Vydání 1/2020

[10] Novelizací provedenou zákonem č. 137/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo s účinností od 1. 9. 2016 do zákona o vysokých školách doplněno několik ustanovení umožňujících ve stanovené lhůtě vyslovit neplatnost vykonání státní zkoušky nebo její součásti nebo obhajoby disertační práce. Pro věc žalobkyně je ustanovení § 47c zákona o vysokých školách, které zní (zdůraznění přidal Nejvyšší správní soud):

„

[11] Již ze samotné citace rozhodného ustanovení zákona, zejména pak z definice skutkových podstat uvedené v § 47c odst. 2 zákona o vysokých školách je patrné, že vyslovení neplatnosti vykonání státní zkoušky, nebo její součásti, nebo obhajoby disertační práce připadá v úvahu jen u relativně malé množiny všech „nemravných“ jednání, jež si lze u studentů vysokých škol v souvislosti s plněním jejich studijních povinností představit a jež se v praxi podle obecných lidských zkušeností dějí. Zákonodárce ustanovení § 47c odst. 2 zákona o vysokých školách koncipoval s představou – nutno poznamenat, že realistickou a reflektující skutečný život –, že při studiu se zkrátka nepoctivosti spojené s plněním studijních povinností (opisování, napovídání, využívání taháků a jiných podobných nepřípustných triků) v jisté míře dějí, třebaže to je nežádoucí. Pokud nepřekročí jistou míru, nemají být důvodem následného zneplatnění vykonání státní zkoušky, nebo její součásti, nebo obhajoby disertační práce. Zákonodárce zde vychází z myšlenky, že zpětný zásah do výsledků studia má nastat jen tehdy (ponecháme-li stranou jednání úmyslně trestné), šlo-li o úmyslné jednání proti dobrým mravům systematické povahy ( nebo ) nebo o jednání, které by znamenalo, že příslušné úrovně vysokoškolského vzdělání by dosáhl po formální stránce i někdo, kdo ve skutečnosti obsah tohoto vzdělání a kvalifikaci s tím spojenou do sebe v podstatné míře nevstřebal – slovy zákona byla u dotyčného „“. Zákonodárce v daném případě nastavil zcela srozumitelně hranici mezi situacemi, kdy má mít přednost ochrana již nabytých práv (byť nabytých nikoli v dobré víře), a situacemi, kdy je nutno kvůli ochraně veřejného pořádku nebo věrohodnosti státem regulované odborné kvalifikace práva nabytá ve zlé víře zpětně anulovat.

[12] Žalobkyni je předestíráno, že na společně konané trestněprávní a správněprávní součásti státní zkoušky použila nápovědu spočívající v tom, že při přípravě odpovědí na položené otázky (na tzv. potítku) a v průběhu odpovídání na otázky zkušební komisi měla skrytě komunikovat se svým tehdejším přítelem P. K. Podstata komunikace měla spočívat v tom, že P. K. byl zpraven o položených otázkách, sdělil jí podstatný obsah odpovědí na ně a napovídal i jednotlivosti při samotném odpovídání na otázky zkušební komisi. Pokud se vskutku stalo to, co je žalobkyni předestíráno, pomoc, kterou by při skládání výše uvedené součásti státní zkoušky nápovědou získala, by byla významná. Žalobkyně by nicméně ani tak danou součást státní zkoušky nesložila, aniž by měla podstatné povědomí o právních pojmech a institutech, které byly předmětem zkoušky. Jinak řečeno, ani s nápovědou, pokud k ní došlo tak, jak je žalobkyni předestíráno, by státní zkoušku nemohla složit, pokud by neměla určitou orientaci v materii, z níž byla zkoušena. V tomto ohledu se žalobkyni předestírané jednání liší například od situace, kdy by čistě cizí myšlenky (například právnický text sepsaný jinou osobou) vydávala za své, aniž by k tomu přistoupila jí samou „přidaná hodnota“ intelektuálního výkonu, byť z pohledu splnění podmínek zkoušky nedostačujícího.

[13] Jen pokud by to, co je žalobkyni předestíráno, mohlo vůbec být jednáním naplňujícím některou ze skutkových podstat § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách, bylo by důvodu zkoumat ve skutkové rovině, zda se žalobkyně takového jednání vůbec dopustila, jakým konkrétním způsobem a v jakém konkrétním rozsahu.

[14] Skutkové podstaty, kterých se lze podle § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách dopustit, jsou tři. Všem je jako vstupní nezbytná podmínka společné, že musí jít o „“; jedním z příkladů takového jednání, zákonodárcem výslovně zmíněným zřejmě proto, že se v praxi může objevovat vcelku často, je „“. Z příkladu výslovně zmíněného zákonodárcem lze usuzovat, jaká má být typová závažnost úmyslného jednání proti dobrým mravům i v jiných případech, jež nejsou jako příklady výslovně zmíněny. Musí jít o úmyslné neoprávněné užití díla jiné osoby porušující právní předpisy upravující ochranu duševního vlastnictví „hrubě“, tedy velmi závažně, nikoli jen běžně či průměrně. Typově se musí jednat o takové užití díla jiné osoby, které je neoprávněně využívá ve významném rozsahu a ze zavrženíhodných důvodů (typicky kvůli získání neoprávněné výhody v podobě splnění studijní povinnosti bez patřičného vynaložení vlastního úsilí a prokázání dostatku vlastních znalostí, schopností či dovedností). Tento účel je vyjádřen – obecně, nejen ve vztahu k využití cizího díla – další podmínkou definující zákonem stanovený nutný následek, a sice že osoba, jež se uvedeného jednání dopustila, „[…].“

[15] Pro jednání spočívající v něčem jiném než v „úmyslném neoprávněném užití díla jiné osoby hrubě porušujícím právní předpisy upravující ochranu duševního vlastnictví“ tedy musí platit, že půjde o úmyslné jednání jsoucí ve významném rozporu s dobrými mravy, které vedlo k následku spočívajícímu v tom, že osoba, jež se jej dopustila, vytvořila situaci, kdy se navenek (zejména z pohledu zkoušejících) jevilo, že splnila příslušné kvalifikační předpoklady pro státní zkoušku, či její součást, avšak ve skutečnosti je nesplnila, neboť dojmu splnění docílila jednáním zpravidla podvodného charakteru.

[16] Nutnou podmínkou naplnění znaků některé ze skutkových podstat § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách však je ještě to, že výše uvedené jednání muselo mít i určité specifické znaky nebo specifické následky. Zákon rozlišuje tři možné alternativy: V první řadě může být úmyslné jednání jsoucí ve významném rozporu s dobrými mravy jednání soustavné. Nebo může být toto jednání opakované. Posledním případem je, že takovým jednáním byla „.“

[17] Nejjednodušší alternativou z hlediska výkladu je opakované jednání. Jde o jednání, jehož jednotlivé případy (jednotlivá od sebe oddělitelná, relativně samostatná jednání) se odehrají aspoň dvakrát v rámci daného studijního programu. Nemusí jít o situaci, kdy jde o dva akty spojené navzájem jednotným záměrem; postačí, když každý akt, posuzován sám sobě, splní výše popsané zákonné znaky, tedy že půjde o úmyslné jednání jsoucí ve významném rozporu s dobrými mravy, jehož následkem bude nesplnění, nebo jen zdánlivé splnění podmínek nebo předpokladů stanovených právem pro konání a úspěšné vykonání státní zkoušky, nebo její součásti, nebo obhajoby disertační práce. to tedy znamená, že pouhé jedno jediné takovéto jednání k naplnění zákonné podmínky opakovanosti nestačí.

[18] Jednání soustavné je oproti jednání opakovanému nutno považovat za jakousi vyšší, cílenější a organizovanější formu opakování. Znakem soustavnosti je zde v první řadě jednotící záměr a opakování dílčích aktů tolikrát, kolikrát je třeba k dosažení tohoto záměru. Soustavnost je v obecně jazykovém smyslu protikladem jednorázovosti či ojedinělosti. Typickou formou soustavného jednání by například bylo, pokud by žalobkyně nápovědy na dálku za použití technické pomůcky používala při skládání jednotlivých součástí státní zkoušky systematicky, jako jakousi „metodu“, jež jí má pomoci tyto zkoušky jako celek složit. Soustavné jednání může trvat delší dobu (např. jednotlivé součásti státní zkoušky mohou být podvodně skládány po dobu řady měsíců), stejně tak však může jít o jednání časově krátkodobého charakteru (například pokud by jednotlivé součásti státní zkoušky po sobě následovaly v řádu dní). Se stěžovatelem je třeba v obecné rovině souhlasit v tom, že nejde primárně o délku trvání takového jednání, ale o to, že jeho věcný rozsah musí být dostatečně významný ve vztahu k celku plnění všech studijních povinností, na něž dopadá ustanovení § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách a jež se vztahují k danému konkrétnímu studijnímu programu.

[19] Konečně alternativa spočívající v charakterizaci nikoli specifického způsobu jednání, ale specifického následku, a sice v „“, nevyžaduje ani opakování, ani soustavnost, avšak míří na situace, kdy by byť i jen jednorázovým jednáním došlo k domnělému splnění studijních povinností osobou, u níž by bylo patrné, že si v podstatné míře neosvojila znalosti a dovednosti absolventa daného studijního programu. Zjednodušeně řečeno se typicky bude jednat o případy, kdy vyjde najevo, že jednající, ač podvodným jednáním vytvořil zdání řádného splnění studijní povinnosti, nedisponuje ani základními (minimálními) znalostmi a dovednostmi potřebnými pro úspěšné absolvování studijního programu.

[20] Žalobkyni je předestíráno, že se měla dopustit jednání soustavného, přičemž soustavnost měla spočívat v tom, že nápovědu na dálku měla využívat po celou dobu trvání ústního zkoušení z jedné součásti státní zkoušky (trestněprávní a správněprávní). Takovýto výklad pojmu soustavnosti však odporuje výše popsaným výkladovým východiskům, neboť je v rozporu s úmyslem historického zákonodárce srozumitelně vyjádřeným v textu § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách. Soustavné jednání má mít dostatečně významný věcný rozsah, jak bylo výše uvedeno; v případě žalobkyně však jej ještě nedosáhlo, byť se mu nepochybně přiblížilo. Trestněprávní a správněprávní součást státní zkoušky je její podstatnou částí. Nicméně jde stále jen o jednu část státní zkoušky zahrnující i další srovnatelně významné součásti, přičemž žalobkyni není předestíráno, že by nápovědy využila i jindy než ve výše uvedeném jediném případě. Jde tedy o úmyslné jednání jsoucí ve významném rozporu s dobrými mravy, avšak postrádá znak soustavnosti.

[21] Stěžovatelův právní názor je založen na přesvědčení, že znak soustavnosti je dán již jen tím, že v rámci příslušného procesu plnění určité studijní povinnosti postupovala žalobkyně cíleně (měla nápovědy na dálku využívat zásadně po celou dobu jedné zkoušky, za niž je třeba považovat proceduru spočívající v zadání otázek z příslušné součásti státní zkoušky, přípravu odpovědí a následnou rozpravu o otázkách se zkušební komisí). Takový výklad je z čistě jazykového hlediska možný, pomíjí však, že definice skutkových podstat podle § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách obsahuje řadu dílčích prvků, které je třeba vykládat v jejich vzájemných vztazích. Výklad zaujatý stěžovatelem by znak soustavnosti fakticky ztotožňoval s předepsanou formou jednání, a sice s úmyslem. To není možné, jelikož pak by znak soustavnosti byl v zákonném textu uveden nadbytečně, což obecně vzato racionální zákonodárce nečiní. O tom, že naopak znak soustavnosti měl být dalším rozlišovacím znakem jedné ze tří vedle sebe stojících skutkových podstat a že nešlo o omyl, svědčí i znění příslušné části důvodové zprávy k návrhu zákona, jehož schválením byl nový § 47c odst. 2 písm. b) do zákona o vysokých školách (ve znění zpracovaném vládou jako navrhovatelem zákona) vtělen (zvýraznění přidal nyní Nejvyšší správní soud): „“ Z citace je patrné, že se znakem soustavnosti navrhovatel pracuje jako se samostatným znakem stojícím vedle úmyslné povahy jednání [viz důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, sněmovní tisk 464/0, zvláštní část, k novelizačnímu bodu č. 156, druhý odstavec, dostupné dálkově na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky].

[22] Je nepochybné, že pokud by žalobkyně vskutku jednala tak, jak jí je předestíráno, šlo by o jednání v přímém úmyslu. Žalobkyně by musela vědět, že využívá určité technické zařízení a komunikuje na dálku s osobou, jež jí napovídá, pokud by poslouchala přes technické zařízení slova této osoby, umožnila jí seznámit se se zadáním zkušebních otázek a na pokyn této radící osoby jí sama signalizovala zpět odpovědi na určité doplňující dotazy pomáhající lépe cílit nápovědu. V tomto smyslu by šlo o jednání cílené, systematické, promyšlené, vedené chladným rozumem orientovaným na nemravný výsledek. To však z takového jednání ještě nečiní jednání soustavné. K naplnění tohoto znaku by bylo třeba, aby k cílenosti jednání přibyla opakovanost směřující k dosažení širšího, tedy nikoli jen jednorázovým jednáním dosažitelného záměru. Nic takového však stěžovatel netvrdí; podle něho se podvodné jednání týkalo jen jediné ústní zkoušky týkající se jedné součásti státní zkoušky.

[23] I kdyby se tedy žalobkyně takového jednání vskutku dopustila, nemohla být neplatnost vykonání příslušné součásti státní zkoušky pro toto jednání vyslovena. Krajský soud ke shodnému závěru dospěl zcela v souladu se zákonem. V souladu se zákonem krajský soud postupoval, i pokud blíže nezkoumal konkrétní skutkové okolnosti věci (viz argumentace krajského soudu v bodě 22 odůvodnění jeho rozsudku) zejména to, zda zvuková nahrávka zaslaná m. K. Univerzitě Palackého vskutku prokazuje, že žalobkyni byla poskytnuta nepřípustná nápověda na dálku. V řízení o kasační stížnosti proto rovněž nebylo potřeba, aby se těmito okolnostmi zabýval Nejvyšší správní soud. Ten se omezil toliko na posouzení jediné rozhodné právní otázky, a sice zda jednání žalobkyně, pokud by se vskutku odehrálo tak, jak jí to stěžovatel předestíral, mohlo vůbec naplnit znak soustavnosti ve smyslu § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách.

(…)