Vydání 6/2017

(...) [24] Dle § 50 odst. 1 zákona o služebním poměru je kázeňským přestupkem „“

[25] Dle § 45 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru je příslušník „“. Dle § 46 odst. 1 stejného zákona „[s]“.

[26] Dle § 5 odst. 1 zákona o služebním poměru „[s]“.

[27] Zákon o služebním poměru pojem „“ nezná. Z citovaných ustanovení vyplývá, že povinnosti vyplývají příslušníkům buď z právního předpisu, nebo jim jsou ukládány buď služebním předpisem, nebo rozkazem. Jakýkoliv závazný vnitřní řídící akt musí být možno zařadit alespoň pod jednu z těchto dvou kategorií, jelikož je možné, že povinnost vyplývající ze služebního předpisu bude dodatečně stanovena i rozkazem. Musí se tedy jednat o rozkaz nebo služební předpis.

[28] Pro nyní posuzovanou věc je tedy podstatné ujasnit, do které kategorie pokyn vydaný vedoucím odboru patří. Pokud by soud dospěl k názoru, že nespadá do žádné výše uvedené kategorie, muselo by se jednat o pouhé nezávazné doporučení.

[29] Nejvyšší správní soud se již v rozsudku ze dne 10. 6. 2009, čj. 6 Ads 129/2008-66, vyjadřoval k pojmu „“, a to následovně: „stanoví zejména rozsah oprávnění příslušníků, kteří řídí výkon služby dalších příslušníků, dávat podřízeným příslušníkům rozkazy k výkonu služby Správní právo, obecná částpersonalistické.“ Pokyn vedoucího odboru se týkal konkrétně vymezené povinnosti adresované přímo stěžovateli a byl vydán v návaznosti na jeho předchozí jednání v souvislosti s pracovními postupy. Tento pokyn tak neměl povahu interního normativního aktu, který se vztahuje na neurčitý okruh adresátů. Nejednalo se tedy o služební předpis.

[30] Pokud jde o další možnost, tedy rozkaz, pak tento pojem není v žádném právním předpise definován. Nejvyšší správní soud se k němu vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 8. 2011, čj. 3 Ads 58/2011-61, č. 2436/2011 Sb. NSS, kde uvedl, že „[r]“. Důvodová zpráva k § 375 trestního zákoníku z roku 2009, upravujícímu trestný čin neuposlechnutí rozkazu uvádí, že „[r].“ Uvedeného trestného činu se mohou dopustit jak vojáci, tak příslušníci ozbrojených sborů (§ 399 trestního zákoníku z roku 2009). Základní řád ozbrojených sil České republiky z roku 2001 evid. zn. Zákl-1, vydaný podle § 5 písm. a) zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, v článku 64 definuje rozkaz jako „“ Ačkoliv se jedná o vojenský předpis, význam a chápání pojmu rozkaz musí být napříč bezpečnostními složkami a ozbrojenými silami shodný, jelikož jak bylo uvedeno, ani trestní zákoník nerozlišuje u trestného činu neuposlechnutí rozkazu, či neuposlechnutí rozkazu z nedbalosti, mezi vojáky a příslušníky ozbrojených sborů. Nejvyšší soud ČSSR ve stanovisku pléna ze dne 22. 12. 1984, č. Plsf 2/84, č. R 12/1985 Sb. rozh. tr., uvedl, že „“. K obdobným závěrům dospěla i rozsáhlá odborná literatura vyjadřující se k § 375 trestního zákoníku z roku 2009 – neuposlechnutí rozkazu (srov. např. Šámal, P., a kolektiv. . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3396; nebo Jelínek, J., a kolektiv. . 5. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 899; nebo Draštík, A., Fremr, R., a kolektiv. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 2900).

[31] Dle výše uvedeného je tedy rozkazem nutno rozumět individuální řídící akt, kterým nadřízený příslušník závazně přikazuje konkrétně určenému podřízenému příslušníku, nebo příslušníkům ozbrojených sil, či bezpečnostních sborů, povinnost něco vykonat nebo se určitého jednání zdržet. Aby se jednalo o rozkaz, musí být zřejmá jednoznačná vůle nadřízeného k závaznosti vydaného aktu, přičemž není podstatné, v jaké formě je vydán. Tato povinnost musí být spjata s plněním úkolů a posláním ozbrojených sil či bezpečnostních sborů a může být uložena pouze v oblasti, ve které je ten, kdo rozkaz ukládá, nadřízený tomu, komu je určen.

[32] K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že pokud je zmiňována jako jedna z charakteristik rozkazu také jeho časové určení, je tomu třeba rozumět tak, že v případě, že se jedná o povinnost, která má být z povahy věci plněna opakovaně nebo bez přestání a není výslovně uvedeno určité časové omezení, má tak příslušník konat nebo nekonat do odvolání zadané povinnosti. Může jít například o rozkaz ke střežení určitého objektu nebo o způsobu chování v určité situaci, u které není zřejmé, kdy nastane.

[33] Je také třeba uvést, že okolnost, že rozkaz je v rozporu s právními předpisy, nezpůsobuje, že by se z něj stal jiný druh řídícího aktu. Ustanovení § 46 odst. 2 zákona o služebním poměru stanoví, že „[j]“ Zákon tak přímo předpokládá situaci, kdy může dojít k vydání rozkazu, jehož splnění bude v rozporu s právními předpisy, a v takovém případě jednoznačně stanoví prioritu rozkazu. I v této situaci je vydaný akt řízení označen termínem „“. Obdobné platí i o rozkazu, jehož splněním by byl zřejmě spáchán trestný čin, nicméně takový rozkaz příslušník splnit nesmí (viz § 46 odst. 3 zákona o služebním poměru). Je to dáno nepochybně tím, že v některých situacích bude nezbytné, aby dostalo přednost splnění mimořádně důležitého úkolu ozbrojených sil či bezpečnostního sboru před jinak platným právním předpisem, pokud nepůjde o jejich tak závažné porušení, které by zřejmě představovalo spáchání trestného činu. To, zda tento důležitý zájem skutečně převažuje a jaké to má v jednotlivých případech důsledky (např. správní či civilní odpovědnost), je na zvážení a odpovědnosti osoby, která rozkaz vydává a jejíž odpovědnost za případně nezákonný rozkaz je otázkou odlišnou.

[34] Nejvyšší správní soud se tedy musel zabývat naplněním uvedených definičních znaků pojmu rozkaz. Pokyn vedoucího odboru byl vydaný konkrétnímu podřízenému, kterým se mu ukládala povinnost vykonávat určitou věc. Stěžovatel byl zařazen v odboru hospodářské kriminality, vedoucí tohoto odboru tak byl zcela jistě nadřízeným stěžovatele v dané věci. To plyne i ze skutečnosti, že i dle ZPPP č. 30/2009 byl oprávněn k vydání takového pokynu, jak správně uvedl městský soud. Dle čl. 2 odst. 3 ZPPP č. 30/2009 „[v]“ Dle čl. 2 odst. 5 ZPPP č. 30/2009 „[v].“ Je nutno dodat, že dle čl. 1 písm. e) ZPPP č. 30/2009 se vedoucím pracovníkem rozumí vedoucí příslušník policejního orgánu, jeho zástupce nebo jimi pověřený příslušník policie. Z citovaných článků plyne, že vedoucí pracovník vedoucí odboru odpovídal za činnost svých podřízených při plnění úkolů v trestním řízení, a k tomu byl oprávněn si vyhradit jakékoliv písemnosti k podpisu. V projednávané věci ostatně ani stěžovatel nenamítá, že by vedoucí odboru nebyl jeho nadřízeným.

[35] Je také jednoznačné, že pokyn vedoucího odboru byl zcela jednoznačný a nepřipouštěl pochybnosti o vůli nadřízeného, aby podle něj stěžovatel postupoval. To vyplývá z jeho jasné dikce, jakož i opakovaného potvrzení jeho vůle, aby podle něj bylo postupováno. V pokynu ze dne 2. 5. 2011 je uvedeno: „“ V přípisu ze dne 2. 9. 2011 pak: „“ Posledně v upozornění ze dne 19. 9. 2011 je uvedeno: „.“

[36] Posledním znakem toho, zda byl vydaný pokyn rozkazem, je, zda uložená povinnost souvisela s plněním úkolů a posláním Policie České republiky. Dle § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, „“ Jak již bylo uvedeno, vydaný pokyn byl uložen v souvislosti s trestními řízeními, ve kterých stěžovatel činil úkony. Byla jím sledována kontrola stěžovatelových postupů v rámci plnění úkolů dle trestního řádu. Je proto zřejmé, že souvisel s plněním úkolů a posláním Policie České republiky.

[37] Pokyn vedoucího odboru tak naplnil všechny znaky rozkazu.

[38] Pro posouzení naplnění skutkové podstaty porušení služební kázně již nebylo třeba, aby soud zkoumal, zda uložená povinnost plynula ze služebního předpisu, když dospěl k názoru, že se jednalo o rozkaz, který stěžovatel porušil.

[39] Nejvyšší správní soud souhlasí i s posouzením městského soudu, že vydaný pokyn byl rozkaz, k jehož vydání byl vedoucí odboru oprávněn. Toto oprávnění plynulo přímo ze ZPPP č. 30/2009. Je nepodstatné, že ZPPP č. 30/2009 v článku 2 nepoužívá termín „“, ale „“. Pokud vydaný akt splňuje všechny náležitosti rozkazu, je nutné jej za rozkaz považovat, bez ohledu na to, jak jej Policie České republiky ve svém služebním předpise nazve.

[40] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem i v tom, že již nebylo nutné zkoumat, zda vedoucí odboru byl oprávněn k tomu, aby vydával interní akty řízení, jak tento pojem chápe stěžovatel, tedy akt řízení vydaný dle ZPPP č. 222/2008, či nikoliv. Je totiž irelevantní, zda vydaný rozkaz mohl být vydaný i jako interní akt řízení. Další námitky vznesené v kasační stížnosti týkající se náplně práce stěžovatele, ZPPP č. 125/2008 a ZPPP č. 222/2008 jsou taktéž nedůvodné. Jak bylo uvedeno shora v bodu [33], na závaznost rozkazu nemá vliv, zda je či není vydán v souladu s právními předpisy. Tím spíše to musí platit o případném rozporu rozkazu se služebními předpisy, bude-li stále splněno, že půjde o rozkaz vydaný v rámci přípustné nadřízenosti. Pro posouzení naplnění skutkové podstaty kázeňského přestupku je proto v posuzovaném případě podstatné pouze to, zda vydaný akt byl rozkazem a zda se stěžovatel tímto rozkazem neřídil. Jak již soud uvedl, vedoucí odboru nepřekročil své oprávnění. Nejsou proto pak podstatné další skutečnosti, kterými se stěžovatel snaží dokázat, že vedoucí odboru nebyl oprávněn k vydání pokynu, když je nesporné, že nehrozilo, že by se splněním rozkazu stěžovatel dopustil trestného činu.

[41] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že pokyn přesahoval oprávnění, jelikož byl šikanózní, nesměřoval ke zkvalitnění práce, ale výhradně k jejímu cenzurování. S tímto názorem Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Vydaný rozkaz žádným způsobem nepřekročil meze, ve kterých byl vydán, když přímo v čl. 2 odst. 5 ZPPP č. 30/2009 je uvedeno, že vedoucí pracovník si může vyhradit všechny písemnosti k podpisu. Tato možnost nadřízeného příslušníka slouží ke kontrole podřízených příslušníků při plnění úkolů v trestním řízení. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, který uvedl, že vydaný rozkaz nepřekračoval smysl a účel oprávnění, které vedoucímu odboru citovaný článek svěřoval.

[42] Námitka, že nadřízený příslušník nemohl delegovat podepisování písemností na svou podřízenou pracovnici, vedoucí 3. oddělení hospodářské kriminality, je taktéž nedůvodná. Dle citovaného čl. 1 písm. e) ZPPP č. 30/2009 se vedoucím pracovníkem rozumí i zástupce vedoucího příslušníka policejního orgánu nebo jimi pověřený příslušník policie. Dle doslovného výkladu si vedoucí odboru nepochybně mohl vyhradit všechny písemnosti, aby je podepisoval. Stejně tak mohl pověřit vedoucí 3. oddělení hospodářské kriminality k tomu, aby si sama vyhradila k podpisu všechny stěžovatelem vyhotovované písemnosti. Je zjevné, že smyslem uvedených ustanovení je, aby nadřízený mohl efektivně vykonávat kontrolu podřízených ve vymezeném rozsahu ať již sám, tak i prostřednictvím jemu podřízených příslušníků. Proto je třeba připustit i to, aby vedoucí odboru si vyhradil, že písemnosti bude namísto něj podepisovat jím pověřená vedoucí 3. oddělení hospodářské kriminality. Opačný výklad by odporoval smyslu interpretovaných článků, a to efektivní kontrole podřízených pracovníků při plnění úkolů v trestním řízení.

[43] Námitka, že v důsledku postupu vedoucí při schvalování písemností docházelo k průtahům při vyřizování spisů, což bylo stěžovateli vytýkáno a byla proti němu vedena kázeňská řízení, se netýká projednávané věci. Takovou námitku by mohl uplatnit právě v těch řízeních, která s ním byla zahájena pro průtahy v řízeních. Lze si jen těžko představit, že by bylo možné ho shledat vinným v případě, že by průtahy byly způsobeny skutečně v důsledku plnění rozkazu nadřízeného. Nyní řešené řízení ve věci kázeňského přestupku však se stěžovatelem nebylo zahájeno pro průtahy v řízeních, které vedl, ale pro neuposlechnutí rozkazu.

[44] Námitky, zda byl pokyn vydán v rozporu s právními akty vyšší právní síly, z jakého důvodu se pokyn vztahoval pouze na stěžovatele a proč vedoucí státní zástupkyně nespatřovala v činnosti stěžovatele pochybení, vznesl stěžovatel poprvé až v řízení před Nejvyšším správním soudem, proto jsou dle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.