Vydání 4/2008

Nejvyšší správní soud především poukazuje na svoji předcházející judikaturu, podle které z žádného ustanovení zákona o služebním poměru ani z jiného zákona nevyplývá, že by propuštění ze služebního poměru nebylo možné poté, co za stejný skutek (stejné jednání) byl uložen policistovi kázeňský trest. Rozhodnutí o tom, zda dojde k propuštění policisty, je především na úvaze příslušného služebního funkcionáře. Nic mu nebrání, aby i v případě splnění podmínek dle § 106 odst. 1 citovaného zákona s přihlédnutím ke všem dalším konkrétním okolnostem, přistoupil toliko k uložení kázeňského trestu. Stejně tak však zákonná úprava nevylučuje, aby poté, kdy příslušnému policistovi byl uložen kázeňský trest, po zjištění dalších skutečností, či po novém uvážení byl policista propuštěn (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2005, čj. 2 As 74/2003-86, publikovaný pod č. 585/2005 Sb. NSS). Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 21. 7. 2003, čj. 5 A 141/2002-21, dostupném na www.nssoud.cz,^*) důvod propuštění ze služebního poměru je nutno hledat v tom, zda došlo k porušení služební přísahy či služební povinnosti zvlášť závažným způsobem. Je-li nebo není-li takové porušení současně kázeňským přestupkem, je samo o sobě nerozhodné. Ke kázeňskému přestupku se vyhledává (§ 32 zákona o služebním poměru), zatímco k propuštění je třeba [§ 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru]. Zřetelně tu jde o dvě skutkové podstaty, které nelze směšovat. Z jejich právního vyjádření plyne i to, že ne každý kázeňský přestupek bude dostatečným důvodem pro propuštění ze služebního poměru.

Žalovaný byl tedy povinen v řízení o propuštění ze služebního poměru posuzovat jednání stěžovatele z jiného úhlu pohledu, než tomu bylo při posuzování jeho (ač skutkově naprosto totožného) jednání v řízení o uložení kázeňského trestu. Žalovaný si byl povinen nejdříve udělat úsudek o obsahu a rozsahu neurčitého právního pojmu, jakým je zvlášť závažné porušení služební povinnosti, a následně jej konfrontovat s jednáním policisty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2004, čj. 1 As 10/2003-58, publikovaný pod č. 896/2006 Sb. NSS). Úkolem soudu při přezkumu ve správním soudnictví je kontrola zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního rozhodnutí předcházelo. Soudu nepřísluší, aby správní orgán nahradil a vlastní úvahou obsah neurčitého právního pojmu vymezil, a s ním pak poměřil jednání stěžovatele a posoudil, zda takové jednání naplnilo či nenaplnilo svou intenzitou znaky takto vymezeného zvlášť závažného porušení služebních povinností, neboť by tak soud nepřípustným způsobem zasáhl do diskrečního práva žalovaného.

(...) Jako nedůvodnou Nejvyšší správní soud hodnotil námitku stěžovatele argumentující porušením principu neviny. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 3. 9. 2003, čj. 5 A 56/2002-31, publikovaném pod č. 112/2004 Sb. NSS, došlo-li k propuštění ze služebního poměru podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru a za obdobné jednání je vedeno trestní stíhání, nelze dospět k názoru, že propuštěním ze služebního poměru byla porušena neviny zaručená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Propuštěním ze služebního poměru není konstatováno spáchání trestného činu, ale pouze porušení povinnosti policisty. Tak je tomu i v daném případě, kdy skutečnost, že se stěžovatel podle závěrů žalovaného dopustil nevhodného sexuálního chování způsobem snižujícím lidskou důstojnost, ještě neznamená, že se dopustil jakéhokoli sexuálně motivovaného trestného činu.

Zároveň se Nejvyšší správní soud musí ztotožnit i s názorem krajského soudu, podle něhož stěžovatel není oprávněn zpochybňovat, že se dopustil všech porušení služebních povinností, která jsou důvodem propuštění ze služebního poměru, jestliže byl za shodná jednání již kázeňsky potrestán, přičemž odvolání proti rozhodnutí o kázeňském trestu nepodal a toto rozhodnutí nabylo právní moci. Je pravda, jak již bylo zdůrazněno, že obě řízení nelze zaměňovat. V řízení ve věcech kázeňských bylo třeba posoudit, jestli v uvedeném jednání lze spatřovat kázeňský přestupek dle § 32 citovaného zákona, tedy zaviněné porušení základních povinností policisty. V řízení o skončení služebního poměru bylo naproti tomu třeba posoudit, jestli v témže jednání lze spatřovat porušení služební povinnosti nebo služební přísahy zvlášť závažným způsobem. Z toho je zřejmé, že byla v obou řízeních posuzována sice rozdílná právní otázka, skutkový základ věci však byl v obou řízeních identický.

(...) Je pravda, že zákon o služebním poměru (na rozdíl od nového zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, účinného od 1. 1. 2007) neobsahoval ustanovení o předběžné otázce obdobné § 40 tehdy platného správního řádu č. 71/1967 Sb., podle něhož vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán. Tento princip však musí platit obecně, byť by ho ten který procesní předpis upravující správní řízení výslovně nestanovil, neboť je podmínkou jednotného a předvídatelného rozhodování veřejné správy jakožto podstatné náležitosti demokratického právního státu. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2007, čj. 4 As 58/2006-94, www.nssoud.cz, v právním státě je nepřípustné, aby zde byla dvě správní rozhodnutí, jejichž předmětem by byl identický skutkový děj, která by však došla, pokud jde o skutkovou stránku věci, k diametrálně odlišným závěrům. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud připomněl, že povinností správního soudu vyplývající z § 52 odst. 2 s. ř. s. je vycházet z pravomocných správních rozhodnutí, která jsou pro danou věc , nejsou však sama předmětem soudního přezkoumání (ani jako podkladová rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s.), a to i přesto, že těmito rozhodnutími není správní soud v striktním slova smyslu vázán. Pokud by se tedy vyskytly mezi přezkoumávaným správním rozhodnutím a správním rozhodnutím o předběžné otázce rozpory, správní soud by byl povinen se jimi k příslušné žalobní námitce zabývat, v daném případě ovšem taková situace nenastala, naopak rozhodnutí o kázeňském přestupku i o propuštění ze služebního poměru dospěla ke zcela shodným skutkovým závěrům.

Pokud tedy stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím o kázeňském přestupku, neboť popíral některá z porušení služebních povinností, jež mu byla kladena za vinu, měl proti takovému rozhodnutí brojit odvoláním a v případě neúspěchu žalobou ve správním soudnictví. I kdyby totiž akceptoval kázeňský trest, který mu byl v daném případě uložen, musel si být vědom toho, že skutek, který byl zmíněným rozhodnutím kvalifikován jako kázeňský přestupek, může být zároveň důvodem propuštění ze služebního poměru. Nejvyšší správní soud se tedy nemohl zabývat konkrétními argumenty stěžovatele, jimiž zpochybňoval skutkovou stránku věci, a předmětnou námitku, podle níž se stěžovatel nedopustil sexuálně nevhodného chování snižujícího lidskou důstojnost ani nástupu do služby pod vlivem alkoholu, proto musel hodnotit jako nedůvodnou. (...)