Vydání 3/2012

(...) Napadeným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto ve věci zastavení výsluhového příspěvku, nebylo jím rozhodnuto ve věci výsluhového příspěvku. Výsluhový příspěvek žalobci náležel od 1. 1. 1993 jako příspěvek za službu nejprve podle zákona č. 334/1991 Sb. v souvislosti se skončením služebního poměru žalobce jako policisty Federálního policejního sboru dle rozkazu ředitele II. divize FMV ve věcech personálních ze dne 22. 12. 1992, a to v důsledku skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a poté v důsledku kontinuity právní úpravy dle zákonů č. 186/1992 Sb. a č. 361/2003 Sb. Zastavení výplaty se však týkalo výsluhového příspěvku žalobce se zápočtem doby služby 22 roků, tj. nejen doby služby u Federálního policejního sboru (od 15. 3. 1992), ale i doby služby vojáka z povolání vojsk Ministerstva vnitra. O tom svědčí výpočet příspěvku za službu přiznaného od 1. 1. 1993 založený ve spise učiněný podle tehdy platné právní úpravy zápočtu dob dle zákona č. 334/1991 Sb. a zákona č. 186/1992 Sb. To znamená, že do výsluhového příspěvku, který žalobci od té doby náleží, byla započítána doba, která se posloupností v důsledku přijetí uvedených zákonů stala započitatelnou dobou i za dobu služby žalobce jako vojáka z povolání od 1. 10. 1971 do 14. 3. 1992. Žalobci byla tedy do příspěvku za službu (nyní do zastaveného výsluhového příspěvku) započtena doba, za kterou v odvolání požaduje výplatu příspěvku za službu z původního poměru vojáka z povolání. Zákony č. 334/1991 Sb. a následně i zákon č. 186/1992 Sb. vycházely ze započtení předcházejícího služebního poměru podle zvláštního předpisu, jímž byl zákon č. 76/1959 Sb., do započitatelných dob pro výpočet příspěvku za službu.

Z podkladů správního řízení ani z námitek žalobce nevyplývá, že by mu byl k době skončení služby vojáka z povolání přiznán výsluhový příspěvek vojáka z povolání podle § 33 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb. nebo podle § 132 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. anebo, že by mu takto přiznaný výsluhový příspěvek zanikl. Je tomu tak proto, že žalobce po skončení tohoto vojenského služebního poměru ke dni 14. 3. 1992 ihned navázal služebním poměrem ve Federálním policejním sboru ke dni 15. 3. 1992 Sb. a dostal se do režimu příspěvku za službu podle zákona č. 334/1991 Sb.

Uvedené je nezbytné si uvědomit při posouzení námitky žalobce, jejímž obsahem je v podstatě neúplnost rozhodování správních orgánů a nezohlednění, že žalobce má nárok na výsluhový příspěvek podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. a že o tomto nároku byl služební funkcionář povinen rozhodnout. Pro posouzení sporné otázky, zda policejní služební funkcionář rozhodující o zastavení výplaty výsluhového příspěvku podle zákona č. 361/2003 Sb. byl povinen nadále vyplácet výsluhový příspěvek žalobci podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., je nezbytné zodpovědět, zda o žalobcem požadovaném příspěvku dle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. je oprávněn v rámci své pravomoci rozhodnout služební funkcionář ministerstva vnitra a zda tak tento funkcionář může učinit v rámci rozhodování o zastavení výplaty výsluhového příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb. (...)

Zodpovězení předestřených otázek souvisí se shora uvedenou právní úpravou změn v rozhodování služebních funkcionářů s účinností od 1. 12. 1999. Zatímco o výsluhových náležitostech vojáka z povolání, jehož služební poměr zanikl, rozhodoval podle § 33 odst. 2 zákona č. 76/1959 Sb. ministr obrany nebo ministr vnitra, následně s účinností zákona č. 221/1999 Sb., který od 1. 12. 1999 zrušil zákon č. 76/1959 Sb., již právní úkony ve věcech služebního poměru vojáků činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Na uvedeném nemůže nic změnit žalobní tvrzení, že žalobce službu vojáka z povolání vykonával podle tehdy platného zákona č. 76/1959 Sb. a o jeho služebním poměru tehdy rozhodoval ministr vnitra. Na uvedené specifické ustanovení upravující pravomoci vojenských funkcionářů dle zákona č. 221/1999 Sb. nemá vliv ani věcná návaznost zákona č. 221/1999 Sb. na zákon č. 76/1959 Sb. vyjádřená v přechodných ustanoveních zákona č. 221/1999 Sb. garantujících kontinuitu podmínek pro vyplácení a zvyšování výsluhových příspěvků vojáků z povolání bez rozdílu, zda se jedná o výsluhové příspěvky přiznané před nabytím účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., nebo o výsluhové příspěvky přiznané po nabytí jeho účinnosti. Je podstatné, že zákon č. 221/1999 Sb. v § 2 nově upravuje pravomoc výlučně vojenských služebních funkcionářů činit právní úkony ve věcech služebního poměru, tedy i oprávnění k rozhodování o výsluhových příspěvcích za dobu služby u vojsk MV za zákonem stanovených podmínek.

Soud k uvedenému pouze podotýká, že k podmínkám výplaty výsluhového příspěvku podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. náleží nárok na výplatu tohoto příspěvku za podmínek zákona č. 221/1999 Sb. Zákon č. 221/1999 Sb., jakož i předchozí zákon č. 76/1999 Sb., na který zákon č. 221/1999 Sb. v pravidlech vyplácení výsluhových příspěvků navázal, stanovily zásadu, že při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů (tj. zákonů o služebních poměrech policistů) zaniká dosavadní nárok na výsluhový příspěvek (§ 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb.) nebo se výplata výsluhového příspěvku zastavuje (§ 35 zákona č. 221/1999 Sb.). Z podkladů řízení o návaznosti služebních poměrů žalobce vyplývá, že od 1. 10. 1971 služební poměry žalobce bezprostředně navazovaly a žalobce ani netvrdí, že mu výsluhový příspěvek za dobu služby u vojsk MV byl přiznán. Požaduje jej až nyní v rámci zastavení výplaty výsluhového příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb., do něhož mu byla doba služby vojáka z povolání započtena.

Protože v podaném odvolání žalobce spatřoval nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že služební funkcionář ministerstva vnitra v rámci rozhodování o zastavení výplaty výsluhového příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb. nezohlednil žalobcovu službu vojáka z povolání vojsk MV a nepokračoval ve vyplácení příspěvku podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. za dobu služby vojáka z povolání, soud považuje za postačující a věcně správný závěr napadeného rozhodnutí, který vystihuje zásadní a podstatný důvod zamítnutí odvolání. Tím je skutečnost, že služební funkcionář ministerstva vnitra není podle zákona č. 361/2003 Sb. oprávněn rozhodovat o nárocích bývalého vojáka z povolání, a již vůbec tak není oprávněn v rámci zastavení výplaty výsluhového příspěvku, ke kterému došlo z důvodů § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Soud zdůrazňuje, že v dané věci služební funkcionář v rozhodnutí I. stupně nerozhodoval o žádné žádosti žalobce o výplatu či přiznání dalšího příspěvku, rozhodoval z úřední povinnosti dle § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. v souladu s tímto ustanovením, když u žalobce nastaly podmínky toliko k zastavení (nikoliv k zániku) výplaty výsluhového příspěvku a takto vymezil předmět řízení. Proto v tomto rozsahu má správnost závěru žalovaného, že není v jeho pravomoci rozhodovat o žalobcových nárocích jako vojáka z povolání, oporu mimo zásadní kompetenční ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. i ve zjištění, že nedošlo k zániku výsluhového příspěvku žalobce dle § 162 zákona č. 361/2003 Sb., což by jedině mohlo vést žalobce k úvahám o uplatnění zákona č. 221/1999 Sb. u příslušného (vojenského) služebního orgánu, ovšem při vědomí splnění dalších podmínek tohoto zákona (vznik nároku).

Uvedené má význam i pro to, jaké rozhodnutí od správních orgánů žalobce dle své repliky k vyjádření žalovaného očekával. Jestliže správní orgán 1. stupně nebyl v dané věci rozhodování z úřední povinnosti o příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb. příslušným orgánem k rozhodování o nárocích vojáků z povolání dle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., nemohl požadavek žalobce zamítnout či žalobci výsluhový příspěvek za dobu služby vojáka z povolání přiznat. Potažmo žalovaný, který rozhodoval o odvolání směřujícímu proti výroku o zastavení výplaty příspěvku s tím, že příspěvek má být vyplácen i nadále, ale podle jiného zákona, neměl důvod v tomto smyslu učinit jiné vypořádání této námitky v rámci své pravomoci než odvolání zamítnout se závěrem, který ohledně svého oprávnění učinil. Pokud se tedy žalobce domnívá, že rozhodnutím služebního funkcionáře o zastavení výplaty výsluhového příspěvku ze dne 4. 10. 2007 došlo k zániku nároku na příspěvek ze služebního poměru žalobce jako policisty, a že tím je dán důvod k postupu podle § 136 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., pak je na něm, aby tento nárok uplatnil u příslušného funkcionáře, který rozhoduje podle zákona č. 221/1999 Sb., nebo aby žalovaný, pokud žalobce na tomto nároku trvá, se touto oddělitelnou částí odvolání, upřesněnou teprve v soudním řízení, znovu zabýval jako zvláštním návrhem na rozhodnutí o výsluhovém příspěvku dle zákona č. 221/1999 Sb. a postoupil ji příslušnému služebnímu orgánu k rozhodnutí dle zákona č. 221/1999 Sb., protože v takovém případě lze o tomto nároku žalobce rozhodnout samostatným rozhodnutím příslušného vojenského funkcionáře. Tato skutečnost nezakládá důvod pro zrušení rozhodnutí o zastavení výplaty příspěvku dle zákona č. 361/2003 Sb. Soud si je ve světle toho, co žalobce v replice upřesnil před soudem, vědom, že by bylo úplnější, kdyby žalovaný své rozhodnutí odůvodnil i ve směru poučení, jak má žalobce se svým nárokem dle zákona č. 221/1999 Sb. naložit. Nicméně pokud tak žalovaný neučinil, případně sám žádost žalobce nepostoupil příslušnému funkcionáři ve stadiu odvolacího řízení, nejde o vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost obou rozhodnutí, jejichž předmětem bylo zastavení výplaty výsluhového příspěvku.