Vydání 9/2013

(...) [17] Stěžejní námitkou obsaženou v kasační stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry krajského soudu, že žalobce byl v době uskutečnění zásahu studentem FPR. Nesouhlasí s odůvodněním rozsudku krajského soudu, že vnitřní členění vysoké školy je věcí veřejné vysoké školy podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách a že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy není oprávněno s odkazem na § 79 odst. 1 písm. a) určovat, jaká vnitřní organizační složka veřejné vysoké školy bude akreditovaný studijní program uskutečňovat.

[18] Ze spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že žalobce byl jako student magisterského studijního programu "" uskutečňovaného FPR zvolen v řádných volbách konaných v březnu 2011 do AS FPR (srov. zápis o výsledku voleb do AS PRF ze dne 13. 4. 2011 založený na č. l. 21 spisu krajského soudu). Od 1. 5. 2011 žalobce pokojně vykonával senátora AS FPR až do 29. 10. 2012, kdy mu bylo na zasedání AS FPR upřeno právo vykonávat člena akademického senátu s odůvodněním, že v důsledku změny akreditace studijního programu "" žalobce přestal být od 1. 8. 2012 členem akademické obce FPR. Všichni studenti zmiňovaného magisterského studijního programu byli podle žalované v důsledku citovaného rozhodnutí převedeni přímo pod Západočeskou univerzitu.

[19] Aby mohl Nejvyšší správní soud posoudit, zda obstojí závěry krajského soudu o nezákonnosti zásahu stěžovatelky vůči žalobci spočívající v bránění pokojnému výkonu mandátu člena AS PRF, bylo nezbytné nejprve zkoumat, za jakých podmínek pozbývá člen studentské kurie akademického senátu svůj člena AS PRF (srov. část III. A tohoto rozsudku), a následně se zabývat tím, zda takové podmínky byly v projednávaném případě splněny (srov. část III. B tohoto rozsudku).

[20] Úvodem Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit význam vysokého školství a zasadit vysokoškolské vzdělávání do kontextu českého právního řádu. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika "". Základní práva a svobody jsou konkretizovány zejména v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V projednávané věci lze zmínit zejména čl. 15 Listiny, který zaručuje svobodu myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby, a čl. 17 garantující základní politická práva, tj. svobodu projevu, právo vyjadřovat své názory, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Pro oblast vysokoškolského vzdělávání realizuje tyto základní ústavní principy zákon o vysokých školách, který vysokým školám garantuje specifické samosprávné postavení vycházející z cílů, organizace a činnosti vysokých škol. Zákon o vysokých školách současně přímo zakotvuje úzké propojení vzájemných vztahů mezi studenty a učiteli vysoké školy, které je dáno jednak uspořádáním vnitřní samosprávy školy, jednak i působením vysoké školy navenek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, N 187/35 SbNU 455, č. 187/2004 Sb. ÚS).

[21] Podle § 1 zákona o vysokých školách jsou vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy "". "" vysokého školství spočívá především v nezávislém badatelství, edukaci či podněcování kulturního a společenského dění, sdíleného ve společenství učitelů a studentů ().

[22] Zákon o vysokých školách uděluje veřejným vysokým školám jistou míru vnitřní autonomie. Přiznává jim široká oprávnění týkající se vnitřní správy veřejných vysokých škol spočívající zejména ve zřizování samosprávných akademických orgánů, volbě kandidátů na funkce rektora či děkana nebo v právu zřizovat si další orgány akademické samosprávy, případně úřední aparát. Samospráva veřejných vysokých škol garantující práva a svobody členů akademické obce patří mezi základní principy demokratického právního státu (srov. Mikule, V. Samosprávy vysokých škol z pohledu ústavního, in: Staša, J. Praha: Karolinum, 2008, s. 79-85). Aby univerzita naplnila své společenské poslání, musí vytvářet demokratické prostředí pro realizaci akademických práv a svobod. Takovému prostředí nejlépe svědčí institucionální uspořádání založené na společenství všech aktivně zúčastněných osob, jejichž úsilím je naplňováno poslání univerzity (srov. Staša, J., op. cit. s. 86-91).

[23] Činnost vysokých škol podléhá kontrole vnitřní (skrze akademické orgány vysoké školy) a kontrole vnější. Ústředním orgánem státní správy vysokého školství je MŠMT, jehož se soustřeďují zejména do oblasti dozoru nad vnitřním fungováním vysokých škol. Kontrolní pravomoc ministerstva spočívá především v rozhodování o náplni studijních programů a o certifikaci absolvování studia. MŠMT tak podle § 78 a násl. zákona o vysokých školách rozhoduje o oprávněních uskutečňovat výuku v různých oblastech studia (o akreditacích) na základě předchozího vyjádření Akreditační komise. Formou akreditací kontroluje ministerstvo úroveň vzdělávání poskytovaného vysokými školami. Vzdělávání pouze v akreditovaných studijních programech je pak prostředkem realizace ústavně zaručeného práva na vysokoškolské vzdělávání (čl. 33 Listiny).

[24] Podle § 3 zákona o vysokých školách jsou studenti členy akademické obce vysoké školy a vztahují se na ně stejná akademická práva jako na akademické pracovníky. Obdobně z § 26 odst. 3 téhož zákona vyplývá, že akademickou obec fakulty tvoří akademičtí pracovníci působící na této fakultě a studenti zapsaní na této fakultě. Významným právem studentů je aktivní a pasivní volební právo do akademických senátů zakotvené v § 4 písm. d), resp. § 26 odst. 1 citovaného zákona. Díky němu se studenti podílejí na řízení vysokých škol prostřednictvím členství v akademických senátech fakult a univerzit. Akademická práva studentů mají zcela zásadní význam: mohou být chápána jako pojistka zachování akademických práv pracovníků a potažmo i existence univerzity samotné. Představují tak jednu z významných garancí zachování center vzdělanosti - prostoru svobody, který je do jisté míry odloučen od okolní sféry ekonomiky a politiky.

[25] Vrcholným zastupitelským orgánem fakulty je akademický senát, na jehož plénu dochází ke střetávání myšlenek, názorů a zájmů akademických pracovníků a jejich studentů, tvořících jednu akademickou obec. Studenti mají možnost na půdě akademického senátu reálně ovlivňovat správu fakulty (vysoké školy), vést partnerský dialog s akademickými pracovníky a současně se podílet na odpovědnosti za vedení vysoké školy či konkrétní fakulty. Student zapsaný v akreditovaném studijním programu uskutečňovaném fakultou má dvojí personální příslušnost: je členem univerzitní akademické obce a současně akademické obce fakultní. Vzniká mu tak dvojúrovňové členství v univerzitních akademických obcích.

[26] Dle § 26 zákona o vysokých školách vnitřní předpis fakulty stanoví počet členů akademického senátu, způsob jejich volby a způsob volby předsedy akademického senátu. Stanoví rovněž orgány akademického senátu a jejich ustavování, důvody zániku členství v akademickém senátu a případnou neslučitelnost členství v akademickém senátu s výkonem jiných funkcí. Takovým vnitřním předpisem je pro FPR Volební a jednací řád AS FPR (dále též "VJŘ") schválený dne 28. 11. 2007. Podle tohoto předpisu je funkční období člena senátu tříleté a počíná běžet 1. 5. následujícího po volbách (čl. 2 odst. 2 VJŘ). senátora zaniká některým z vyjmenovaných způsobů: uplynutím funkčního období, rozhodnutím o rozpuštění AS FPR, vzdáním se mandátu, okamžikem ujmutí se funkce neslučitelné s členstvím v AS FPR nebo ztrátou volitelnosti (čl. 12 odst. 2 VJŘ). Právo volit má každý, kdo je alespoň v den voleb, v němž vykonává své volební právo, členem akademické obce FPR (čl. 4 odst. 1 VJŘ). Pasivní volební právo náleží tomu, kdo je oprávněn volit, pokud je po celou dobu ode dne, kdy byl navržen, do skončení volebního aktu členem akademické obce FPR (čl. 4 odst. 2 VJŘ).

[27] V projednávaném případě je nutné posoudit, zda žalobce jako člena AS FPR v důsledku rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace zanikl, či nikoliv. Pokud by žalobci členství v AS FPR žádným ze způsobů popsaných v čl. 12 VJŘ nezanikl, byl by zásah stěžovatelky, jímž bránila žalobci vykonávat dne 29. 10. 2012 senátora AS FPR, nezákonný. Podle stěžovatelky došlo u žalobce k zániku jeho členství v akademickém senátu v důsledku ztráty volitelnosti spočívající v zániku příslušnosti žalobce k akademické obci FPR. Jiný z důvodů vyjmenovaných v čl. 12 odst. 2 VJŘ nepřipadal v úvahu. Nejvyšší správní soud proto dále zkoumal, zda žalobce přestal být v důsledku rozhodnutí MŠMT ze dne 29. 6. 2012 studentem FPR, a zda tak skončilo i jeho členství v akademické obci právnické fakulty.

[28] Akreditace udělovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy podle § 78 a násl. zákona o vysokých školách na základě předchozího vyjádření akreditační komise odpovídá požadavku vnější standardizace úrovně vzdělávání poskytovaného vysokými školami. Akreditační komise pečuje o kvalitu vysokoškolského vzdělávání a ve svém vyjádření všestranně posuzuje vzdělávací, vědeckou, výzkumnou, vývojovou, inovační a další tvůrčí činnost vysokých škol (§ 84 odst. 1 uvedeného zákona).

[29] Západočeská univerzita požádala dne 25. 6. 2012 MŠMT o prodloužení platnosti akreditace magisterského studijního programu "" se studijním oborem "" uskutečňovaným FPR. Následně MŠMT rozhodnutím ze dne 29. 6. 2012 podle § 79 odst. 4 a § 80 odst. 2 zákona o vysokých školách prodloužilo platnost "". V odůvodnění ministerstvo odkázalo na stanovisko Akreditační komise ze dne 27. 6. 2012, podle něhož je prodloužení akreditace odůvodněno požadavkem na dostudování stávajících studentů magisterského studijního programu "".

[30] Na základě rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace rektorka Západočeské univerzity pověřila dne 1. 8. 2012 právnickou fakultu, aby "". Jako osobu odpovědnou za dohled nad uskutečňováním tohoto studijního programu určila rektorka doc. PaedDr. Jaroslava Dokoupila, Ph.D., prorektora pro studijní a pedagogickou činnost.

[31] Postup pro udělování akreditací je upraven v části osmé zákona o vysokých školách. Podle § 78 odst. 1 zákona o vysokých školách podléhá studijní program akreditaci, kterou uděluje ministerstvo. Žádost o akreditaci podává vysoká škola.

[32] Písemná žádost vysoké školy o akreditaci studijního programu obsahuje v souladu s § 79 odst. 1 uvedeného zákona:

"

".

[33] Detailní popis náležitostí žádosti o akreditaci studijního programu obsahuje vyhláška o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu. Vysoká škola musí kromě obecných náležitostí týkajících se charakteristik studijního programu a pravidel pro vytváření studijních plánů doložit mj. personální zabezpečení ve studijním programu (§ 6), finanční zabezpečení (§ 7) nebo materiální a technické zabezpečení studijního programu (§ 8).

[34] Z § 80 zákona o vysokých školách vyplývá, že "[a]" (odstavec 1). "", přičemž "[n]" (odstavec 2). "" (odstavec 3). "" (odstavec 4).

[35] Náležitosti žádosti o prodloužení akreditace studijního programu jsou blíže upraveny v § 11 vyhlášky o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu. Kromě názvu a sídla žadatele (vysoké školy), názvu studijního programu a jeho charakteristik, dokladu o personálním zabezpečení programu a vnitřního hodnocení kvality studijního programu může žádost o prodloužení akreditace obsahovat i návrhy změn součástí studijního programu, jeho finančního či materiálního a technického zabezpečení nebo změn záměru rozvoje a odůvodnění studijního programu (§ 11 odst. 2 vyhlášky).

[36] Předně Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že závěr krajského soudu, podle něhož je vysoká škola oprávněna delegovat uskutečňování studijního programu na její libovolnou součást s odkazem na § 6 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách, je nesprávný. Uskutečňování studijního programu spadá podle Nejvyššího správního soudu pod tvorbu a uskutečňování studijních programů [§ 6 odst. 1 písm. c) zákona o vysokých školách], nikoliv pod oblast vnitřní organizace veřejné vysoké školy. Vnitřní organizací má zákon na mysli spíše členění vysoké školy na fakulty, vysokoškolské ústavy, jiná pracoviště pro vzdělávací a výzkumnou činnost či účelová zařízení podle § 22 zákona. Otázka, jaké akreditované studijní programy a jakým způsobem budou na vysoké škole uskutečňovány, jsou však otázkou tvorby a uskutečňování studijních programů. Tato problematika podle § 6 odst. 1 písm. c) zákona o vysokých školách patří rovněž do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy.

[37] Uskutečňování studijních programů tedy stejně jako krajským soudem uváděná vnitřní organizace vysoké školy spadá do samosprávné působnosti vysoké školy. V některých zákonem stanovených případech ovšem činnost veřejné vysoké školy může být limitována státními orgány v rámci výkonu jejich vnějších kontrolních oprávnění (§ 6 odst. 3 zákona o vysokých školách). Pro oblast tvorby a uskutečňování studijních programů stanoví taková omezení zejména § 78 a násl. zákona o vysokých školách vyžadující akreditaci studijního programu udělovanou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy po předchozím vyjádření Akreditační komise. Veřejná vysoká škola tak může vytvářet a uskutečňovat studijní programy na základě svého vlastního uvážení, pohybuje-li se v mantinelech stanovených v rozhodnutí MŠMT o povolení akreditace určitého studijního programu. Z výše uvedeného vyplývá, že veřejná vysoká škola nemůže pověřit uskutečňováním určitého studijního programu jinou svoji fakultu či součást, pokud by takový stav odporoval údajům uvedeným v rozhodnutí o udělení akreditace takového studijního programu či v rozhodnutí o prodloužení platnosti akreditovaného studijního programu. V tomto směru tedy závěry krajského soudu o absolutní volnosti veřejných vysokých škol při uskutečňování studijních programů neobstojí.

[38] Stěžovatelka v této souvislosti zmiňovala údajné rozpory v rozhodovací činnosti Krajského soudu v Plzni týkající se hodnocení samosprávné působnosti veřejné vysoké školy. K této argumentaci se Nejvyšší správní soud blíže nevyjadřoval. Stěžovatelka tuto skutečnost zmiňovala v souvislosti s jejím názorem na nutnost aplikace § 6 odst. 1 písm. c) namísto § 6 odst. 1 písm. a) zákona o vysokých školách, nicméně v této části se Nejvyšší správní soud s názory stěžovatelky ztotožnil a rozsudek krajského soudu v tomto rozsahu korigoval (srov. bod [36] shora). Za takové situace bylo bezpředmětné vyjadřovat se dále k údajným rozporům v judikatuře Krajského soudu v Plzni, neboť ty pro projednávanou věc nemohly mít žádného významu.

[39] Z právní úpravy obsažené v § 78 a násl. zákona o vysokých školách a vyhlášce o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu (srov. body [31] až [35]) vyplývá, že žádost o prodloužení platnosti akreditace stávajícího studijního programu je udělována vysoké škole na základě týchž parametrů jako prvotní akreditace studijního programu. Vysoká škola musí v rámci řízení o prodloužení platnosti akreditace doložit rovněž personální zabezpečení studijního programu, tj. jméno garanta programu a seznam akademických pracovníků podílejících se na výuce. Žádost musí být doplněna rovněž o stanovisko k výsledkům vnitřního hodnocení kvality programu. V rámci prodloužení platnosti akreditace lze přistoupit rovněž k dílčím změnám (§ 11 odst. 2 citované vyhlášky), nicméně uvedené změny nesmí zásadně měnit podstatu studijního programu; jinak by se již jednalo o rozšíření akreditace podle § 80 odst. 3 zákona o vysokých školách nebo o udělení akreditace nového studijního programu. Pokud by nějaké dílčí změny dříve akreditovaného studijního programu, jehož platnost má být prodloužena, ministerstvo schválilo, muselo by z rozhodnutí o prodloužení platnosti akreditace být bez jakýchkoli pochyb seznatelné, k jakým změnám součástí studijního programu, jeho finančního, materiálního či technického zabezpečení, nebo jeho odůvodnění na základě rozhodnutí o prodloužení platnosti akreditace dochází. V případě, že rozhodnutí o prodloužení platnosti akreditace o žádných takových změnách dle § 11 odst. 2 vyhlášky o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu nepojednává, prodlužuje se platnost akreditace daného studijního programu za stejných podmínek, za jakých byla akreditace studijnímu programu původně udělena.

[40] Z rozhodnutí MŠMT ze dne 29. 6. 2012, jímž byla stěžovatelce prodloužena akreditace studijního programu "", je zřejmé, že citovaný program byl původně akreditován pro FPR, využíval přístrojové a informační zabezpečení této fakulty a byl jejími akademickými pracovníky vykonáván. Rozhodnutí MŠMT o prodloužení akreditace stanovilo, že se prodlužuje platnost akreditace "". Dále ministerstvo v rozhodnutí ocitovalo souhlasné stanovisko Akreditační komise ze dne 27. 6. 2012 a uzavřelo: "Právo a právní věda' Právo' ." Z citovaného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že MŠMT prodloužilo platnost akreditace studijního programu "" do 31. 10. 2013 na žádost Západočeské univerzity v Plzni. Samotná skutečnost, že ve výroku ani v odůvodnění není specifikováno, že je zmíněná akreditace udělena právnické fakultě, nezpůsobuje změnu akreditace studijního programu "" uskutečňovaného do té doby FPR a převod stávajících studentů tohoto programu na Západočeskou univerzitu. V této souvislosti je určující, že žadatelem o prodloužení platnosti akreditace je podle § 80 odst. 2 ve spojení s § 79 odst. 1 zákona o vysokých školách vždy vysoká škola (stěžovatelka), nikoliv její součást, která má zmiňovaný studijní program uskutečňovat. Ze způsobu formulace výroku a odůvodnění rozhodnutí MŠMT tak bez dalšího nelze dovozovat, že MŠMT svým rozhodnutím zamýšlelo převést studijní program "" uskutečňovaný do té doby FPR přímo na Západočeskou univerzitu. V tom se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěry krajského soudu uvedenými na stranách 17-18 napadeného rozsudku. Pokud by takto závažné důsledky hodlalo ministerstvo svým rozhodnutím o prodloužení platnosti akreditace vyvolat, muselo by v prvé řadě takové zásadní změně akreditace odpovídat odůvodnění rozhodnutí. Otázkou by však zůstalo, zda vůbec v rámci řízení o prodloužení platnosti akreditace podle § 80 odst. 2 zákona o vysokých školách by bylo možné připustit tak zásadní změny akreditovaného studijního programu a zda by nebylo namístě uvažovat spíše o udělení akreditace nové. Pokud by rozhodnutí o prodloužení platnosti akreditace obsahovalo tak závažné změny původně akreditovaného studijního programu, že by se jednalo o udělení akreditace nového studijního programu, muselo by studium dosavadních studentů realizované v původně akreditovaném studijním programu být ukončeno postupem podle § 56 zákona o vysokých školách, nejspíše v důsledku odnětí akreditace nebo zániku akreditace studijního programu. Těmito otázkami se nicméně Nejvyšší správní soud nemusel zabývat, neboť rozhodnutí MŠMT o žádných změnách akreditovaného studijního programu "" nepojednávalo. Akreditací předmětného magisterského studijního programu tak byla prodloužena platnost za nezměněných okolností.

[41] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že na základě rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace ze dne 29. 6. 2012 žalobce ani jiní studenti magisterského studijního programu "" nepřestali býti členy akademické obce FPR, neboť platnost akreditace byla ministerstvem prodloužena v intencích akreditace původně udělené.

[42] Na vysloveném závěru nic nemění ani faktické kroky, k nimž Západočeská univerzita v Plzni přistoupila po vydání rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace, vedena nesprávným přesvědčením, že v důsledku citovaného rozhodnutí ministerstva došlo k zásadní změně studijního programu "". Pověření ze dne 1. 8. 2012, kterým rektorka univerzity svěřila FPR uskutečňování magisterského studijního programu "" po stránce personální, přístrojové a informační, dopis prorektora pro studijní a pedagogickou činnost a předsedy Akademického senátu Západočeské univerzity v Plzni ze dne 19. 7. 2012 adresovaný studentům magisterského studijního programu "", v němž bylo studentům sděleno, že přestávají být členy akademické obce FPR, ani email předsedy AS FPR adresovaný členům akademického senátu reprezentující studentskou kurii ze dne 13. 9. 2012 informující o zániku jejich mandátu v důsledku rozhodnutí MŠMT o prodloužení akreditace, tak nemohly v žádném případě zvrátit závěr Nejvyššího správního soudu vycházející z dikce rozhodnutí o prodloužení akreditace, že akreditace studijního programu "" byla prodloužena v intencích původní akreditace citovaného studijního programu, který uskutečňovala právnická fakulta.

[43] Stejně tak není rozhodné, jakým způsobem MŠMT na svých internetových stránkách eviduje akreditované studijní programy, neboť v projednávané věci Nejvyšší správní soud mohl vycházet toliko z rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace ze dne 29. 6. 2012, které závazně stanovilo podmínky, za nichž byla platnost studijního programu "" povolena. Pokud žádné dílčí změny původní akreditace studijního programu v tomto rozhodnutí výslovně schváleny nebyly, není možné dovozovat, že by ministerstvo akreditaci původního studijního programu jakkoliv změnilo. Z popsaných důvodů proto soud neprováděl důkaz promítnutím internetových stránek http://www.msmt.cz/file/25412, neboť takový důkaz byl v prováděné věci zjevně nadbytečný. (...)

[45] Z důkazů provedených před krajským soudem je zřejmé, že byť univerzita vyslovila kategorický závěr o příslušnosti studentů studijního programu "" pouze k akademické obci Západočeské univerzity, zacházela se studenty daného studijního programu v některých ohledech tak, jako by nikdy studenty FPR být nepřestali. Například potvrzení o studiu ve studijním programu "" vystavila žalobci ve dnech 12. 9. 2012 a 29. 10. 2012 FPR (srov. č. l. 19 soudního spisu). Stejný závěr o příslušnosti žalobce k akademické obci právnické fakulty vyplývá i z výkazu žalobce o studiu (srov. výpis z evidenční karty žalobce ke dni 4. 12. 2012 založený na č. l. 20 soudního spisu, z něhož vyplývá, že žalobce je studentem PRF a že byl zapsán do pátého ročníku studia dne 1. 9. 2012). Oba zmíněné dokumenty v souladu s § 57 odst. 1 zákona o vysokých školách představují doklady o studiu v určitém studijním programu, a prokazují tak příslušnost studentů k akademické obci fakulty, na níž je studijní program uskutečňován. Stejně tak na zasedání AS FPR dne 29. 10. 2012 (na němž bylo žalobci upřeno právo vykonávat člena akademického senátu) byla diskutována otázka prospěchových stipendií pro studenty FPR. K dotazu žalobce, zda budou stipendia vyplácena jen studentům bakalářského studijního programu nebo i studentům magisterského studijního programu (Právo a právní věda), proděkanka Jánošíková uvedla, že stipendia budou přiznávána studentům bakalářského i magisterského programu. Na to se žalobce dotázal, jak je to možné, pokud by studenti magisterského studijního programu již neměli být studenty FPR. Předseda AS FPR žalobci sdělil, že hovoří mimo téma. Následně ovšem děkan FPR dodal, že "" (srov. zápis z jednání AS FPR ze dne 29. 10. 2012 založená na č. l. 4-9 soudního spisu). Právnická fakulta se tak rozhodla udělovat prospěchová stipendia i studentům magisterského studijního programu "", byť v jiných souvislostech sveřepě trvala na tom, že citovaný studijní program je uskutečňován přímo Západočeskou univerzitou a že studenti tohoto programu nejsou členy akademické obce FPR. Tento dvojaký přístup ke studentům a neujasněnost vzniklého stavu tak hrubě narušily vzájemnou harmonii v kýženém společenství studentů a akademických pracovníků v rámci studia magisterského studijního programu Právo a právní věda (srov. bod [21] shora).

[46] Nejvyšší správní soud shora vyložil, že rozhodnutí MŠMT o prodloužení platnosti akreditace studijního programu "" žádným způsobem nezměnilo dosavadní způsob uskutečňování studijního programu. Studenti citovaného studijního programu tak ani v důsledku rozhodnutí o prodloužení akreditace nepřestali být členy akademické obce FPR. (...)