Vydání 7/2006

Žalobce se bránil proti rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, přičemž sám tvrdil, že nespatřuje problém v přiznání důchodu v dané výši, nýbrž ve skutečnosti, že mu nebyla umožněna volba mezi možností pobírat starobní důchod či příspěvek za službu. Toto právo žalobce dovozoval z § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Dle tohoto ustanovení náleží při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod.

Žalobce však oznámil žalovanému, že využívá možnosti této volby, nejprve v odvolání ze dne 25. 5. 2005, tedy s velkým časovým odstupem od zániku nároku na příspěvek za službu. Zde uvedl, že žádá, aby mu byly nadále vypláceny dávky ve výši přiznaného příspěvku za službu. Dle názoru soudu však v tomto okamžiku již právo volby mezi nárokem na příspěvek za službu a nárokem na starobní důchod neměl.

Žalobce především nijak neprojevil svou vůli realizovat právo volby dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. poté, kdy mu žalovaný oznámil rozhodnutím ze dne 4. 3. 2005, že mu nárok na příspěvek za službu ode dne 14. 4. 2005 zanikne. Naopak, žalobce podal dne 12. 1. 2005 žádost o starobní důchod, čímž projevil vůli pobírat tuto dávku důchodového pojištění, změnu takto projeveného záměru nesdělil orgánu sociálního zabezpečení ani po doručení uvedeného rozhodnutí ze dne 4. 3. 2005. Dle § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Vznik nároku na starobní důchod je upraven v § 28 zákona č. 155/1995 Sb., dle něhož má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně. Žalobce získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku ke dni 14. 4. 2005, tento den je tedy dnem vzniku nároku na starobní důchod, což žalobce nijak nezpochybnil. Ode dne 14. 4. 2005 tedy žalobci nenáležel příspěvek za službu. Je nutno poukázat na skutečnost, že nárok na příspěvek za službu zaniká nikoli rozhodnutím správního orgánu, nýbrž ze zákona; rozhodnutí správního orgánu o zániku nároku na příspěvek za službu má skutečně pouze charakter, jak sám žalovaný ve svém vyjádření uvedl.

Jak je zřejmé ze správního spisu i z podání žalobce, žalobce vzal zánik nároku na příspěvek za službu na vědomí dne 11. 3. 2005, na toto sdělení nereagoval a ničím nezměnil svou žádost o přiznání starobního důchodu ze dne 12. 1. 2005. Přestože vztah ustanovení § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je sporný, soud považuje v dané věci za rozhodné, že žalobce neuplatnil své případné právo volby mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem nejpozději do okamžiku, kdy právo na pobírání příspěvku zaniklo, a to v řízení o nároku na příspěvek za službu.

Soud se ztotožňuje s argumentací obsaženou v napadeném rozhodnutí, dle které příspěvek na službu je nárokem souvisejícím se skončením služebního poměru, úprava vzniku i zániku tohoto nároku je upravena zákonem č. 186/1992 Sb. (§ 116). Jestliže v ustanovení § 118 odst. 2 zákon č. 186/1992 Sb. připouští možnost souběhu nároku na příspěvek za službu a na starobní důchod a výslovně upravuje možnost dalšího vyplácení příspěvku za službu v případě projevu volby jeho poživatele, ačkoli právě tento souběh jiným svým ustanovením (§ 116 odst. 4) teoreticky vylučuje, je správní orgán rozhodující o nároku na příspěvek za službu povinen se s tímto rozporem vypořádat (ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí čj. 5 A 156/2002-25 ze dne 17. 9. 2003, publikovaném pod č. 81/2004 Sb. NSS). Sporná je tedy skutečnost, zda nárok na příspěvek za službu náleží či nenáleží oprávněnému alespoň do okamžiku, kdy by mohl provést volbu dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Spor je vyvolán nejasným vztahem dvou ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., je tedy zřejmé, že jeho řešení se lze domáhat pouze v řízení v rámci tohoto zákona, a to v řízení o předmětné dávce, tedy o nároku na příspěvek za službu. Žalobce však v řízení o nároku na služební příspěvek neučinil žádné úkony směřující k možnosti provést zamýšlenou volbu dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., proti rozhodnutí o zániku nároku na příspěvek za službu se neodvolal, přestože byl poučen o možnosti a podmínkách zániku tohoto nároku v souvislosti se vznikem nároku na starobní důchod. Práva volby dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. se začal domáhat až v odvolacím řízení o nároku na starobní důchod, kde zákon č. 155/1995 Sb. pro řešení výše naznačeného rozporu zákona č. 186/1992 Sb. nedává odvolacímu orgánu (zcela logicky) žádný prostor.

K námitkám žalobce soud dále uvádí, že přestože právní posouzení žalovaného k aplikaci ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je skutečně v projevené podobě sporné, z výše uvedených důvodů nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného o nárok na starobní důchod. Po podání žádosti o důchod byl OSZ MV povinen vést řízení o tomto nároku a vydat rozhodnutí dle zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení; po vyhodnocení splnění hmotněprávních podmínek nároku dle zákona č. 155/1995 Sb., jak je uvedeno výše, nebyl povinen ani oprávněn dávat žalobci možnost uplatnění práv vyplývajících ze zákona č. 186/1992 Sb.

Soud k námitce žalobce připouští, že k odůvodnění napadeného rozhodnutí lze mít výhrady. Žalovaný se poměrně obsáhle zabýval odůvodněním doby vzniku nároku na starobní důchod a jeho výše, přestože žalobce v odvolání výslovně uvedl, že tyto skutečnosti nezpochybňuje. Soud nesouhlasí zcela s argumentací žalovaného, že v případě žalobce nemohlo dojít vůbec k souběhu nároků na příspěvek za službu a na starobní důchod. Jak je však výše uvedeno, tento spor bylo možno řešit pouze v řízení o zániku nároku na příspěvek za službu, ve kterém by se příslušný správní orgán musel vypořádat s právními důsledky projevené volby žalobce, soud by poté mohl zhodnotit, zda se s nimi vypořádal v souladu se zákonem či nikoli. Soud však považuje za podstatné, že žalovaný v odůvodnění uvedl i podstatné důvody pro zamítnutí odvolání, tj. že je nutno rozlišit řízení o nároku na jednotlivé dávky a žalobce nemohl učinit platně volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem dle § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. v době, kdy nárok na příspěvek za službu již zanikl. (...)