Vydání 7-8/2016

Žalobci (žáci žalované a jejich rodiče) se žalobou u Krajského soudu v Praze společně domáhali ochrany proti nezákonnému zásahu žalované. Ten spočíval v tom, že žalovaná v rozporu s § 15 školského zákona zrušila pro druhé pololetí školního roku 2012/2013 výuku nepovinného předmětu náboženství Církve římskokatolické, který vedla žalobkyně d), a nahradila jej otevřením zájmového kroužku pod vedením evangelického kněze. Zrušení výuky dle žalobců představovalo zásah do práva na výuku náboženství podle čl. 16 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na vzdělání podle čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě" a "Úmluva"). Žalobci tvrdili, že podmínky stanovené zákonem pro výuku náboženství byly splněny, neboť k jeho výuce se pro daný školní rok přihlásilo 15 žáků.

Během února 2013 přestoupili žalobci a) až c), f) až h) a k) až l) spolu s dalšími žáky žalované na jinou základní školu, čímž klesl počet žáků navštěvujících nepovinný předmět náboženství pod zákonem stanovené minimum pro jeho výuku.

Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, čj. 46 A 26/2013-111, v němž konstatoval, že jednání ředitelky žalované spadá pod § 164 odst. 1 písm. a) školského zákona. Zřízení či zrušení nepovinného předmětu je záležitost týkající se vzdělávání a činnost ředitelky školy lze označit za činnost rozhodovací či vrchnostenskou, která podléhá soudnímu přezkumu. Krajský soud shledal, že z čl. 16 odst. 3 Listiny vyplývá nárok na výuku nepovinného předmětu náboženství, jemuž odpovídá povinnost školy dle § 15 odst. 2 školského zákona vyučovat náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k němu přihlásí ve školním roce alespoň sedm žáků školy. K výuce nepovinného předmětu náboženství je ovšem zapotřebí nejen minimální počet žáků, ale i vyučující splňující podle § 15 odst. 3 školského zákona odbornou kvalifikaci a souhlas příslušné církve, jejíž náboženství má být vyučováno. Škola však není povinna akceptovat do pracovního poměru každou osobu, která disponuje pověřením příslušné církve. Je právem ředitele školy odmítnout takovou osobu, která mu připadá pro působení na škole nevhodná; opačný výklad by vedl k popření autonomie školy na příslušné církvi a postavení jejího ředitele jako odpovědného zaměstnavatele a hospodáře. Ředitel při tomto uvážení vystupuje jako manažer a zaměstnavatel a jeho rozhodnutí neuzavřít pracovní poměr není ve správním soudnictví přezkoumatelné. Pro účely přezkumu zákonnosti zásahu je rozhodné pouze to, že ředitel měl k svému rozhodnutí důvod, tedy že nešlo o zjevnou svévoli s cílem zabránit výuce náboženství na škole. Škola přitom nemá povinnost kvalifikovaného učitele zajistit. Může totiž nastat situace, že pro dotčenou církev nebude žádná pověřená osoba v dané škole schopna či ochotna vyučovat, a taková povinnost by se pak pro školu mohla stát nesplnitelnou. Je však povinností školy se o zajištění vyučujícího pokusit. Pro účely přezkumu případné nezákonnosti zásahu soud pouze posoudil, zda ředitelka školy skutečně vyvinula snahu o zajištění kvalifikovaného vyučujícího. Vyslovení nezákonnosti zásahu by připadalo v úvahu jen tehdy, pokud by činnost ředitelky školy byla zjevně nedostatečná a svědčila o snaze zmařit výuku náboženství na škole. Krajský soud by tedy shledal zásah nezákonným, pouze pokud by konání či nekonání ředitelky školy svědčilo o snaze zmařit výuku nepovinného předmětu náboženství.

Krajský soud sice přisvědčil žalobcům, že žalovaná zasáhla do jejich práv zaručených článkem 16 Listiny, nicméně o nezákonný zásah podle jeho názoru nešlo. Ke dni 1. 2. 2013 byl u žalované dostatečný počet žáků pro výuku náboženství, ovšem žalovaná k témuž dni nedisponovala vyučujícím, který by splňoval požadavky § 15 odst. 3 školského zákona. Žalovaná prokázala, že ředitelka školy již dne 15. 12. 2012 požádala žalobkyni d) o schůzku za účelem projednání další spolupráce na den 15. 1. 2013. Jelikož žalobkyně d) nereagovala, ředitelka svou žádost dne 10. 1. 2013 opakovala. Na tuto schůzku se však žalobkyně d) nedostavila a omluvila se pouhé dvě hodiny před jejím termínem. Nelze se divit ředitelce školy, že s žalobkyní d) nadále nemínila spolupracovat. Vzhledem k tomu, že do začátku nového pololetí zbývaly pouhé dva týdny, pozastavení výuky náboženství nebylo podle krajského soudu nepřiměřené. Krajský soud uzavřel, že postup ředitelky školy byl zcela v mezích její manažerské odpovědnosti a že vyvinula dostatečné úsilí k uzavření nové dohody o pracovní činnosti s dosavadní vyučující za účelem udržení výuky předmětu. O tom, že se žalovaná nesnažila výuku nepovinného předmětu náboženství zmařit, svědčila i její následná snaha o její obnovení cestou komunikace s Arcibiskupstvím pražským. Žalobcům nemohla být zajištěna výuka, protože pro ni nebyly splněny podmínky nepovinného předmětu náboženství. Zásah do jejich práv proto nebyl nezákonný.

Žalobce j) (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítal, že krajský soud nesprávně posoudil podmínky vzniku právního nároku na výuku náboženství. Ty podle stěžovatele stanoví pouze § 15 odst. 1 a 2 školského zákona. Těmito podmínkami jsou: (i) jedná se o školu zřizovanou státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí; (ii) jedná se o výuku náboženství církve a náboženské společnosti k tomu oprávněné; a (iii) k výuce náboženství konkrétní církve se přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy. Skutečnost, že škola nedisponuje vyučujícím náboženství splňujícím požadavky § 15 odst. 3 školského zákona, sama o sobě nemůže přivodit ztrátu právního nároku žáků na výuku náboženství. Krajský soud však právě na tomto nesprávném posouzení právní otázky vystavěl své odůvodnění. Stěžovatel polemizoval s jeho názorem, že škola nemá sama povinnost kvalifikovaného učitele zajistit. Poukázal na absurdnost toho, kdyby byl podobný přístup aplikován třeba na povinnost školy zabezpečit vzdělávání příslušníků národnostních menšin v jazyce národnostní menšiny podle § 14 školského zákona či na povinnost bezplatně poskytovat učebnice a učební texty žákům základních škol a dětem zařazeným do přípravných tříd podle § 27 odst. 3 školského zákona. Krajskému soudu vytkl, že z § 15 odst. 2 školského zákona nedovodil povinnost žalované, respektive její ředitelky, pokusit se o součinnost s církví a náboženskou společností, k výuce jejíhož náboženství se žáci přihlásili. Přitom je to právě dotčená církev, kdo pověřuje osobu výukou náboženství, a vůči ní proto měla na prvním místě směřovat snaha ředitelky o zajištění vyučujícího náboženství.

Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele také nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatel zpochybnil, že by ředitelka školy vyvinula dostatečné úsilí k zajištění výuky náboženství na škole. Dosavadní vyučující náboženství, žalobkyně d), měla se žalovanou uzavřenou dohodu o pracovní činnosti do 31. 1. 2013. Od začátku školního roku si tak ředitelka školy byla vědoma, že nemá zajištěného vyučujícího na druhé pololetí školního roku. Přitom současně nijak nekontaktovala církev (tj. místně příslušnou farnost, případně Arcibiskupství pražské), která jí jako jediná mohla doporučit vyučující pověřené k výuce náboženství. Ředitelka kontaktovala Arcibiskupství pražské až v únoru 2013, tedy po začátku nezákonného zásahu, za situace, kdy ze školy odešlo několik desítek žáků, a po kontrole výuky náboženství u žalované dne 7. 2. 2013 Arcibiskupstvím pražským. Žalobkyně d) navíc chodila pravidelně do výuky, a ředitelka školy ji tedy mohla zastihnout na pracovišti v její běžné pracovní době. Nebylo proto možné založit rozhodnutí ve věci na základě neuskutečnění jedné schůzky mezi ní a ředitelkou. Žalobkyně d) navrhovala ředitelce náhradní termín setkání a opakovaně projevovala zájem náboženství na škole i nadále vyučovat. Stěžovatel zpochybnil i důvěryhodnost předložených vytištěných e-mailů, které měly prokazovat, že ředitelka školy požádala již dne 15. 12. 2012 dosavadní vyučující o schůzku na den 15. 1. 2013. Podle stěžovatele byla data odeslání e-mailů v počítačovém systému žalované zjevně posunuta v čase zpět. Přitom právě tvrzení, že žalobkyně d) věděla o navrženém termínu měsíc dopředu, považoval krajský soud za rozhodné pro posouzení toho, zda žalovaná postupovala dostatečně pečlivě při zajišťování vyučujícího na druhé školní pololetí. Krajský soud tedy dostatečně nezjistil skutkový stav a jím uváděná skutková zjištění nemají oporu ve spise.

Stěžovatel dále namítal vady řízení spočívající v překvapivosti rozsudku krajského soudu. Žalobci v řízení opakovaně vyjádřili právní názor, že právní nárok na výuku náboženství na škole je dán při splnění jediné podmínky dostatečného počtu přihlášených žáků. Krajský soud zaujal překvapivý právní názor, že rozhodným pro posouzení věci je to, zda se žalovaná pokusila o zajištění vyučujícího a zda konání její ředitelky nesvědčilo o snaze zmařit výuku náboženství, aniž o tom nejprve žalobce poučil. V případě řádného poučení by žalobci poskytli soudu dostatečná skutková tvrzení, že žalovaná pro zajištění výuky náboženství neučinila, co lze v dané situaci rozumně očekávat, a k těmto svým skutkovým tvrzením by označili důkazy.

Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila přesvědčení, že celý spor je vyvolán snahou žalobců, zejména žalobkyně d), pomstít se ředitelce školy a nezletilé děti jsou v daném řízení spíše rukojmími svých rodičů. Chování žalobců ostatně chtěla žalovaná prokázat svědeckou výpovědí této ředitelky, což krajský soud nakonec zamítl jako nadbytečné. Žalovaná trvala na tom, že se snažila řešit výuku náboženství v druhé polovině školního roku 2012/2013 s dostatečným předstihem. Když žalobkyně d) nekomunikovala, ředitelka školy vyvíjela snahu o zajištění nového učitele náboženství. O tom svědčí i to, že dne 7. 2. 2013 na základě návštěvy z Pražského arcibiskupství kontaktovala dopisem Mgr. Stanislava G. a poté i Mons. Václava M. a snažila se celou záležitost řešit. I přes všechna tato jednání a kontakty jí nikdo z orgánů Církve římskokatolické nepomohl a vyučujícího splňujícího předpoklady podle § 15 odst. 3 školského zákona nezajistil. Pokud tedy orgány Církve římskokatolické nevěděly o žádném vyučujícím v únoru 2013, těžko by ředitelce žalované v lednu 2013 s její žádostí o ustanovení vyučujícího římskokatolického náboženství vyhověly. Proto jí nezbylo než výuku náboženství pozastavit do doby, než nalezne nového vyučujícího. Žalovaná se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že pokud ředitel školy i přes svou snahu nedisponuje osobou, která by splňovala podmínku pověřeného zástupce církve nebo náboženské společnosti a předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka, nemůže tento nepovinný předmět otevřít. Ředitelka žalované tedy skutečně vyvinula snahu o zajištění kvalifikovaného vyučujícího, a proto nebylo možné vyslovit nezákonnost zásahu do základních práv žalobců. Žalovaná považovala za drakonický stěžovatelův výklad, podle něhož by při splnění podmínky zájmu alespoň sedmi žáků museli ředitelé škol zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí předmět náboženství otevřít vždy, ať osobou podle § 15 odst. 3 školského zákona disponují, či nikoliv.

Stěžovatel v replice zdůraznil, že v posuzovaném případě jde především o zásah do svobody náboženského vyznání chráněné článkem 16 Listiny a článkem 9 Úmluvy. Bylo zasaženo také do práva rodičů zajišťovat vzdělání dětí ve shodě s jejich vlastním náboženským přesvědčením chráněného článkem 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, do práva na vzdělání chráněného čl. 33 odst. 1 Listiny a do práva dětí na svobodu myšlení, svědomí a náboženství chráněného čl. 14 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). Zdůraznil také, že náboženství je sice podle školského zákona vyučováno jako nepovinný předmět, ovšem to nic nemění na povinnosti zajistit výuku náboženství, která navíc vyplývá přímo ze školského zákona, zatímco povinnost zajistit výuku celé řady povinných předmětů, u nichž také může být mnohdy těžké najít kvalifikovaného vyučujícího, plyne pouze z Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, tedy z pouhého vnitřního předpisu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Podle stěžovatele by se tak škola mohla zprostit povinnosti zajistit výuku náboženství pouze v extrémních situacích, například pokud by daná církev nedisponovala žádnými učiteli náboženství nebo pokud by se výslovně vyjádřila, že žádného vyučujícího předmětu náboženství škole neposkytne. To se však v projednávaném případě nestalo. Dále stěžovatel rozporuje některá tvrzení žalované. Žalovaná podle něj nenabídla jediné tvrzení o tom, že by v době před nezákonným zásahem kontaktovala místně příslušnou farnost či Arcibiskupství pražské, případně jakýkoliv jiný orgán Církve římskokatolické, s požadavkem na zajištění výuky náboženství. Stěžovatel trval na tom, že nešlo o "pozastavení" výuky náboženství, ale o její zrušení.

K věci se vyjádřilo také Arcibiskupství pražské, jelikož spor se dotýká také jeho právem chráněných zájmů. Obec Kosova Hora, kde žalovaná vykonává činnost školy, se nachází v jeho arcidiecézi, a Arcibiskupství pražské je tudíž v rámci struktury Církve římskokatolické tím subjektem, který je oprávněn pověřovat osoby výukou náboženství na této základní škole a vyjadřovat se k otázkám zajištění výuky. Arcibiskupství pražské polemizovalo s argumentem, že žalovaná nedisponovala vyučujícím, který by splňoval požadavky § 15 odst. 3 školského zákona. Nezaznamenalo žádnou snahu žalované zajistit vyučujícího v součinnosti s církví. Žalovaná se neobrátila ani na místně příslušnou farnost, ani na Arcibiskupství pražské, ani na jiný subjekt Církve římskokatolické; k takovému kontaktu došlo až po zrušení výuky náboženství a odchodu prakticky všech žáků účastnících se výuky náboženství, takže již nebylo pro koho výuku zajišťovat. Arcibiskupství pražské uvedlo, že k 1. 2. 2013 disponovalo kromě svých duchovních správců celkem dalšími 25 pověřenými osobami ve smyslu § 15 odst. 3 školského zákona, z toho pěti v samotném vikariátu Příbram, do kterého spadá i územní obvod Římskokatolické farnosti Sedlčany, v němž leží Kosova Hora. Kdyby se žalovaná obrátila na kterýkoli církevní orgán Církve římskokatolické, nebyl by pro Arcibiskupství pražské problém nového vyučujícího zajistit. Dále se Arcibiskupství pražské ztotožnilo s právním názorem stěžovatele ohledně výkladu § 15 školského zákona. Za alarmující pak z hlediska náboženského cítění žáků a rodičů označuje, že žalovaná nabídla žákům výuku náboženství jiné církve formou kroužku. Postup žalované, který vedl k ukončení výuky náboženství na základní škole, kde nebyla výuka přerušena ani v době komunistického režimu, označuje za svévolný.

Žalovaná v následném vyjádření vyloučila, že by Arcibiskupství pražské mohlo vystupovat v řízení jako amicus curiae, neboť tento institut patří do anglosaského právního systému a české právo jej nezná. Navíc § 109 odst. 5 s. ř. s. jednoznačně zakazuje uplatňovat nové skutečnosti poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. Žalobci přitom v řízení před krajským soudem vyjádření Arcibiskupství pražského ani nenavrhovali, proto není možné, aby ho přikládali až v rámci kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy k tomuto podání nemůže v řízení o kasační stížnosti přihlížet.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.