Vydání 6/2024

[22] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že napadené rozhodnutí vydal jako rektor prof. MUDr. Tomáš Zima, , MBA (resp. v jeho zastoupení prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D., prorektor pro tvůrčí a ediční činnost, k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 4. 7. 2013, čj. 7 As 41/2013-37, č. 2917/2013 Sb. NSS). Od 1. 2. 2022 je rektorkou Univerzity Karlovy prof. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D. Proto Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku ve vztahu ke správnímu řízení hovoří o rozhodnutí rektora a o rektorovi, zatímco v kontextu řízení před kasačním soudem hovoří o žalované.

(…)

[37] Podrobný rozbor § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách provedl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku čj. 2 As 123/2019-37. Skutkové podstaty, které lze podle tohoto ustanovení naplnit, jsou tři. Všem je jako vstupní nezbytná podmínka společné, že musí jít o „“; jedním z příkladů takového jednání je „“. Další podmínkou je, že osoba, jež se uvedeného jednání dopustila, „[…]“. Nutnou podmínkou naplnění znaků některé ze skutkových podstat § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách je dále ještě to, že výše uvedené jednání muselo mít i určité specifické znaky nebo následky. Zákon rozlišuje tři možné alternativy. V první řadě může být úmyslné jednání jsoucí ve významném rozporu s dobrými mravy jednání soustavné. Dále může být toto jednání opakované. Posledním případem je, že takovým jednáním byla podstatně narušena možnost získat standardní znalosti a dovednosti absolventa daného studijního programu (body 14 až 16 rozsudku čj. 2 As 123/2019-37).

[38] V nynější věci je z rozhodnutí rektora patrné, že stěžovatelce bylo kladeno za vinu, že:

• v důsledku úmyslného neoprávněného užití díla jiné osoby hrubě porušujícího právní předpisy upravující ochranu duševního vlastnictví;

• jen zdánlivě splnila podmínky nebo předpoklady stanovené zákonem o vysokých školách, studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem pro konání a úspěšné vykonání součásti státní zkoušky; a

• tímto jednáním byla podstatně narušena možnost získat standardní znalosti a dovednosti absolventa daného studijního programu.

[39] Stěžovatelka směřuje část své kasační argumentace i proti domnělému závěru rektora, že v jejím případě měla být poslední alternativa představována soustavností nebo opakovaností jejího jednání. Toto tvrzení však neodpovídá obsahu rozhodnutí rektora.

[40] Rektor ve svém rozhodnutí uvedl: „í.“ Totéž stěžovatelce vysvětlil i městský soud v bodě 55 napadeného rozsudku. Pokud se přesto stěžovatelka i v kasační stížnosti brání proti posouzení svého jednání jako opakovaného či soustavného, jde o námitky, které se míjí s předmětem řízení a neodpovídají rozhodovacím důvodům městského soudu ani rektora. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103. Jak již Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, kasační stížnost musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat rozhodnutí krajského (městského) soudu, proti němuž byla podána (usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS, bod 4). To však kasační stížnost stěžovatelky v rámci těchto námitek nečiní, a proto je v tomto rozsahu nepřípustná. V následujících částech rozsudku Nejvyšší správní soud vypořádá stěžovatelčiny námitky k dílčím prvkům aplikované skutkové podstaty.

[41] Stěžovatelka popírá, že by úmyslně čerpala z diplomové práce K. Z.; podle svých tvrzení se jí mohla nanejvýš nevědomě inspirovat. To podle stěžovatelky nelze označovat za hrubé porušení autorských práv. Otázka zásahu do autorských práv je otázkou, k níž je zapotřebí znaleckého posouzení.

[42] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem a rektorem, že se o úmyslné hrubé porušení právních předpisů upravujících ochranu duševního vlastnictví jednalo. Není úkolem Nejvyššího správního soudu (ani městského soudu) provádět detailní rozbor podkladů (zde zejména obou diplomových prací) v míře, v jaké tak učinila přezkumná komise a rektor. Úkolem správních soudů je přezkoumat toto detailní posouzení a ověřit jeho zákonnost (v případě NSS zprostředkovaně prostřednictvím přezkumu rozsudku městského soudu). Přesto Nejvyšší správní soud pro ilustraci uvede několik příkladů zjevného převzetí myšlenek K. Z. do diplomové práce stěžovatelky, které jednoznačně podporují závěr o naplnění této části skutkové podstaty.

[43] Jak uvedli rektor a městský soud, obě práce vykazují nápadnou podobnost již z hlediska svého formálního členění. To lze dobře ilustrovat na srovnání provedeném přezkumnou komisí a rektorem v následující tabulce:

[44] I v textu stěžovatelčiny práce lze nalézt celou řadu pasáží, které jsou doslova převzaty nebo pouze mírně upraveny. V následující tabulce Nejvyšší správní soud uvede pouze několik namátkou zvolených příkladů a v podrobnostech odkazuje na detailní rozbor ve stanovisku přezkumné komise:

[45] Lze upozornit také na odhalené shody s pracemi jiných autorů (blíže bod 50 rozsudku městského soudu) či skutečnost, že stěžovatelka přebírala některé pasáže s překlepy a chybami (bod 53 rozsudku městského soudu). Podle Nejvyššího správního soudu je již z textu obou diplomových prací zřejmé, že argumentace stěžovatelky odvolávající se na pouhou nevědomou inspiraci je lichá. Stejně tak jsou nepřiléhavé odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se statistickou jedinečností díla.

[46] Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud nemá pochybnosti o tom, že diplomová práce K. Z. je autorským dílem [§ 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon); srov. ]. Podobně jako městský soud považuje Nejvyšší správní soud námitku stěžovatelky, že by se z nějakého důvodu o autorské dílo jednat nemělo, za účelovou. Stěžovatelka ostatně ani v žádné fázi řízení nepřiblížila, proč by tomu tak mělo být.

[47] Nejvyšší správní soud souhlasí i s tím, že z hlediska intenzity nelze rozsah porušení předpisů upravujících právo duševního vlastnictví v práci stěžovatelky hodnotit jinak než jako porušení hrubé, neboť intenzita neoprávněného užití děl jiných autorů je v práci stěžovatelky skutečně vysoká. Nejde o ojedinělá pochybení spíše formálního rázu, nýbrž o rozsáhlý zásah do práv jiných autorů, který ve svém důsledku způsobuje, že stěžovatelčina práce není ve značné míře výsledkem její vlastní tvůrčí činnosti.

[48] Nejvyšší správní soud také souhlasí s městským soudem a rektorem, že k posouzení věci nebylo zapotřebí znaleckého posudku. Odborné posouzení v řízení o vyslovení neplatnosti součásti státní zkoušky zajišťuje primárně přezkumná komise, která je složena z odborníků v daném oboru, a je z toho důvodu schopna věc komplexně zhodnotit (srov. čl. 18 odst. 3 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy). Při zjišťování skutkového stavu nevznikly pochybnosti, které by vyžadovaly doplnit dokazování prostřednictvím znaleckého posudku.

[49] Co se týče úmyslného zavinění, Nejvyšší správní soud připomíná, že zavinění je skutečností vnitřního života dané osoby, kterou jiné osoby nemohou pozorovat, takže přímým důkazem může být jen doznání, a jinak je lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, z kterých se podle zásad správného myšlení a uvažování dá usuzovat na vnitřní vztah osoby k porušení zájmu chráněného zákonem (zpráva trestního kolegia NS ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, č. 62/1973 Sb. NS, obdobně např. usnesení ÚS ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1671/13, č. 2/2014 Sb. ÚS, bod 11).

[50] Městský soud se správně v bodě 53 svého rozsudku ztotožnil s rektorem, který z okolností věci a ze způsobu, jakým byly části cizích děl do práce stěžovatelky přebírány, jednoznačně dovodil, že stěžovatelka musela jednat úmyslně. S tímto posouzením se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Jiné vysvětlení, než že šlo o úmyslné jednání, podle něj nepřipadá z podstaty věci v úvahu.

[51] Stěžovatelka k tomuto prvku skutkové podstaty poukazuje na znění důvodové zprávy k zákonu č. 137/2016 Sb., který řízení o vyslovení neplatnosti zavedl, a dále upozorňuje na komunikaci s vedoucí práce, hodnocení práce stupněm A a podíl vlastního textu v práci.

[52] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této části kasačních námitek. Je sice pravdou, že důvodová zpráva k zákonu č. 137/2016 Sb. na s. 127 uvádí: „.“ Jde však pouze o jeden dílčí příklad situací, které lze pod danou část skutkové podstaty podřadit.

[53] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 14 rozsudku čj. 2 As 123/2019-37, tato část skutkové podstaty vyjadřuje následek jednání definovaného v předchozím prvku skutkové podstaty. Tímto následkem (v případě podmínek) je, že osoba, která se tohoto jednání dopustila, vytvořila situaci, kdy se navenek jevilo, že splnila příslušné kvalifikační předpoklady pro státní zkoušku či její součást, avšak ve skutečnosti je nesplnila, neboť dojmu splnění docílila jednáním zpravidla podvodného charakteru (bod 15 citovaného rozsudku).

[54] Toto zdánlivé splnění podmínek se může vztahovat k tomu, zda student vůbec mohl k příslušné části státní zkoušky přistoupit, tedy zda se vůbec mohla konat (podmínky pro ), nebo se může vztahovat k tomu, zda měl být student u příslušné části státní zkoušky úspěšný (podmínky pro ). V případě stěžovatelky šlo o druhý jmenovaný případ.

[55] Jinak řečeno, kdyby byl v době obhajoby stěžovatelčiny diplomové práce znám pravý stav věcí (tedy že její práce je do značné míry plagiátem), nemohla by tuto část státní zkoušky úspěšně vykonat. K tomu Nejvyšší správní soud poukazuje na čl. 37 odst. 2 Pravidel pro organizaci studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy ve znění ke dni obhajoby (28. 5. 2018). Tento vnitřní předpis fakulty (§ 33 zákona o vysokých školách) stanovil, že v případě usnesení se, že práce je plagiátem, bude student hodnocen „neprospěl“ a předseda zkušební komise podá děkanovi podnět k zahájení disciplinárního řízení se studentem. Takový závěr lze nicméně považovat za samozřejmý i bez ohledu na jeho výslovné zakotvení ve vnitřním předpisu. Z povahy věci nepřipadá v úvahu, že by kvalifikační práce, kterou lze jako celek považovat za plagiát, mohla být po právu obhájena.

[56] Z tohoto důvodu nepovažuje Nejvyšší správní soud argumentaci stěžovatelky k této části skutkové podstaty za přesvědčivou a skutečnosti, které k ní uvádí, za . Jak již soud vysvětlil výše, diplomová práce stěžovatelky hrubě porušuje předpisy upravující ochranu duševního vlastnictví. Je proto správný závěr rektora, že za takové situace stěžovatelka splnila podmínky pro úspěšné vykonání obhajoby pouze zdánlivě, i hodnocení městského soudu, který tento závěr aproboval.

[57] K poslednímu prvku skutkové podstaty uvádí stěžovatelka předně argumentaci týkající se opakovanosti a soustavnosti vytýkaného jednání, která se, jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše (bod [40]), míjí s podstatou věci, neboť tato varianta skutkové podstaty nebyla vůči stěžovatelce užita. Vedle toho stěžovatelka upozorňuje na průběh svého studia a jeho úspěšné zakončení v rámci všech částí státní zkoušky, jakož i na své následné profesní uplatnění. Upozorňuje také na to, že Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 2 As 123/2019-137 i v případě flagrantního podvádění u státní zkoušky důvod pro vyslovení její neplatnosti neshledal.

[58] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že podmínkou podstatného narušení možnosti získat standardní znalosti a dovednosti absolventa se rozsudek čj. 2 As 123/2019-137 detailněji nezabýval, neboť tehdejší věc se týkala podmínky opakovaného jednání (srov. jeho bod 20). K podmínce podstatného narušení možnosti získat standardní znalosti a dovednosti absolventa se Nejvyšší správní soud vyjádřil pouze nad rámec odůvodnění (zejm. v bodě 19). Zjednodušeně ji shrnul jako situaci, kdy příslušné úrovně vysokoškolského vzdělání dosáhl po formální stránce někdo, kdo ve skutečnosti obsah tohoto vzdělání a kvalifikaci s tím spojenou do sebe v podstatné míře nevstřebal (bod 11 citovaného rozsudku).

[59] V nynější věci Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem a rektorem, že v případě stěžovatelky k podstatnému narušení možnosti získat standardní znalosti a dovednosti absolventa došlo. Rektor ve svém rozhodnutí přiléhavě uvedl, že dovedností absolventa daného magisterského programu je nepochybně i schopnost samostatně vypracovat diplomovou práci, přinést vlastní myšlenky a vytvořit vlastní závěry, což se však v případě stěžovatelky nestalo.

[60] Městský soud v bodě 56 rozsudku správně odlišil situace, kdy jde spíše o pochybení formálního rázu (opomenutí uvedení citací v jinak původní práci), oproti případům, kdy v podstatné míře nejsou do práce vloženy vlastní myšlenky a závěry. V závěru bodu 55 rozsudku také přiléhavě odkázal na skutečnost, že Nejvyšší správní soud v bodě 12 rozsudku čj. 2 As 123/2019-137 tam řešenou situaci výslovně odlišil od případů, kdy by určitá osoba čistě cizí myšlenky (např. právnický text sepsaný jinou osobou) vydávala za své, aniž by k tomu přistoupila jí samou „přidaná hodnota“ intelektuálního výkonu, byť z pohledu splnění podmínek zkoušky nedostačujícího.

[61] Podle Nejvyššího správního soudu jde v posuzované věci právě o takovou situaci. Nelze se ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že jde o „“. V podstatné části stěžovatelčiny diplomové práce totiž schází její vlastní kreativní „vnos“. Naopak je ve značné části práce kreativní činnost stěžovatelky zaměřena nikoli na formulování a obhajování vlastních odborných názorů, nýbrž jen na formulační úpravy myšlenek a názorů K. Z., popřípadě jiných autorů, či jejich pouhé doslovné přebírání bez náležité citace.

[62] Jak výstižně uvedl rektor ve svém rozhodnutí, pokud nebyla stěžovatelka schopna samostatně vypracovat diplomovou práci a zpracovala ji způsobem zjištěným v tomto řízení, lze se důvodně domnívat, že nezískala standardní znalosti a dovednosti absolventa magisterského studijního programu Právo a právní věda. Na tom nic nemění ani stěžovatelčino následné profesní působení.

[63] Stěžovatelka v kasační stížnosti také namítala, že důsledky rozhodnutí rektora jsou vůči ní nepřiměřené a že se blíží likvidačnímu trestu. Poukázala na to, že již v době obhajoby měla univerzita nastaveny kontrolní mechanismy. Také uvedla, že řízení bylo zahájeno a rozhodnutí vydáno v závěru zákonem stanovené lhůty a že by měla být upřednostněna ochrana jejích práv nabytých v dobré víře.

[64] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem vnímá, že dopady rozhodnutí rektora jsou pro stěžovatelku tíživé. Jak ale podrobně vysvětlil výše, byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby rektor vyslovil neplatnost části státní zkoušky. Jde přitom o řízení, v němž rektor nedisponuje správním uvážením (srov. § 47c odst. 2 zákona o vysokých školách). Pokud jsou tedy zákonné podmínky naplněny, je rektor povinen neplatnost vyslovit.

[65] Podle Nejvyššího správního soudu neodporuje zákonná konstrukce řízení o vyslovení neplatnosti (tedy způsob, jakým zákonodárce v obecné rovině provedl vážení protichůdných zájmů) ústavnímu pořádku. Pro vyslovení neplatnosti je zapotřebí kumulativně splnit několik podmínek. Zákon do jisté míry chrání i práva nabytá ve zlé víře (rozsudek čj. 2 As 123/2019-137, bod 11). Pokud jsou ale striktní zákonné podmínky splněny, je podle Nejvyššího správního soudu vyslovení neplatnosti namístě.

[66] Nejvyšší správní soud také souhlasí s městským soudem, že nepřiměřenost rozhodnutí rektora nelze spatřovat ani v jeho časovém odstupu od obhajoby stěžovatelčiny diplomové práce. Podle § 47c odst. 4 písm. b) zákona o vysokých školách může být řízení o vyslovení neplatnosti zahájeno nejpozději do 3 let ode dne vykonání nebo zdánlivého vykonání státní zkoušky nebo její poslední součásti. Jak plyne ze správního spisu (a stěžovatelka tuto skutečnost nerozporuje), řízení bylo v této zákonné lhůtě nejen zahájeno, ale do 3 let od vykonání poslední součásti státní zkoušky v něm bylo i meritorně rozhodnuto. V této zákonné lhůtě ani v jejím dodržení ze strany rektora nespatřuje Nejvyšší správní soud nic nepřiměřeného.

[67] Stejně tak není přiléhavý ani poukaz stěžovatelky na kontrolní mechanismy univerzity. Jistě je žádoucí, aby byly nedostatky kvalifikačních prací odhaleny již v rámci procesu jejich obhajoby, nikoli až následně. Nelze však pomíjet, že celým smyslem a legitimním účelem řízení o vyslovení neplatnosti, jak jej upravuje zákon o vysokých školách, je zjednání nápravy právě v situacích, kdy přes existenci kontrolních mechanismů k pochybení dojde. Jestliže tento zákonný nástroj byl ve stěžovatelčině věci k tomuto účelu užit a byly pro to splněny všechny (poměrně striktní) zákonné podmínky, nepovažuje to Nejvyšší správní soud za nepřiměřený zásah do stěžovatelkou nabytých práv (která musela s ohledem na úmyslné zavinění nabýt ve zlé víře).