Vydání 7-8/2016

(...) [20] Podstatou meritorních námitek stěžovatele je zpochybnění dostatečného a zákonného zjištění skutkového stavu žalovaným pro účely splnění podmínek pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Stěžovatel v této souvislosti městskému soudu vytýkal, že v rozporu s principem plné nehodnotil jednak důkazy zpochybňující zákonnost opatření listin z trestního spisu a dále především zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4. Městský soud měl dle názoru stěžovatele připustit důkaz pravomocným zprošťujícím rozsudkem trestního soudu, který zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaného.

[21] Nejvyšší správní soud k takto formulované námitce konstatuje, že městský soud nepochybně důkaz zprošťujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 provedl, neboť po jeho přijetí od zástupce stěžovatele při ústním jednání sdělil jeho obsah, dal prostor žalovanému, aby se k němu vyjádřil. Poté v odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k tomuto důkazu vyhodnotil, že není rozhodné, zda stěžovatel byl či nebyl trestně odsouzen, neboť pro posouzení je rozhodné to, jakého konkrétního faktického jednání se dopustil. Dle názoru městského soudu doklady založené ve spisovém materiálu svědčí o tom, že se stěžovatel jednání, pro které byl ze služebního poměru propuštěn, dopustil, přičemž toto jednání mělo znaky trestného činu. K námitce nezákonného postupu při nahlížení do trestního spisu městský soud na úvod konstatoval, že tato námitka nebyla uplatněna v zákonné žalobní lhůtě. S ohledem na povahu této námitky k ní však věcně uvedl, že se Městské státní zastupitelství v Praze nezabývalo skutečností, že ani žalovaný, ani správní orgán I. stupně nebyli pouze v pozici zaměstnavatele, nýbrž byli současně v pozici správního orgánu, který je zákonem nadán rozhodovací pravomocí. Z vyrozumění státního zastupitelství ani policie přitom nevyplývá absolutní nemožnost správních orgánů postupovat způsobem, který byl v této věci zvolen; ani jeden z těchto orgánů se navíc nezabýval postupem správních orgánů, nýbrž postupem orgánů činných v trestním řízení.

[22] V úvodu vypořádání námitky týkající se povinnosti správního soudu přihlížet k rozhodnutí vydanému v trestním řízení Nejvyšší správní soud odkazuje na důvody uvedené v § 42 zákona o služebním poměru pro propuštění příslušníka ze služebního poměru. Pro rozhodnutí dle prvních tří, tj. uvedených pod písmeny a) - c), je rozhodnutí vydané v trestním řízení zcela nezbytný předpoklad. V projednávané věci byl stěžovatel ze služebního poměru propuštěn dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, které stanoví, že "[p]". Pro naplnění uvedených kumulativně stanovených podmínek propuštění dle citovaného ustanovení tedy jednání příslušníka nemusí být nutně shledáno trestným činem v trestním řízení, ale musí jím být porušen služební slib, být zavrženíhodné, způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru a především mít znaky trestného činu. Použití tohoto ustanovení pro propuštění ze služebního poměru je z hlediska odůvodnění velmi náročné. Kromě dalších podmínek musí služební funkcionář přesvědčivě odůvodnit, že jednání propouštěného příslušníka naplnilo znaky trestného činu, aniž se předpokládá, že má při rozhodnutí k dispozici rozhodnutí o vině v trestním řízení. Je přitom pravděpodobné, že v takových případech, tj. dopustí-li se příslušník jednání vykazujícího znaky trestného činu, bude zároveň s případným propuštěním ze služebního poměru probíhat i trestní řízení. Je však nutné akceptovat, že zákonodárce nezůstal u možnosti propuštění až na základě odsuzujícího rozsudku v trestním řízení (v kombinaci se zproštěním výkonu služby dle § 40 zákona o služebním poměru), ale výslovně zakotvuje i důvod k propuštění ze služebního poměru, který předpokládá rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění před ukončením trestního řízení. V takovém případě je nutnou součástí rozhodnutí o propuštění i posouzení jednání z hlediska naplnění znaků trestného činu služebním funkcionářem. Pokud by tuto úvahu mohl provést pouze soud v trestním řízení, § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru by bylo zcela a nikdy by prakticky nemohlo být použito. Je tedy nutno akceptovat úmysl zákonodárce postihnout s důsledkem propuštění ze služebního poměru i jednání mající znaky trestného činu, které z jakéhokoliv důvodu nebylo předmětem posouzení v trestním řízení, případně není shledáno trestným činem. Jako příklad lze uvést jednání příslušníka, u něhož je vedení trestního stíhání podmíněno souhlasem poškozené osoby. V případě odvolání souhlasu s trestním stíháním musí být trestní řízení zastaveno, což však neznamená, že služební funkcionář ho neposoudí jako naplňující všechny podmínky § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru je nutno chápat jako možnost služebního funkcionáře autonomně posoudit, zda jednání příslušníka má znaky trestného činu.

[23] V této souvislosti je vhodné připomenout, že oproti předchozí právní úpravě trestního zákona z roku 1961^*) došlo v definici trestného činu (§ 13 trestního zákoníku z roku 2009) k vypuštění tzv. materiálního znaku (""), a nová kodifikace trestního práva vychází z formálního pojmu trestného činu. Materiální korektiv je uplatňován prostřednictvím zásady subsidiarity trestní represe (viz § 12 odst. 2 trestního zákoníku z roku 2009). Orgán činný v trestním řízení tak při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, si nejprve po potřebném zjištění skutkového stavu věci učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip trestní odpovědnost pachatele (k tomu blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 127-187).

[24] Z výše uvedeného vyplývá, že služební funkcionář při propuštění ze služebního poměru z důvodu dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru neposuzuje (a nesmí posuzovat - viz níže), zda byl spáchán trestný čin. Jeho úvaha se soustředí pouze na to, zda jednání má znaky trestného činu, v čemž je nutno spatřovat rozdíl. Logicky je tedy nutno akceptovat závěr, že rozhodnutí vydané v trestním řízení o tom, že nebyl spáchán trestný čin, není bez dalšího způsobilé prokázat nezákonnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru z důvodu § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.

[25] Nejvyšší správní soud se na základě námitky stěžovatele zabýval otázkou, zda městský soud správně a v souladu se zákonem vyhodnotil důkaz - zprošťující rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 vydané v trestní věci stěžovatele po právní moci napadeného správního rozhodnutí.

[26] Dle § 52 odst. 2 s. ř. s. je soud "." Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 9. 2007, čj. 4 As 58/2006-95, dovodil, že "[s]". V této souvislosti dospěl dokonce k závěru, že § 52 odst. 2 s. ř. s. je "". Služební funkcionář však v řízení o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona nečiní závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin (viz body [22] a [23]), provádí pouze část úvahy týkající se naplnění znaků trestného činu.

[27] V projednávané věci byl stěžovatel v trestním řízen zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) trestního řádu, dle kterého "".

[28] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že zprošťující rozhodnutí vydané v trestním řízení neznamená automaticky, že důvod k propuštění dle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona neobstojí. Žádný z důvodů pro zproštění obžaloby uvedený v § 226 trestního řádu není formulován zcela shodně s některou z podmínek § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, tj. zejména, že jednání má znaky trestného činu. Je však nutno připustit, že je-li obžalovaný zproštěn obžaloby dle § 226 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tj. protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, je pravděpodobné, že v trestním řízení bylo hodnoceno, zda jednání má znaky trestného činu. Jestliže tento závěr učinil soud v trestním řízení, jedná se o nejvýše povolaný subjekt k posouzení otázek trestního práva. Pro rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru sice není rozhodnutí soudu o vině v trestním řízení předběžnou otázkou, která musí být zodpovězena a na které rozhodnutí vždy závisí, ale i posouzení uvedené v odůvodnění rozhodnutí, zda jednání, pro které došlo k propuštění ze služebního poměru, naplňuje znaky trestného činu, je vzhledem k autoritě soudu v trestním řízení natolik významné, že musí být k případnému návrhu propuštěného příslušníka zváženo v každé fázi jakéhokoliv řízení, v němž je otázka naplnění skutkové podstaty trestného činu .

[29] Nejvyšší správní soud tedy považuje za nutné upřesnit závěr městského soudu, dle něhož není rozhodné, zda byl stěžovatel v trestním řízení odsouzen. V řízení o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru sice není rozhodující, zda dotyčný příslušník v trestním řízení byl či nebyl odsouzen, ale k návrhu příslušníka je vždy nutno zohlednit případný závěr trestního soudu ohledně toho, zda jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty, či nikoliv. Je však třeba mít na paměti, že pro rozhodnutí o vině v trestním řízení mohou být významné i jiné skutečnosti, nežli je naplnění znaků skutkové podstaty u předmětného jednání. Trestní řízení je ovládáno velmi přísnými pravidly, v případě pochybností o objektivní či subjektivní stránce trestného činu je postupováno ve prospěch pachatele. Závěry soudu v trestním řízení je v řízení o propuštění ze služebního poměru nutno respektovat, je však nutno posoudit, zda vyvracejí správnost úvahy služebního funkcionáře, nebo nikoliv.

[30] Vzhledem k tomu, že zákon propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru nepodmiňuje existencí rozhodnutí v trestním řízení, nejedná se o skutečnost, kterou by správní orgán či správní soud musel zjišťovat z úřední povinnosti. Případné závěry soudu v trestním řízení musí do řízení o propuštění vnést propuštěný příslušník. Je na něm, aby prokázal, že soud v trestním řízení vyslovil závěry, které zpochybňují zákonnost posouzení služebního funkcionáře.

[31] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že pokud se v jakékoliv fázi řízení o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru (včetně přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví) domáhá propuštěný příslušník zohlednění závěrů vyslovených v rozhodnutí vydaném v jeho věci v trestním řízení, týkajících se toho, zda totožné jednání má či nemá znaky trestného činu, je nutno takový návrh připustit a věcně se s ním vypořádat. Břemeno tvrzení a důkazní nese příslušník propuštěný ze služebního poměru, je na jeho odpovědnosti, aby přesvědčivě přednesl nutnost porovnání správnosti úvahy služebního funkcionáře ohledně naplnění znaků trestného činu se závěry soudu v trestním řízení.

[32] V projednávané věci však stěžovatel toto břemeno neunesl. Pouhým předložením rozhodnutí vydaného v trestním řízení a obecným konstatováním, že je jím zpochybněno dostatečné zjištění skutkového stavu ze strany žalovaného, nebyly závěry žalovaného o tom, že se stěžovatel jednání, za které byl propuštěn ze služebního poměru, dopustil, a že mělo znaky trestného činu, vyvráceny. Městský soud jím předložený důkaz připustil, provedl a v souladu s výše uvedeným správně vyhodnotil. Nejvyšší správní soud si je vědom zvýšené obtížnosti splnění břemene tvrzení i důkazního v případě vydání rozhodnutí v trestním řízení ve zjednodušené podobě, tj. bez odůvodnění. Ani v takovém případě však není nemožné závěry vyslovené v trestním řízení zjistit a přednést, dále je nutno zdůraznit, že vydání zkráceného rozhodnutí v trestním řízení je závislé na souhlasném projevu vůle i ze strany propuštěného příslušníka, lze tedy dosáhnout vydání rozhodnutí obsahujícího odůvodnění.

[33] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal nesplnění podmínek pro aplikaci § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru s tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemohlo být dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. V této souvislosti rovněž zpochybňoval způsob, jakým si žalovaný opatřil listiny z trestního spisu, a správním orgánům vytýkal, že v řízení neprovedly vlastní dokazování a vycházely pouze z důkazů pořízených v rámci vedeného trestního řízení.

[34] Stěžovatelem namítaný § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru stanoví, že "[p]". Citované ustanovení představuje specifikum řízení o propuštění ze služebního poměru, neboť prvním úkonem v řízení může být doručení rozhodnutí o propuštění. V řízení o propuštění příslušníka ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru tedy v prvoinstančním řízení nemusí probíhat klasické dokazování, a účastník řízení tak podle § 174 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru nemá možnost předkládat důkazní návrhy, vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, případně navrhnout jejich doplnění. Plná možnost k uplatnění všech uvedených procesních práv je účastníku řízení dána v řízení odvolacím.

[35] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že služební funkcionář čerpal veškeré informace pro vyslovení závěru o splnění podmínek pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru z usnesení o zahájení trestního stíhání. V odůvodnění tohoto usnesení jsou shrnuty výpovědi jednotlivých svědků a veškeré skutkové okolnosti týkající se jednání stěžovatele, pro které byl propuštěn ze služebního poměru. Nejvyšší správní soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v daném případě představovalo usnesení o zahájení trestního stíhání dostatečný podklad pro postup služebního funkcionáře dle § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru. Městský soud se námitkou stěžovatele podrobně zabýval na s. 10 a 11 napadeného rozsudku a správně poukázal na skutečnost, že stěžovatel v žalobě neuvádí žádná konkrétní tvrzení, kterými by zjištěný a popsaný skutkový průběh jeho jednání zpochybňoval, a soustředí se výlučně na procesní otázky.

[36] Ve vztahu k průběhu odvolacího řízení Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli byl před skončením řízení dán prostor pro uplatnění veškerých jeho procesních práv, a jak již konstatoval městský soud, nic mu nebránilo v tom, aby nejen navrhoval důkazy, ale rovněž se vyjadřoval k obsahu důkazů již pořízených. S tím souvisí námitka stěžovatele, že žalovaný vycházel pouze z listinných důkazů pocházejících z trestního řízení, aniž ve věci provedl vlastní dokazování. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS, konstatoval, že listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení, mohou být podkladem pro rozhodnutí. Uvedené listiny musí být účastníku řízení zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění z nich vyplývající upřesnily, korigovaly či vyvrátily. Zmiňovaná podmínka byla v daném případě splněna, neboť jak již bylo uvedeno výše, stěžovateli bylo umožněno se s předmětnými listinami seznámit, stěžovatel však svého práva nevyužil, zůstal důkazně pasivní a k úplnosti či správnosti zjištění skutkového stavu se ani nevyjádřil. Součástí listinných důkazů opatřených z trestního řízení byly jak výpovědi jednotlivých svědků, tak i výpověď stěžovatele v pozici obviněného. Za této situace proto nelze vytýkat žalovanému, že nepřistoupil k vlastnímu dokazování, neboť stěžovatel se takového postupu nedomáhal a žádný z důkazních prostředků nezpochybnil, nežádal doplnit či opakovat dokazování. Shromážděné důkazy poskytovaly dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i se závěrem městského soudu, že za těchto okolností není rozhodné, kdy přesně byly předmětné listinné důkazy založeny do správního spisu, pokud se tak stalo nejpozději před vyzváním stěžovatele k seznámení se s jeho obsahem.

[37] Námitka nezákonného postupu správních orgánů při nahlížení do trestního spisu nebyla včas uplatněna v žalobě, městský soud nicméně k předkládanému důkazu sděleními Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního ředitelství Praha IV o chybném postupu orgánu činného v trestním řízení konstatoval, že ani z jednoho z těchto dokumentů nevyplývá absolutní nemožnost správních orgánů postupovat způsobem, který byl v této věci zvolen. Upřesnil, že ani jeden z orgánů se nezabýval postupem správních orgánů, nýbrž postupem orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší správní soud ověřil, že včas uplatněnou žalobní námitkou "" stěžovatel poukazoval pouze na to, že služební funkcionář listiny opatřené z trestního řízení k dispozici neměl, stěžovatel se s nimi neseznámil a žalovaný ve věci neprovedl vlastní dokazování s tím, že není možné směšovat trestní řízení a řízení ve věci propuštění ze služebního poměru. Uvedenou námitku městský soud řádně vypořádal na s. 11 napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se za této situace ztotožňuje se závěrem městského soudu, že důkaz sděleními o chybném postupu orgánu činného v trestním řízení nic nevypovídá o správnosti postupu správních orgánů, a požadavek kladený na městský soud, aby se postupem správních orgánů při obstarávání listinných důkazů z trestního řízení zabýval, je nad rámec včas uplatněných žalobních námitek.

[38] Stěžovatel dále v kasační stížnosti argumentoval čestným prohlášením poškozeného Vlastimila A., který měl obsah učiněného trestního oznámení označit za smyšlený s tím, že k jeho podání byl motivován pomstou stěžovateli. Toto prohlášení mělo být obsahem trestního spisu v době, kdy si z něj žalovaný pořizoval kopie. Uvedená námitka je ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť ji stěžovatel v řízení před soudem neuplatnil včas v žalobě, ač tak učinit mohl, nýbrž až v podané replice. Nad rámec Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se k úplnosti obsahu podkladů pro rozhodnutí žalovaného v rámci odvolacího řízení, této možnosti však nevyužil. Ani v žalobě stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by zpochybnily skutkový stav zjištěný správními orgány. Stejně tak v replice podané v žalobním řízení pouze obecně konstatuje, že došlo k odchylkám v jednotlivých výpovědích svědků a rozporům ve výsleších poškozeného Vlastimila A., z čehož opakovaně ryze v procesní rovině dovozoval nedostatečně zjištěný skutkový stav žalovaným. Institut plné , jehož se stěžovatel domáhá, není nástrojem ke zhojení jeho ničím neodůvodněné pasivity v průběhu řízení před žalovaným. (...)