Vydání 5/2011

Žalobce se žalobou podanou k soudu v zákonné lhůtě domáhá zrušení rozhodnutí Ředitele PČR Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje (dále jen „Ředitel PČR KŘPSmK“) ze dne 6.4.2009 č.j. KRPT-18669-5/ČJ-2009-0700KŘ- PK, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje pro vnější službu ze dne 10.2.2009 č.j. NŘSMKVS-73/2009, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle § 42 odst. 1 písm. d) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služ. zák.“), podle něhož žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ1961“), a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru tím, že jako student 3. ročníku Pedagogické fakulty Ostravské univerzity (dále jen „PdF OU“), studijního oboru Prevence a resocializace, po předchozí domluvě s plk. J.K., nechal plk. K. 6.2.2009 za sebe, pod jménem žalobce, vykonat zkoušku z anglického jazyka; dále v prosinci 2008 nechal opět plk. K. pod jménem žalobce vykonat písemnou zkoušku z problematiky mnohaproblémových rodin; čímž využil omylu pedagogických pracovníků a poškodil tak práva této vzdělávací instituce.

Namítá, že:

1) nejsou dány všechny znaky trestného činu, zejm. znak objektivní stránky;

2) vytýkané jednání nebylo způsobilé ohrozit dobrou pověst policie, a

3) rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 180 odst. 5 věty druhé služ. zák., podle kterého si služební funkcionář nemůže sám učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá; u jednání dodal, že si je vědom § 135 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), má však za to, že při podání dovolání lze očekávat zrušení vydaných soudních trestních rozsudků.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Co do vyjádření se k žalobním bodům odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, které bylo opodstatněné zejm. s ohledem na to, že vmezidobí byl za vytýkané jednání žalobce pravomocně odsouzen trestním soudem.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není.

Z obsahu správních spisů soud zjistil, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje pro vnější službu ze dne 10.2.2009 č.j. NŘSMKVS- 73/2009, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák.“, když žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. b) TZ1961 a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, a to shora popsaným jednáním. V něm Ředitel PČR KŘPSmK zdůraznil, že vytýkané jednání je v rozporu s morálními požadavky kladenými na policistu. Policista, který zákony sám porušuje, nemůže mít důvěru veřejnosti.

Krajský soud doplnil dokazování rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24.3.2010 č.j. 1 T 162/2009-246 a rozsudkem zdejšího soudu ze dne 24.8.2010 č.j. 3 To 501/2010-269, z nichž zjistil, že žalobce a plk. K. byli uznáni vinnými, že po předchozí vzájemné domluvě plk. K. za žalobce, studenta PdF OU, studijního oboru Prevence a resocializace dne 12.12.2008 vykonal písemnou zkoušku z předmětu „sociální a pedagogická práce s mnohaproblémovými rodinami“, kterou podepsal jako žalobce, a dne 6.2.2009 plk. K. za žalobce vykonal ústní zkoušku z jazyka anglického, čímž zkoušející pracovníky PdF OU uvedli v omyl, že zkoušky složil úspěšně žalobce, jehož studijní znalosti nebyly předmětnými zkouškami přezkoumány a prověřeny, neboť je osobně nevykonal, čímž porušili právo PdF OU ověřovat znalosti studentů zkouškou podle zkušebního řádu ve smyslu § 63 odst. 1 zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „ZVŠ“), právo na přiznání akademického titulu pouze těm studentům, kteří řádně vykonali všechny předepsané zkoušky podle § 2 odst. 9 ZVŠ a právo na zachování dobré pověsti této vysoké školy podle § 19b odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a závažně tak porušili dobré jméno, pověst a společenskou prestiž PdF OU, čímž spáchali přečin poškozování cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen TZ2009“), přičemž podle § 46 odst. 1 TZ2009 bylo upuštěno od jejich potrestání. Věc byla projednána způsobem podle zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“).

Podle § 139 odst. 1 písm. a) TŘ rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný, jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští.

Podle § 245 odst. 1 TŘ opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně je odvolání.

Ustálená praxe soudů rozhodujících v trestním soudnictví vykládá tato ustanovení tak, že rozsudek odvolacího soudu je pravomocný okamžikem jeho vyhlášení, a to bez ohledu na doručení jeho opisu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 1.8.1985 sp. zn. 11 Tz 28/85 (dostupný v ASPI pod č. JUD12517 CZ). Shora uvedená rozhodnutí trestních soudů tak nabyla právní moci dnem 24.8. 2010.

Jakkoli žalobce nepřípadně odkázal na § 135 o.s.ř., jeho znění je obdobné ustanovení, které platí pro soudy rozhodující ve správním soudnictví, tj. § 52 odst. 2 větě prvé s.ř.s. Podle tohoto ustanovení soud je vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu.

Za situace, kdy tu je pravomocné rozhodnutí trestního soudu o tom, že napadeným rozhodnutím žalobci vytýkané jednání je trestným činem, který spáchal žalobce, je soud rozhodující ve správním soudnictví takovým rozhodnutím trestních soudů beze zbytku vázán (§ 52 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), a proto krajský soud bez dalšího vyhodnotil jako nedůvodný žalobní bod 1).

Podle § 42 odst. 1 písm. a), b), d) služ. zák. příslušník musí být propuštěn, jestliže

a) byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně,

b) byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a jednání, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka,

d) porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.

Důvodová zpráva k tomuto zákonu (www.psp.cz, ASPI: LIT26874CZ) přitom uvádí, že pokud se specifikuje propuštění příslušníka z důvodu porušení slibu, kterého se dopustil zavrženíhodným způsobem, a to jednáním, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, reaguje se tím na potřebu skončit služební poměr ještě před tím, než bude příslušník za takové jednání pravomocně odsouzen.

Krajský soud na základě uvedeného zastává názor, že mezi ust. § 42 odst. 1 písm. a) a b) služ. zák. na straně jedné a ust. § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. na straně druhé existuje vzájemná spojitost. Pokud pak § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. jako důvod pro propuštění ze služebního poměru uvádí zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, zahrnuje tato skutková podstata jak jednání, která mají znaky trestných činů úmyslných, tak jednání, která mají znaky trestných činů nedbalostních. V souvislosti tohoto ustanovení s § 42 odst. 1 písm. a) a b) služ. zák. pak krajský soud dospěl k závěru, že korekce tvrdosti následků předmětného jednání spočívající v posuzování otázky, zda je předmětné jednání způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, má místo jen u jednání naplňujícího znaky trestného činu spáchaného z nedbalosti [jako v případě skutkové podstaty podle § 42 odst. 1 písm. b) služ. zák.], nikoli však u jednání naplňujícího znaky trestného činu spáchaného úmyslně [shodně s formulací skutkové podstaty podle § 42 odst. 1 písm. a) služ. zák.]. V tomto směru se krajský soud ztotožňuje s úvahou Ředitele PČR KŘPSmK o tom, že policista, který sám zákony úmyslně porušuje, nemůže mít důvěru veřejnosti a nenaplňuje tak nadále morální požadavky kladené na policistu.

Krajský soud tedy uzavírá, že jednání naplňující znaky úmyslně spáchaného trestného činu je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru vždy; posuzování otázky, zda je předmětné jednání způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, má místo jen u jednání naplňujícího znaky trestného činu spáchaného z nedbalosti. Proto shledal nedůvodným i žalobní bod 2).

Podle § 180 odst. 5 vět prvé, druhé a třetí služ. zák. vyskytne-li se v řízení otázka, o které již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, je služební funkcionář rozhodnutím vázán. Jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, která nepřísluší služebnímu funkcionáři rozhodnout a která dosud nebyla pravomocně vyřešena, služební funkcionář může dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení o dané otázce nebo si o ní může učinit úsudek. Služební funkcionář si nemůže učinit úsudek o osobním stavu příslušníka a o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá.

Ust. § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. již bylo shora citováno.

Vzájemný vztah obou ustanovení je třeba hodnotit jednak s přihlédnutím k jejich smyslu a obsahu, jednak též podle dalších obecných pravidel výkladu právních předpisů.

Především je třeba konstatovat, že přisvědčil-li by soud názoru žalobce, že služební orgán si při rozhodnutí podle § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. činí úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá (tento názor však soud nesdílí – viz níže), pak by nemohl přehlédnout, že ust. § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. dopadá jen na úzký výsek z celého okruhu rozhodování služebních funkcionářů podle služ. zák., přičemž na celý tento okruh rozhodování dopadá ust. § 180 odst. 5 služ. zák. V takovém případě by krajský soud musel vyložit ust. § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. jako zvláštní () k ust. § 180 odst. 5 služ. zák. jako obecnému (). Právní teorie i praxe pak již od římského práva stojí na zásadě, že derogat legi generali, tzn. že úprava zvláštní má přednost před obecnou.

Krajský soud má však za to (shodně jako ve své předchozí rozhodovací praxi – srov. např. rozsudek ze dne 16.8.2007 č.j. 22 Ca 121/2006-28), že služební orgány jsou v případě úvahy podle § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. (obdobně jako např. celní orgány v případě úvahy podle § 268 odst. 4 zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů) oprávněny jen k vyhodnocení, zda došlo k jednání, které má znaky trestného činu, aniž by však z tohoto jednání vyvozovaly vůči konkrétní osobě jakékoli následky trestní odpovědnosti. Předpokladem aplikace § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. tak není existence pravomocného rozhodnutí trestního soudu, neboť ne vždy musí být pachatel trestného činu odsouzen (kupř. z důvodu amnestie, milosti, smrti pachatele, zastavení trestního stíhání pro neúčelnost, atd.) Krajský soud proto uzavírá, že služební funkcionář rozhodováním podle § 42 odst. 1 písm. d) služ. zák. nerozhoduje o vině a trestu za trestné činy (což by bylo navíc v rozporu i s čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Krajský soud proto vyhodnotil jako nedůvodný i poslední z žalobních bodů.

S ohledem na to, že všechny žalobní body shledal krajský soud nedůvodnými, rozhodl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. tak, že žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.