Vydání 7/2017

Děkanka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen „PF UP“) rozhodla dne 13. 6. 2014 podle § 50 odst. 2 zákona vysokých školách, že v akademickém roce 2014/2015 nepřijímá žalobce z kapacitních důvodů k prezenčnímu studiu magisterského studijního programu M6805 Právo a právní věda, oboru Právo. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobce při přijímací zkoušce formou Národních srovnávacích zkoušek (dále jen „NSZ“) získal z maximálního počtu 2 000 bodů 1 183 bodů, čímž se umístil na 912. - 913. místě z celkového počtu 1 562 uchazečů, přičemž ke studiu bylo přijímáno 400 uchazečů.

Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání žalobce proti rozhodnutí děkanky zamítl. K odvolacím námitkám uvedl, že zákon o vysokých školách nezakazuje vysoké škole či fakultě, aby k vykonání přijímacích zkoušek pověřila třetí subjekt. Dle žalovaného je PF UP přesvědčena o odborné kvalitě testu sestaveného společností www.scio.cz, s. r. o. (dále jen „SCIO“) a považuje jej za vhodný prostředek k objektivnímu prověření a vyhodnocení studijních předpokladů budoucích studentů. Dále uvedl, že na rozdíl od přijímacího řízení konaného v jednom termínu na půdě PF mají uchazeči možnost vykonat NSZ v 6 termínech, přičemž jeden termín mohou absolvovat zdarma, neboť je hrazen z poplatku uchazeče za podání přihlášky. Dle žalovaného tedy zůstává zachován vztah mezi uchazečem a fakultou, neboť přihlášky jsou podávány na fakultě, jíž je dokládáno také potvrzení o absolvování střední školy a fakulta rovněž studenty přijímá. Možnost vykonat NSZ ve více termínech dle žalovaného přispívá k objektivitě přijímacího řízení, neboť je tak minimalizována případná jednorázová indispozice jednotlivých uchazečů daná zdravotním stavem, nervozitou apod. Platby za jednotlivé termíny NSZ se nadto nejeví natolik vysoké, aby představovaly diskriminaci sociálně slabších uchazečů, přičemž sociálně nejslabší uchazeči platí dle obchodních podmínek společnosti SCIO za NSZ částku výrazně sníženou. Dále žalovaný uvedl, že NSZ je zcela v kompetenci společnosti SCIO, tudíž se na její průběh nevztahují vnitřní předpisy univerzity. K výtce žalobce vůči způsobu zveřejnění informací o rámci zkoušky a počtu přijímaných uchazečů žalovaný uvedl, že veškeré informace o přijímacím řízení jsou dostupné na webových stránkách PF UP pod ikonou „“ a „“. O rámci zkoušky nebyli uchazeči mylně informováni, neboť test obecných předpokladů prověřuje studijní předpoklady, a jeho součástí tak mohou být matematické úlohy založené na schopnosti logického uvažování uchazeče, nikoli na složitém aritmetickém výpočtu.

Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě, doplněnou podáním ze dne 24. 11. 2014, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. V žalobě namítal, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, resp. vypořádání těchto námitek nemá oporu v zákoně. Konkrétně namítal, že:

1) žalovaný nesprávně argumentoval zásadou „“, avšak tato je v oblasti veřejného práva potlačena zásadou zákonnosti veřejné správy. Vysoká škola tedy může při přijímacím řízení postupovat dle zákona o vysokých školách a vlastních vnitřních předpisů, které jí však (v daném případě SCIO). Žalobce odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2008, čj. 1 As 12/2008-67, č. 1607/2008 Sb. NSS, v němž byla za nepřípustnou označena kontrola rychlosti vozidel soukromou společností, kterou si najala obec, navzdory tomu, že šlo o měření kalibrovanými přístroji a navazující správní řízení vedla sama obec. Žalobce byl tedy nucen, pokud se chtěl zúčastnit přijímacího řízení, vstoupit do smluvního vztahu se soukromým subjektem, který celé přijímací zkoušky provedl, a akceptovat jeho obchodní podmínky, přičemž PF UP následně pouze zkontrolovala splnění dalších podmínek ke studiu na vysoké škole a zaslala uchazeči rozhodnutí na základě výsledku přijímacích zkoušek prováděných společností SCIO, čímž rezignovala na zmíněnou zásadu zákonnosti;

2) PF UP při přijímacím řízení , který je přílohou a nedílnou součástí Statutu UP, dle něhož jmenuje děkan zkušební komisi, jejíž 2 členové musí být konání přijímací zkoušky přítomni, dále děkan stanoví pravidla, která je uchazeč povinen dodržovat v průběhu přijímací zkoušky, o jejímž průběhu se vede zápis, jenž člen zkušební komise podepisuje. Během zkoušky (NSZ) dne 31. 5. 2014 však nebyl žádný člen zkušební komise přítomen, neboť vlastní zkoušce byli přítomní jen pracovníci společnosti SCIO;

3) byli . Poplatek 800 Kč za každý jednotlivý termín NSZ, tj. celkem 5 x 800 Kč, představuje citelný výdaj. Společnost SCIO si navíc z přípravy na přijímací zkoušky udělala výnosný byznys, neboť pořádá víkendové přípravné kurzy za cenu 6 703 Kč a prodává sbírky dřívějších testů za cenu od 500 Kč výše. Chce-li se tak student řádně připravit, může se částka za přijímací řízení vyšplhat až na cca 14 000 Kč. Uvedené je v rozporu s právem na vzdělání zakotveným v článku 33 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s rovností v právech dle článku 1 Listiny;

4) . Při zveřejňování informací na úřední desce způsobem umožňujícím dálkový přístup, musí být z tohoto zveřejnění seznatelné, že se jedná o úřední desku, což splněno nebylo.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný k jednotlivým žalobním bodům uvedl, že:

1) žalobce zvolil nevhodný judikaturní příměr, neboť dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích je výkonem státní správy, zatímco stanovení podmínek přijímacího řízení je ponecháno zákonem o vysokých školách v samosprávné působnosti veřejné vysoké školy. Dle § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách záleží pouze na každé vysoké škole, resp. fakultě, jaké podmínky pro přijetí ke studiu stanoví. Pokud tedy zákon o vysokých školách ani vnitřní předpis UP či PF UP spolupráci se soukromým subjektem ve věci přijímacího řízení nezakazují, je nutno dovodit, že UP je z hlediska ústavních principů garantované samosprávy oprávněna uzavřít v této záležitosti smlouvu se soukromým subjektem (viz rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012, čj. 11 A 33/2010-142). Tento subjekt pak provádí toliko ověření způsobilosti uchazečů ke studiu, jehož výsledky využije PF UP v rámci svého přijímacího řízení. Není tedy pravdou, že přijímací řízení vykonává za PF UP jiný subjekt;

2) Řád přijímacího řízení není součástí Statutu UP a není ani vnitřním předpisem UP ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o vysokých školách, resp. čl. 57 odst. 1 Statutu UP. Žalobcem namítaný článek 7 Řádu přijímacího řízení se vztahuje pouze na případy, kdy je konána přijímací zkouška. V posuzovaném případě se však přijímací zkouška nekonala, neboť uchazeči o studium v předmětném studijním oboru prokazovali svou způsobilost ke studiu prostřednictvím NSZ, což připouští čl. 3 odst. 3 věta druhá Řádu přijímacího řízení;

3) sociálně slabší nejsou diskriminováni. NSZ lze vykonat na mnoha místech České republiky, tudíž uchazeč již nemusí vynakládat další výdaje na dopravu, popř. i ubytování. Možnosti testy opakovat uchazeči mohou, ale nemusejí využít, přičemž mohou využít také sociální slevu. Stejně tak záleží na rozhodnutí uchazeče, zda využije k přípravě materiály či kurzy společnosti SCIO. K přípravě na testy lze využít libovolné materiály, kurzy či školní znalosti;

4) informace o přijímacím řízení nebyly zveřejněny na webových stránkách PF UP v rubrice „“. Toto formální pochybení však dopadlo na všechny uchazeče, tudíž žalobce nemohl být žádným způsobem poškozen.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku čj. 1 As 12/2008-67, který se týkal měření rychlosti na silnicích, hovoří o výkonu veřejné správy, což zahrnuje jak státní správu, tak samosprávu. Dále zdůraznil, že v posuzované věci nešlo o stanovení „“ k přijetí ke studiu ve smyslu § 49 odst. 1 zákona o vysokých školách týkajících se určitých znalostí, schopností nebo nadání (např. ve smyslu talentové zkoušky na školu uměleckého typu), neboť soukromá osoba provádí kompletní přijímací zkoušku, nikoli nějakou její část ověřující určité specifické znalosti či schopnosti. Rovněž namítl, že žalobcem zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze čj. 11 A 33/2010-142 nelze brát za určující, neboť SCIO testy zde nebyly stěžejním žalobním bodem. Žalobce námitku nezákonnosti SCIO testů více nerozváděl, proto se soud nemusel zabývat související argumentací, která je žalobcem v posuzované věci předkládána. Nadto se jedná toliko o názor jednoho ze senátů Městského soudu v Praze, který nebyl podroben ani přezkumu Nejvyšším správním soudem, neboť tamější žalobce vzal podanou kasační stížnost zpět. Žalobce současně zdůraznil, že netvrdí, že za PF UP vede a vykonává přijímací řízení jiný subjekt, nýbrž že PF UP vede přijímací řízení, avšak na základě údajů (přijímací zkoušky) získaných od třetího soukromého subjektu. Dále poukázal na rozsudek ze dne 17. 12. 2014, čj. 9 As 185/2014-27, v němž Nejvyšší správní soud opětovně potvrdil závěr o nepřípustnosti přenosu výkonu veřejné správy na soukromé společnosti, přičemž kritizoval skutečnost, že společnost pronajímající obci měřicí zařízení široce participovala na přestupkových řízeních. V tomto spatřuje žalobce analogii se společností SCIO, která má spojen s organizací přijímacích zkoušek na veřejné vysoké školy výnosný byznys (viz výše). Dále žalobce uvedl, že uznává, že Přijímací řad není součástí Statutu UP, nicméně jej schvaluje akademický senát UP a je tedy pro fakulty závazný. SCIO test je dle názoru žalobce zastřená přijímací zkouška, neboť neobsahuje nic, co by si nemohla fakulta ověřit sama. Na průběh této zkoušky tudíž měla dohlížet zkušební komise PF UP. Dle žalobce lze v obecné rovině připustit, aby byly SCIO testy alternativou k běžné přijímací zkoušce, avšak pouze za podmínky, že by nebyly diskriminační, tj. např. by všichni uchazeči měli 1 pokus. Nikdo však nemůže být nucen vstoupit do vztahu se soukromou obchodní společností a odsouhlasit její obchodní podmínky, aby mohl být přijímacího řízení plnohodnotně účasten. Diskriminační shledává žalobce fakt, že opakování zkoušky si může dovolit uchazeč movitý, jehož šance na přijetí se tak zvyšují přímo úměrně tomu, kolik vynaloží společnosti SCIO peněz. Pokud by konala fakulta klasické přijímací zkoušky, vynaložil by každý uchazeč jednorázově finanční prostředky na zpáteční jízdenku ve výši maximálně jednoho poplatku za SCIO testy. Argumentace sociální slevou je lichá, neboť tu lze využít toliko na jeden termín při prokázání příjmu sociálních dávek. Možnost využití cizích kurzů SCIO důrazně nedoporučuje, tudíž zmínka žalovaného o nich není namístě.

Žalovaný na repliku žalobce reagoval podáním, v němž uvedl, že Nejvyšší správní soud v žalobcem uváděných rozsudcích sice hovoří o výkonu veřejné správy, avšak současně zdůrazňuje, že dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích je výkonem státní správy. Z toho důvodu, a rovněž proto, že se jedná o zcela jinou věcnou oblast, nejsou závěry uvedeného rozsudku na posuzovaný případ použitelné. Dále žalovaný zdůraznil, že do přijímacího řízení nezasáhl žádný třetí subjekt. Zákon o vysokých školách v § 49 odst. 4 jednoznačně ponechal v samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, zda vůbec a jakým způsobem bude u uchazečů o studium ověřovat znalosti, schopnosti, nadání atd., popř. jaké podmínky v tomto smyslu stanoví. Tyto schopnosti pak může vysoká škola ověřovat sama konáním přijímací či talentové zkoušky nebo může vyjít z jiných skutečností, např. z prospěchu na střední škole, vykonání stanoveného stupně jazykové zkoušky nebo dosaženého výsledku NSZ. V posuzovaném případě se žádná přijímací zkouška nekonala, nýbrž PF UP přihlížela k výsledkům dosaženým v rámci NSZ. NSZ tedy nejsou přijímací zkouškou, naopak přijímací zkoušku dle čl. 3 odst. 3 Řádu přijímacího řízení UP nahrazují.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, žalobu zamítl.