Vydání 2/2014

Děkan Přírodovědecké fakulty žalované (dále jen „děkan“) vyměřil rozhodnutím ze dne 2. 8. 2011 na základě § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách a čl. 4 odst. 1 a odst. 2 přílohy č. 6 Statutu Masarykovy univerzity žalobci poplatek za prodlouženou dobu studia ve výši 15 000 Kč.

Dne 19. 9. 2011 podal žalobce rektorovi žádost o přezkoumání uvedeného rozhodnutí děkana. Podle záznamu v matrice studentů měla žalobcova celková doba studií ukončených jinak než řádně přesáhnout standardní dobu studia zvětšenou o jeden rok ke dni 13. 7. 2011 (Vysoké učení technické Brno v období od 1. 9. 1998 do 28. 11. 2001; Mendelova lesnická a zemědělská univerzita Brno v období od 24. 9. 1998 do 30. 9. 1999; Vysoké učení technické Brno v období od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003). Dne 20. 10. 2011 rektor potvrdil rozhodnutí děkana a uvedl, že žalobce splnil jak podmínku pro vyměření poplatku dle § 58 odst. 4 zákona o vysokých školách, tak dle odstavce 3 citovaného ustanovení. V odůvodnění svého rozhodnutí rektor uvedl, že z § 58 zákona o vysokých školách nijak nevyplývá, že by se absolventům bakalářského nebo magisterského studia neměly do celkové doby dalšího studia počítat doby studií ukončených jinak než řádně. V odstavci 4 citovaného ustanovení jsou upraveny pouze předpoklady pro vyměření poplatku, v poslední větě se odkazuje na podrobnosti jeho vyměření upravené v odstavci 3 (doba, na kterou je poplatek vyměřen, vymezení pojmu doba studia a minimální výše poplatku). Ustanovení § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách je nutné „“ respektovat, i když podmínky (další studium) a vlastní pravidlo chování (překročení standardní doby studia) jsou uvedeny v odstavci 4 citovaného ustanovení.

Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, čj. 31 Af 10/2012-49, zamítl. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že nedošlo k chybné aplikaci zákona o vysokých školách a poplatky za delší studium byly vyměřeny v souladu s citovaným zákonem a Statutem Masarykovy univerzity. Dle názoru krajského soudu nelze jazykovým ani logickým výkladem z § 58 odst. 3 a odst. 4 zákona o vysokých školách explicitně vyvodit, že úspěšné absolvování prvního studia „“ historii dřívějších neúspěšně ukončených studií, jež se započítávají do doby studia rozhodné pro vyměření poplatku. V této souvislosti se krajský soud zabýval výkladem pojmu „“, který je uvedený v § 58 odst. 4 větě druhé zákona o vysokých školách, a dospěl k závěru, že se do této doby započtou také doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně. Dále krajský soud uvedl, že poplatky za studium nemají sankční charakter, ale mají studenty především motivovat, a tak nelze přisvědčit námitce žalobce, že se jedná o sankci a dvojí přičítání téže negativní skutečnosti, která je pro oblast trestního práva, popř. trestního práva správního, zakázána. Krajský soud zároveň připustil, že se praxe vysokých škol v dané věci liší, ale vyslovil nesouhlas s námitkou, že by se jednalo o nejednotnou správní praxi a vznik právního partikularismu. Veřejné vysoké školy jsou totiž samosprávné orgány, jejichž praxe se může lišit v případě, že mají jiné interní předpisy.

Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž namítal, že krajský soud nesprávně vyložil § 58 odst. 4 poslední větu zákona o vysokých školách. Toto ustanovení bylo dle jeho názoru nutno vykládat tak, že se bude poměřovat skutečná doba dalšího studia se standardní dobou dalšího studia, tedy nezávisle na délce předchozího studia. Citované ustanovení bylo tedy nutno vykládat následujícím způsobem: „.“ Byl-li však § 58 odst. 4 poslední věta zákona o vysokých školách naopak vykládán tak, že se srovnávala celková doba dalšího studia s délkou předchozího studia, pak by u studentů, kteří řádně ukončili bakalářské studium a poté se rozhodli studovat jiný magisterský obor, musel být poplatek za delší studium stanoven vždy, protože další studium by zákonitě muselo být delší než předchozí studium. Stěžovatel měl tedy za to, že sankční poplatek za delší studium lze vyměřit v případě dalšího studia pouze tehdy, pokud délka tohoto dalšího studia překročí jeho standardní dobu. Pouze a jenom za této situace by aplikace sankčního poplatku za delší studium byla aplikovatelná na případy dalšího studia, aniž by byl popřen záměr zákonodárce. Stěžovatel také vyslovil nesouhlas s odůvodněním krajského soudu v části, ve které odkázal na § 58 odst. 3 větu za středníkem a zdůraznil, že se započítávají pouze studia, která nebyla řádně ukončena, tedy ukončena státní závěrečnou zkouškou nebo státní zkouškou. Cílem bylo sankcionovat i ty studenty, kteří přecházejí z jednoho studijního oboru na druhý, tedy zabránit jejich účelové argumentaci, že jim vysoká škola není oprávněna uložit platbu poplatku za delší studium, protože nestudují jedno delší studium, ale více samostatných studií. V daném případě tomu tak ale není. I z toho důvodu nemělo být stěžovateli předchozí studium započítáno. Krajský soud uvedl, že z § 58 odst. 3 a odst. 4 zákona o vysokých školách nelze explicitně vyvodit, že úspěšné absolvování studia „“ historii dřívějších neúspěšně ukončených studií, jež se započítávají do doby studia rozhodné pro vyměření poplatku. Zákon o vysokých školách ale nezná pojem úspěšné ukončení studia a není zřejmé, zda krajský soud za úspěšné absolvování studia považoval ukončení studia úspěšným složením státní závěrečné zkoušky nebo pouze úspěšným složením státní závěrečné zkoušky ve standardní době zvýšené o jeden rok. Zákon o vysokých školách používá pojem řádně ukončené studium, které je nutné považovat za synonymum pojmu úspěšné absolvování studia. Pokud stěžovatel studium ukončil řádně, došlo k úspěšnému absolvování studia a v žádném případě nebylo možné tvrdit, že by studia neukončil úspěšně tak, jak to naznačuje krajský soud. Podle stěžovatele tak řádným ukončením studia došlo ke „“. Pro opačný výklad neexistovala v zákoně žádná opora. Stěžovatel také vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, že vysoké školy mohou vybírat poplatky za další a delší studium jen na základě svého volného uvážení, aniž by při tom byly jakkoliv limitovány zákonnými mantinely nebo obecnými principy práva. Krajský soud zdůraznil, že výklad musí být vždy v intencích zákona, ale přitom je ponecháno pouze na vysoké škole, jaký poplatek bude požadovat. Stěžovatel naopak uvedl, že vysoké školy mají určitou míru autonomie a požívají akademických svobod, ale to neznamená, že jejich autonomie je bezbřehá. Autonomii mají pouze v rámci své samosprávné působnosti. V daném případě stěžovatel zdůraznil princip aplikace zásady legitimního očekávání, který našel odraz v § 2 odst. 4 správního řádu. V souvislosti s výkladem právních norem odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09, č. 93/2010 Sb. ÚS, s tím, že existují-li dva výklady právní normy, které jsou v praxi používány, pak by vždy měla být dána přednost výkladu, který méně zatěžuje studenty, podle zásady .

Podle stěžovatele se také krajský soud dostatečně nezabýval rozdílem mezi delším a dalším studiem. Delší studium je nežádoucí jev, kdy student, s výjimkou odůvodněných případů, zcela zbytečně zatěžuje státní rozpočet svým laxním přístupem ke studiu. Zájmem společnosti je, aby student neodůvodněně neprotahoval dobu studia. Proto se zákonodárce rozhodl studenty motivovat, aby ukončili vysokou školu ve stanovené lhůtě. Další studium má zcela jiný obsah, a tedy i dopad. Další studium je naopak žádoucí jev a stát je podporuje. Poplatek za další studium je ekonomickou nutností a snahou, aby se studenti dále vzdělávali jen v těch oborech, které pro ně mají význam. Tyto poplatky by neměly mít v obecné rovině sankční charakter. Toto vnímání má pak vliv i na posuzování poplatků. Poplatek za delší studium je jednoznačně sankcí, zatímco poplatek za další studium takový charakter nemá. Student se nedopouští nežádoucího chování a poplatek je vyměřen všem stejně. Poplatek za delší studium je sankcí za to, že student studium neukončí v přiměřené lhůtě. Pokud se ale student rozhodne k dalšímu studiu, ve kterém pokračuje řádně, není důvod k vyměření poplatku za delší studium. Student totiž toto další studium nestuduje déle, než je obvyklé. Pokud by úvaha krajského soudu byla správná, bylo by z pohledu poplatku postaveno naroveň delší a další studium, respektive naroveň by byli postaveni „“ studenti, kteří si studium bez vážného důvodu prodlužují, se studenty, kteří mají zájem rozvíjet své vzdělání dalšími směry. Krajský soud neodůvodnil svou úvahu, kterou staví obsahově naroveň poplatek za další studium a delší studium. Stěžovatel postrádal jasně formulovaný a odůvodněný závěr, podle kterého by bylo možno studenty bez zjevného důvodu studující déle, než je obvyklá stanovená doba studia, srovnávat se studenty, kteří si zvyšují kvalifikaci v jiném popř. nadstavbovém oboru dalším studiem poté, kdy řádně ukončili předchozí studium.

Stejně tak vyjádřil stěžovatel nesouhlas s názorem krajského soudu, že poplatky mají studenty především motivovat, a nemají tedy sankční charakter. Motivace může být pozitivní – příslibem odměny nebo negativní – pohrůžkou újmy, tedy trestu. Stěžovatel uvedl, že každý poplatek je nepochybně újmou v majetkové sféře studenta, proto je vnímán negativně jako trest. Z toho důvodu má poplatek, který se stanoví v případě delšího studia, tedy v případě porušení povinnosti studovat řádně, jednoznačně sankční charakter, na rozdíl od poplatku za další studium, který se ukládá všem studentům bez rozdílu pouze na základě skutečnosti, že se účastní dalšího studia. Stěžovatel dodal, že dle stávající judikatury Nejvyššího správního soudu lze v zásadě na správní trestání vztáhnout zásady trestního řízení.

Stěžovatel dále namítl, že krajský soud se nezabýval zkoumáním, zda byl porušen zákaz retroaktivity, protože shledal, že poplatek za delší studium není sankcí. Stěžovatel měl za to, že dostatečně odůvodnil, že poplatek za delší studium je, na rozdíl od poplatku za další studium, sankcí. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, čj. 4 As 26/2011-176, č. 2583/2012 Sb. NSS, s tím, že každý by měl vědět, jaké jednání je nepřípustné a jakou utrpí újmu, pokud se takového jednání bude dopouštět. V tomto případě ale studenti nevěděli, že další studium bude sankcionováno poplatkem, a to podle názoru žalované až do konce maximální doby studia. Z toho důvodu měl stěžovatel za to, že vyměření poplatku za delší studium při dalším studiu je nezákonné.

Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně a rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.