4290/2022
Školství: poplatek za delší dobu studia
Školství: poplatek za delší dobu studia
k § 58 odst. 3, § 61 odst. 2 a § 68 odst. 1 písm. f) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách)
Vysoká škola v rámci své samosprávné působnosti vymezené zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, může rozhodovat o stanovení poplatku za delší dobu studia [§ 68 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 58 odst. 3 citovaného zákona] i vůči osobě, která v době vydání již nemá
status
studenta, a není tedy členem akademické obce dané vysoké školy, např. proto, že ukončila studium (§ 61 odst. 2 téhož zákona).(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2021, čj. 8 As 111/2020-40)
Prejudikatura:
č. 2465/2012 Sb. NSS, č. 2773/2013 Sb. NSS, č. 2964/2014 Sb. NSS a č. 3999/2020 Sb. NSS.Věc:
L. Č. proti Vysoké škole ekonomické v Praze o stanovení poplatku za překročení standardní doby studia, o kasační stížnosti žalobce. Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2016 žalovaná stanovila ve smyslu § 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění účinném od 1. 9. 2016, a čl. 24 Statutu Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 1. 9. 2016, žalobci poplatek za překročení standardní doby studia zvětšené o jeden rok ve výši 21 000 Kč, a to za dalších (již druhých, pozn. NSS) započatých šest měsíců studia počínajících dnem 20. 10. 2016 (dále „rozhodnutí o stanovení poplatku“).
Odvolání žalobce rektorka žalované rozhodnutím ze dne 27. 1. 2017 zamítla a potvrdila rozhodnutí o stanovení poplatku.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí o stanovení poplatku, eventuálně zrušení obou uvedených správních rozhodnutí.
Městský soud rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, čj. 8 A 71/2017-40, žalobu zamítl. Předně neshledal takové nedostatky správních rozhodnutí, jež by způsobovaly jejich nicotnost. Dospěl k závěru, že rozhodnutí o stanovení poplatku je sice zatíženo vadou spočívající v nesprávném uvedení doby, pro kterou bylo žalobcovo studium přerušeno, přičemž tuto vadu nenapravila rektorka žalované ani v napadeném rozhodnutí. Při výpočtu doby studia však bylo postupováno správně dle příslušných rozhodnutí o přerušení studia, a proto toto pochybení nikterak nezasáhlo do práv žalobce a nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí o stanovení poplatku ani napadeného rozhodnutí. Neshledal ani vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozhodnutí, jelikož žalobce vnitřní rozpor namítal na základě účelově vytržených tvrzení, na něž odkazoval bez vztahu k předchozímu textu odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že řízení o stanovení poplatku bylo pravomocně skončeno až v době, kdy žalobce již nebyl studentem, a proto mu žalovaná poplatek již nemohla stanovit. Dle městského soudu bylo pravdou, že žalobce v době, kdy napadené rozhodnutí nabylo právní moci (tedy 31. 1. 2017), již nebyl studentem žalované ve smyslu § 61 zákona o vysokých školách. Žalobce ale byl srozuměn s poplatkovou povinností za delší studium. Právní názor žalobce, že není možné rozhodnout o stanovení poplatku vůči osobě, která již nemá
status
studenta, je pak v rozporu s účelem institutu poplatkové povinnosti za delší studium, která by měla mj. motivovat studenty, aby studium ukončili ve standardní době (navíc prodloužené o jeden rok). K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, čj. 7 As 46/2013-34, č. 2964/2014 Sb. NSS, a rozsudek městského soudu ze dne 12. 11. 2019, čj. 14 A 91/2018-27, bod 42. Podstatné je, že žalovaná, resp. rektorka žalované, rozhodovala (a rozhodla) o právech a povinnostech žalobce ve vztahu k době, kdy studentem byl a poplatková povinnost mu vznikla.Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítal mimo jiné, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku pravomoci vysokoškolské samosprávy rozhodovat o osobách, které nejsou jejími členy. S odkazem na vybraná ustanovení zákona o vysokých školách stěžovatel argumentoval, že právní účinky rozhodnutí samosprávy, kterým bylo rozhodováno o právech a povinnostech osoby, která před pravomocným skončením řízení pozbyla statusu osoby, nad kterou samospráva vykonává svoji pravomoc, tedy osoby, která již nemá
status
studenta, nemohou nastat a takovéto rozhodnutí je nutné zrušit. Žalovaná se plně ztotožnila s napadeným rozsudkem. Na posouzení Nejvyšším správním soudem ponechala otázku osobní působnosti, tedy zda je veřejná vysoká škola oprávněna vést řízení o stanovení poplatku za delší dobu studia s osobou, která přestala být studentem. Ve své dosavadní praxi žalovaná vycházela z judikatury nižších soudů i úvahy, že opačný přístup by do značné míry eliminoval efekt poplatkové povinnosti.
Nejvyšší správní soud z jiných důvodů zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí rektorky žalované, které věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[19] Nejvyšší správní soud se na prvním místě zabýval námitkou, zda vysoká škola v rámci své samosprávné působnosti vymezené zákonem o vysokých školách může rozhodovat o stanovení poplatku za delší dobu studia osobě, jež v době nabytí právní moci rozhodnutí již nemá
status
studenta dané vysoké školy, tj. není členem akademické obce, neboť ukončila studium. Odpověď na otázku má totiž přímý dopad na další postup soudu a posouzení ostatních námitek.[20] Podle § 3 zákona o vysokých školách „[a]
kademičtí pracovníci a studenti vysoké školy tvoří akademickou obec vysoké školy
“.[21] Podle § 6 odst. 1 písm. f) a m) zákona o vysokých školách [d]
o samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří zejména: f) rozhodování o právech a povinnostech studentů a m) stanovení výše poplatků spojených se studiem
“.[22] Podle § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách „[s]
tuduje-li student ve studijním programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně jedenapůlnásobek základu; do doby studia se započtou též doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně podle § 45 odst. 3 nebo § 46 odst. 3, nejde-li o předchozí studium, po jehož ukončení student řádně ukončil studijní program stejného typu. Období, ve kterém student studoval v takovýchto studijních programech, nebo v takovýchto studijních programech a v aktuálním studijním programu souběžně, se do doby studia započítávají pouze jednou. Od celkové doby studia vypočtené podle tohoto odstavce se však nejdříve odečte uznaná doba rodičovství
.“[23] Podle § 68 odst. 1 písm. f) zákona o vysokých školách „[v]
ysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech studenta ve věci vyměření poplatku spojeného se studiem podle § 58 odst. 3 a 4
“. Podle odst. 2 věty první téhož ustanovení je účastníkem řízení o právech a povinnostech studenta podle tohoto zákona pouze student. Podle odst. 4 téhož ustanovení se proti rozhodnutí „student může odvolat ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho oznámení. Odkladný účinek odvolání nelze vyloučit
.“[24] Na základě čistě jazykového výkladu uvedených ustanovení by se nabízel závěr, že vysoká škola (její orgány) může rozhodnout o stanovení poplatku za delší dobu studia pouze vůči studentovi, tj. osobě, která je aktuálně členem akademické obce dané vysoké školy. Uvedené ustanovení je však nezbytné vykládat nejen s ohledem na jeho jazykové vyjádření, ale i s ohledem na jeho účel a na podstatu institutu poplatkové povinnosti za delší studium (obdobně rozsudek NSS z 6. 2. 2020, čj. 7 Azs 267/2019-19, č. 3999/2020 Sb. NSS, bod 19 a další tam citovaná rozhodnutí).
[25] Obecně sice platí logický předpoklad, že samosprávný subjekt disponuje rozhodovací pravomocí pouze nad svými členy (např. § 18 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, či rozsudek NSS z 15. 8. 2012, čj. 3 Ads 29/2012-23, č. 2773/2013 Sb. NSS). To však neznamená, že nemohou existovat výjimky, jsou-li předvídatelné, důvodné a účelné.
[26] V rozsudku ze dne 29. 8. 2013, čj. 7 As 46/2013-34, č. 2964/2014 Sb. NSS, se Nejvyšší správní soud zabýval smyslem a účelem institutu poplatkové povinnosti, přičemž uvedl, že je „
delší bezplatné studium nebo další bezplatné studium nad možnostmi společnosti. Takové omezení má racionální důvody, a to umožnit bezplatný přístup k vysokoškolskému vzdělání zásadně každému, kdo k tomu má příslušné schopnosti, v jednom studijním programu, resp. na sebe navazujících programech, pokud studium absolvuje ve stanovené přiměřené době, a naopak zpoplatnit studium dalšího studijního programu, resp. na sebe navazujících programů, a studium, které trvá déle než po stanovenou přiměřenou dobu. Z hlediska intenzity je omezení základního práva velmi zdrženlivé, nemá diskriminační povahu a sleduje zcela legitimní účel. Spravedlivé a společensky účelné rozdělení prostředků na vysokoškolské vzdělání mezi ty, kteří na toto vzdělání aspirují. Zákonodárce tak při stanovení poplatku za studium v mezích ústavních mantinelů využívá své zmocnění pro regulaci přístupu k vysokému školství.
“[27] Z hlediska rozsahu či dosahu pravomocí vysoké školy, resp. obecně kteréhokoli samosprávného subjektu, je důležité brát v úvahu charakter toho kterého rozhodování o právech a povinnostech. Řízení o stanovení poplatku je proto nutno odlišovat od kárných či disciplinárních řízení, jež mají kvazitrestní povahu a která skutečně lze vést pouze s osobou mající
status
studenta. Proto se podle § 69 odst. 2 zákona o vysokých školách disciplinární řízení zastaví, mj. pokud osoba, vůči níž je vedeno, přestala být studentem. Řízení o stanovení poplatku spojeného se studiem však obdobné ustanovení o zastavení řízení z důvodu pozbytí statusu studenta neobsahuje. Zákonodárce tak počítal s možností, že takové řízení může pravomocně skončit až v době, kdy déle studující osoba již nebude studentem, neboť studium některým ze zákonem předvídaných způsobů ukončila (§ 61 odst. 2 zákona o vysokých školách). Tomu odpovídá i povaha řízení o stanovení poplatku.[28] Samosprávné subjekty mohou obecně regulovat chování, resp. upravovat práva a povinnosti i nečlenů (usnesení NSS z 25. 2. 2011, čj. 5 Ao 1/2011-22, č. 2465/2012 Sb. NSS). Např. § 53 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, zmocňuje Českou advokátní komoru k vydání stavovských předpisů upravujících povinnosti osob, jež nejsou členy komory (poplatek za profesní zkoušku, podmínky profesní přípravy před zkouškou apod.). Obdobně i zákon o vysokých školách upravuje práva a povinnosti osob, jež nejsou studenty, např. § 50 upravuje pravidla přijímacího řízení, včetně práv a povinností uchazečů o vysokoškolské studium. Právě rozhodování o přijetí či nepřijetí k vysokoškolskému studiu je příkladem, kdy zákon o vysokých školách počítá s tím, že vysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech osob, které nemají
status
studenta, tedy osob, jež nejsou členy akademické obce, vůči nimž primárně míří pravomoci vysoké školy. Stejně tak v případě přerušení studia nemá osoba formálně status
studenta, přesto zákon o vysokých školách upravuje práva a povinnosti takové osoby a počítá s možností rozhodování o opětovném zápisu do studia (§ 54 zákona o vysokých školách).[29] Mohou-li být práva a povinnosti osob, jež nejsou členy samosprávného subjektu, upravena na základě zákonného zmocnění stavovskými předpisy, jež mají charakter prováděcích (podzákonných) právních předpisů (usnesení Ústavního soudu z 2. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1373/07, bod 5), pak jistě může být upraveno rozhodování o právech a povinnostech takových osob přímo zákonem (argument od menšího k většímu).
[30] Podle Nejvyššího správního soudu zákon o vysokých školách předvídatelným způsobem počítá s rozhodováním o stanovení poplatku za delší studium i vůči osobě, jež v době vydání rozhodnutí již nemá
status
studenta, a není tedy členem akademické obce dané vysoké školy. Jak je uvedeno výše, jedná se o legitimní, důvodnou a účelnou právní úpravu regulující jinak bezplatné vysokoškolské studium. Opačný výklad, zastávaný stěžovatelem, nemá oporu v zákoně o vysokých školách a, jak přiléhavě uvedl městský soud, je neudržitelný, neboť jde proti smyslu institutu poplatkové povinnosti. Námitka není důvodná. (…)Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.