Vydání 11/2013

(...) [22] Nejvyšší správní soud nejprve vypořádal kasační námitku spočívající v nesouhlasu s hodnocením krajského soudu ohledně vad řízení, resp. procesních pochybení správních orgánů. Dle názoru stěžovatele tato procesní pochybení nemohla zpochybnit závěr psychologa jako jediného podkladu, na jehož základě měl služební funkcionář povinnost rozhodnout o propuštění příslušníka ze služebního poměru. Protože závěr psychologa splňoval minimální požadavky dané vyhláškou o osobnostní způsobilosti, byla daná rozhodnutí podle stěžovatele bezvadná a v souladu se zákonem.

[23] Nejvyšší správní soud tento názor stěžovatele nesdílí. Podle § 92 odst. 3 písm. e) zákona o služebním poměru je příslušník povinen podrobit se psychologickému vyšetření na výzvu služebního funkcionáře. Podle § 2 písm. c) vyhlášky o osobnostní způsobilosti ve znění v rozhodné době je důvodem zjišťování osobnostní způsobilosti „“ [resp. od 1. 1. 2013 je tímto důvodem „“]. Podle § 3 vyhlášky o osobnostní způsobilosti posuzuje osobnostní způsobilost příslušníka psycholog bezpečnostního sboru na základě písemné žádosti služebního funkcionáře, podle § 4 odst. 1 citované vyhlášky sděluje posuzované osobě termín zjišťování osobnostní způsobilosti psycholog prostřednictvím služebního funkcionáře.

[24] Tato ustanovení upravující proces vedoucí k ověření osobnostní způsobilosti příslušníka přitom nejsou samoúčelná. Jejich smyslem je zajistit, aby služební funkcionář jakožto orgán s pravomocí rozhodovat ve věcech služebního poměru (§ 2 odst. 6 zákona o služebním poměru) byl od samého počátku informován o situaci konkrétního příslušníka a vážných důvodech, které by mohly zakládat domněnku o jeho osobnostní nezpůsobilosti. Služební funkcionář je odpovědný za bezpečnostní sbor, resp. příslušníky, jež mu podléhají, a za péči o ně (§ 77 zákona o služebním poměru) a musí být schopen vyhodnotit okolnosti a míru závažnosti situace s ohledem na dosavadní průběh služby příslušníka podle jeho služebního hodnocení, resp. průběžného každoročního hodnocení, odměn či kázeňských prohřešků. Služba v bezpečnostním sboru je nepochybně velmi náročná, jinak by ani nemusely být na příslušníky kladeny náročné požadavky v oblasti jejich osobnostní způsobilosti; proto také zákon o služebním poměru výslovně stanoví, že bezpečnostní sbor pro své příslušníky zajišťuje mimo jiné též psychologickou péči [§ 77 odst. 11 písm. l)], což nemožno zaměňovat s odesláním příslušníka k vyšetření jeho osobnostní způsobilosti při prvním náznaku obtíží v psychické oblasti. Teprve na základě komplexního zhodnocení situace, jehož součástí by pravidelně měl být také pohovor služebního funkcionáře s příslušníkem, při němž se příslušník dozví o okolnostech, jež by mohly zpochybňovat jeho osobnostní způsobilost, a který může mnohé osvětlit, si může služební funkcionář kvalifikovaně osvojit, resp. potvrdit domněnku o osobnostní nezpůsobilosti příslušníka a odeslat jej k psychologickému vyšetření s vědomím důsledků, které to může mít. Nikoli náhodou nové znění § 3 odst. 3 vyhlášky o osobnostní způsobilosti účinné od 1. 1. 2013 stanoví, že služební funkcionář k žádosti o zjišťování osobnostní způsobilosti „“.

[25] Žalobce nebyl služebním funkcionářem seznámen s okolnostmi a důvody, pro které byl vyslán k psychologickému posouzení. Zejména nebyl blíže seznámen s okolnostmi, které založily ve smyslu § 2 písm. c) vyhlášky o osobnostní způsobilosti domněnku služebního funkcionáře, že je dočasně nebo trvale osobnostně nezpůsobilý k výkonu služby v bezpečnostním sboru. Nebyla mu ani dána na vědomí písemná žádost o zjištění osobnostní způsobilosti. Služební funkcionář ostatně svoji domněnku o osobní nezpůsobilosti žalobce v žádosti o psychologické vyšetření opřel o data dvou údajných incidentů, které nijak konkrétněji nespecifikoval. V rozporu s § 92 odst. 3 zákona o služebním poměru žalobce nebyl vyzván služebním funkcionářem, aby se dostavil k psychologickému vyšetření a o samotném psychologickém vyšetření a jeho termínu se dozvěděl na základě telefonického sdělení psycholožky v rozporu s § 4 odst. 1 vyhlášky o osobnostní způsobilosti. Po celou dobu řízení o propuštění mu nebylo sděleno, kterou osobnostní charakteristiku, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru ve smyslu § 1 vyhlášky o osobnostní způsobilosti, pozbyl.

[26] Neseznámení žalobce s důvody zjišťování osobnostní způsobilosti mohlo rovněž negativně ovlivnit součinnost žalobce s vyšetřujícím psychologem. Neznalost těchto důvodů žalobci znemožnila též řádné uplatňování jeho práv při přezkoumávání závěru psychologa vedoucím psychologem, například uplatněním návrhu na nové zjišťování osobnostní způsobilosti ve smyslu § 6 odst. 3 vyhlášky o osobnostní způsobilosti. Neseznal-li ani ze závěru psychologa důvody pozbytí své osobnostní způsobilosti, nelze si představit, jak by mohl jeho závěry před vedoucím psychologem účinně zpochybňovat. Za této situace mohl vedoucí psycholog těžko dostát své povinnosti řádně závěr psychologa přezkoumat.

[27] Procesní pochybení v postupu před a při zjišťování osobnostní způsobilosti samo o sobě ještě nemusí vyvracet odborný závěr bezpečnostního psychologa o osobnostní nezpůsobilosti příslušníka, dopadá však na hodnocení postupu služebního funkcionáře, jenž předcházel zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru, resp. zpochybňuje jeho postup při opatření stěžejního podkladu pro toto řízení. Byť se psychologické vyšetření odehrává před formálním zahájením správního řízení o propuštění ze služebního poměru, obsahově s ním tvoří jeden celek. Přitom z důvodu zvýšeného rizika svévole a zneužití institutu zjišťování osobnostní způsobilosti pramenícího ze skutečnosti, že stěžejním podkladem rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru je odborné psychologické posouzení, jež se co do výsledku vzpírá standardním možnostem přezkumu ve správním řízení i ve správním soudnictví, navíc psychologa bezpečnostního sboru, jenž má z povahy věci služební, případně pracovní vztah ke služebním funkcionářům bezpečnostního sboru, je třeba klást zvýšený důraz na to, aby při zjišťování tohoto podkladu služební funkcionář a psychologové bezpečnostního sboru postupovali důsledně podle výše popsaných ustanovení o řízení.

[28] V dané věci zjištěná procesní pochybení svou intenzitou porušují obecné zásady správního řízení podle § 4 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, které na správní orgán kladou povinnost s dostatečným předstihem uvědomit „“. Tato pochybení znemožnila žalobci realizaci práv zakotvených v § 174 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru a signalizovala zvýšené riziko, že služební funkcionáři, resp. psychologové bezpečnostního sboru v dané věci mohli postupovat svévolně. Podle názoru Nejvyššího správního soudu v dané věci došlo ke kumulaci několika procesních pochybení, které ve svém souhrnu představují podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [nelze např. vyloučit, že při dodržení správného procesního postupu by služební funkcionář po pohovoru se žalobcem dospěl k závěru, že není třeba jej odeslat na vyšetření, ale že je namístě „“ prozatím jeho chování měkčím (mírnějším) prostředkem, který mu zákon dává, tedy poskytnutím psychologické péče (intervence)]; krajský soud proto v tomto bodě dospěl ke správnému právnímu závěru [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].

[29] Dalším bodem kasační stížnosti je otázka, zda krajský soud správně posoudil přezkoumatelnost rozhodnutí o propuštění žalobce vydaného z důvodu uvedeného v § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru. Dle argumentace stěžovatele bylo pro přezkoumatelnost předmětných správních rozhodnutí dostatečné, jestliže služební funkcionář v odůvodnění odkázal na závazný posudek psychologa jako jediný podklad daného rozhodnutí, neboť z takového odůvodnění bylo zřejmé, co bylo jediným a pro funkcionáře závazným podkladem rozhodnutí o propuštění.

[30] Ani tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí. Řízení o propuštění ze služebního poměru je správním řízením, ve kterém se rozhoduje o veřejných subjektivních právech a povinnostech propouštěného příslušníka. Musí tak být splněny základní procesní požadavky na správní řízení co do možnosti seznámení se účastníka s podklady rozhodnutí, možnosti uplatnění námitek, vyjádření a připomínek, včetně jejich vypořádání správním orgánem a reflexe tohoto vypořádání v odůvodnění správního rozhodnutí. Rozhodnutí správních orgánů týkající se propuštění příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního poměru je přezkoumatelné v celém rozsahu ve správním soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 As 29/2003-97, č. 415/2004 Sb. NSS); srov. též § 196 zákona o služebním poměru.

[31] Dle judikatury Ústavního soudu je povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí jedním z principů, jež jsou součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), zabraňujících libovůli při rozhodování. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení. Tyto principy platí i pro odůvodňování správních rozhodnutí. Pokud není z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, proč příslušný orgán nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení či proč považoval námitky účastníka za liché, mylné či vyvrácené, je toto rozhodnutí nutné považovat za nepřezkoumatelné, a to zejména v situaci, kdy je tato právní argumentace z hlediska účastníka klíčová. Nestačí, pokud je pouze uvedena nesprávnost dané argumentace, avšak není uvedeno, v čem konkrétně tato nesprávnost spočívá (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, citující řadu nálezů Ústavního soudu k otázce požadavků kladených na odůvodňování rozhodnutí).

[32] Zásada řádného odůvodnění rozhodnutí je pro řízení o služebním poměru rozvedena v § 181 zákona o služebním poměru, resp. v § 190 odst. 7 tohoto zákona vymezujícím rozsah přezkumné povinnosti odvolacího orgánu. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že vyhláška o osobnostní způsobilosti ve znění účinném do 31. 12. 2012 nepožadovala v závěru psychologa uvedení konkrétní charakteristiky dle § 1 této vyhlášky, kterou posuzovaná osoba nesplňovala. Avšak požadavky kladené vyhláškou na závěr psychologa nijak nemohou zužovat požadavky kladené § 181 a § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru na rozhodujícího služebního funkcionáře, který je odpovědný za řádný průběh tohoto správního řízení a za dodržení procesních náležitostí řízení, včetně řádného odůvodnění svých rozhodnutí a vypořádání relevantních námitek. Pokud tedy účastník namítá porušení příslušných procesních předpisů v důsledku neznalosti příslušné chybějící osobnostní charakteristiky či v řízení uplatňuje jiné námitky, je služební funkcionář povinen v odůvodnění svého rozhodnutí tyto námitky řádně a přezkoumatelným způsobem vypořádat.

[33] K námitce stěžovatele o závaznosti závěru psychologa pro služebního funkcionáře Nejvyšší správní soud uvádí, že ze znění § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru a rovněž z § 15 odst. 2 tohoto zákona skutečně plyne, že služební funkcionář musí příslušníka propustit, pozbyl-li podle posudku psychologa bezpečnostního sboru osobnostní způsobilost k výkonu služby. To však neznamená, že služební funkcionář je jen pasivním vykonavatelem rozhodnutí psychologa bezpečnostního sboru, bez jakékoliv vlastní odpovědnosti. Závěr psychologa vydaný ve smyslu § 5 vyhlášky o osobnostní způsobilosti je třeba vnímat jen jako podklad správního rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, byť zpravidla stěžejní, který v konečné fázi podléhá soudnímu přezkumu. Takový podklad tedy může být služebním funkcionářem a následně správním soudem přezkoumán např. z hlediska jeho vad, nedostatku opory ve spisech, rozporu se spisy, anebo z hlediska vad řízení při zjišťování skutkové podstaty. I kdyby zákon o služebním poměru, resp. vyhláška o osobnostní způsobilosti, obsahovaly jen minimalistický požadavek na odůvodnění závěru psychologa, resp. rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, skutečnost, že toto rozhodnutí je plně přezkoumatelné ve správním soudnictví, nemůže mít jiný důsledek, než že odůvodnění přezkoumávaného správního rozhodnutí musí mít takovou obsahovou kvalitu, aby je mohl správní soud podrobit standardnímu soudnímu přezkumu. Jinak by nutně každé obdobně lakonické rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, jako bylo vydáno v případě žalobce, muselo být správními soudy rušeno pro nepřezkoumatelnost.

[34] Pro správní orgány a správní soudy to ostatně není situace neznámá – i v jiných případech je stěžejním podkladem pro správní či soudní rozhodnutí odborné stanovisko nebo závěr, o němž si správní orgán, resp. soud nemůže pro nedostatek vlastních odborných znalostí a zkušeností učinit úsudek sám, např. v případě posuzování míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení vzniku invalidity, které je závislé na odborném lékařském posudku. Nicméně i takový posudek, jak plyne z ustálené judikatury správních soudů, soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 77 odst. 2 s. ř. s. a jenom posudek, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, může být rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 25. 9. 2003 čj. 4 Ads 13/2003-54, č. 511/2005 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2013, čj. 6 Ads 158/2012-24, ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 12/2013-22, ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 25/2013-26, a mnohé jiné). Totéž platí např. i pro oblast posudků vydaných zařízením závodní péče o způsobilosti určitého zaměstnance k výkonu určité práce, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 11/08, N 155/50 SbNU 365, č. 155/2009 Sb. ÚS, jehož se sám stěžovatel dovolává a jímž byla zamítnuta ústavní stížnost proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, čj. 4 Ads 81/2005-125, č. 1554/2008 Sb. NSS).

[35] Stěžovatel proto nemůže uspět, hájí-li se tím, že závěr psychologa, resp. vedoucího psychologa, je pro něj závazný a nemusí podle vyhlášky o osobnostní způsobilosti ve znění účinném v rozhodné době obsahovat žádné odůvodnění, resp. že v rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru postačí odkázat na závěr psychologa o osobnostní nezpůsobilosti, aniž by byly vypořádány námitky účastníka řízení. Služební funkcionář je správním orgánem, v jehož pravomoci je iniciovat psychologické vyšetření příslušníka, jenž zahajuje a vydává rozhodnutí v řízení o propuštění ze služebního poměru, z čehož nepochybně plyne též jeho právo žádat o doplnění vyšetření, resp. o nové vyšetření, vyskytnou-li se např. pochybnosti o správnosti podkladů původní žádosti. Sluší se ostatně poznamenat, že odvolací orgán, resp. jeho poradní komise (§ 194 zákona o služebním poměru), se dokonce v odvolacím řízení pokusil v intencích řečeného zjistit u psychologa a vedoucího psychologa bližší důvody pro jejich závěr o osobnostní nezpůsobilosti žalobce. Byl však jimi odbyt s tím, že tak s ohledem na náležitosti závěru psychologa podle § 5 vyhlášky o osobnostní způsobilosti nejsou povinni učinit. Konkrétní důvod žalobcovy osobnostní nezpůsobilosti tak zůstal utajen i samotnému odvolacímu orgánu, jenž se s tím absurdně zcela smířil a odvolání žalobce zamítl.

[36] I když je pravda, že vyhláška o osobnostní způsobilosti ve znění v rozhodné době, tj. do 31. 12. 2012, obsahovala jen minimální požadavky na obsah závěru psychologa, její § 5 ani v té době nevylučoval, že by závěr psychologa nemohl bližší odůvodnění obsahovat (srov. návětí § 5 odst. 1 obsahující slova „“). Poukaz na minimální požadavky vyhlášky o osobnostní způsobilosti proto nemůže být argumentem, před kterým se musí správní soud zastavit a aprobovat zjevně nepřijatelnou praxi vydávání nepřezkoumatelných správních rozhodnutí (to by platilo i v případě, že by § 5 odst. 1 vyhlášky o osobnostní způsobilosti tento výklad neumožňoval, např. při absenci slova „“; taková vyhláška by totiž musela být shledána v rozporu se zákonem, resp. s čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť by fakticky znemožnila účinný soudní přezkum správního rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, pročež by k ní soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy nepřihlédl). Pokud bezpečnostní psychologové, resp. služební funkcionář při obeznámenosti s námitkami vznášenými žalobcem, setrvali na minimalistickém obsahu psychologických závěrů dle tehdy platného znění vyhlášky o osobnostní způsobilosti, zatížili podklad pro správní rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, a ve svém důsledku též toto rozhodnutí, vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

[37] Nové znění § 5 odst. 2 vyhlášky o osobnostní způsobilosti účinné od 1. 1. 2013 již předepisuje, že psycholog ve svém závěru uvede metody použité při zjišťování osobnostní způsobilosti, osobnostní charakteristiku, které posuzovaná osoba nevyhověla, a zejména odůvodnění výsledku zjišťování osobnostní způsobilosti, z čehož plyne, že požadavky vyslovené krajským soudem, resp. nyní Nejvyšším správním soudem na přezkoumatelnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, resp. podkladu pro toto rozhodnutí nejsou nereálné či nesplnitelné. Krom toho, tento výklad, resp. nové znění § 5 vyhlášky o osobnostní způsobilosti, odpovídá též znění nadřazeného § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru: toto ustanovení vyžadovalo a vyžaduje k propuštění příslušníka posudek psychologa, tj. takový výsledek jeho činnosti co do formálních a obsahových kvalit, jenž je se (znaleckým) posudkem standardně spojován. Hovoří-li vyhláška o osobnostní způsobilosti (jen) o závěru psychologa, nelze tím ospravedlnit zúžení zákonného požadavku na podklad rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru.

[38] Stěžovatelem uváděná analogická vázanost služebního funkcionáře pravomocným rozsudkem soudu, podle něhož příslušník bezpečnostního sboru spáchal úmyslně trestný čin, při propouštění příslušníka podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru není vůbec případná. Služební funkcionář je pravomocným soudním rozhodnutím v trestní věci totiž vázán absolutně, jde ostatně o rozhodnutí soudu, a to na základě § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru („.“). Závěr psychologa bezpečnostního sboru, jenž je v podstatě interním dokumentem, s pravomocným trestním rozsudkem v tomto smyslu vůbec srovnávat nelze; trestní rozsudek je, jak známo, výsledkem plnohodnotného kontradiktorního soudního řízení, v němž jsou obviněnému garantována základní procesní práva, zejména právo na právní pomoc a právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a navrhovat důkazy na svou obhajobu, přezkoumatelný soudy vyšších stupňů atp.

[39] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěry krajského soudu týkajícími se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí I. a II. stupně. Z vyžádaného správního spisu vyplývá, že žalobce v řízení o propuštění ze služebního poměru před správním orgánem I. stupně (ředitelem Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje) namítal vadu závěru psychologa a vadu postupu, jenž mu předcházel, a nemožnost své obrany v předmětném řízení z důvodu neznalosti konkrétní osobnostní charakteristiky, kterou nesplňoval. Žalobce rovněž oponoval právnímu závěru, že sdělení osobnostní charakteristiky, kterou pozbyl, údajně nepřipouští vyhláška o osobnostní způsobilosti. Žalobce v řízení o propuštění ze služebního poměru dále namítal, že neznalost konkrétní charakteristiky měla za následek porušení § 174 zákona o služebním poměru. Vyvracel též argument o rozporu sdělení chybějící osobnostní charakteristiky s požadavky na ochranu osobních údajů. Tyto námitky však v odůvodnění rozhodnutí I. stupně nebyly vůbec zmíněny, natož náležitě vypořádány. V odůvodnění svého rozhodnutí služební funkcionář pouze uvedl, že žalobce pověřené osobě předal písemné vyjádření, jehož podstatou je námitka o účelovosti provedení psychologického vyšetření. Uvedené rozhodnutí tak nelze než považovat za nepřezkoumatelné.

[40] Dostatečně a přezkoumatelným způsobem se s námitkami žalobce nevypořádalo ani rozhodnutí II. stupně, jak správně zjistil krajský soud. Odvolací orgán k námitce žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí I. stupně a porušení § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru pouze konstatoval, že v přezkoumávaném rozhodnutí I. stupně jsou uvedeny námitky odvolatele a vyjádření k nim. Toto obecné konstatování bez bližší specifikace činí rozhodnutí odvolacího orgánu taktéž nepřezkoumatelným, neboť se daný závěr nevypořádává s konkrétními výhradami žalobce, zejména s výhradou, že žalobci není známé, jakou osobnostní charakteristiku pozbyl a z jakých důvodů bylo rozhodnuto o jeho trvalé nezpůsobilosti.

[41] Nejvyšší správní soud sdílí závěr krajského soudu, že se odvolací orgán dostatečně nevypořádal rovněž s odvolací námitkou, že v důsledku neznalosti důvodů propuštění a chybějící osobnostní charakteristiky nemohl v řízení řádně uplatňovat svá práva garantovaná § 174 zákona o služebním poměru. Nelze se ztotožnit s vysvětlením odvolacího orgánu, dle kterého z formálních požadavků na závěr psychologa stanovených vyhláškou o osobnostní způsobilosti ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyplývá omezení zákonných povinností služebního funkcionáře stanovených § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru či práv příslušníka garantovaných § 174 zákona o služebním poměru. Vzhledem k povaze výčtu obligatorních osobnostních charakteristik v § 1 vyhlášky o osobnostní způsobilosti mohl služební funkcionář či odvolací orgán v řízení zjistit, kterou osobnostní charakteristiku dle závěru psychologa žalobce pozbyl, a v rozhodnutí ji uvést a odůvodnit, aby následné rozhodnutí o propuštění z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti bylo přezkoumatelné. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že chybějící osobnostní charakteristika nebyla ve smyslu § 5 vyhlášky o osobnostní způsobilosti ve znění účinném do 31. 12. 2012 náležitostí závěru psychologa. „“ situace, kdy důvody propuštění žalobce ze služebního poměru jsou pro všechny zúčastněné (snad vyjma psychologů) zahaleny tajemstvím a žalobce je nucen dodatečně si domýšlet jen z dílčích informací a indicií, z jakého důvodu byl asi na psychologické vyšetření odeslán a v čem by nejspíš mohla jeho osobnost nevyhovovat požadavkům policejní služby, je v právním státě zcela nepředstavitelná.

[42] V této souvislosti lze poznamenat, že problém odkrytý v této věci se jeví být problémem systémovým, o čemž svědčí např. veřejně dostupná informace na internetových stránkách Ministerstva vnitra, resp. ombudsmana Policie České republiky a Hasičského záchranného sboru České republiky: „ [bylo z důvodů ztráty osobnostní způsobilosti] “ (citováno ze stanoviska policejního ombudsmana z roku 2012, blíže nedatovaného, k návrhu novely vyhlášky o osobnostní způsobilosti, jež byla posléze realizována vyhláškou č. 474/2012 Sb., kterou se mění vyhláška o osobnostní způsobilosti; http://www.mvcr.cz/soubor/novela-vyhlasky-web-pdf.aspx).

[43] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud dospěl ve svém rozsudku ke správnému právnímu závěru, že rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění a následné rozhodnutí odvolacího orgánu jsou nepřezkoumatelná. Správný je rovněž závěr krajského soudu, dle kterého v předmětných řízeních došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, u něhož nelze vyloučit, že mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z toho důvodu vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení krajského soudu v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.