3402/2016
Služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů: výsluhový příspěvek
Služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů: výsluhový příspěvek
k § 157 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 530/2005 Sb.
Příslušníkovi bezpečnostního sboru, jehož služební poměr skončil propuštěním na žádost v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a následně byl za něj pravomocně odsouzen, nevzniká nárok na výsluhový příspěvek ani tehdy, byl-li později v důsledku amnestie prezidenta republiky jeho trest odpuštěn a odsouzení zahlazeno [§ 157 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, čj. 10 As 237/2015-37)
Prejudikatura:
nález Ústavního soudu č. 107/1996 Sb.; č. 36/1990 Sb. NS.Věc:
Štefan K. proti Ministerstvu vnitra o výsluhový příspěvek, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 8. 2012, čj. 1 T 72/2012-112, uznán vinným a odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku z roku 2009. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb. (dále jen "rozhodnutí o amnestii"), byly tresty toho typu, jako byl trest žalobcův, prominuty [čl. IV. odst. 1 písm. b) tohoto rozhodnutí]. Odsouzení žalobce bylo zahlazeno usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 1. 2013, čj. 1 T 72/2012-133, které nabylo právní moci 18. 1. 2013.
Rozhodnutím ze dne 20. 2. 2013 žalovaný nevyhověl podle § 157 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, žádosti žalobce o přiznání výsluhového příspěvku od 1. 12. 2011, a to s odkazem na skutečnost, že v době skončení služebního poměru žalobce (30. 11. 2011) bylo proti žalobci vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, které skončilo jeho pravomocným odsouzením.
Odvolání žalobce proti rozhodnutí žalovaného zamítl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 6. 6. 2013. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, čj. 5 Ad 15/2013-92.
Městský soud otázku nároku žalobce na výsluhový příspěvek ode dne 1. 12. 2011 posoudil se zřetelem na rozhodnutí o amnestii, která se na žalobce vztahovala, a v jejímž důsledku nastala zákonná
fikce
zahlazení odsouzení žalobce. Požadavek žalobce na přiznání výsluhového příspěvku zpětně ode dne 1. 12. 2011 směřoval do doby, po kterou na něj ještě nelze hledět, jako by nebyl odsouzen. Městský soud uzavřel, že rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v rozporu se zákonem ani ústavním pořádkem.Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Tvrdil, že odůvodnění napadeného rozsudku nesplňuje ani základní judikaturní, potažmo ústavní požadavky. Většina odůvodnění sestávala toliko z citace zákonných ustanovení a konstatování skutkového stavu, který stěžovatel nečinil sporným. Samou podstatou věci se dle stěžovatele soud zabýval v jediném krátkém odstavci na s. 4, v němž však nevysvětlil, proč věc hodnotil tak, jak ji hodnotil. Soud dále nevypořádal ani námitku, že obě rozhodnutí správních orgánů byla vydána až v době, kdy stěžovatel již byl beneficientem amnestie, tedy že v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, se už na stěžovatele hledělo, jako by nebyl odsouzen. Pro tyto důvody měl stěžovatel napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Z týchž důvodů stěžovatel znovu namítl nesprávné posouzení právní otázky nároku na výsluhový příspěvek. Městský soud nevzal v úvahu žalobní námitku vázanosti správního orgánu skutkovým a právním stavem ke dni vydání rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, čj. 1 As 24/2011-79). Stěžovatel též upozornil na účel a smysl amnestie, resp. obecně na účel zahlazení odsouzení; k tomu dodal, že povinnost
presumpce
neviny, která vyplývá z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv, je nutno vztáhnout o to přísněji na situaci, kdy bylo výslovně rozhodnuto, že se na stěžovatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Přesto žalovaný kladl toto odsouzení stěžovateli k tíži. Stěžovatel se proto domníval, že napadené rozhodnutí je nejen nezákonné, ale i protiústavní.Žalovaný napadený rozsudek městského soudu považoval za náležitě a srozumitelně odůvodněný a s jeho závěry se ztotožnil. Okamžikem nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku dne 7. 11. 2012, tedy před účinností rozhodnutí o amnestii, pozbyl stěžovatel nárok bývalého příslušníka Policie České republiky na výsluhový příspěvek, protože k tomuto rozhodnému dni pro jeho přiznání nesplnil podmínky stanovené v § 157 písm. d) zákona o služebním poměru.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
(...) [9] Obě uvedené námitky stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodné, a to z následujících důvodů. Úvahy soudu, které vedly k zamítnutí žaloby stěžovatele, jsou zcela zřejmé a srozumitelně popsané na s. 3 napadeného rozsudku, předposlední odstavec, a dále na s. 4 a 5. Městský soud nejdříve zdůraznil funkci výsluhového příspěvku tak, jak ji popsal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, č. 107/1996 Sb. Dále konstatoval, že vliv rehabilitačního rozhodnutí prezidenta v článku IV. rozhodnutí o amnestii na odstranění právních důsledků odsouzení, tj. zákonná
fikce
, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen, je stejný, jako kdyby o zahlazení odsouzení rozhodoval soud. Účinky zahlazení nastávají až právní mocí rozhodnutí, jímž bylo odsouzení zahlazeno. S ohledem na časovou posloupnost procesního vývoje ve věci stěžovatele lze na stěžovatele hledět, jako by nebyl odsouzen teprve od nabytí právní moci rozhodnutí o tom, že byl účasten amnestie, tj. ne dříve než od 18. 1. 2013.[10] Z takto popsaných a přehledně a logicky strukturovaných úvah lze jasně seznat argumenty soudu, na nichž vystavěl své závěry. Ostatně stěžovatel sám s těmito údajně nepřezkoumatelnými závěry soudu v kasační stížnosti polemizuje. Námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná.
[11] Pokud jde o věcnou správnost právě uvedených závěrů městského soudu, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující.
[12] Mezi účastníky řízení není žádného sporu ohledně skutkových okolností popsaných jak v rozhodnutích správních orgánů, tak městského soudu; z tohoto pohledu není nezbytné je podrobně rekapitulovat nad rámec uvedený výše. Naopak, mezi účastníky řízení je sporná ryze právní otázka, a to, zda rozhodnutí o amnestii mělo pozitivní vliv na nárok stěžovatele na výsluhový příspěvek, resp. zda zahlazení odsouzení stěžovatele v roce 2013 bylo možno aplikovat i na dobu předcházející vyhlášení amnestie, tj. ke dni 1. 12. 2011, od něhož stěžovatel žádal výsluhový příspěvek.
[13] Rozhodnutí o amnestii v části
relevantní
pro tuto věc promíjí v čl. IV. odst. 1 písm. b) podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. 1. 2013 osobám, kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky. Podle odstavce 3 tohoto rozhodnutí se na osoby, kterým se takto promíjí trest, hledí, jako by odsouzeny nebyly.[14] V dané věci se tedy jedná o agraciační a rehabilitační formu amnestie. Účinkem je odpuštění nebo zmírnění trestu uloženého soudem [čl. IV. odst. 1 písm. b) rozhodnutí o amnestii], netýká se to však následků trestu. Účinkem
agraciace
rehabilitace
je naopak odstranění nepříznivých následků uloženého nebo vykonaného trestu [čl. IV. odst. 3 rozhodnutí o amnestii]. Odsouzení je tak zahlazeno a odsouzený se považuje za osobu bezúhonnou, jestliže tomu nepřekáží jiné dosud nezahlazené odsouzení.[15] Podle § 157 zákona o služebním poměru bývalý příslušník, který vykonával službu alespoň po dobu 15 let, má nárok na výsluhový příspěvek. To mj. neplatí, "
jestliže jeho služební poměr skončil propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. m)
[tedy požádal-li příslušník o propuštění] a je proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a následně je za něj pravomocně odsouzen
[...]" [§ 157 písm. d)]. Smyslem § 157 písm. d) zákona o služebním poměru "je zamezit situaci, aby příslušník, proti němuž je vedeno trestní řízení, mohl na vlastní žádost skončit služební poměr a získat tak nárok na výsluhový příspěvek, který je se skončením podle § 42 odst. 1 písm. m)
[citovaného zákona] jinak spojen
." (viz Tomek, P. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem
. Olomouc: ANAG, 2012, s. 427).[16] Stěžovatel požádal o propuštění ze služebního poměru dne 19. 9. 2011 (viz č. l. 12 odvolacího správního spisu), služební poměr stěžovateli skončil ke dni 30. 11. 2011. Ze správního spisu vyplývá, že v době skončení služebního poměru bylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, za nějž byl následně v roce 2012 pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu dva roky. Tím byly splněny všechny zákonné podmínky, které brání vzniku nároku na výsluhový příspěvek podle § 157 zákona o služebním poměru.
[17] Pokud procesní obrana stěžovatele směřuje do zpochybnění podmínky pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin v důsledku amnestie z 1. 1. 2013, je k tomu nutno konstatovat následující. Zahlazením odsouzení (rehabilitační aspekt amnestie) se neodstraňuje samotný fakt předchozího spáchání činu, ale jen jeho právní důsledky,
a to do budoucna
.[18] Rozhodnutí soudu o použití amnestie podle § 368 trestního řádu má pouze
deklaratorní
povahu; právní účinky amnestie je nutno vztahovat ke dni jejího vyhlášení, neboť tyto účinky jsou konstituovány již rozhodnutím prezidenta republiky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, čj. 7 Tdo 521/2013-23, resp. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 24. 5. 1990, č. Tpjf 35/90, č. 36/1990 Sb. NS). Z uvedeného plyne, že odsouzení stěžovatele přestalo právně existovat ke dni právních účinků amnestie, tedy k 1. 1. 2013. Pokud tedy stěžovatel požadoval výsluhový příspěvek zpětně k datu 1. 12. 2011, fikce
neodsouzení se na něj v té době nevztahovala. Účinky amnestie v tomto směru nesměřovaly do minulosti, tedy před 1. 1. 2013.[19] Nejvyšší správní soud v tomto také koriguje právní názor městského soudu, podle něhož účinky amnestie nastaly až ke dni právní moci rozhodnutí o účasti stěžovatele na amnestii. Na věc samu však toto drobné pochybení městského soudu nemá žádný vliv.
[20] Dále se zdejší soud s názorem městského soudu v napadeném rozsudku ztotožňuje i v závěru, že rehabilitační rozhodnutí prezidenta republiky (tj.
fikce
neodsouzení) má na odstranění právních důsledků odsouzení v zásadě stejný vliv jako zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí soudu (§ 363 trestního řádu). Stejně tak vzniká fikce
neodsouzení i jinak; typicky na základě zákona, a to především jako přímý důsledek vykonání některých druhů trestů. Jiným příkladem je rozhodnutí soudu o osvědčení u podmíněného odsouzení podle § 83 odst. 4 a § 86 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009. Ke vzniku fikce
neodsouzení může dojít také marným uplynutím zákonné lhůty k rozhodnutí o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil anebo zda vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody (§ 83 odst. 3, § 86 odst. 2 trestního zákoníku z roku 2009). Tento způsob vzniku fikce
neodsouzení by se v případě, že by se byl v době stanovené soudem osvědčil, vztahoval též na stěžovatele.[21] Chápání institutu
fikce
neodsouzení tak, jak jej podává stěžovatel, by však vedlo k absurdnímu závěru, že po vydání kladného rozhodnutí soudu o tom, že se stěžovatel osvědčil, příp. po marném uplynutí lhůty k vydání rozhodnutí o této otázce, by si o výsluhový příspěvek zpětně mohl žádat kterýkoliv bývalý příslušník, jehož odsouzení by bylo tímto způsobem zahlazeno. Jinými slovy, výklad sporného ustanovení by v podstatě vedl k zjevnému popření této právní regulace. Prakticky by šlo pouze o jakési odložení přiznání výsluhového příspěvku. Takový výklad zcela jistě nebyl záměrem zákonodárce. Výsluhový příspěvek je opakujícím se peněžitým nárokem příslušníka souvisejícím se skončením služebního poměru. Jak městský soud správně uvedl, smyslem výsluhového příspěvku je určitá forma kompenzace
pro bývalé příslušníky ozbrojených sborů za služby pro stát, vykonávané ve ztížených podmínkách a s určitými osobními omezeními danými charakterem vykonávané služby (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95). Uvedenou úpravu nelze považovat ani za protiústavní, neboť je obecně stanovena pro neurčitý počet osob předvídatelným způsobem stejně a nijak neporušuje ústavně zaručená práva jejich adresátů, které stěžovatel ostatně v jeho případě ani nijak nespecifikuje.[22] Pokud jde o námitku, že jak žalovaný, tak ministr vnitra rozhodovali až po vydání zahlazujícího rozhodnutí (žalovaný dne 20. 2. 2013 a ministr vnitra dne 6. 6. 2013), nemohou ani tyto skutečnosti ovlivnit právě uvedený závěr. V dané věci je totiž klíčový skutkový a právní stav, resp. naplnění podmínek § 157 písm. d) zákona o služebním poměru v době trvání služebního poměru, tj. do 30. 11. 2011 (probíhající trestní řízení), respektive následné pravomocné odsouzení stěžovatele z roku 2012.
[23] Nejvyšší správní soud dodává, že argumentace presumpcí neviny v kasační stížnosti je zcela irelevantní, neboť v nyní projednávané věci nebyla tato otázka předmětem řízení, a ani v řízení navazujícím na rozhodnutí o amnestii. Rozhodnutí o zahlazení odsouzení se nijak nevztahuje k otázce viny, či neviny pachatele, dokonce ani nezpochybňuje, že se předmětný skutek stal a že ho spáchal odsouzený (srov. bod [17] shora).
[24] Proto pokud žalobce požaduje, aby byla na něj se zpětnými účinky aplikována
fikce
neodsouzení k datu 1. 12. 2011 pro účely přiznání nároku na výsluhový příspěvek, je jeho požadavek nedůvodný. Správní orgány byly povinny jeho žádosti nevyhovět z důvodu nesplnění zákonných podmínek pro přiznání výsluhového příspěvku.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.