Vydání 12/2015

(...)

Žalobkyně v podané žalobě předně poukazovala na procesní vady před správním orgánem, konkrétně na překvapivou argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a na zcela formální řízení před orgánem I. stupně. Žalobkyně z toho dovozovala porušení dvojinstančnosti řízení.

V této argumentaci zdejší soud žalobkyni za pravdu nedává. Předně zdejší soud nemůže přehlédnout skutečnost, že prorektor v procesním postavení orgánu I. stupně rozhodoval o tom, zda žalobkyně má nárok na sociální stipendium, na základě žádosti o přiznání tohoto stipendia. V rámci své argumentace vycházel ze zákona o vysokých školách a dovozoval, že uchazeč o toto stipendium musí předložit potvrzení příslušného orgánu státní sociální podpory o tom, že má nárok na přídavek na dítě ve smyslu zákona o státní sociální podpoře, a vzhledem k tomu, že žalobkyně toto potvrzení nepředložila, její žádost byla zamítnuta. Na straně třetí rozhodnutí I. stupně je přitom argumentováno v tom směru, že skutečnost, že Česká republika nabízí svým občanům jiný rejstřík sociálních dávek, v jiných výších a za jiných podmínek než Slovenská republika, nemůže být důvodem pro přisvědčení argumentu o nerovném zacházení a diskriminaci. Základ argumentace ohledně nediskriminace je tedy v rozhodnutí I. stupně zřetelně obsažen a jestliže je v napadeném rozhodnutí argumentováno v tom směru, že rozsudek Soudního dvora ve věci nelze vztáhnout na právě posuzovanou věc, neboť žalobkyně není dostatečně integrovaná do společnosti v České republice (a je uváděn rozdíl mezi situací žalobkyně a skutkovým stavem ve věci ), pak jde o reakci na předešlou argumentaci žalobkyně; z pohledu instančního je tím "" vypořádávána argumentace žalobkyně proti rozhodnutí "" obsažená v její žádosti o přezkoumání rozhodnutí I. stupně (prorektora). Nejde tak o argument nikterak překvapivý, který by byl výsledkem jakkoli procesně nekorektního postupu, tj. který by byl v rozporu s jakýmkoli konkrétním procesním pravidlem či s obecnější zásadou.

Tento žalobní argument tedy důvodným není.

Žalobkyně ovšem především napadá samotné právní posouzení věci. Podstatou žalobní argumentace je právní názor, podle něhož vazba mezi poskytnutím sociálního stipendia na straně jedné a pobíráním přídavku na dítě na straně druhé je diskriminační, oproti právnímu názoru žalované, podle něhož tato vazba vyjadřuje objektivní kritéria umožňující zkoumat míru integrace žadatele do společnosti členského státu.

Podle § 91 odst. 1 zákona o vysokých školách "[s]". Podle § 91 odst. 2 zákona o vysokých školách "[s]".

Podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách "[s]"

Zvláštním právním předpisem je tu poznámkou pod čarou k § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách míněn zákon o státní sociální podpoře, který v § 17 obsahuje pravidlo, podle kterého "[n]". Nezaopatřeným dítětem je podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře "". Soustavnou přípravou na budoucí povolání se pak rozumí i studium dítěte na vysoké škole (§ 14 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře).

Podle § 7 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře se za rodinu pro účely použití zákona o státní sociální podpoře považuje "", přičemž žádná z oprávněných či společně posuzovaných osob nemůže být posuzována ve více rodinách. Společně posuzovanými osobami jsou podle § 7 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře "".

Podle § 91 odst. 4 zákona o vysokých školách "[s]". Podle § 91 odst. 5 zákona o vysokých školách "[s]".

Žalobkyně žádala o přiznání stipendia v případě tíživé sociální situace studenta [§ 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách] a mimo jiné dovozovala, že jí má být přiznáno proto, že splňuje podmínky podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách. Stipendium podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách se přiznává za splnění podmínek, které jsou v tomto ustanovení uvedeny; první z podmínek je vznik nároku na přídavek na dítě podle zákona o státní sociální podpoře (subpodmínka nezaopatřeného dítěte a subpodmínka rozhodného příjmu v rodině nepřevyšujícího součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,4, to vše podle § 17 zákona o státní sociální podpoře, a subpodmínka obecných předpokladů pro vznik nároku na dávky státní sociální podpory podle § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře), druhou z podmínek je rozhodný příjem v rodině zjišťovaný pro účely přídavku na dítě nepřevyšující součin částky životního minima rodiny a koeficientu 1,5.

Žalovaná dovodila nesplnění první z obou podmínek, konkrétně nesplnění subpodmínky obecných předpokladů pro vznik nároku na dávky státní sociální podpory podle § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře; tento nárok totiž podle žalované náleží "[...], ".

Podstatou sporu ohledně právního posouzení splnění podmínek pro vznik nároku na sociální stipendium podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách je tedy spor o to, zda dovození nesplnění naposledy uvedené subpodmínky obecných předpokladů pro vznik nároku na dávky státní sociální podpory podle § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře je (jak tvrdí žalobkyně), či není (jak tvrdí žalovaná) závěrem diskriminačním, a tedy žalobkyni z tohoto důvodu zkracujícím na jejích právech.

Z konstrukce § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách a § 17 a § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře zdejší soud dovozuje, že pro vznik nároku na toto konkrétní stipendium je zapotřebí naplnit znaky "" ("", "") žadatele ke státu, na jehož území studuje (a kde o sociální stipendium žádá). Je tím vyjádřen požadavek na dosažení určité (dostatečné) míry integrace (tu nikoli občana České republiky, nýbrž občana členského státu Evropské unie) do společnosti členského státu, na jehož území studuje. dosažení dostatečné míry integrace nastává splněním podmínky trvalého pobytu žadatele (a dalších osob společně s ním posuzovaných) na území České republiky a faktického bydliště.

Vznik dosažení dostatečné míry integrace tedy není odvislý od toho, zda žadatel je občanem České republiky či občanem jiného členského státu Evropské unie. Pokud by takto žalovaná pojímala konstrukci § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách a § 17 a § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, musel by dát zdejší soud za pravdu žalobkyni.

Nesplnění podmínek pro vznik nároku na sociální stipendium podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách však žalovaná neopírá o skutečnost, že žalobkyně není občankou České republiky; tento fakt žalovaná akcentuje - na straně 2 napadeného rozhodnutí - jen jako nesplnění jedné z podmínek alternativně přicházejících v úvahu, souběžně s tím totiž dovozuje kumulativní nesplnění podmínek podle § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře z toho, že žalobkyně nemá v České republice trvalý pobyt.

Vznik dosažení dostatečné míry integrace pro splnění nároku na stipendium podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách je vázáno na podmínku faktického bydliště a trvalého pobytu na území České republiky.

Staví-li žalobkyně svoji argumentaci na dovození shodných skutkových znaků jako ve věci , nedává jí zdejší soud za pravdu.

Ve věci byl pan Bidar francouzským státním příslušníkem, který vstoupil na území Spojeného království (kde bydlel u své babičky a poté, co ukončil střední školu na náklady nikoli hostitelského státu, začal studovat vysokou školu) a žádal o poskytnutí finanční podpory na pokrytí jeho životních nákladů. Pan Bidar nebyl usazen ve Spojeném království. Potud je skutkový příběh ve věci a ve věci nyní posuzované v podstatných ohledech shodný.

Z rozsudku Soudního dvora ve věci je však zdejšímu soudu patrno, že podle tehdejších britských právních předpisů nemohl žádný státní příslušník jiného členského státu obdržet jako student usazené osoby, tj. nemohl být v takovém případě nikdy dovozen "" žadatele ke státu, na jehož území studuje (a kde o finanční podporu žádá), pokud neměl bydliště na jeho území v období tří let předcházejících prvnímu dni akademického roku, v němž o podporu žádal. Soudní dvůr přitom judikoval za situace, kdy pan Bidar nebyl ve Francii v té době fakticky usazen, neměl možnost se tam vrátit, neboť jeho babička, usazená ve Spojeném království, byla jeho opatrovnicí. To bylo skutkovým základem závěru Soudního dvora, podle něhož postup Spojeného království vůči příslušníkovi jiného členského státu, jenž ke svému domovskému státu ovšem "" již neměl, byl diskriminačním (bod 52 rozsudku ve věci ).

Jasně se přitom za shora zdůrazněného skutkového stavu tamní věci v navazujícím bodu 53 rozsudku ve věci uvádí, že jak podmínka, která vyžaduje od žadatele o finanční podporu, aby byl usazen ve Spojeném království, tak podmínka, která mu ukládá, aby měl bydliště na britském území v době předcházející studiu, může být snadněji splněna státními příslušníky Spojeného království, a tato kumulace je základem dovozené diskriminace. Podle Soudního dvora podmínka, podle které studenti mají nárok na podporu pokrývající jejich životní náklady pouze pokud jsou zároveň usazeni v hostitelském členském státě, by jistěže podobně jako podmínka, která vyžaduje bydliště po dobu tří let, mohla odpovídat legitimnímu cíli, který má zaručit, že žadatel o podporu prokáže určitý stupeň integrace do společnosti tohoto státu, nicméně je nesporné, že právní úprava dotčená v původním řízení vylučuje jakoukoli možnost státního příslušníka jiného členského státu získat jako student usazené osoby. Tato právní úprava znemožňuje tedy takovému státnímu příslušníkovi bez ohledu na jeho stupeň skutečné integrace do společnosti hostitelského členského státu (za situace, kdy není integrován ani ve svém domovském státě) uvedenou podmínku splnit, a v důsledku toho využívat právo na podporu pokrývající jeho životní náklady. Takovéto zacházení přitom nelze považovat za odůvodněné legitimním cílem, který má tatáž právní úprava zaručit (bod 61 rozsudku ve věci ).

Podstatný rozdíl mezi věcí a věcí nyní posuzovanou tedy podle zdejšího soudu spočívá v tom, že pan Bidar nemohl na finanční podporu (tam studentskou půjčku za účelem podpory pro úhradu životních nákladů) dosáhnout z toho důvodu, že neměl v předcházejících třech letech na území Spojeného království bydliště (přestože tam fakticky pobýval už během své docházky na střední školu, což mu vztah k hostitelskému státu vytvořilo), ať už by měl v době, kdy o podporu žádal, bydliště kdekoli, zatímco ve věci právě posuzované bylo nedosažení dostatečné míry integrace pro splnění nároku na stipendium podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách odvozeno od neusazení žalobkyně v České republice formálním pobytem a skutečným bydlištěm v době, kdy o stipendium žádala (to je doba, ve vztahu k níž se posuzoval vznik nároku podle zákona o státní sociální podpoře). Rozdíl lze shledávat i v míře integrace tamního žalobce a zdejší žalobkyně ve svém domovském státě. Pokud Soudní dvůr v bodu 63 rozsudku ve věci uzavřel, že v testu diskriminace neobstojí taková vnitrostátní právní úprava, která poskytuje studentům nárok na podporu pokrývající jejich životní náklady, pouze pokud jsou usazeni v hostitelském členském státě, a přitom vylučuje, aby státní příslušník jiného členského státu obdržel jako student usazené osoby, i když tento státní příslušník v hostitelském členském státě legálně pobývá a absolvoval tam podstatnou část svého středoškolského studia, a v důsledku toho si vytvořil skutečný vztah ke společnosti tohoto státu, pak zdejší soud je toho názoru, že výklad § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách podávaný žalovanou nestanoví podmínku bydliště "", ani žalobkyni absolutně nevylučuje získání statutu usazené osoby bez splnění této podmínky.

To jsou také rozdíly, o které zdejší soud opírá závěr, že ve vztahu k žalobkyni se o nepřípustnou diskriminaci nejedná. Právě z rozsudku ve věci (bod 61 a násl.) podle zdejšího soudu vyplývá, že pro vznik nároku na jakoukoli finanční podporu v situaci žalobkyně (zde stipendium při studiu na vysoké škole) je nezbytné zohledňovat míru integrace žadatele v hostitelské zemi při zohlednění integrace v domovském státě. Ta je podle zdejšího soudu nediskriminačně vyjádřena právě bydlištěm a trvalým pobytem, přitom splnění těchto podmínek není vyžadováno zpětně (§ 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře).

Ostatně v rozsudku ze dne 18. 11. 2008, , C-158/07, Sb. rozh., s. I-08507, Soudní dvůr pokládal za přiměřený pro vznik dosažení dostatečné míry integrace požadavek nepřetržitého pětiletého pobytu v hostitelské zemi. Podle Soudního dvora podmínka nepřetržitého pobytu po dobu pěti let nemůže být považována za nepřiměřenou zejména vzhledem k uplatňovaným požadavkům ohledně stupně integrace cizích státních příslušníků v hostitelském členském státě (bod 54 uvedeného rozsudku). Za podstatnou podmínku přiměřenosti požadavku pobytu Soudní dvůr přitom pokládal to, že tento požadavek musí být vnitrostátními orgány uplatňován na základě jasných a předem známých kritérií, a tím, že dotčeným osobám umožňuje jednoznačně zjistit jejich práva a povinnosti, může požadavek pobytu stanovený posuzovanou právní úpravou, a to již svou samotnou existencí, zaručit vysokou míru právní jistoty a transparentnosti v rámci udělování stipendií na životní náklady pro studenty (body 56 a 57 uvedeného rozsudku s odkazem na dříve rozhodnutou věc - rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 3. 2004, , C-138/02, Sb. rozh., s. I-02703). Za těchto okolností pak Soudní dvůr v bodu 58 rozsudku uzavřel, že takový požadavek pobytu po dobu pěti let, který je stanoven vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení, nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle zajistit určitý stupeň integrace v hostitelském členském státě, pokud jde o studenty pocházející z jiných členských států.

Aplikovatelná výkladová pravidla ve vztahu k právě posuzované věci vyplývají pro zdejší soud ze shora uvedených rozsudků ve věcech a zřetelně. Byla-li by snad namítána nejasnost závěrů v obou věcech v jejich vzájemném kontextu či dokonce vzájemná obou právních závěrů, zdejší soud nic takového nedovozuje. Závěry ve věci jsou závěry obecněji aplikovatelnými, tj. použitelnými bez přistoupení zvláštních okolností, jaké byly akcentovány ve věci (tj. faktické usazení v minulosti docházkou na střední školu a nedostatek faktické integrace v domovském státě). Závěry ve věci nadto nemohou překonávat obecně aplikovatelná pravidla dovozená ve věci , neboť věc byla Soudním dvorem rozhodována později.

Závěr žalované, že dosažení dostatečné míry integrace nenastala pro nesplnění podmínky trvalého pobytu žalobkyně podle § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, není podle zdejšího soudu v rozporu ani s článkem 24 směrnice 2004/38/ES.

Oporou pro tento závěr může být zdejšímu soudu už samotné vyjádření Soudního dvora v bodu 55 rozsudku ve věci .

Podle čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38/ES "[s] [o fungování EU] [Smlouvy o fungování EU] "

Podle čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38/ES "[této směrnice]".

nedosažení dostatečné míry integrace pro nesplnění podmínky trvalého pobytu žalobkyně podle § 3 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře tedy odpovídá pravidlu podle čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, podle něhož členský stát Evropské unie v postavení "" (zde tedy ve vztahu k žalobkyni Česká republika) není povinen přiznat vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, před nabytím práva trvalého pobytu.

Zdejší soud je přesvědčen, že právní úprava vyplývající z čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38/ES vyjadřuje legitimní cíl v rámci studia finančně podporovat osoby, jejichž usazení, a tedy "" k členskému státu, na jehož území studuje a který o finanční podporu žádá, je vázáno na trvalý pobyt v tomto členském státě.

Pak se tedy nemohou uplatnit ani obecné závěry Soudního dvora ohledně skryté formy diskriminace obsažené v rozsudku ze dne 15. 6. 2000, , C-302/98, Sb. rozh., s. I-04585, a ze dne 14. 2. 1995, , C-279/93, Sb. rozh., s. I-00225, týkající se rozlišování osob členských států Evropské unie podle vlastností majících vazbu na původ po Evropě migrující osoby.

Nadto jde podle zdejšího soudu o právní úpravu dostatečně zřetelnou, tj. umožňující předem identifikovat práva a povinnosti z pohledu žadatelů o tento druh stipendia.

Zdejší soud tedy odlišně od žalobkyně dospívá k závěru, že ze zásady zákazu diskriminace nevybočuje, a tedy ani samotnou Smlouvu o fungování EU neporušuje, ani to, že Česká republika jako členský stát Evropské unie v postavení "" váže vznik nároku na sociální stipendium při studiu na dosažení dostatečné míry integrace žalobkyně coby žadatelky, ani to, že nesplněním podmínky trvalého pobytu nastává nedosažení dostatečné míry integrace.

Výklad § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, na němž vystavěla žalovaná napadené rozhodnutí, podle zdejšího soudu nikterak neomezuje účinnost unijního práva ani dosažení cílů dnes sledovaných Smlouvou o fungování EU. Je-li žalobkyní dovozováno porušení článku 18 Smlouvy o fungování EU, pak toto ustanovení zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, a ta ve vztahu k žalobkyni dovoditelná není.

Namítá-li žalobkyně, že samotná poznámka pod čarou v § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, odkazující na zákon o státní sociální podpoře, nemá normativní charakter, jde sice o námitku prokazující její odborný právní rozhled, na posouzení věci zdejším soudem ani tato skutečnost nic nemění. Zdejší soud nehodlá vést disputaci jakkoli zpochybňující, že posláním poznámek pod čarou či vysvětlivek je pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení, že taková pravidla musí právní předpis buď uvést přímo, nebo odkázat na jiný zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou (např. mezinárodní smlouva apod.) a že obecné ustanovení v zákoně a jeho vymezení až ve vysvětlivce pod čarou neodpovídá uznávaným principům právního státu v demokratických systémech (to plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS). Z dikce § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, podle níž stipendium podle § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách se přiznává též studentům, kteří (mj.) mají nárok na přídavek na dítě podle zvláštního právního předpisu, však zdejší soud dovozuje, že poznámka pod čarou odkazující na § 17 zákona o státní sociální podpoře má přesně takový charakter, o němž se zmiňuje i Ústavní soud, neboť (toliko) napomáhá přehlednosti a orientaci v právním řádu; pravidlo, podle něhož se stipendium podle § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách přiznává též studentům, kteří (mj.) mají nárok na přídavek na dítě podle zvláštního právního předpisu, neplyne z právního předpisu, na který je pod čarou odkazováno, nýbrž ze samotného § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách.

Pokud žalobkyně dále namítá, že postup (výklad § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách) žalované může odpírat její právo na vzdělání, pak zdejší soud nic takového v tomto směru nedovozuje. Právo na vzdělání žalobkyně využívá už tím, že na vysoké škole v České republice studuje. Fakt, že nezískala jedno ze stipendií, její právo na vzdělání nikterak neatakuje. Nebyl-li přitom shora dovozen diskriminační charakter podmínky podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, pak nelze dovozovat ani zprostředkovaný (nepřímý) atak jejího práva na vzdělání prostřednictvím diskriminačně nastavených podmínek pro podporu osob, které se studiem na vysoké škole vzdělávají.

Potud je žaloba nedůvodná.

Právě uvedené (v části IV.2 odůvodnění tohoto rozsudku) je však zapotřebí vnímat v kontextu s níže uvedeným (v části IV.3 odůvodnění tohoto rozsudku).

Namítala-li žalobkyně v části své žalobní argumentace, že zákon o vysokých školách umožňuje přiznat sociální stipendium i studentům, kteří nesplňují podmínky stanovené § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, a sice podle § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách, v tom dává zdejší soud žalobkyni za pravdu.

Podle § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách lze přiznat stipendium i "". Dle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách se stipendium podle odstavce 2 písm. d) zákona o vysokých školách přiznává též studentům, kteří splňují tam uvedené podmínky. Podle § 91 odst. 5 zákona o vysokých školách "[s]".

Tady zdejší soud odkazuje na čl. 5 písm. e) Stipendijního řádu Masarykovy univerzity (dále jen "stipendijní řád"), podle kterého lze mimo stipendijní program příslušné fakulty přiznat i tzv. . Podle článku 10 stipendijního řádu mimořádné stipendium může v souladu s § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách přiznat studentovi rektor, děkan, ředitel vysokoškolského ústavu nebo vedoucí pracoviště žalované, a to i bez žádosti.

Žalobkyně adresovala žalované "", ve které mj. uvádí: "[D]".

Z obou postupně vydaných rozhodnutí žalované plyne, že žádost byla zamítnuta z toho důvodu, že žalobkyně nesplňuje podmínky podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách. Žalovaná svůj závěr vystavěla na konstrukci, podle které žalobkyně ve svých žádostech (a to jak v žádosti o přiznání stipendia v případě tíživé životní situace, tak v žádosti o přezkoumání rozhodnutí I. stupně) opětovně zdůrazňovala, že se domáhá přiznání stipendia dle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, a za tohoto stavu žalovaná nemůže posuzovat takovou žádost dle vlastního uvážení, nýbrž musí takovou žádost posoudit dle zákonem stanovených podmínek.

Zdejší soud sice připouští, že těžiště argumentace předestřené žalobkyní v podaných žádostech míří k naplnění podmínek uvedených v § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, touto argumentací se však žádost nevyčerpává zcela. Žalobkyně totiž uvádí, že ji lze zařadit do okruhu osob, kterým za předpokladu, že splní podmínky podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, vzniká automaticky nárok na přiznání stipendia dle § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách, zároveň však žalobkyně obsahem svého podání fakticky zdůrazňuje, že musí existovat i "" k přiznání stipendia v případě tíživé sociální situace, než vázaná na podmínku vzniku nároku na pobírání přídavku na dítě dle zákona o státní sociální podpoře. Na straně 3 žádosti o přezkoumání rozhodnutí I. stupně žalobkyně uvedla, že lze přiznat toto stipendium i mimo rámec § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách - tedy na základě samotné aplikace § 91 odst. 2 písm. d) téhož zákona. S takovým výkladem vzájemného vztahu § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách a § 91 odst. 3 citovaného zákona se zdejší soud ztotožňuje.

Pokud zákon o vysokých školách umožňuje přiznat sociální stipendium v případě tíživé sociální situace studenta [§ 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách] a pokud zároveň v § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách stanoví, za jakých podmínek se stipendium udělí vždy, neznamená to, že bez splnění podmínek podle § 91 odst. 3 citovaného zákona nemůže být toto stipendium přiznáno. Pokud se stipendium podle § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách přiznává též v případě splnění podmínek podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách (v tomto případě bez možnosti jakékoli diskrece žalované), pak přiznání stipendia za podmínek podle § 91 odst. 3 uvedeného zákona je přiznáním stipendia podle § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách, a tedy nutně při aplikaci zákona o vysokých školách existuje prostor pro přiznání tohoto stipendia i mimo naplnění předpokladů dle § 91 odst. 3 daného zákona, a to na základě podmínek stanovených jednotlivou školou - zde konkrétně ve stipendijním řádu.

Žádala-li žalobkyně o přiznání sociálního stipendia, musela žalovaná tuto žádost posoudit nejen ve vztahu ke splnění podmínek podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, nýbrž i podle § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách. Musela tedy posoudit, zda i v případě, kdy žalobkyně nesplňuje podmínky podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách, jí lze stipendium přiznat z jiných důvodů, tedy podle stipendijního řádu.

Pokud tedy žalobkyně zřetelně argumentovala v tom směru, že se nachází v situaci odůvodňující přiznání sociálního stipendia, musela žalovaná vyhodnotit, zda doložené podklady neodůvodňují získání stipendia "" dle stipendijního řádu, tedy podle § 91 odst. 2 písm. d) zákona o vysokých školách.

Jestliže tedy žalobkyně žádala o přiznání stipendia v případě tíživé sociální situace a žalovaná tuto žádost posoudila jen ve smyslu § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách a rezignovala na posouzení dalších možností pro přiznání tohoto stipendia [podle § 91 odst. 2 písm. d) citovaného zákona pro splnění podmínek podle stipendijního řádu], pak vzájemný vztah obou ustanovení vyložila nezákonným způsobem, jenž způsobil, že žádost žalobkyně nebyla vyčerpána zcela.

Tím žalovaná zatížila svoje rozhodování nezákonností, jež žalobkyni zkrátila na jejích veřejných subjektivních právech, neboť jí bylo upřeno právo na posouzení splnění podmínek pro získání sociálního stipendia v tíživé sociální situaci [konkrétně dle čl. 5 písm. e) stipendijního řádu].