Vydání 8/2007

Z obsahu rozhodnutí služebního funkcionáře a napadeného rozhodnutí odvolacího orgánu jednoznačně vyplývá, že spáchání kázeňského přestupku nebylo v daném případě spatřováno ve skutečnosti, že se žalobce vůbec nezabýval oznámením Lubomíra S., ale v tom, že nepředal věc neprodleně inspekci Ministerstva vnitra jako útvaru příslušnému odhalovat a prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je policista. Žalobce tedy nebyl oprávněn k hodnocení důkazní situace v tom směru, zda proti tvrzení Lubomíra S. stojí tvrzení členů zasahující policejní hlídky, ani k provádění případných dalších úkonů za účelem prověření pravdivosti či nepravdivosti tvrzení Lubomíra S., neboť k tomu je příslušný pouze útvar inspekce Ministerstva vnitra, což vyplývá jednak z obecně závazných právních předpisů [zejména § 2 odst. 4 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon č. 283/1991 Sb.“), a § 12 odst. 2 trestního řádu] a jednak z vnitřních pokynů služebních funkcionářů (nařízení Ministerstva vnitra č. 88/1999, o inspekční činnosti, a čl. 15 závazného pokynu PP č. 130/2001), s nimiž byl žalobce seznámen. Žalobci proto – objektivně vzato – nic nebránilo, aby věc týkající se oznámení Lubomíra S. ještě v průběhu své služby dne 6. 3. 2004 předal příslušnému policejnímu orgánu. Námitka žalobce, že tak neučinil z toho důvodu, že bylo nutno nejprve zjistit poznatky o případné trestné činnosti policistů, nemůže vzhledem k výše uvedenému obstát. I když shora uvedené právní a vnitřní předpisy nestanoví výslovně lhůtu k předání poznatků o trestné činnosti policistů příslušnému policejnímu orgánu, lze podle názoru soudu z povahy věci dovodit, že je tak třeba v zájmu řádného a účinného prověření těchto poznatků učinit neprodleně. Teprve příslušný policejní orgán je oprávněn posoudit s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, jaký konkrétní postup k prověření těchto poznatků zvolí. Krajský soud proto vyhodnotil jako nedůvodnou námitku žalobce, že lze s úspěchem pochybovat o tom, že by příslušný policejní orgán ihned začal vyšetřovat oznámení Lubomíra S. a zajišťoval důkazy.

Krajský soud neshledal důvodnou rovněž námitku týkající se porušení § 124 odst. 3 služebního zákona. Podle tohoto ustanovení musí služební funkcionář v odůvodnění rozhodnutí uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Žalobce namítal, že v daném případě odůvodnění rozhodnutí služebního funkcionáře tyto náležitosti neobsahovalo, což uvedl již v odvolání, odvolací orgán se však k této námitce nevyjádřil. Význam odůvodnění rozhodnutí spočívá v tom, že má přesvědčit policistu o správnosti rozhodnutí a postupu služebního funkcionáře, resp. umožnit policistovi, aby v případě nesouhlasu s rozhodnutím mohl proti němu podat odvolání a současně uvést, v čem spatřuje nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu služebního funkcionáře. V odůvodnění rozhodnutí přitom nemusí být podle názoru soudu vždy obsažen podrobný obsah provedených důkazů; rozhodné jsou konkrétní okolnosti (např. do jaké míry je to potřebné se zřetelem na rozpory mezi jednotlivými důkazy, na námitky účastníka řízení apod.). Služební funkcionář ovšem musí v odůvodnění uvést, ze kterých důkazů vycházel, k jakým skutkovým závěrům dospěl a podle které právní normy rozhodl. Z těchto hledisek je podle názoru krajského soudu odůvodnění rozhodnutí služebního funkcionáře dostatečně srozumitelné a přezkoumatelné, neboť z něj vyplývá, že služební funkcionář vycházel z obsahu spisu, a to zejména z úředního záznamu o vysvětlení podaném Lubomírem S. Na základě těchto důkazů dospěl služební funkcionář po skutkové stránce k závěru, že žalobce se nezabýval shora uvedeným oznámením Lubomíra S. ve smyslu § 2 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., nařízení Ministerstva vnitra č. 88/1999, o inspekční činnosti, a čl. 15 nařízení Ministerstva vnitra č. 130/2001 (správně závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001). Jinými slovy řečeno, služební funkcionář dospěl po skutkové stránce k závěru, že žalobce nepředal neprodleně věc týkající se oznámení Lubomíra S. k prověření příslušnému útvaru Ministerstva vnitra pro inspekční činnost, což žalobce nepopíral, proto nebylo nutné, aby se služební funkcionář v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval obsahem jednotlivých provedených důkazů. Po právní stránce vyhodnotil služební funkcionář jednání žalobce jako porušení základních povinností policisty podle § 28 odst. 1 písm. a) služebního zákona s tím, že se tak dopustil kázeňského přestupku podle § 32 odst. 1 služebního zákona. Odvolací orgán se v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to v posledním odstavci na str. 3, podrobně zabýval odvolací námitkou žalobce týkající se formálních nedostatků rozhodnutí služebního funkcionáře ve smyslu § 124 služebního zákona.