Vydání 9/2009

Žalobce předně namítá, že bylo-li vyhodnoceno plnění jeho služebních povinností jako v rozhodnutí I. stupně, šlo o důvody opravňující služebního funkcionáře vyvodit vůči němu kázeňský postih a mělo být vedeno s ním kázeňské řízení a nikoli rozhodnuto o odnětí osobního příplatku, neboť neznamená popření předpokladu pro pobírání osobního příplatku tj. . Žalovaný tuto nezákonnost rozhodnutí I. stupně, ač ji v odvolání namítl, neodstranil, rozhodnutí sice změnil, ale právní následek - tj. odejmutí osobního příplatku potvrdil.

Soud neshledal tuto námitku důvodnou.

Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že změnil rozhodnutí I. stupně tak, že součástí výroku učinil důvody odejmutí osobního příplatku, které oproti orgánu I. stupně sice jinak formuloval, vycházel však z týchž skutkových zjištění i právní úpravy vztahující se k věci. K námitce žalobce jako odvolatele, že v odůvodnění rozhodnutí poukázal na citaci § 12 zákona o platu a § 7 odst. 1 nařízení vlády (obdobně jako ve vyjádření k žalobě shora) a uzavřel, že osobní příplatek není nárokovou složkou platu a lze jej poskytnout za podmínek stanovených v uvedených normách a rovněž tak podle § 7 odst. 3 nařízení vlády může zaměstnavatel rozhodnout o zvýšení, snížení, popřípadě odejmutí osobního příplatku v závislosti na plnění podmínek stanovených v odst. 1, 2. Ze zjištění uvedených ve spise, stejně jako orgán I. stupně, dospěl k závěru, že odvolatel rozhodně dlouhodobě nedosahoval kvalitních výsledků vykonávané práce a dlouhodobě nedosahoval velmi dobrých pracovních výsledků ani neplnil větší obsah pracovních úkolů, než ostatní zaměstnanci, jak mají na mysli obě ustanovení § 12 zákona o platu a § 7 odst. 1 nařízení vlády a rozhodnutí I. stupně tak neshledal v rozporu se zákonem. Dále odkázal rovněž na § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., pokud jde o nárokové složky platu s tím, že pokud jde o osobní příplatek, postupuje se podle předně uvedeného zákona o platu a nařízení vlády s tím, že služební funkcionář je povinen postupovat v souladu s § 124 zákona č. 186/1992 Sb. a vydat rozhodnutí.

Soud uvedený právní závěr žalovaného ani jeho postup neshledal nezákonným.

Podle právní úpravy služebního poměru příslušníků policie platné v době vydání rozhodnutí (zákon č. 186/1992 Sb.) a úpravy jejich platového ohodnocení (zákon o platu), a to již žalovaným citovaných i dalších ustanovení je nesporné, že policista je povinen vykonávat práci, plnit služební povinnosti (§ 28 zákona č. 186/1992 Sb.) a za vykonanou práci mu přísluší plat [§ 3 odst. 1 a 2 zákona o platu, služební příjem, § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb.]. Tento služební příjem, jeho výše, se odvíjí od zařazení policisty do platové třídy, která vyjadřuje určitou standardizovanou náplň práce co do náročnosti či rozsahu. Plnění pracovních (služebních) povinností, včetně úkolů stanovených rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených je průběžně hodnoceno (§ 15 zákona č. 186/1992 Sb.) a toto posouzení mj. i hodnocení plnění služebních povinností je podkladem pro rozhodování ve věcech služebního poměru. Zákon o platu v § 12 dává oprávnění příslušnému služebnímu funkcionáři v případě, že ze služebního hodnocení vyplyne, že policista vykonává práci nad stanovený standard a dlouhodobě dosahuje kvalitních výsledků vykonávané práce, přiznat takovému policistovi osobní příplatek, přitom je vázán podmínkami a výší stanovenou prováděcím předpisem, tj. v daném případě nařízením vlády, a to mj. i § 7. Z něho vyplývá, že služební funkcionář podle vyhodnocení pracovních výsledků je oprávněn i odejmout již přiznaný osobní příplatek v případě, že podmínky pro jeho přiznání již nejsou splněny. Odnětí osobního příplatku, který byl za nadstandardní plnění služebních povinností dříve přiznán, je tedy důsledkem poklesu výkonnosti policisty, které bylo při služebním hodnocení shledáno. Tento pokles výkonu nemusí nutně vést k postihu za kázeňský přestupek, může značit toliko, že policista nadále plní standardně své povinnosti, již však nedosahuje (dlouhodobě) kvalitní či velmi dobré výsledky či již neplní , a tedy není důvod mu nadále ponechat osobní příplatek v dříve přiznané výši (či vůbec), protože podmínky pro jeho další poskytování již nejsou splněny, přitom však nemusí jít vždy o tak výrazný výkyv či zaviněné porušení základních povinností policisty v takovém rozsahu, aby bylo nutno přistoupit ke kázeňskému postihu. Naopak, logicky lze dovodit, že, je-li ke kázeňskému postihu dán důvod, spočívající v zaviněném porušení základních služebních povinností (pracovní povinnosti nejsou plněny ani v rozsahu standardním a zaviněně), je vyloučeno, aby současně byly splněny podmínky pro přiznání osobního příplatku. Je tak zcela v souladu s právní úpravou, že pokles náročnosti práce, nadstandardních výsledků, rozsahu pracovních úkolů v prvé řadě vede k rozhodnutí o odejmutí osobního příplatku. Námitka žalobce, že mu měl být na základě zjištění plynoucích ze služebního hodnocení ponechán nadále osobní příplatek, ale mělo s ním být vedeno kázeňské řízení pro porušení služebních povinností, tak nemůže obstát. Odnětí osobního příplatku je důsledkem zjištění, že podmínky pro jeho další ponechání nejsou splněny, nejde o trest (sankci), ale odnětí nenárokového ohodnocení odváděných výkonů; kázeňský postih jako důsledek zaviněného porušení služebních povinností implicitně vylučuje, aby za takovéto "plnění" pracovních výsledků náležel osobní příplatek. K jeho odnětí v případě kázeňského přestupku policisty by nemuselo dojít ve zcela výjimečných případech, a to za situace, že by došlo ze strany policisty ke spáchání přestupku jednorázovým jednáním, které má znaky přestupku podle zvláštního předpisu (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích), aniž by toto jednání mělo vůbec vztah k plnění vlastních pracovních povinností (služebních úkolů) a tyto by byly plněny bez ohledu na takové jednorázové vybočení nadále dlouhodobě a velmi kvalitně - nadstandardně.

V daném případě, kdy se žalobcem nebylo vedeno kázeňské řízení, ale bylo rozhodnuto "jen" o odejmutí osobního příplatku, nejde o nezákonný postup a rozhodně tímto postupem nebyl žalobce zkrácen na svých právech.

Námitka, že žalovaný změnil rozhodnutí I. stupně a až v něm byly konkretizovány důvody odnětí a navíc uveden i důvod nový, a tím není důvodná. Jak vyplývá z obsahu spisu nejde o změnu právních skutečností, zjištěný stav, o který se žalobou napadené rozhodnutí opírá, vyplývá jednak z výsledného počtu ukončených spisů žalobci přidělených za období 1. 1. 2004 až 31. 3. 2004 (celkem za tři měsíce zpracováno jen 8 spisů, z toho 4 s návrhem na podání obžaloby) ve srovnání s výkonem v předchozích obdobích (roky 2002, 2003), jednak ze třech , při jejichž zpracování bylo postupováno podle závazného pokynu policejního prezidenta č. 96/2002. S těmito záznamy byl žalobce seznámen a vyjádřil se k nim, a to následně i písemně podáním ze dne 7. 4. 2004 (konečně ani v žalobě žádné ze zjištění nezpochybňuje).

Žalobci také nebyla odňata možnost obhajoby, když byl přizván v rámci odvolacího řízení dle § 77 odst. 4 vyhlášky č. 287/2002 k jednání senátu poradní komise odvolacího služebního orgánu (zřízené dle § 134 zákona č. 186/1992 Sb.) a dle záznamu z tohoto jednání ze dne 30. 6. 2004 založeném ve spise se k věci vyjádřil; s odkazem na jím zpracovaný přehled pracovní doby a poukazem na účelovost daného postupu uplatnil obhajobu.

Soud neshledal důvodným ani obecné tvrzení žalobce, že postup žalovaného odvolacího orgánu je v rozporu s principy právní kultury. Poukaz žalobce na § 220 trestního řádu stran totožnosti skutku je nepřípadný jak věcně tak procesně. Po věcné stránce není z podkladů ve spise pochyb o tom, že pravidla stanovená závazným pokynem policejního prezidenta č. 96/2002 (zejm. čl. 6, čl. 7 odst. 2, čl. 8) byla dodržena a výsledky výkonu práce za předmětné období, které se staly podkladem pro rozhodnutí ve věci, nebylo možno hodnotit jako nadstandardní (co do náročnosti, kvality a rozsahu), a to i vzhledem k negativním výsledkům v záznamech významných událostí. Tato zjištění následně byla podkladem návrhu ze dne 20. 4. 2004 na odnětí osobního příspěvku (jímž bylo zahájeno řízení podle § 126 zákona č. 186/1992 Sb.) a podkladem pro vydaná rozhodnutí. Po procesní stránce odvolací orgán sice shledal rozhodnutí I. stupně co do užitých formulací výroku a neúplnosti odůvodnění vadným - nedostatečným (dle § 124 zákona č. 186/1992 Sb.), nikoli však s důsledky do merita věci, a napadené rozhodnutí tak jak je k tomu § 133 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. nadán, změnil, a shledané procesní vady odstranil, a to po projednání odvolání s žalobcem provedeném zřízenou poradní komisí (§ 134 zákona č. 186/1992 Sb.). Vzhledem k nespornému zjištěnému skutkovému stavu věci soud neshledal, že by nedostatky rozhodnutí orgánu I. stupně či postup, který mu předcházel, měly nebo mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí a natolik ztížily či znemožnily obranu žalobce a že by procesním postupem žalovaného byl porušen zákon, když žalobce využil práva účastnit se projednání odvolání v poradní komisy žalovaného, a lze mít tak za to, že vše, co na svou obranu hodlal uplatnit, také zde uplatnil. Vlastní důvod odnětí osobního příplatku žalobci je objektivně dán a má oporu ve spise od počátku řízení, soud proto neshledal, že by vady žalobou tvrzené měly nebo mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí, a nebyl tak dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.