Ej 426/2005
Služební poměr příslušníka Policie České republiky: náhrada škody
k § 79 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (v textu též „zákon o služebním poměru“)
V rozhodnutí, jímž se policistovi ukládá povinnost nahradit škodu, se správní orgán musí vypořádat s otázkou, zda a z jakého titulu přichází v úvahu odpovědnost policisty za škodu. Je třeba rozlišovat mezi odpovědností za hodnoty svěřené k vyúčtování na základě dohody o hmotné odpovědnosti (§ 77 a § 78 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky) a odpovědností za ztrátu součásti výstroje, výzbroje, nástrojů a jiných předmětů, které byly policistovi svěřeny na písemné potvrzení (§ 79 téhož zákona).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2005, čj. 2 As 33/2004-48)
Věc:
Jiří S. proti Policejnímu prezidiu České republiky o náhradu škody, o kasační stížnosti žalobce.
Policejní prezidium České republiky rozhodnutím ze dne 27. 11. 1997 změnilo rozhodnutí ředitele Správy policie hlavního města Prahy ze dne 27. 6. 1997 tak, že žalobce podle § 79 zákona o služebním poměru odpovídá v plném rozsahu za škodu způsobenou na majetku Ministerstva vnitra, jehož uživatelem je Správa hlavního města Prahy Policie České republiky, ve výši 108 348 Kč. Tato škoda vznikla tak, že žalobce dne 2. 9. 1997 ponechal v zaparkovaném služebním motorovém vozidle ruční přenosnou radiostanici, jež byla z nestřeženého vozidla odcizena.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2003 zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítal, že soud v napadeném rozsudku nesprávně posoudil skutkový stav, který navíc důsledně nezjistil, a proto i nesprávně rozhodl. Předně se nevypořádal s tvrzením v žalobě ohledně okolností převzetí předmětné stanice a právního vztahu k ní z hlediska odpovědnosti za škodu. Radiostanici stěžovatel převzal na základě převodního a výdajového dokladu do evidence materiálně technických zásob jako určený funkcionář s tím, že z těchto centrálních zásob převáděl tyto předměty na jednotlivé součásti policie dle požadavků v rámci jejich vybavení pro službu. Tuto stanici skutečně řádně předal příslušnému oddělení policie do evidence, a tím pozbyl jakýkoliv právní vztah z hlediska hmotné odpovědnosti k ní. Je pravda, že bez jakéhokoliv dokladu či potvrzení ředitel této složky stanici stěžovateli zapůjčil, aby monitoroval dosažitelnost na území Prahy. Soud však operuje s dvěma ustanoveními zákona o služebním poměru, a to jednak § 77 a jednak § 79. Ani v jednom případě nejsou splněny zákonné podmínky pro jejich aplikaci.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Je nesporné, že základní otázkou, kterou se musel zabývat žalovaný správní orgán ve svém rozhodnutí a následně i městský soud, je posouzení, zda a z jakého právního titulu přichází v úvahu odpovědnost stěžovatele za škodu způsobenou odcizením dotyčné radiostanice ze služebního vozidla. V tomto směru je třeba přisvědčit Městskému soudu v Praze, že je třeba rozlišovat mezi odpovědností policisty za hodnoty svěřené k vyúčtování na základě dohody o hmotné odpovědnosti a mezi odpovědností policisty za ztrátu součástí výstroje, výzbroje, nástrojů a jiných předmětů, který mu byly svěřeny na písemné potvrzení. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, městský soud se zcela všeobecným poukazem na správní spis dospěl k závěru, že dotyčná radiostanice nebyla materiálem, který by stěžovatel převzal na základě dohody o hmotné odpovědnosti, ale byla předmětem svěřeným ve smyslu § 79 zákona o služebním poměru. Tento soud měl za prokázané, a stěžovatel to ani nepopíral, že tuto radiostanici převzal dne 13. 6. 1996 na základě převodního a výdajového dokladu, a jedná se tedy o odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů ve smyslu uvedeného ustanovení.
Napadený rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud se blíže nevypořádal s otázkou, na základě jakých skutečností má za to, že uvedený převodní a výdajový doklad je písemným potvrzením ve smyslu § 79 zákona o služebním poměru (např. proto, jak je tvrzeno v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, že současně s převzetím bylo rozhodnuto o přidělení této věci stěžovateli), nebo zda – jak uváděl stěžovatel v žalobě – radiostanici převzal dne 13. 6. 1996 v rámci sjednané dohody o hmotné odpovědnosti spolu s ostatním spojovacím materiálem a teprve následně byla tato stanice určena k užívání stěžovatelem z důvodu jejího ověření v praxi, aniž by bylo vyhotoveno písemné potvrzení ve smyslu § 79 zákona o služebním poměru. Ze samotného převodního a výdajového dokladu tato skutečnost jednoznačně nevyplývá, pro tvrzení stěžovatele by spíše nasvědčoval údaj, že jako příjemce je označeno Obvodní ředitelství Policie ČR Praha 1 a v rubrice „druh pohybu“ je uvedeno „výdej (vrácení) mat. mezi sklady a org. jed. navzájem“. Pokud by pak po provedení dalších důkazů bylo zjištěno, že uvedené tvrzení stěžovatele je po právu, bylo by na místě zjistit, kdo byl v případě stěžovatele povinen zajistit předání radiostanice na základě potvrzení ve smyslu § 79 zákona o služebním poměru, a posoudit, zda při nedostatku následného potvrzení (dokladu o převzetí) stěžovatel nese jako osoba s dohodou ve smyslu § 77 zákona o služebním poměru nadále odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat s případným částečným či úplným zproštěním ve smyslu § 77 odst. 3 zákona o služebním poměru (především se zřetelem na osobu, která byla povinna zajistit potvrzení o převzetí), nebo zda jde dokonce o případ odpovědnosti za ztrátu předmětu s nedostatkem zvláštní odpovědnosti ve smyslu § 77 a § 79 zákona o služebním poměru.
Za této situace bylo na městském soudu, aby i posoudil, zda není vhodné stěžovatelem napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 1, 4 s. ř. s.), protože i toto správní rozhodnutí trpí obdobnými nedostatky.