2823/2013
Služební poměr: nařízení služby přesčas policistovi
Služební poměr: nařízení služby přesčas policistovi
k § 54 odst. 1 a § 171 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 530/2005 Sb. (v textu jen "služební zákon")
Na nařizování služby přesčas policistovi Policie České republiky se podle § 171 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů, nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. V případě, že jsou uplatňovány nároky vyplývající z nesprávné aplikace § 54 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož lze příslušníkovi v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, musí však žalovaná jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není z její strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, čj. 6 Ads 151/2011-126)
Věc:
Vlastimil M. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje o odchodné, o kasační stížnosti žalované.Rozhodnutím Policie České republiky, ředitele pro řízení lidských zdrojů, Krajského ředitelství Jihočeského kraje, bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 283 200 Kč podle § 155 a 156 odst. 1, 2 služebního zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodl ředitel Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru dne 19. 4. 2011 tak, že odvolání zamítl a současně napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací správní orgán uvedl, že důvodem odvolání je požadavek žalobce, který uvedl, že v roce 2010 mu nebylo dosud proplaceno 150 hodin za službu práce přesčas, jež byla nařízena v souladu s § 54 odst. 1 služebního zákona, přičemž se domnívá, že tyto služby byly nařízeny v rozporu se zákonem, což zdůvodňoval rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, čj. 10 A 34/2010-28.
Odvolací správní orgán uvedl, že bezpečnostní sbor je povinen zajistit, aby úkoly stanovené zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, byly plněny včas a kvalitně a postup, kdy jsou odstraňovány překážky, které brání v plnění těchto úkolů, je vždy postupem v důležitém zájmu služby. Následně není rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstatné je plnění právě těchto úkolů. V ostatních případech je to nutné pouze při vyhlášení krizového stavu anebo ve veřejném zájmu, kdy ve veřejném zájmu je otevírána možnost nařízení služby přesčas bez omezení, neboť ač zákon nedefinuje přesně, co je veřejným zájmem, lze odvodit, že takto může být označena každá činnost policejního sboru, poněvadž tento je ve veřejném zájmu zřízen. Právní úprava platná pro příslušníky bezpečnostních sborů nezná takzvanou "
dohodnutou
" službu konanou přesčas (tedy mimo rámec § 54 služebního zákona), což vyplývá z povahy služebního poměru jako zvláštního zaměstnaneckého vztahu v podmínkách bezpečnostních sborů, které jsou povinny splnit uložené úkoly bez ohledu na osobní zájmy příslušníků. Nařizování služby přesčas je omezeno pouze dikcí § 85 odst. 2 služebního zákona, a to vůči těhotné příslušnici, příslušnici do konce 9. měsíce po porodu a příslušnici, která kojí. Vzhledem k výše uvedenému je tedy žádost o proplacení služby přesčas, která byla nařízena podle § 54 odst. 1 služebního zákona, zcela právně nepřípustná a zjevně bezpředmětná. K požadavku doložení zákonných důvodů nařízení jednotlivých přesčasových směn odvolací správní orgán odkázal na § 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru.Proti poslednímu uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, čj. 10 A 42/2011-34, tak, že rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2011 zrušil pro vady řízení a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především uvedl, že v obdobné věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010-28, a že již tehdy své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil a vyložil tak právní posouzení skutkově bezmála shodného případu. Žalovaná přitom nevyužila svého práva podat proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, pokud nesouhlasila se závěry rozsudku. Pokud závěry posledně uvedeného rozsudku žalovaná aktivně a právem aprobovanými prostředky nerozporovala, což mělo dle jejího vyjádření za následek sérií dalších obdobných požadavků jejích (bývalých) zaměstnanců očekávajících legitimně v návaznosti na akceptaci posouzení věci soudem v rámci rozsudku čj. 10 A 34/2010-28 ze strany žalované postup souladný s platným právem, není odpovídající, že svoji tehdejší argumentaci aktualizuje i v právě projednávané věci a postupu, který byl již v minulosti soudem posouzený jako nesprávný a nedostatečný.
Dále krajský soud dovodil podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. Těmito podmínkami jsou: 1) důležitý zájem služby, 2) z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 3) odůvodnění přijetí tohoto opatření, 4) maximálně rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Výkon služby přesčas v souladu s výše uvedenými pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce presumován ve výši stanoveného služebního příjmu, a příslušník tak za něj další (
extra
) příjem nárokovat nemůže.Krajský soud také nerozporoval tvrzení žalované o tom, že na nařizování služby přesčas se podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. Je samozřejmé, že o nařízení služby přesčas se nevede formalizované řízení, ale má zřejmě povahu rozkazu vedoucího příslušníka. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že z hlediska aplikace § 54 odst. 1 služebního zákona a přípustnosti přezkoumání dodržení výše uvedených zákonných pravidel, jejichž eventuální nedodržení může zasáhnout do práv žalobce, je třeba, aby žalovaná jednoznačným, průkazným a bezpochybným způsobem prokázala, že služba přesčas není z její strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava. V daném případě soud ke zhodnocení postupu žalované přistoupit nemohl, neboť rozhodnutí žalované neobsahuje odůvodnění, jež by činilo toto rozhodnutí přezkoumatelným. Soudní přezkum by v takovém případě ztratil smysl. Krajský soud dále znovu zdůraznil povinnost nařízení služby přesčas vždy řádně odůvodnit. Tento požadavek vyplývá nejen z obecných pravidel aplikace volné úvahy správního orgánu, ale rovněž z interních předpisů a instrukcí žalované, kdy je mimo jiné podle stanoviska Policejního prezidenta čj. SP-350/PR-2007 "
případné plánování služby přesčas nutné vždy řádně odůvodnit důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, tak jak předpokládá § 54 [služebního] zákona
". Krajský soud uzavřel, že napadené rozhodnutí takové odůvodnění neobsahuje a žalovaná se s námitkami žalobce v tomto rozsahu (vyjma citace platné právní úpravy a jejího výše předestřeného výkladu) nevypořádala.S ohledem na výše uvedené shledal krajský soud rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto napadené rozhodnutí pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), bez jednání zrušil a věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalované vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalovaný (stěžovatel), a to z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spatřoval stěžovatel zejména v tom, že krajský soud napadeným rozhodnutím nad rámec povinností vyplývajících z příslušných ustanovení služebního zákona zavazuje bezpečnostní sbor k novým povinnostem, které v tomto zákoně nemají oporu. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud v rámci řízení nesprávně posoudil právní otázku týkající se aplikace § 54 odst. 1 služebního zákona a v napadeném rozsudku vyvodil, že při nařizování služby přesčas, má-li být využívána v souladu s platnou právní úpravou, je nutné vždy dodržet podmínky, kterými jsou důležitý zájem služby, z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, odůvodnění přijetí tohoto opatření a maximální rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu.
Stěžovatel dále zopakoval to, co již uvedl ve svém rozhodnutí, že o nařízení služby přesčas není vedeno řízení ve věcech služebního poměru a není ani vydáváno rozhodnutí ve věcech služebního poměru, proto nelze proti nařízení služby přesčas podat ani odvolání dle § 190 služebního zákona.
Ke kasační stížnosti podal vyjádření žalobce, který především uvedl, že se zcela ztotožňuje se všemi skutkovými i právními závěry krajského soudu vtělenými do soudního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle § 54 odst. 1 služebního zákona "[p]
říslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce
". Stěžovatel si toto ustanovení ve spojitosti s § 201 služebního zákona a zákonem o Policii České republiky vykládá tak, že postup, kdy jsou odstraňovány překážky, které brání v plnění úkolů stanovených zákonem o Policii České republiky, je postup v důležitém zájmu služby. Následně není rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstata je splnění právě těchto úkolů. Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že s takto pojatým výkladem platné právní úpravy nelze souhlasit, když předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Z toho, co stěžovatel uvádí, lze dovodit, že práci přesčas lze nařídit vždy, když je služebnímu funkcionáři známo, že výkon služby nebude možné zajistit s určitým počtem příslušníků v určitém časovém prostoru. S tímto názorem by bylo možno souhlasit, kdyby § 54 odst. 1 služebního zákona zněl tak, že "příslušníkovi lze nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce
". Takto však uvedené ustanovení nezní, neboť předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby pak nelze shledat v tom, jak na to poukázal již krajský soud, když je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby. Krajský soud správně nespatřil prostor pro takový výklad platné právní úpravy a správně poukázal na to, že napadené rozhodnutí se námitkami žalobce nezabývalo do té míry, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné. Jak již správně uvedl krajský soud, lze si představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozici či absenci některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod § 54 resp. § 201 služebního zákona. Zda v takovýchto odůvodněných případech byla žalobci nařizována práce přesčas, však z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není vůbec zřejmé.Pokud stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně odkazuje na § 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru, takže vedoucí příslušník není ve smyslu uvedeného ustanovení povinen odůvodňovat nařizování výkonu služby přesčas, avšak soud vyslovil, že pokud nebude přezkoumatelně odůvodněn, tak je nezákonný, jde o zřejmé nepochopení odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že nerozporuje tvrzení žalované o tom, že na nařizování služby přesčas se podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. Uvedl-li pak krajský soud, že je třeba, aby žalovaná jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázala, že služba přesčas není z její strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava, má to dopad na případy, kdy jsou uplatňovány nároky vyplývající z nesprávné aplikace § 54 odst. 1 služebního zákona, tak jak je to namítáno žalobcem v tomto případě.
Nejvyšší správní soud proto neshledal v postupu krajského soudu žádnou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, kasační stížnost byla proto jako nedůvodná zamítnuta (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.