Vydání 6/2020

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, čj. 8 Ad 8/2014-100)

Žalobkyně se žalobou ze dne 27. 3. 2014 doplněnou podáním ze dne 4. 4. 2014 u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 27. 1. 2014, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 7. 8. 2013. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč, kterou žalobkyně požadovala z důvodu namítaného porušení povinnosti rovného zacházení a diskriminace z důvodu pohlaví ze strany služebního funkcionáře.

Diskriminace se měl služební orgán dopustit tím, že žalobkyni jako příslušnici Policie ČR ředitel Okresního ředitelství v Sokolově svým rozhodnutím ze dne 24. 12. 2006, ustanovil na služební místo s nižším služebním příjmem a na její původní místo ustanovil jejího kolegu a to na dobu určitou ve smyslu § 215 odst. 4 a odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru), jelikož ani on neměl zákonem požadované vzdělání. Žalobkyně je přesvědčena, že se tak stalo z důvodu jejího těhotenství a nikoliv aplikací nového služebního zákona.

Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2006 byla žalobkyně zařazena do vyššího platového stupně s platovým tarifem ve výši 18.980,- Kč a celkovým platem 22.680,- Kč a to ve funkci referent státní správy a samosprávy na Dopravním inspektorátu Policie České republiky, Okresní ředitelství Sokolov. V únoru roku 2007 sepsala úřední záznam, ve kterém uvádí, že byla vyzvána, aby podala své písemné vyjádření k rozhovoru s ředitelem, který se měl uskutečnit v první polovině listopadu 2006. Žalobkyně zde kromě jiného uvedla, že jí bylo ředitelem sděleno, že z důvodu nového služebního zákona s ní bude muset uzavřít smlouvu na dobu určitou na 4 roky, během které si bude muset vzdělání doplnit nebo že ji ustanoví na jinou funkci, kde vzdělání splňuje, na dobu neurčitou. Na to mu žalobkyně sdělila, že je těhotná a že si to chce rozmyslet. Poté, co situaci zvážila, oznámila své rozhodnutí o tom, že chce zůstat na stejné funkci s tím, že se po skončení mateřské dovolené vrátí do práce a doplní si vzdělání. Na to jí nadřízený řekl, aby si podala žádost o převedení na jinou funkci, jelikož si nemyslí, že by se po mateřské dovolené vrátila a že by to stejně nezvládala a zbytečně tak bude jen blokovat místo, na které nebude nikdo chtít jít pouze na zástup. Dodal, že pokud se funkce dobrovolně nevzdá, stejně na tom nic nezmění, jelikož zákon o služebním poměru mu umožní, aby jí z místa odvolal a ustanovil jinam bez udání důvodu. Žalobkyně mu sdělila, že takový postup by považovala za diskriminační, jelikož jediným důvodem je její těhotenství, protože za 11 let svého působení u policie si své povinnosti splnila svědomitě, bez závad, nebyla kázeňsky trestána a ani na ni nebyly stížnosti ze strany občanů.

Rozhodnutím ze dne 24. 12. 2006 byla žalovaná s účinností od 1. 1. 2007 podle § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru, ustanovena na služební místo asistent Policie ČR, okresní ředitelství Sokolov, a současně jmenována do služební hodnosti asistent s tím, že základní tarif je 17.980,- Kč a celkový příjem je 21.980,- Kč.

Dne 5. 1. 2007 sepsal okresní ředitel služební záznam, ve kterém se uvádí, že na přelomu listopadu a prosince 2006 při přípravě nového služebního zařazení policistů, kteří nesplňují požadavky vzdělání na pracovních místech, kde jsou zařazeni, kromě ostatních policistů hovořil i se žalobkyní. Ta mu sdělila, že je těhotná. Na jeho dotaz, zda studuje nebo hodlá studovat VŠ, aby si naplnila kvalifikační požadavky na místě dopravního inženýra, mu sdělila, že v žádném případě, že její jediný zájem je narození dítěte. Služební záznam je podepsaný pouze ředitelem Okresního ředitelství Sokolov.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí ze dne 24. 12. 2006 odvolání, v němž namítala diskriminaci z důvodu pohlaví, neboť na její původní místo byl ustanoven její kolega se stejnými kvalifikačními předpoklady – středoškolské vzdělání. A dále, že o přeložení nepožádala.

Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto rozhodnutím ředitele Policie ČR, Správa Západočeského kraje ze dne 21. 3. 2007, s tím, že při ustanovení žalobkyně na služební místo k 1. 1. 2007 dle § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru se nejednalo o „převedení na jiné služební místo v jiné služební hodnosti“ podle § 26 zákona o služebním poměru, jak se mylně žalobkyně domnívá. Dále, že u žalobkyně nedošlo k tak markantnímu poklesu příjmu, jak uvádí, když došlo ke snížení služebního příjmu o částku 700 Kč měsíčně. K námitce žalobkyně, že na její dřívější místo byl ustanoven její kolega, který taktéž nesplňuje požadované vzdělání, uvedl, že ustanovení por. Ž. bylo provedeno rozhodnutím okresního ředitele ve věcech služebního poměru a bylo provedeno podle § 215 odst. 4 a 9 zákona o služebním poměru, na dobu určitou do 31. 12. 2010 pro nesplnění stanoveného stupně vzdělání podle § 7 téhož zákona. Ověřením u vedoucího Dopravního inspektorátu Policie ČR, Okresní ředitelství Sokolov, bylo zjištěno, že por. Ž. v současné době studuje na Právnické fakultě Karlovy Vary, obor sociálně právní v bakalářském studijním programu.

Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2008 byla žalobkyně propuštěna ze služebního poměru a to na vlastní žádost.

Dopisem ze dne 8. 12. 2009 uplatnila žalobkyně u žalovaného svůj nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve výši 150.000,- Kč s tím, že nezákonná rozhodnutí jsou akty diskriminace z důvodu pohlaví. Nárok byl ze strany žalované dopisem ze dne 31. 5. 2010 odmítnut.

Žalobkyně uplatnila svůj nárok nejdříve před civilními soudy. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 9. ledna 2013, čj. 30 Cdo 2470/2012, zrušil předcházející rozsudky a řízení zastavil s tím, že po právní moci rozsudku bude věc postoupená žalovanému s odůvodněním, že služební poměr policisty je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním. Nemůže být proto dána pravomoc soudu pro projednání a rozhodnutí věci, která souvisí s existencí služebního poměru ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. Podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nárok žalobkyně na finanční odškodnění v důsledku jednání služebního funkcionáře, jež považuje za diskriminační, bylo možné posoudit na základě aplikace ustanovení § 1 odst. 3 a 4, § 7 odst. 2 až 6 zákoníku práce z roku 1965, přestože služební poměr žalobkyně již skončil, přičemž pravomoc o této otázce rozhodnout byla zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „starý služební zákon“), svěřena ministru vnitra, popř. jinému služebnímu funkcionáři, a podle § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru pak řediteli bezpečnostního sboru.

Sdělením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, ze dne 26. 4. 2013, bylo zahájeno řízení ve věci požadavku žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy v částce 150.000,- Kč, která jí měla vzniknout z titulu nezákonného rozhodnutí Okresního ředitele PČR Sokolov ze dne 24. 12. 2006, kterým byla přeřazena na jiné služební místo, v čemž spatřuje diskriminaci z důvodu pohlaví.

Rozhodnutím policejního prezidenta ze dne 7. 8. 2013 byla zamítnuta žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč, neboť nedošlo k porušení povinnosti rovného zacházení a diskriminace z důvodu pohlaví, neboť existoval objektivní zákonný důvod pro postup ředitele Okresního ředitelství, kterým byla nemožnost žalobkyně doplnit si požadované vzdělání ve stanoveném horizontu a též účelné uplatnění § 215 odst. 4 zákona o služebním poměru a nevznikl tak právní důvod pro přiznání náhrady nemajetkové újmy. Služební orgán dále uzavřel, že pokud si žalobkyně stojí na svém tvrzení, že si chtěla doplnit požadované vzdělání po skončení mateřské, tak nebylo v jejich časových možnostech si požadované vzdělání doplnit, což byly objektivní důvody, pro které nebyla ustanovena na služební místo, pro které nesplňovala vzdělání.

Žalobkyně napadla prvostupňové rozhodnutí odvoláním, které bylo zamítnuto rozhodnutím ministra vnitra ze dne 27. 1. 2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“)

V úvodu odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že peněžitá za nemajetkovou újmu (ve smyslu § 7 odst. 4 a 5 zákoníku práce z roku 1965) je způsobem náhrady škody zásadně subsidiárním, jehož využití nastupuje teprve tehdy, pokud nelze případně vzniklou škodu nahradit jinak. Dále správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že rozhodnutí ředitele policie ČR, okresní ředitelství Sokolov, ve věcech služebního poměru ze dne 24. 12. 2006, jakož i rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správa Západočeského kraje, ve věcech služebního poměru ze dne 21. 3. 2007 byla sice zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2009, čj. 30 Ca 44/2007-49, nicméně důvodem zrušení těchto rozhodnutí nebyla diskriminace žalobkyně, nýbrž nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí, neboť se odvolací orgán nevypořádal s námitkami vznesenými žalobkyní v odvolání včetně námitky diskriminace. K subjektivnímu pocitu žalobkyně, že byla ustanovena na služební místo „horší“, než si sama přála, konstatoval, že na ustanovení na služební místo za využití § 215 odst. 4 zákona o služebním poměru, neměla nárok. Ke dni 1. 1. 2007 byla ustanovena na služební místo, pro které splňovala stanovený stupeň vzdělání, a jmenována do služební hodnosti, která byla pro toto služební místo stanovena. Služební funkcionář tedy postupoval tak, jak mu ukládal zákon. Dále je zde uvedené, že pokud jde o námitku, že v napadeném rozhodnutí přichází policejní prezident s novým odůvodněním jejího přeřazení (to, že by studium reálně nestihla), ministr uvádí, že má za to, že bylo povinností policejního prezidenta zohlednit všechny skutkové okolnosti dosavadního průběhu věci. Dále je zde konstatováno, že nedostatečné podchycení skutkového stavu příslušnými služebními funkcionáři je sice chybou, nedokazuje však, porušení povinnosti rovnosti zacházení. Dále ministr zdůraznil, že konkrétní důvody rozhodnutí služebního funkcionáře o ustanovení žalobkyně na služební místo nejsou známy a že z okolností případu pak nelze dospět k závěru, že motivací služebních funkcionářů pro vydání rozhodnutí bylo těhotenství žalobkyně. Žalovaný odůvodnění uzavřel s tím, že rozhodnutí, v němž žalobkyně spatřovala prvky diskriminace z důvodu pohlaví ze strany služebního funkcionáře, je ze dne 24. 12. 2006 a tedy, i pokud by byla žádost žalobkyně shledána důvodnou, bylo by ze strany bezpečnostního sboru namístě vznést námitku promlčení, jelikož poslední den promlčecí lhůty připadl na 27. 12. 2009.

Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí z následujících důvodů: popírá, že by služebním orgánům před prvním rozhodnutím sdělila, že si nehodlá doplnit vzdělání podle § 215 zákona o služebním poměru. Služebnímu orgánu se tuto skutečnost nikterak nepodařilo prokázat, naopak ona předložila důkazy svědčící o opaku. Dále tvrdí, že toto rozhodnutí o jejím ustanovení na méně placené služební místo bylo aktem diskriminace z důvodu pohlaví, jelikož byla těhotná a vzdělání si chtěla doplnit až po návratu z mateřské dovolené. Má za to, že samotný akt diskriminace zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žalobkyně odkázala na judikaturu Soudního dvora EU a na směrnici Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky, v jejímž čl. 6 odst. 2 se uvádí, že náhrada za porušování vnitrostátní ustanovení přijatých dle směrnic musí být účinná, přiměřená a odrazující. Dále poukázala na to, že se české soudy v zásadě sjednotily na názoru, že diskriminace je zpravidla ponižující zkušenost, která má za následek snížení lidské důstojnosti ve značné míře, a tudíž je přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích na místě (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 62/2002 nebo rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 2/2011). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, č. 98/2010 Sb. NS, také potvrdil shora zmiňovaný princip, že zásah do osobnostních práv způsobený diskriminací spočívá v pokořujícím účinku, který pociťuje oběť diskriminace vnitřně, je ponížena „ve svých vlastních očích“, bez ohledu na vnímání třetími osobami. S ohledem na skutečnost, že náhradě nemajetkové újmy právní teorie i preventivní, a v některých případech i sankční účinky (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I ÚS 1586/2009, č. 43/2012 Sb. ÚS), je třeba přihlédnout i ke společenskému kontextu, kdy diskriminace žen v oblasti pracovních příležitostí a pracovního zařazení z důvodu těhotenství je široce rozšířeným negativním jevem, přičemž oblast pracovněprávních vztahů má pro člověka v současné náročné době zvýšený existenční význam (ve srovnání např. s právem na obsluhu v restauračním zařízení). Rigidní jazykový výklad přijatý ministerstvem je proto třeba odmítnout jako neadekvátní s tím, že v současné době se již rozhodovací praxe ustálila na závěru, že diskriminační jednání jakožto jednání snižující lidskou důstojnost zpravidla (tj. vyjma bagatelních případů) zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

K tvrzení žalovaného, že ustanovení § 180 odst. 3 zákona o služebním poměru rozvrhující důkazní břemeno v otázkách diskriminace se na případ žalobkyně neaplikuje, neboť k inkriminovanému jednání mělo dojít za účinnosti starého služebního zákona, žalobkyně uvádí, že s tímto závěrem nesouhlasí, jelikož za prvé rozhodnutí o ustanovení žalobkyně nabylo právní mocí až v březnu 2007, kdy rozhodoval odvolací orgán, tedy již za účinnosti zákona o služebním poměru. Za druhé se jedná o ustanovení procesní povahy, které se aplikuje i na řízení zahájená před účinností zákona. Za třetí k aplikaci § 180 odst. 3 zákona o služebním poměru služební orgán zavázal i krajský soud ve svém rozsudku, jímž rozhodnutí ve věci služebního poměru rušil jako nezákonná. A především namítané rozvržení důkazního břemena byly orgány veřejné moci povinny aplikovat již okamžikem vstupu ČR do EU. Osoba, která tvrdí, že byla diskriminována, musí tvrdit a prokazovat, že s ní bylo nepříznivě zacházeno, a to odlišně oproti jiným osobám, od nichž se odlišuje svojí příslušností k určité skupině. Jakmile toto prokáže, musí druhá strana tvrdit a prokazovat, že dodržela zásady rovného zacházení, tj. že k odlišnému nepříznivému zacházení měla jiný než diskriminační důvod. V případě žalobkyně se služební funkcionáři o takové odůvodnění pokusili. Tvrdili, že s žalobkyní jednali nepříznivě proto, že jim sdělila, že si nedoplní vzdělání, jak je požadováno ustanovením § 215 odst. 9 zákona o služebním poměru. Toto tvrzení však neprokázali a to ani v řízení, jímž byla na služební místo asistenta v 1. skupině ustanovena, ani v řízení, které je předmětem této žaloby.

Rovněž tak konstrukce a úvaha policejního prezidenta po 7 letech ohledně toho, že by si žalobkyně vzdělání, které si doplnit odmítla, po mateřské dovolené v zákonné lhůtě stejně doplnit nestihla, je pouze zoufalou snahou odhalující nedostatek věcné argumentace.

Co se týče argumentu, že § 215 zákona o služebním poměru nezakládalo žalobkyni nárok na místo referentky, žalobkyně uvádí, že na tomto místě již pracovala, a pokud zde nebyl nikdo, kdo by bakalářské vzdělání měl, bylo namístě aplikovat § 215 odst. 4 téhož zákona. Žalobkyně však byla přeřazena s tím, že jediným důvodem bylo odmítnutí doplnit vzdělání z její strany, které však nebylo prokázáno. Proto bylo se žalobkyní nepříznivě a odlišně zacházeno a závěr o diskriminaci je tak namístě.

Rovněž tak ministrem konstatovaná nemožnost dodatečně zjistit skutečné záměry rozhodujících služebních orgánů jde k jejich tíži. Ony měly prokázat důvod pro odlišné zacházení, a pokud tak neučinily, selhaly. Služební orgány sice tvrdí, že žalobkyně na výslovnou otázku, zda si vzdělání doplní, měla odpovědět negativně. Toto však nikterak neprokázaly.

Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 2. 5. 2014 a ze dne 14. 6. 2017 navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout s tím, že nebylo povinností služebního funkcionáře ustanovit na příslušné služební místo příslušníka bez požadovaného vzdělání, a to ani za předpokladu, kdy příslušník slíbil, že si v zákonem stanovené lhůtě vzdělání doplní. Žalobkyně byla ustanovena na jiné služební místo na základě příslušného zákonného ustanovení a nikoliv z důvodu jí tvrzené diskriminace kvůli těhotenství.

Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 20. 06. 2017, čj. 8 Ad 8/2014-62, zamítl s odůvodněním, že nárok žalobkyně je promlčen, jelikož tříletá promlčecí lhůta žalobkyni marně uplynula dne 26. 3. 2010. Městský soud dospěl k závěru, že právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozsudku čj. 30 Cdo 2470/2012-73, že v inkriminované věci nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., tedy včetně ustanovení § 32 odst. 1, je nutno respektovat.

Nejvyšší správní soud však s takovým závěrem nesouhlasil a rozsudek městského soudu svým rozsudkem ze dne 31. 10 2018, čj. 8 As 169/2017-51, zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právo žalobkyně promlčeno není, jelikož jej poprvé mohla uplatnit až v den nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni dne 28. 5. 2009 a jelikož jej uplatnila žalobou u Obvodního soudu Praha 7 dne 18. 6. 2010, tedy k promlčení nedošlo.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.