Ejk 253/2006
Služební poměr příslušníků Policie ČR: souběh nároků na příspěvek za službu a na starobní důchod
k § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění zákona č 160/1995 Sb. *)
Právo provést volbu mezi nárokem na příspěvek za službu a nárokem na starobní důchod dle § 118 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, nemůže být úspěšně uplatněno v řízení o nároku na starobní důchod vedeném dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve kterém takové právo volby není upraveno.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 3. 2006, čj. 63 Cad 30/2005-18)
Prejudikatura:
srov. č. 81/2004 Sb. NSS.
Věc:
Vlastimil R. proti Ministerstvu vnitra o starobní důchod.
Orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (dále jen "OSZ MV") vydal dne 4. 3. 2005 rozhodnutí, podle kterého žalobci ode dne 14. 4. 2005 nenáleží příspěvek za službu, neboť podle § 116 odst. 4 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen "zákon č. 186/1992 Sb."), tento příspěvek nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod.
Žalobce podal dne 12. 1. 2005 žádost o přiznání starobního důchodu a rozhodnutím ze dne 12. 5. 2005 mu byl starobní důchod od 15. 4. 2005 přiznán. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 25. 5. 2005 odvolání, ve kterém uvedl, že nemá námitky k zhodnocené době pojištění a samotnému výpočtu výše důchodu, požaduje však, aby na základě jeho volby dle § 118 zákona č. 186/1992 Sb. mu namísto starobního důchodu byl vyplácen příspěvek za službu.
Náměstek ministra vnitra (žalovaný) jakožto nejblíže nadřízený služební orgán orgánu I. stupně dne 22. 6. 2005 odvolání zamítl. K námitce žalobce uvedl, že příspěvek za službu je nárokem souvisejícím se skončením služebního poměru a vychází z úpravy zákona č. 186/1992 Sb. Dle § 116 odst. 4 tohoto zákona nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Žalobci vznikl nárok na starobní důchod dne 14. 4. 2005, proto nárok na příspěvek za službu zanikl dne 13. 4. 2005. Žalovaný dále konstatoval, že § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. lze uplatnit pouze v případě souběhu nároku na příspěvek za službu a nároku na starobní důchod; v případě žalobce k souběhu nedošlo, a proto právo volby od 13. 4. 2005 nemá.
Žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, ve které mimo jiné zopakoval, že mu byl rozhodnutím OSZ MV přiznán starobní důchod a že pouze využívá možnosti volby mezi vyšším příspěvkem za službu a nyní vypočteným starobním důchodem. S projevem této volby ze strany žalobce se žalovaný nevypořádal srozumitelně. Právní posouzení uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí vylučuje aplikaci § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. na souběh příspěvku a starobního důchodu. Žalovaný se opírá o § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., dle kterého nenáleží příspěvek ode dne vzniku nároku na starobní důchod, nevypořádal se však s otázkou vztahu obou těchto ustanovení. Žalovaný spojuje zánik nároku na příspěvek za službu pouze se splněním podmínek nároku na starobní důchod podle § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), což je v rozporu s § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Samotné dosažení důchodového věku je právní událostí, kterou nelze ovlivnit vůlí a která sama o sobě nemůže být spojena s dalšími důsledky. Při respektování výkladu žalovaného by nebylo možné volbu upravenou v § 118 odst. 2 uvedeného zákona vůbec provést. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, že jeho nárok na příspěvek za službu zanikl dne 14. 4. 2005. Volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem žalobce provedl dne 25. 5. 2005, kdy si zvolil příspěvek za službu, což učinil v době, kdy rozhodnutí o přiznání starobního důchodu ze dne 12. 5. 2005 ještě nebylo pravomocné, a on proto nebyl poživatelem starobního důchodu.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný mimo jiné konstatoval, že žalobce pobíral od 1. 2. 2001 do 13. 4. 2005 příspěvek za službu dle § 116 odst. 1 a 4, § 117 a § 119 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., jehož výše ke dni zániku nároku činila 10 394 Kč. Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2005 byl žalobci přiznán starobní důchod ve výši 8973 Kč měsíčně; rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť žalobce se proti němu odvolal. Žalovaný dále poukázal na ustanovení § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., dle kterého ode dne vzniku nároku na starobní důchod příspěvek za službu nenáleží. Nárok na důchod vzniká dle § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Touto podmínkou je i dosažení důchodového věku, jehož žalobce dosáhl dne 14. 4. 2005. Dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. má při souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod oprávněný možnost volby mezi těmito dávkami. Žalobci však vznikl nárok na starobní důchod dne 14. 4. 2005, tedy až poté, kdy zanikl nárok na služební příspěvek (dne 13. 4. 2005). V jeho případě by byl souběh obou dávek možný pouze v případě, kdy by požádal o předčasný starobní důchod za dobu před 14. 4. 2005 a současně o výplatu takového důchodu namísto výplaty příspěvku za službu. Závěrem žalovaný konstatoval, že v řízení o přiznání starobního důchodu výplatu služebního příspěvku nelze řešit.
Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Žalobce se bránil proti rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, přičemž sám tvrdil, že nespatřuje problém v přiznání důchodu v dané výši, nýbrž ve skutečnosti, že mu nebyla umožněna volba mezi možností pobírat starobní důchod či příspěvek za službu. Toto právo žalobce dovozoval z § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Dle tohoto ustanovení náleží při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod.
Žalobce však oznámil žalovanému, že využívá možnosti této volby, nejprve v odvolání ze dne 25. 5. 2005, tedy s velkým časovým odstupem od zániku nároku na příspěvek za službu. Zde uvedl, že žádá, aby mu byly nadále vypláceny dávky ve výši přiznaného příspěvku za službu. Dle názoru soudu však v tomto okamžiku již právo volby mezi nárokem na příspěvek za službu a nárokem na starobní důchod neměl.
Žalobce především nijak neprojevil svou vůli realizovat právo volby dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. poté, kdy mu žalovaný oznámil rozhodnutím ze dne 4. 3. 2005, že mu nárok na příspěvek za službu ode dne 14. 4. 2005 zanikne. Naopak, žalobce podal dne 12. 1. 2005 žádost o starobní důchod, čímž projevil vůli pobírat tuto dávku důchodového pojištění, změnu takto projeveného záměru nesdělil orgánu sociálního zabezpečení ani po doručení uvedeného rozhodnutí ze dne 4. 3. 2005. Dle § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Vznik nároku na starobní důchod je upraven v § 28 zákona č. 155/1995 Sb., dle něhož má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně. Žalobce získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku ke dni 14. 4. 2005, tento den je tedy dnem vzniku nároku na starobní důchod, což žalobce nijak nezpochybnil. Ode dne 14. 4. 2005 tedy žalobci nenáležel příspěvek za službu. Je nutno poukázat na skutečnost, že nárok na příspěvek za službu zaniká nikoli rozhodnutím správního orgánu, nýbrž ze zákona; rozhodnutí správního orgánu o zániku nároku na příspěvek za službu má skutečně pouze
deklaratorní
charakter, jak sám žalovaný ve svém vyjádření uvedl.
Jak je zřejmé ze správního spisu i z podání žalobce, žalobce vzal zánik nároku na příspěvek za službu na vědomí dne 11. 3. 2005, na toto sdělení nereagoval a ničím nezměnil svou žádost o přiznání starobního důchodu ze dne 12. 1. 2005. Přestože vztah ustanovení § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je sporný, soud považuje v dané věci za rozhodné, že žalobce neuplatnil své případné právo volby mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem nejpozději do okamžiku, kdy právo na pobírání příspěvku zaniklo, a to v řízení o nároku na příspěvek za službu.
Soud se ztotožňuje s argumentací obsaženou v napadeném rozhodnutí, dle které příspěvek na službu je nárokem souvisejícím se skončením služebního poměru, úprava vzniku i zániku tohoto nároku je upravena zákonem č. 186/1992 Sb. (§ 116). Jestliže v ustanovení § 118 odst. 2 zákon č. 186/1992 Sb. připouští možnost souběhu nároku na příspěvek za službu a na starobní důchod a výslovně upravuje možnost dalšího vyplácení příspěvku za službu v případě projevu volby jeho poživatele, ačkoli právě tento souběh jiným svým ustanovením (§ 116 odst. 4) teoreticky vylučuje, je správní orgán rozhodující o nároku na příspěvek za službu povinen se s tímto rozporem vypořádat (ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí čj. 5 A 156/2002-25 ze dne 17. 9. 2003, publikovaném pod č. 81/2004 Sb. NSS). Sporná je tedy skutečnost, zda nárok na příspěvek za službu náleží či nenáleží oprávněnému alespoň do okamžiku, kdy by mohl provést volbu dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Spor je vyvolán nejasným vztahem dvou ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., je tedy zřejmé, že jeho řešení se lze domáhat pouze v řízení v rámci tohoto zákona, a to v řízení o předmětné dávce, tedy o nároku na příspěvek za službu. Žalobce však v řízení o nároku na služební příspěvek neučinil žádné úkony směřující k možnosti provést zamýšlenou volbu dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., proti rozhodnutí o zániku nároku na příspěvek za službu se neodvolal, přestože byl poučen o možnosti a podmínkách zániku tohoto nároku v souvislosti se vznikem nároku na starobní důchod. Práva volby dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. se začal domáhat až v odvolacím řízení o nároku na starobní důchod, kde zákon č. 155/1995 Sb. pro řešení výše naznačeného rozporu zákona č. 186/1992 Sb. nedává odvolacímu orgánu (zcela logicky) žádný prostor.
K námitkám žalobce soud dále uvádí, že přestože právní posouzení žalovaného k aplikaci ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je skutečně v projevené podobě sporné, z výše uvedených důvodů nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného o nárok na starobní důchod. Po podání žádosti o důchod byl OSZ MV povinen vést řízení o tomto nároku a vydat rozhodnutí dle zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení; po vyhodnocení splnění hmotněprávních podmínek nároku dle zákona č. 155/1995 Sb., jak je uvedeno výše, nebyl povinen ani oprávněn dávat žalobci možnost uplatnění práv vyplývajících ze zákona č. 186/1992 Sb.
Soud k námitce žalobce připouští, že k odůvodnění napadeného rozhodnutí lze mít výhrady. Žalovaný se poměrně obsáhle zabýval odůvodněním doby vzniku nároku na starobní důchod a jeho výše, přestože žalobce v odvolání výslovně uvedl, že tyto skutečnosti nezpochybňuje. Soud nesouhlasí zcela s argumentací žalovaného, že v případě žalobce nemohlo dojít vůbec k souběhu nároků na příspěvek za službu a na starobní důchod. Jak je však výše uvedeno, tento spor bylo možno řešit pouze v řízení o zániku nároku na příspěvek za službu, ve kterém by se příslušný správní orgán musel vypořádat s právními důsledky projevené volby žalobce, soud by poté mohl zhodnotit, zda se s nimi vypořádal v souladu se zákonem či nikoli. Soud však považuje za podstatné, že žalovaný v odůvodnění uvedl i podstatné důvody pro zamítnutí odvolání, tj. že je nutno rozlišit řízení o nároku na jednotlivé dávky a žalobce nemohl učinit platně volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. v době, kdy nárok na příspěvek za službu již zanikl. (...)