být považován za služební zákrok. Uvedená podmínka však v případě jednání žalobce nemůže být splněna, neboť jeho jednání spočívalo právě ve zneužití pravomoci úřední osoby, pro které je typické, že pachatel vědomě jedná v rozporu s právní normou, a tedy ji porušuje. V takovém případě pak žalobce jako úřední osoba podléhá zvýšené odpovědnosti namísto zvýšené ochrany úřední osoby.

Z uvedených důvodů nelze přisvědčit žalobci, že tím, že nesplnil podmínky stanovené v zákoně o Policii České republiky, nebyl v postavení úřední osoby, protože úřední osobou byl (objekt). Jednání žalobce má znaky objektivní stránky trestného činu, jejímiž obligatorními znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Jednáním ve smyslu trestního práva je projev vůle ve vnějším světě a v dané věci spočívalo v konání žalobce, který ve služebním stejnokroji dohlížel, řídil a usměrňoval silniční provoz podle požadavků filmových společností za finanční odměnu ve výši 2 000 Kč za jednu akci. Následkem se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu, tj. žalobce vykonával pravomoc způsobem odporujícím zákonu, což vedlo k porušení nebo ohrožení řádného výkonu veřejné správy. V případě § 331 trestního zákoníku z roku 2009 lze mít za to, že žalobce přijal finanční odměnu související s výše popsanou činností, což mělo za následek porušení řádného výkonu veřejné správy (objektivní stránka).

Podle názoru městského soudu tak žalobcovo jednání vykazuje znaky uvedených trestných činů ve smyslu § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona. Učinit závěr o tom, zda jednání žalobce mělo a má znaky trestného činu, lze, aniž byla v trestním řízení zjištěna jeho vina (tímto závěrem se nerozhoduje ani o vině, ani o trestu, o nichž se, jak již bylo uvedeno, rozhoduje až v rámci trestního řízení). Samotná skutečnost v podobě pravomocně ukončeného trestního stíhání však sama o sobě neznamená, že § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona nemůže být aplikován [druhá podmínka propuštění podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru].

Ohledně dobré pověsti bezpečnostního sboru považuje městský soud za vhodné zmínit, že § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona je zákonodárcem upraven a stanoven pro typové jednání, které má znaky trestného činu jak úmyslného, tak i nedbalostního, tj. jednání naplňující znaky úmyslně spáchaného trestného činu, které je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru vždy. V daném případě se jedná o jednání, které uvedený znak naplňuje, protože k ohrožení dobré pověsti tak došlo bez ohledu na to, zda se jednalo o pouhé podezření, a nikoliv v trestním řízení prokázané jednání, neboť byla zásadně snížena důvěra veřejnosti v oprávněný výkon činnosti policisty [třetí podmínka propuštění podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru].

Žalobce dále v podané žalobě namítal, že byl propuštěn pro porušení slibu, který nemá normativní povahu a nezakládá ani konkrétní povinnosti příslušníka bezpečnostních sborů. K tomuto tvrzení žalobce soud konstatuje, že v první řadě nelze odhlédnout od skutečnosti, že složení služebního slibu je podmínkou vzniku služebního poměru. Služební slib je proto možno považovat za jakousi zvláštní formu vyjádření základních služebních povinností policisty a každý příslušník Policie České republiky by služební povinnosti vyjádřené ve služebním slibu měl dodržovat nejen při výkonu služebních povinností, ale také v soukromém životě (čímž lze nepochybně rozumět i ve svém volném čase). Městský soud se nemohl přiklonit k názoru žalobce, z něhož by vyplývalo, že zatímco při vzniku služebního poměru má obsah služebního slibu zásadní a nenahraditelnou funkci, bez níž by služební poměr ani nevznikl, v další činnosti policisty již jeho slib postrádá reálný obsah.

Žalobce při formulaci žalobních bodů zcela odhlíží od skutečnosti, že při složení služebního slibu slíbil na svou čest a svědomí, že při výkonu služby bude nestranný a bude důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužije svého služebního postavení, bude se vždy a všude chovat tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru a že služební povinnosti bude plnit řádně a svědomitě a nebude váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život. V okamžiku, kdy bylo prokázáno a učiněno nesporným, že žalobce ve svém volnu (v soukromém životě) prováděl ve služebním stejnokroji dohled nad silničním provozem, řídil jej a usměrňoval podle požadavků soukromých filmových produkčních společností a za takovou činnost pobíral pravidelně dohodnutou odměnu, již na obsah služebního slibu nekladl v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy práv a povinností policisty takovou váhu bez ohledu na to, že zastával nikoli nevýznamnou funkci v hierarchii Policie České republiky. Za dodržení výše uvedeného slibu jeho jednání považovat nelze. Naopak žalobce se výše popsaným jednáním od plnění svých služebních povinnosti významným způsobem odchýlil, přestože si byl (či musel být) vědom toho, že porušuje služební přísahu, a minimálně tak svým jednáním ohrožuje dobrou pověst bezpečnostního sboru.

Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplývá, že příslušný služební funkcionář jednoznačně dbal výslovného znění § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru a na základě doložených zjištění posuzoval, zda jednáním žalobce došlo k porušení služebního slibu, zda šlo o jednání zavrženíhodné, které má znaky trestného činu, a zda současně bylo způsobilým ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. K porušení § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru nedošlo, neboť v provedené úvaze služebního funkcionáře není vysloven závěr, zda jednáním žalobce byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá. Služební funkcionář posuzoval toliko, zda jednání žalobce má znaky trestného činu, tj. typově (formálně) jde o jednání atakující objekt některého z trestných činů uvedených v trestním zákoně (např. ochrana života a zdraví osob), zda byla naplněna objektivní stránka takového jednání, tedy zda konání žalobce ohrožovalo chráněný objekt, zda byla dána i příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, rovněž tak dospěl i k závěru stran subjektivní stránky – úmyslného zavinění žalobce jako subjektu. V rozhodnutí není vysloveno, že žalobce spáchal trestný čin, ale toliko, že jednání žalobce má znaky trestného činu. Služební funkcionář se zabýval faktickým jednáním žalobce, a to z toho pohledu, zda má znaky trestného činu. Toto oprávnění služebního funkcionáře je nutno dovodit ze znění § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, ze kterého vyplývá, že důvodem pro propuštění ze služebního poměru je závěr o tom, že se příslušník bezpečnostního sboru dopustil takového jednání, které má znaky trestného činu. Ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru přitom stojí vedle ustanovení, která jako důvod pro propuštění uvádějí odsouzení pro trestný čin [§ 42 odst. 1 písm. a) a b) zákona o služebním poměru]. V těchto případech je služební funkcionář vázán rozhodnutím příslušného orgánu činného v trestním řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin, o jaký trestný čin se jedná a kdo jej spáchal. V těchto případech pak služební funkcionář samotné faktické jednání příslušníka neposuzuje, naopak musí vycházet z rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení, jehož závěry o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je vázán právě s ohledem na § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru. Pokud by nebylo služebnímu funkcionáři v případech, kdy je důvod pro propuštění ze služebního poměru spatřován v § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, umožněno posoudit, zda určité jednání má znaky trestného činu, pak by tento § 42 odst. 1 písm. d) zákona zcela ztrácel své opodstatnění. Takový závěr však městský soud neučinil.

Ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru ve srovnání s předně uvedenými písmeny a) až c) stanoví povinnost rozhodnout o propuštění dříve, než dojde k pravomocnému odsouzení, při splnění podmínek v něm vymezených. Řízení o propuštění příslušníka tedy probíhá nezávisle, byť případně souběžně s trestním řízením. Tato dvě řízení nelze směšovat, předmět každého z nich je odlišný. Rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru není konstatován závěr o spáchání trestného činu, jenž přísluší soudu v trestním řízení, ale činí se jím závěr o tom, zda došlo konkrétním jednáním příslušníka k porušení služebního slibu, zda šlo o jednání zavrženíhodné, které má znaky trestného činu, a zda je toto jednání způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.

Nedůvodná je tak argumentace žalobce, že tímto postupem došlo k porušení principu neviny podle čl. 40 odst. 1 Listiny, neboť tento princip se váže k rozhodování soudu o vině a trestu za trestný čin. K tomu lze odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které se toutéž námitkou zabývaly, například na rozsudek ze dne 3.9. 2003, čj. 5 A 56/2002-31, č. 112/2004 Sb. NSS, či na rozsudek městského soudu ze dne 19. 8. 2010, čj. 10 Ca 172/2009-45.

Ze všech výše uvedených důvodů se městský soud ztotožnil se závěrem, že v jednání žalobce lze spatřovat porušení služebního slibu zavrženíhodným jednáním, které je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie. To, zda toto zavrženíhodné jednání má, či nemá znaky trestného činu, bylo již soudem řešeno výše i s poukazem na to, že ani skutečnost, že orgány činné v trestním řízení jednání neshledaly trestným, nevylučuje možnost postižení žalobce podle ustanovení zákona o služebním poměru.

Pokud jde o další žalobní argumentaci, považuje soud za podstatné zdůraznit, že zjišťování žalovaného, zda jednání žalobce má znaky trestného činu, z obsahu trestních spisů není porušením procesních práv žalobce. Žalovaný takto postupoval jednak za účelem zjištění skutečného stavu věci, jednak směrem k posouzení podmínek podle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, tj. zda tu jsou znaky trestného činu, nikoliv z důvodu, zda se žalobce dopustil trestné činnosti. Skutečnost, že skutkový stav zjištěný v trestním řízení není v rozporu se skutkovými zjištěními žalovaného a Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy v nyní posuzovaném řízení, nemá pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí podstatný význam. Je tomu tak proto, že k tomu, aby mohlo dojít k propuštění příslušníka bezpečnostních sborů ze služebního poměru, je třeba naplnění zákonných předpokladů pro toto propuštění. K naplnění těchto zákonných podmínek, stanovených v § 42 odst. 1 zákona o služebním poměru, došlo, neboť bylo nade vší pochybnost prokázáno a osvědčeno, že žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Došlo tak k naplnění podmínek, které jsou uvedeny v § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, správní orgán tak správně postihl žalobce za spáchání tohoto správního deliktu propuštěním podle uvedeného ustanovení. Navíc je třeba mít na zřeteli, že uvedené ustanovení zákonodárce přijal z důvodu potřeby skončit služební poměr ještě předtím, než bude příslušník za takové jednání pravomocně odsouzen (viz důvodová zpráva k zákonu o služebním poměru). Uvedená okolnost tak svědčí právě důvodnosti zrychleného jednání služebního funkcionáře, neboť není namístě vyčkávat na odsouzení v trestním řízení soudním, ale v případě, kdy zde bude zjištěno a prokázáno jednání naplňující požadované zákonné podmínky podle citovaného ustanovení, může bez zbytečného odkladu legitimně dojít k propuštění příslušníka bezpečnostních sborů, jehož režim se jeví srovnatelným právě s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z roku 2006. Na taková, zákonem předpokládaná jednání policisty se tak vztahuje režim přísnějšího postupu trvalého charakteru, než jaký je uplatňován v rámci institutu dočasného zproštění funkce, jehož případné aplikace se žalobce v podané žalobě domáhal a které má dočasnou povahu. Městský soud za výše popsaných okolností neshledal žádné důvody pro to, aby přisvědčil žalobci v námitce, že v jeho nyní posuzovaném případě měl služební funkcionář užít institutu dočasného zproštění. (...)