Vydání 12/2008

Neopodstatněnou shledal soud námitku, v níž žalobce s poukazem na přílohu č. 4 výnosu č. 374/1992 Sb. dovozuje, že výše nákladů vynaložených na zvýšení jeho vzdělání činila maximálně 500 Kč za jeden měsíc studia, a že žalovaný proto pochybil, pokud s ním v dohodě o zvýšení vzdělání sjednal pro případ nedodržení závazku setrvat ve služebním poměru náhradu převyšující částku 18 000 Kč. Soud dospěl k závěru, že výnos č. 374/1992 Sb. v projednávané věci aplikovat nelze. Uvedený výnos byl vydán Ministerstvem vnitra na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 64 odst. 5 zákona č. 186/1992 Sb. a jeho aplikace je samozřejmě namístě v případě dohod o rozšíření nebo zvýšení vzdělání uzavřených mezi policií a policistou, což ale není případ žalobce, který dne 26. 9. 1997 uzavřel se žalovaným dohodu o zvýšení vzdělání jako příslušník celní správy ve služebním poměru. V souladu s § 12 odst. 3 písm. d) celního zákona, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné dohody o zvýšení vzdělání, příslušela ve věcech služebního poměru celníků Ministerstvu financí působnost, která podle zákona č. 186/1992 Sb. přísluší Ministerstvu vnitra. Pokud tedy podle § 64 odst. 5 zákona č. 186/1992 Sb. do působnosti Ministerstva vnitra mj. náleželo stanovit prováděcím předpisem podrobnosti o sjednávání dohod o rozšíření nebo zvýšení vzdělání policistů, ve věcech služebního poměru celníků spadalo vydání takového prováděcího předpisu výlučně do působnosti Ministerstva financí. Vyhláška Ministerstva financí č. 259/1997 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru celníků, a kterou Ministerstvo financí v souladu se zákonným zmocněním obsaženým v § 64 odst. 5 zákona č. 186/1992 Sb. upravilo též některé podrobnosti týkající se dohod o rozšíření nebo zvýšení vzdělání celníků (viz § 52 a § 53 citované vyhlášky), sice nabyla účinnosti teprve dne 17. 10. 1997, tedy až po uzavření dohody o zvýšení vzdělání mezi žalobcem a žalovaným, z této časové posloupnosti však rozhodně nelze dovozovat, že by na dohodu o zvýšení vzdělání uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným bylo možné vztáhnout prováděcí předpis vydaný Ministerstvem vnitra. Takový postup by byl dle náhledu soudu v rozporu s výše citovaným ustanovením § 12 odst. 3 písm. d) celního zákona. Z výše řečeného vyplývá, že výnos č. 374/1992 Sb. a v něm stanovená maximální částka výše nákladů vynaložených na zvýšení vzdělání [500 Kč za jeden měsíc studia na vysoké škole při výkonu služby, viz bod 1. písm. a) přílohy č. 4 uvedeného výnosu] se při určení výše náhrady, kterou je žalovaný oprávněn na žalobci požadovat v důsledku nesplnění jeho závazku setrvat po sjednanou dobu ve služebním poměru u žalovaného, nepoužije.

Soud v dané věci považuje za potřebné zdůraznit, že dohoda o zvýšení vzdělání uzavřená mezi žalobcem a žalovaným obsahuje všechny podstatné náležitosti vyžadované pro takové dohody pod sankcí neplatnosti ustanovením § 64 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.; je tudíž platná a strany této dohody jsou povinny se jí řídit. Zákon č. 186/1992 Sb. nestanovil, jakým způsobem má být v dohodách o rozšíření nebo zvýšení vzdělání sjednávána doba, po kterou se policista zavazuje setrvat po skončení studia ve služebním poměru. Pokud se tedy žalobce v předmětné dohodě zavázal setrvat ve služebním poměru k celní správě po skončení studia po dobu tří (rozumí se kalendářních) let, a dále uhradit celní správě náklady spojené se zvýšením svého vzdělání v případě, že tento závazek (setrvat po sjednanou dobu ve služebním poměru u žalovaného) nesplní, je takový závazek platný bez ohledu na to, jaká byla skutečná doba studia žalobce. Měl-li žalobce zato, že doba jeho setrvání ve služebním poměru po ukončení studia měla být v dohodě upravena jiným způsobem, měl se příslušné tohoto smluvního ujednání domáhat při uzavírání předmětné dohody. Dobu setrvání žalobce ve služebním poměru v dohodě o zvýšení vzdělání jednostranně žalovaný, ale toto ujednání, jako ostatně i celá dohoda, je projevem svobodné smluvní vůle obou zúčastněných stran, kterou soud musí respektovat. Žalobce předmětnou dohodu uzavírat nemusel; pokud tak ale učinil, bylo a je jeho smluvní povinností dostát všem závazkům v ní platně sjednaným. Soud tedy uzavírá, že při výpočtu náhrady, kterou je žalobce povinen žalovanému v souladu s čl. II. bodem 2 a čl. IV. dohody o zvýšení vzdělání ze dne 26. 9. 1997 zaplatit, je nutno vycházet z toho, že smluvně převzatou povinností žalobce bylo setrvat ve služebním poměru u žalovaného po dobu tří let od skončení studia, přičemž ke skutečné době studia žalobce na vysoké škole přihlížet nelze.