2980/2014
Školství: habilitační řízení
Školství: habilitační řízení
k § 65 odst. 1 soudního řádu správního
k § 74 odst. 2 a § 85 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 192/2003 Sb.
k § 72 odst. 9 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách)
I. Rozhodnutí rektora ve věci námitek proti postupu při habilitačním řízení je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a jako takové je přezkoumatelné ve správním soudnictví.
II. Členství soudce ve vědecké radě veřejné vysoké školy, resp. její součásti (fakulty) není porušením požadavku soudcovské inkompatibility (neslučitelnosti výkonu funkce soudce s jinými funkcemi a činnostmi podle § 74 odst. 2 a § 85 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů).
III. V souladu s § 72 odst. 9 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, je veřejné zasedání vědecké rady důležitou a pevnou součástí habilitačního řízení, během které se koná habilitační přednáška a obhajoba habilitační práce. Následuje rozprava a poté tajné hlasování, které není nijak blíže procesně upraveno a nelze v jeho rámci vyloučit neformální diskusi či výměnu názorů na uchazeče, zejména v návaznosti na jeho předchozí vystoupení při veřejném zasedání.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013, čj. 30 A 73/2012-73)
*) Prejudikatura:
č. 534/2005 Sb. NSS, č. 906/2006 Sb. NSS, č. 1112/2007 Sb. NSS, č. 1755/2009 Sb. NSS, č. 1764/2009 Sb. NSS, č. 2369/2011 Sb. NSS a č. 2597/2012 Sb. NSS.; nálezy Ústavního soudu č. 349/2002 Sb. a č. 294/2010 Sb.Věc:
JUDr. Bohuslav P., Ph.D., proti rektorovi Masarykovy univerzity o postup při habilitačním řízení.Dne 5. 6. 2012 proběhlo na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (dále jen „PF MU“) habilitační řízení, v němž vědecká rada PF MU doporučila děkance uvedené fakulty, aby rektorovi MU nepředkládala návrh na jmenování žalobce docentem v oboru občanského práva. Tento návrh nezískal v tajném hlasování vědecké rady PF MU potřebnou většinu, když z celkového počtu 41 členů bylo hlasování přítomno 31 členů, přičemž kladných hlasů bylo odevzdáno pouze 11; záporných hlasů bylo odevzdáno 17 a 3 z odevzdaných hlasů byly neplatné.
V návaznosti na to žalobce proti průběhu a výsledku habilitačního řízení podal námitky dne 6. 6. 2012, které rozšířil ještě podáním ze dne 10. 6. 2012.
Těmto námitkám děkanka PF MU nevyhověla, což sdělila žalobci přípisem ze dne 2. 7. 2012, ve kterém uvedla, že je nechala přezkoumat proděkanovi odpovědnému za oblast vědy a výzkumu a pověřenému řídit vědeckou radu PF MU dne 5. 6. 2012. Po seznámení se s jeho rozborem se rozhodla námitkám nevyhovět a postoupila je k dalšímu rozhodování rektorovi MU. Ten rozhodl tak, že předstoupení před vědeckou radu PF MU proběhlo zcela v souladu s jejím jednacím řádem, směrnicí rektora č. 4/2010, upravující habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem na MU (čl. 5 odst. 8, 9 a 11), jakož i zákonem o vysokých školách.
Rektor MU uzavřel, že habilitační řízení proběhlo zcela v souladu s právními předpisy, výsledkem hlasování členů vědecké rady PF MU nebyl schválen návrh na jmenování žalobce docentem, a proto bylo předmětné habilitační řízení správně v souladu s § 72 odst. 10 zákona o vysokých školách zastaveno.
Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného.
V žalobě žalobce vesměs zopakoval námitky uvedené ve správním řízení. Namítl, že porušením ustanovení upravujících habilitační řízení došlo k nezákonnému rozhodnutí rektora MU. Tomu v prvé řadě vyčetl, že na veřejné zasedání vědecké rady navazovalo jakési neveřejné jednání bez účasti žalobce, s čímž zákon o vysokých školách vůbec nepočítá. Měli-li členové vědecké rady jakékoli výhrady k předmětu řízení, měl mít žalobce možnost se k nim v rámci zasedání vědecké rady vyjádřit a následně mělo proběhnout pouze tajné hlasování o návrhu, zda má být jmenován docentem. Skutečnost zmíněnou rektorem MU, že zákon o vysokých školách neveřejnou část zasedání vědecké rady nevylučuje a předpokládá ji směrnice č. 4/2010, označil za irelevantní a připomněl, že je-li habilitační řízení rozhodováním o veřejných subjektivních právech, jedná se o výkon veřejné (státní) moci, kterou lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nelze proto připustit neveřejné jednání vědecké rady v rámci habilitačního řízení, které zákon nijak neupravuje ani nepřipouští.
Zákon o vysokých školách při zasedání vědecké rady v rámci habilitačního řízení počítá pouze s tajným hlasováním navazujícím na tzv. veřejné zasedání, které rovněž neodpovídalo obvyklým procedurám podobného typu, neboť hned v úvodu – před habilitační přednáškou a obhajobou habilitační práce – byla podle žalobce zpochybněna a znevážena jeho dosavadní pedagogická a vědecká činnost ze strany doc. JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Ph.D., a to způsobem na hranici korektnosti a v rozporu s údaji v habilitačním spisu.
Současně poukázal na to, že během zasedání vědecké rady PF MU vůbec nezazněly významné skutečnosti, přičemž oponentské posudky nebyly čteny přítomnými oponenty a doplňující otázky oponentů nebyly žalobci položeny. Sám žalobce tak částečně odpovídal na tyto otázky, které musel hledat v písemných podkladech, což přispělo k nedůstojnosti a trapnosti celého habilitačního řízení.
Průběh habilitačního řízení je zachycen v zápise ze zasedání vědecké rady PF MU ze dne 5. 6. 2012, který je však velmi strohý a není v něm přezkoumatelným způsobem zachycen právě průběh této části habilitačního řízení. Zápis navíc ani neodpovídá skutečnosti, neboť např. výsledky tajného hlasování vyhlášené proděkanem na místě byly zcela rozporné, když skóre (poměr) kladných, záporných i neplatných hlasů neodpovídalo celkovému počtu hlasujících členů vědecké rady PF MU.
V souvislosti s personálním složením vědecké rady PF MU pak žalobce namítl nicotnost jejího rozhodnutí s tím, že v jeho věci rozhodoval nepříslušný orgán, resp. orgán, jenž byl obsazen v rozporu se zákonem o soudech a soudcích, protože pokud jde o představitele justice, jejich působení v takovém orgánu zpochybňuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví. Nejedná se totiž o činnost vědeckou nebo pedagogickou ve smyslu § 85 zákona o soudech a soudcích, ale jde o rozhodování o právech či povinnostech jmenovitě určené osoby v rámci správního řízení, za které je považováno i habilitační řízení podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, čj. 7 As 66/2010-119, č. 2597/2012 Sb. NSS. Vedle tohoto rozsudku poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/08, č. 294/2010 Sb., a ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 7/02, č. 349/2002 Sb., v jejichž světle se jeví členství soudců ve vědecké radě vysoké školy, která v habilitačním řízení nepochybně plní funkci orgánu veřejné moci, jako nepřípustné. Vědecká rada tak byla podle názoru žalobce nesprávně obsazena, neboť již jen to, že ve věci jeho habilitačního řízení rozhodoval mj. předseda Nejvyššího správního soudu či předseda Ústavního soudu, evidentně navozuje jisté pochybnosti o podjatosti nejen těchto dvou čelných představitelů justice, ale rovněž obou dotčených soudů, které jsou v určité fázi k přezkoumání průběhu habilitačního řízení, resp. napadeného rozhodnutí po linii správního (a eventuálně i ústavního) soudnictví jako jediné příslušné.
Vysoké školy jsou subjekty samosprávy, jejichž orgány mohou vykonávat veřejnou správu, s níž je funkce soudce neslučitelná. Soudce proto může být učitel či vedoucí katedry, protože ti nerozhodují (vždy rozhoduje děkan nebo proděkan). Ve vědecké radě se však rozhoduje (o zastavení habilitačního řízení či schvalování studijních programů); obdobně rozhodují členové akademického senátu, děkani, rektoři, proděkani a prorektoři. Proto soudce nemůže tyto funkce zastávat, jelikož v nich činí rozhodnutí ve veřejné správě. Praxe je ovšem opačná, přičemž s odkazem na obsahovou shodnost ohledně otázky slučitelnosti výkonu funkce soudce žalobce poukázal na závěry Ministerstva spravedlnosti ve věci účasti soudců v kárných a revizních komisích sportovních svazů a jiných zájmových organizacích, podle nichž nemůže být soudce členem žádného orgánu, kde se jakkoliv rozhoduje o individuálních či jiných právech, nárocích apod.
Žalobce navíc poukázal též na to, že pro nesprávné obsazení vědecká rada PF MU nebyla ani usnášeníschopná (čl. 3 odst. 2 jednacího řádu). Rovněž
kvorum
pro schválení návrhu nebylo správné, a nelze tedy uzavřít, zda by i za situace změněného kvora a vyloučení hlasů členů – soudců nebyl návrh na jeho jmenování docentem schválen.Závěrem žalobce napadl postup děkanky PF MU a uvedl, že o způsobu posouzení námitek byl informován jejím vyjádřením ze dne 2. 7. 2012, které považuje za rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 14 zákona o vysokých školách. S ohledem na jeho obsah se však jedná o rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné, na které nemohl nijak věcně reagovat a habilitační proces i v této fázi neodpovídal zákonným pravidlům.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě předně poukázal na to, že je nesprávně označen, neboť s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi opírající se mj. také o usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb. NSS, je pasivně legitimovanou MU.
Pokud jde o napadené neveřejné jednání vědecké rady PF MU žalovaný poznamenal, že zákon výslovně stanoví, že na návrhu, zda uchazeč má být jmenován docentem, se vědecká rada usnáší tajným hlasováním. Je zcela logické, že procedurálně je tato část jednání od veřejného zasedání vědecké rady oddělena a že se nejedná o porušení žalobcem zmíněných ústavních principů výkonu veřejné (státní) moci. Konkrétní postup přitom z praktických důvodů nestanoví zákon, nýbrž směrnice rektora č. 4/2010 a jedná se tak o úkon, na který dopadá kompetenční výluka podle § 70 s. ř. s. Jde totiž o konkrétní způsob vedení řízení upravený za účelem sjednocení, přehlednosti a usnadnění procesního postupu v dané věci. Obdobně považuje žalovaný za úkony vyloučené ze soudního přezkumu podle § 70 s. ř. s. i další žalobcem zpochybňované úkony učiněné v průběhu zasedání vědecké rady, včetně vyjádření děkanky, s tím, že se jimi upravuje vedení habilitačního řízení, případně mají jen předběžnou povahu. Nicméně i přesto k nim krátce konstatoval, že námitky žalobce v tomto směru vycházejí na jedné straně z jeho subjektivního vnímání dílčích událostí ve vypjaté atmosféře se zřetelným vlivem sympatií a antipatií vůči jejich aktérům, na druhé straně pak z vlastních představ žalobce o tom, jak by měl průběh habilitačního řízení vypadat. To ovšem nelze nejen soudně, ale prakticky ani jinak přezkoumat. Zápis ze zasedání vědecké rady PF MU ze dne 5. 6. 2012 není přepisem stenografického záznamu hovořících osob ani doslovným přepisem pořízení nahrávky a dostatečně přesně zachycuje průběh jednání a zcela jednoznačně také výsledky tajného hlasování. Ty jsou potvrzeny protokolem o tajném hlasování vlastnoručně podepsaným skrutátorkami, jakož i zapečetěnou obálkou s hlasovacími lístky, jež tvoří přílohu zápisu.
K argumentaci ohledně členství soudců ve vědecké radě žalovaný konstatoval, že je ryze účelová a nijak věcně nedokládá namítaný rozpor se zákonem o soudech a soudcích. Není zřejmé, v čem má spočívat narušení důstojnosti soudcovské funkce nebo ohrožení důvěry v nezávislost a nestrannost soudnictví jinak dovolenou vědeckou a pedagogickou (či také literární, publicistickou, uměleckou) činností soudců. Současně připomněl, že případy, kdy jsou se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům dány důvody pochybovat o nepodjatosti soudů, řeší standardně procesní předpisy vyloučením soudců z projednávání a rozhodnutí věci. Jako zavádějící pak označil tvrzení žalobce, že soudce může být učitel či vedoucí katedry, protože i tito mají své pravomoci především při zkouškách, s nimiž – zejména přijímacími a závěrečnými – zákon spojuje subjektivní veřejná práva studentů (aby proběhly za podmínek stanovených zákonem a příslušnými studijními předpisy). I v této situaci jde o výkon veřejné správy, která na ně byla přenesena.
K vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že ve správním soudnictví je žalovaným ten, o němž to stanoví zákon a s kým v návaznosti na to jedná správní soud, který tuto otázku musí vyřešit a promítnout do svého dalšího procesního postupu. Ohledně zmíněného subjektivního vnímání situace žalobce odkázal na dopis zaslaný děkance PF MU dne 6. 6. 2012, v němž prof. PaedDr. Gabriel Š., CSc., Dr.h.c., uvedl, že před tajným hlasováním probíhalo dvacetiminutové kuloárové pojídání řízků, kde přítomní řešili věci, na které uchazeč nemohl reagovat.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
V. Posouzení věci krajským soudem
(...)
V.a) Přezkum ve správním soudnictví – aktivní a pasivní legitimace
Před samotným meritorním přezkumem ve věci samé se ovšem musel krajský soud zabývat především otázkou, zda v daném případě vůbec jde o správní rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. podléhající samostatnému přezkumu ve správním soudnictví nebo zda je namístě aplikovat některou z kompetenčních výluk ve smyslu § 70 s. ř. s., jak ve svém vyjádření uvedl žalovaný.
Ve shodě s žalobcem přitom primárně vycházel z již výše citovaného rozsudku 7. senátu Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 66/2010-119, jakkoli předmětem přezkumu v tomto případě nebylo rozhodnutí rektora ve věci habilitačního řízení, ale ve věci návrhu na jmenování děkanem. Přesto – především ve vazbě na argumentaci zvolenou žalovaným a aprobovanou napadeným rozsudkem – Nejvyšší správní soud jednoznačně konstatoval, že: „
Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem nelze v žádném případě považovat za jakési soukromé řízení jen proto, že do něho uchazeč vstupuje dobrovolně a že i v případě, pokud by v něm neuspěl, mu nic nebrání i nadále vědecky bádat. Obě řízení jsou totiž svého druhu autorizačními řízeními prováděnými k tomu zákonem pověřenými subjekty (vysokými školami disponujícími příslušnou akreditací) a v případě řízení ke jmenování profesorem též v určité míře ministrem školství a především prezidentem republiky rozhodujícím jako správní orgán na základě zmocnění daného mu k tomu zákonem v souladu s čl. 63 odst. 2 a odst. 3 Ústavy. [...] Pro uvedená řízení platí, že ti, kdo jimi úspěšně projdou, získají v rámci akademického a vědeckého prostředí (a to nikoli jen v rámci vysoké školy či fakulty, na nichž aktuálně vykonávají svoji pedagogickou či vědeckou činnost, nýbrž potenciálně na všech vysokých školách řídících se zákonem o vysokých školách) privilegované postavení umožňující jim se v podstatně významnější míře než jiné osoby podílet na rozhodovacích procesech při výkonu veřejné správy. Např. pouze docenti či profesoři mají právo bez toho, aby k tomu museli být individuálně schváleni vědeckou radou příslušné vysoké školy či fakulty, zkoušet při státní zkoušce (viz § 53 odst. 2 zákona o vysokých školách). Tyto osoby mají privilegované postavení i v jiných ohledech, zejména jako členové habilitačních komisí či hodnotících komisí v řízení ke jmenování profesorem. Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem je tedy správní řízení vedené podle zákona o vysokých školách s vyloučením subsidiární použitelnosti správního řádu (§ 72 odst. 13, § 74 odst. 7 zákona o vysokých školách) vyjma základních zásad činnosti správních orgánů (viz § 177 odst. 1 a vzhledem k povaze obou řízení zejm. § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 6 odst. 1 správního řádu), jehož výstup (negativní i pozitivní) je na základě žalob příslušných oprávněných subjektů přezkoumatelný ve správním soudnictví
.“Je tedy zřejmé, že habilitace či profesura má jako profesní (pedagogická a vědecká nebo umělecká) kvalifikace určitý přesah a osoba, která je jmenovaná docentem nebo profesorem, zjevně získává v akademickém prostředí určité privilegované postavení. To je vedle zmíněného práva zkoušet (bez dalšího) při státní zkoušce či výlučného profesorského práva předsedat habilitačním a profesorským komisím dáno např. i tím, že podle § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách pouze profesor nebo docent, který je akademickým pracovníkem příslušné vysoké školy, může působit jako garant z hlediska kvality a rozvoje určitého studijního programu uskutečňovaného vysokou školou, jehož určení je podmínkou pro akreditaci takového studijního programu ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy [§ 79 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 5 písm. b) zákona o vysokých školách].
Na základě toho nelze popřít aktivní legitimaci k podání žaloby ve správním soudnictví, neboť nejmenování docentem je jednoznačně způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv jednotlivce, resp. jeho právní sféry; k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, či ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS, z nichž vyplývá, že aktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. bude dána vždy tehdy, pokud není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do právní sféry žalobce v žádném případě dojít nemohlo. To v projednávaném případě, v kontextu shora uvedeného, konstatovat nelze, a proto nelze ani uvažovat o vyloučení z přezkumu ve správním soudnictví na základě § 70 písm. a) s. ř. s.
Stejně tak není vyloučen přezkum ani na základě dalších kompetenčních výluk ve smyslu § 70 s. ř. s., neboť přezkoumání rozhodnutí rektora ve věci habilitačního řízení nevylučuje žádný zvláštní zákon a jde o rozhodnutí konečné, které se děje v oblasti veřejné správy na úseku vysokého školství.
Nic na tom nemění ani skutečnost, že zákon o vysokých školách upravuje jak samosprávu, tak i veřejnou správu na úseku vysokého školství, přičemž podle jeho § 6 odst. 1 písm. h) patří habilitační řízení (i řízení ke jmenování profesorem) do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy. Pořád totiž platí, že oprávnění vysoké školy nebo její součásti konat habilitační řízení v daném oboru podléhá akreditaci, o jejímž udělení rozhoduje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v návaznosti na stanovisko Akreditační komise (§ 82 zákona o vysokých školách). V opačném případě, pokud akreditace udělena není, nelze habilitační řízení vůbec konat. Touto formou tedy státní správa zabezpečuje realizaci jednoho za základních úkolů veřejné správy v oblasti vysokého školství, kterým je získání odpovídající profesní kvalifikace, včetně jejího ověření. Ostatně právě prověření vědecké nebo umělecké kvalifikace uchazeče a jeho pedagogické způsobilosti je předmětem habilitačního řízení, které se zahajuje na návrh uchazeče. Ten lze přitom podat pouze děkanovi fakulty, která má akreditaci pro uvedený obor habilitace, nebo rektorovi, má-li akreditaci pro uvedený obor vysoká škola (§ 72 odst. 4 zákona o vysokých školách). Jinými slovy, vysoká škola, resp. její orgán rozhodující ve věci habilitačního řízení je vykonavatelem veřejné správy, která na něho byla přenesena prostřednictvím akreditace daného oboru habilitace.
S tím souvisí i další otázka, kterou krajský soud musel mimo
meritorní
přezkum vyřešit a která se týká toho, kdo je oním orgánem veřejné správy rozhodujícím v habilitačním řízení, neboli kdo je pasivně legitimovaným. Pasivní procesní legitimace je definována krátce jen v § 69 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je žalovaným „správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla
“.V takto koncipované žalobní legitimaci je zakotvena zásada subsidiarity soudního přezkumu, vyjádřená obecně v § 5 s. ř. s., podle něhož možnost domáhat se soudní ochrany nastává až tehdy, když účastník vyčerpá řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Zákon o vysokých školách však v tomto směru o žádných opravných prostředcích proti rozhodnutí rektora nehovoří a současně v § 73 odst. 13 výslovně vylučuje obecné předpisy o správním řízení. Subsidiární použitelnost správního řádu je proto vyloučena, vyjma základních zásad činnosti správních orgánů, které se použijí při výkonu veřejné správy vždy, a to i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám neobsahuje takovou právní úpravu, která by těmto zásadám z obsahového hlediska odpovídala (§ 177 odst. 1 správního řádu). Je zde tedy evidentní a nezpochybnitelná nutnost vazby na některá konkrétní ustanovení správního řádu, nicméně pokud jde o zmíněné opravné prostředky, resp. dvoustupňovost správního řízení, tuto nelze z obecných zásad správního řízení dovodit a nejedná se ani o zásadu, která by plynula přímo z ústavního pořádku.
Jakkoliv totiž platí, že podle § 81 odst. 1 správního řádu je možno podat odvolání proti každému správnímu rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak, neplyne z citované možnosti zákonné výluky podat odvolání pro její rozpornost s obecnými zásadami správního řízení, případně dokonce protiústavnost. Nemožnost podat odvolání ovšem právě s ohledem na znění § 81 odst. 1 správního řádu musí plynout přímo za zákona, příp. by tato výluka musela být dána pouze implicitně povahou dané věci; k tomu srov. zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2011, čj. 2 As 37/2011-81, č. 2369/2011 Sb. NSS.
Podle názoru krajského soudu je přitom v nyní projednávané věci zjevné, že
kompetence
odvolacího orgánu zde z žádného konkrétního zákonného ustanovení neplyne, naopak lze ji považovat za výslovně popřenou vyloučením obecných předpisů o správním řízení, a to na rozdíl od jiných případů podléhajících § 105 zákona o vysokých školách, podle kterého „[n]estanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení
“. Existence opravného prostředku není navíc odvoditelná ani z obecných zákonných ustanovení, zasazených do celkového konceptu fungování veřejné správy, neboť nejde o imperativ, který by musel být splněn ve všech typech správního řízení, včetně habilitačního. Jedná se o řízení, které je samo o sobě dosti specifické a zahrnující i určitý instanční postup či interakci mezi vědeckou radou, děkanem a rektorem. O návrhu na jmenování docentem se rozhoduje tajným hlasováním na zasedání vědecké rady a nezíská-li návrh na jmenování většinu hlasů, platí, že vědecká rada řízení zastavuje. Proti postupu při habilitačním řízení však může neúspěšný uchazeč podat námitky s tím, že nevyhoví-li těmto námitkám děkan, předá je k rozhodnutí rektorovi. Rozhodnutí rektora je konečné, což výslovně stanoví i zákon o vysokých školách (§ 74 odst. 14), a i z tohoto pohledu tedy není důvodu, aby toto rozhodnutí nebylo považováno za konečné autoritativní rozhodnutí, které není přezkoumatelné v odvolacím řízení a lze proti němu přímo podat žalobu ke správnímu soudu.Žalovaným je pak správně rektor, v daném případě rektor MU, jehož pasivní legitimace byla zpochybněna odkazem na
relevantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně výše citované usnesení rozšířeného senátu čj. 5 Afs 16/2003-56.Podle tohoto usnesení v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí krajského soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a tím je v souzené věci rektor MU, jehož rozhodnutí je autoritativním a konečným rozhodnutím o právech a povinnostech žalobce v oblasti veřejné správy. V případě, kdy pravomoc k vydání přezkoumávaného rozhodnutí pramení přímo z konkrétního ustanovení právního předpisu (zde § 72 odst. 14 zákona o vysokých školách), které stanovuje konkrétní orgán uvnitř právnické osoby (zde veřejné vysoké školy), je pasivně legitimován přímo tento orgán právnické osoby, tj. rektor veřejné vysoké školy.
Ostatně i z judikatury plyne, že v těch případech, kdy zákon o vysokých školách přímo stanoví (funkční) příslušnost orgánu vysoké školy, je žalovaným správním orgánem přímo tento orgán, a nikoliv vysoká škola jako taková (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006-63, č. 1112/2007 Sb. NSS, či ze dne 5. 9. 2008, čj. 2 As 73/2007-47, č. 1755/2009 Sb. NSS), zatímco v případech, kdy zákon příslušný orgán vysoké školy sám neurčuje, je žalovaným orgánem vysoká škola jako právnická osoba (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, čj. 4 As 47/2006-51 a čj. 3 As 35/2006-87, či ze dne 22. 7. 2010, čj. 9 As 24/2010-126), ačkoliv i v těchto případech vydával rozhodnutí na úrovni vysoké školy její orgán jako vykonavatel veřejné správy, byť nebyl určen přímo zákonem; viz Vedral, J.
K otázce, zda správním orgánem podle školského zákona je ředitel školy nebo škola jako právnická osoba
. ASPI, 2011.Souhrnně řečeno, napadené rozhodnutí ve věci námitek proti postupu při habilitačním řízení je správním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a podléhá samostatnému přezkumu ve správním soudnictví, v němž je žalovaným rektor MU, který toto rozhodnutí vydal. Při splnění podmínek aktivní i pasivní procesní legitimace se proto krajský soud v dalším věnoval věcnému přezkumu v intencích žalobních bodů uplatněných žalobcem, jež lze z hlediska posloupnosti celého habilitačního řízení strukturovat následovně.
V.b) Vědecká rada – členství soudců
Podle žalobce je funkce soudce neslučitelná s členstvím ve vědecké radě PF MU, tedy veřejné vysoké školy, resp. její součásti, protože vědecká rada jako jeden z jejich orgánů v případě habilitačního řízení činí rozhodnutí v oblasti veřejné správy.
Jakkoli je to rektor, kdo jmenuje docentem, je nepochybné, že na tom ve výsledku (nikoli nevýznamně) participuje i vědecká rada, pokud hlasuje o návrhu (habilitační komise) na jmenování docentem s tím, že nezíská-li návrh na jmenování většinu hlasů všech členů vědecké rady, platí, že se habilitační řízení zastavuje. Nicméně proti závěru, resp. postupu při habilitačním řízení lze podat námitky, o kterých posléze rozhoduje děkan, a nevyhoví-li jim, předá je k rozhodnutí rektorovi. Teprve jeho rozhodnutí je konečné a je třeba ho vnímat jako rozhodnutí učiněné v oblasti veřejné správy na úseku vysokého školství (viz výše).
Samotné členství ve vědecké radě veřejné vysoké školy či její fakulty a z toho pramenící hlasování o návrhu na jmenování docentem nepředstavuje rozhodování ve veřejné správě, a tudíž ani nelze říci, že by bylo z titulu členství soudců ve vědecké radě PF MU rozhodováno nesprávně obsazeným orgánem, jak se domnívá žalobce. Nelze totiž přehlédnout, že členy vědecké rady fakulty, které jmenuje a odvolává její děkan, jsou významní představitelé oborů, v nichž fakulta uskutečňuje vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Nejméně jedna třetina členů jsou přitom podle § 29 odst. 2 zákona o vysokých školách jiné osoby než členové akademické obce veřejné vysoké školy, jejíž je fakulta součástí.
Zákon o vysokých školách tak výslovně přímo počítá s tím, že mezi členy vědecké rady budou i osoby stojící mimo akademickou obec (extraneové), soudce nevyjímaje. V tomto směru přitom členství soudců ve vědecké radě veřejné vysoké školy či její fakulty nijak nelimituje a nezapovídá ho podle názoru krajského soudu ani žádný zvláštní zákon či Ústava upravující v čl. 81 a čl. 82 nezávislost soudů a nezávislost a nestrannost soudců.
Funkce soudce je veřejná funkce a mezi podmínky naplnění zmíněného principu soudcovské nezávislosti a nestrannosti patří mj. i neslučitelnost (
inkompatibilita
) s jinými funkcemi, jejíž generální ustanovení je obsaženo v čl. 82 odst. 3 Ústavy, který zní: „Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný.
“ Ústava tedy neslučitelnost soudcovské funkce viditelně chápe nejen jako jednu ze záruk soudcovské nezávislosti, ale také – a to především – jako komponent principu dělby moci, kdy soudci zapovídá jakoukoli funkci v moci zákonodárné i výkonné, včetně jakékoli funkce ve veřejné správě. Krom toho obsahuje i zmocnění pro zvláštní zákon, kterým je zákon o soudech a soudcích a který citované ústavní ustanovení v podstatě opakuje na úrovni zákonné úpravy, konkrétně v § 74 odst. 2. V něm navíc stanoví jedinou výjimku a tou je funkce předsedy nebo místopředsedy soudu, jakožto orgánu státní správy soudů. Jakkoli jiný souběh funkce soudce s funkcí, resp. činností ve veřejné správě je tedy nepřípustný, přičemž pro posouzení projednávané věci je určující, zda je jako takové nepřípustné i členství ve vědecké radě veřejné vysoké školy či její fakulty.Podle krajského soudu tomu tak není, a to nejen proto, že zákon o vysokých školách pojímá celé habilitační řízení jako interakci několika orgánů, přičemž tím, kdo na základě habilitačního řízení jmenuje docenta pro určitý obor, není ve výsledku vědecká rada, ale rektor. Stejně tak i v případě nejmenování docentem, resp. zastavení habilitačního řízení a následných námitek proti postupu v tomto řízení (nikoli proti jeho výsledku) je to opět rektor, který činí finální rozhodnutí, ačkoli zákon nijak blíže nestanoví, jak přesně postupovat, pokud námitkám vyhoví. V daném případě však rektor námitkám nevyhověl, neboť vyšel z toho, že v případě členství soudců ve vědecké radě jde o pedagogickou a vědeckou činnost.
S tímto závěrem se ztotožňuje též krajský soud a připomíná, že uvedená činnost představuje jednu z výjimek, ke které jsou soudci mimo svůj pracovní vztah oprávněni podle § 85 zákona o soudech a soudcích, podle kterého „[s]
oudce nesmí [...] zastávat žádnou jinou placenou funkci ani vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimku správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké, a to za předpokladu, že taková činnost nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví
“.Podle žalobce sice o žádnou z uvedených činností nejde, avšak nijak podrobně v tomto ohledu neargumentuje a poukazuje především na to, že soudce může být toliko učitel nebo vedoucí katedry. Dle judikatury se ovšem soudní přezkum vztahuje např. i na podmínky konání státní zkoušky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009, čj. 9 As 1/2009-141). Dovedeno do důsledků by tedy názor žalobce vedl k tomu, že by soudci na vysoké školy nemohli vůbec působit, neboť součástí pedagogické činnosti je přirozeně i zkoušení, stejně jako součástí vědecké činnosti je nejenom vlastní vědecké bádání, ale i působení ve vědecké komunitě v širším slova smyslu, včetně sdílení a ověřování vědecké úrovně ostatních.
Jedinými limity, které zde zákon o soudech a soudcích potažmo Ústava kladou, jsou jednak neporušování vážnosti a důstojnosti soudcovského stavu a soudnictví jako celku a jednak nepřekročení mezí principů dělby moci a soudcovské nezávislosti. Žádný z nich však z titulu pouhého členství soudce ve vědecké radě nemůže být porušen či překročen. Samozřejmě jiná situace by byla, pokud by dotčený soudce měl ve věci rozhodovat; pak by bylo namístě uvažovat o aplikaci institutu vyloučení z rozhodování, kterým právní úprava podobné střety standardně řeší s tím, že soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci: (i) je-li důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (pro poměr k věci, k účastníkům či jejich zástupcům) nebo (ii) podíleli-li se na projednávání či rozhodování u správního orgánu či soudu v předchozím řízení. Řešením rozhodně není žalobcem navrhované paušální vyloučení všech správních, příp. ústavních soudců s odkazem na jejich příslušnost v případném rozhodování v předmětných věcech.
To by popíralo samotný smysl vědecké rady, u které již z jejího názvu vysvítá, že těžištěm její činnosti není činnost správní, ale vědecká, což ostatně dokládá i samo habilitační řízení, v němž se ověřuje vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče, a to zejména na základě habilitační práce a její obhajoby a dalších vědeckých, odborných nebo uměleckých prací, a dále jeho pedagogická způsobilost na základě hodnocení habilitační přednášky a předcházející pedagogické praxe (§ 72 odst. 1 zákona o vysokých školách). Primárně jde tedy o vědeckou činnost v širším slova smyslu, do které nespadá pouze vlastní vědecké bádání, ale i sdílení a prověřování nových vědeckých poznatků a prací ostatních kolegů ve vybraných oborech. V tom je těžiště činnosti vědecké rady veřejné vysoké školy, resp. její fakulty, která vedle působnosti v habilitačním řízení též projednává dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké nebo další tvůrčí činnosti fakulty či schvaluje studijní programy, které mají být uskutečňovány na fakultě (§ 30 zákona o vysokých školách).
Skutečnost, že konkrétní studijní program následně podléhá akreditaci, stejně jako oprávnění konat habilitační řízení v určitém oboru, na přijatém závěru nic nemění, naopak spíše ho podporuje, protože teprve ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které rozhoduje o udělení akreditace, se jedná o určitou formu správní činnosti, která může
kolidovat
s výkonem funkce soudce. Členství ve vědecké radě a s ním související činnost v rámci habilitačního řízení však s funkcí soudce nijak nekoliduje a bez dalšího není porušením imperativu soudcovské inkompatibility ve smyslu shora uvedeného.Nejde o souběh dvou navzájem neslučitelných funkcí a není mu překážkou ani žalobcem zmíněná
judikatura
Ústavního soudu, jež se konkrétně touto otázkou nezabývala a vyjadřovala se spíše obecně k otázce soudcovské nezávislosti a nestrannosti především v souvislosti s přezkumem odborné způsobilosti soudců (sp. zn. Pl. ÚS 7/02) a vazbou mezi výkonnou mocí a mocí soudní v případě soudních funkcionářů či přidělování soudců k Ministerstvu spravedlnosti (sp. zn. Pl. ÚS 39/08). Stejně tak stanovisko či závěry Ministerstva spravedlnosti, na které žalobce odkazuje, se týkají poněkud jiné otázky. Krajský soud přesto považuje za vhodné v kontextu s obsahem těchto závěrů zdůrazňujících jako podstatné to, jak působení soudce v daném orgánu chápe veřejnost, poznamenat, že podle jeho názoru ani veřejnost nechápe působení ve vědecké radě jako něco, co je soudcům zapovězeno. Naopak, právě z titulu své funkce, autority, znalostí a praktických zkušeností soudci mají jistě co říci na poli pedagogickém či vědeckém. Ostatně sám žalobce se jako soudce účastnil či účastní pedagogického a vědeckého života, a to (od 1. 10. 2005) jako vedoucí katedry právních oborů a bezpečnostních studií či člen akademické rady na Vysoké škole evropských a regionálních studií, o. p. s., jak je doloženo v podkladech pro jeho habilitační řízení.Lze proto uzavřít, že funkce soudce se nevylučuje s členstvím ve vědecké radě PF MU, která z tohoto důvodu nebyla nesprávně obsazena a nebyla narušena ani její usnášeníschopnost (vázaná na přítomnost nejméně dvou třetin všech členů), ani
kvorum
pro přijetí návrhu na jmenování žalobce docentem (vázané na nadpoloviční většinu všech členů) podle čl. 3 odst. 2 jednacího řádu vědecké rady PF MU (vnitřního předpisu č. 12 ve znění účinném od 2. 6. 2008). Podmínky pro tajné hlasování o výsledku habilitace žalobce tak byly splněny. Hlasování však předcházelo veřejné zasedání vědecké rady PF MU, vůči němuž měl žalobce také několik námitek, ke kterým krajský soud konstatuje následující.V.c) Veřejné zasedání vědecké rady
Průběh veřejného zasedání vědecké rady není nijak podrobně procesně normován a jako takový je upraven jen v § 72 odst. 9 zákona o vysokých školách, z něhož je zřejmé, že na veřejném zasedání vědecké rady se koná habilitační přednáška a obhajoba habilitační práce, poté následuje rozprava, ve které musí být uchazeči dána možnost vyjádřit se k posudkům oponentů, obhajovat svoji habilitační práci a vyslovit se ke své dosavadní vědecké nebo umělecké a pedagogické činnosti. Žádné další dílčí postupy zákon o vysokých školách nestanoví, přičemž ze spisového materiálu předloženého krajskému soudu nevyplývá, že by byl některý ze zmíněných postupů opominut.
Z uvedeného je nasnadě, že vystoupení členů vědecké rady by mělo následovat až v rozpravě poté, co proběhne habilitační přednáška a obhajoba habilitační práce. Vystoupil-li některý z členů vědecké rady PF MU, konkrétně doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D., ještě předtím, lze sice pochybovat o vhodnosti tohoto postupu, který však na druhé straně nijak zásadně nezpochybňuje samotný průběh veřejného zasedání vědecké rady PF MU. Ten nelze nikdy zcela přesně naplánovat a
eliminovat
podobné postupy např. odepřením slova či přerušením projevu člena vědecké rady, a to zvláště za situace, týká-li se jeho vystoupení vědecké a pedagogické činnosti uchazeče – žalobce, jakkoli to pro něho mohlo být překvapivé či nepříjemné.Veřejné zasedání vědecké rady je pevnou a důležitou součástí habilitačního řízení jako celku a rozhodně nemá mít charakter ceremonie, ale přísného prověření uchazeče a jeho kvalifikace, jehož součástí je jistě i schopnost vypořádat se s podobným vystoupením, byť třeba s pomocí předsedajícího, na kterém je, aby konkrétní situaci posoudil a zasedání usměrnil. Ze strany krajského soudu tak učinit nelze a rovněž nelze z pouhého vystoupení jmenovaného člena vědecké rady PF MU před rozpravou dovozovat porušení zákona o vysokých školách, jež v tomto ohledu žádná striktní procedurální pravidla nestanoví. Dává pouze určitý základní rámec, který je třeba naplnit a který v daném případě nepochybně naplněn byl.
ex post
K tomu, že nebyly čteny oponentské posudky, je třeba připomenout, že tyto byly dostupné jak v elektronické podobě v informačním systému MU, tak během veřejného zasedání vědecké rady PF MU a jejich čtení, po kterém žalobce volá, není nezbytné. Je na samotných oponentech a nejen na nich, jaký konkrétní postup zvolí, přičemž prostor pro přednes závěrů z jejich posudků byl dán hned v úvodu prof. JUDr. Janu Hurdíkovi,
DrSc.
, předsedovi habilitační komise pro habilitační řízení žalobce, jak je doloženo v zápise ze zasedání vědecké rady PF MU ze dne 5. 6. 2012. Nelze tedy říci, že by oponentní posudky vůbec nezazněly, a v dalším již bylo na jejich zpracovatelích a jednotlivých členech vědecké rady, aby při znalosti jejich obsahu kladli dotazy. Pokud k tomu nedošlo, pak bylo na uchazeči, aby byl předem připraven a alespoň na některé z otázek v oponentních posudcích sám reagoval; ostatně i proto jsou v předstihu zpracovávány oponentní posudky v písemné podobě a dány k dispozici uchazeči.Z hlediska zápisu ze zasedání vědecké rady PF MU ze dne 5. 6. 2012 je možné poznamenat pouze tolik, že se soustřeďuje na popis průběhu tohoto zasedání, který je sice stručný, nicméně obsahuje to podstatné, včetně odkazu na zhodnocení habilitační přednášky žalobce založené ve spise a výsledků tajného hlasování. Jeho skóre odpovídá celkovému počtu hlasujících a je potvrzeno nejen protokolem o tajném hlasování, ale i přiloženou prezenční listinou dokládající, že z celkového počtu 41 členů vědecké rady PF MU jich bylo přítomno 31, z toho 8 externích a zbývající počet interních, přičemž odevzdáno bylo všech 31 rozdaných hlasovacích lístků, z nichž bylo 11 hlasů kladných, 17 záporných a 3 neplatné.
V.d) Neveřejné zasedání vědecké rady – tajné hlasování
Návrh na jmenování žalobce docentem tedy neprošel na základě tajného hlasování vědecké rady PF MU, které proběhlo odděleně od jejího veřejného zasedání, přičemž podle žalobce předcházelo hlasování ještě jakési neveřejné zasedání bez jeho účasti. S takovým postupem však zákon o vysokých školách nepočítá. Pokud měli členové vědecké rady nějaké výhrady, měl mít žalobce dle svého přesvědčení možnost se k nim vyjádřit v rámci veřejného zasedání a poté mělo proběhnout pouze tajné hlasování.
Zákon o vysokých školách v rámci habilitačního řízení skutečně o nějakém neveřejném zasedání vědecké rady výslovně nehovoří. Naproti tomu směrnice č 4/2010, která je vnitřním předpisem MU upravujícím habilitační řízení, vychází z toho, že zasedání vědecké rady má i svoji neveřejnou část a v čl. 5 odst. 9 písm. b) konstruuje, že v této části vystoupí hodnotitelé habilitační přednášky, které vědecká rada může určit ze svých řad s tím, že přednesou svá stručná hodnocení přednášky z odborného i pedagogického hlediska. V článku 5 odst. 11 směrnice č. 4/2010 dále stanoví, že neveřejných částí jednání se mohou účastnit i členové habilitační komise a oponenti.
Směrnice sice jednou používá pojem zasedání (čl. 5 odst. 9), podruhé pojem jednání (čl. 5 odst. 11), nicméně z jejího obsahu je zřejmé, že při projednávání návrhu, zda má být uchazeč jmenován docentem, neprobíhá celé jednání vědecké rady veřejně. Nelze ovšem zjednodušeně říci, že jde v tomto směru nad rámec zákona. Tak by tomu nepochybně bylo, kdyby zákon o vysokých školách žádnou část jednání vědecké rady nečinil neveřejnou, resp. tajnou. Nicméně zákon o vysokých školách počítá s tím, že vědecká rada se na návrhu, zda uchazeč má být jmenován docentem, usnáší v tajném hlasování, aniž jakkoli blíže specifikuje jeho průběh. Ten není ze zákona nikterak určen, a jestliže samotnému hlasování bezprostředně předchází nějaká diskuse o uchazeči, označená žalobcem jako neveřejné zasedání vědecké rady, nejde dle názoru krajského soudu o postup, který by se vymykal zákonu o vysokých školách a požadavkům kladeným na habilitační řízení.
Podstatné přitom je, jak již bylo řečeno, že zákon o vysokých školách přímo počítá s tím, že určitá část jednání vědecké rady je neveřejná bez toho, že by ji blíže procesně upravil. Jako její
imanentní
součást proto nelze vyloučit ani neformální diskusi či výměnu názorů na uchazeče navazující na jeho předchozí expozé při veřejném zasedání vědecké rady. Představu žalobce, že v neveřejném – tajném hlasování vědecké rady se bez dalšího pouze a jenom hlasuje, krajský soud nesdílí. Nicméně souhlasí s tím, že případné dotazy či výhrady vůči uchazeči by měly být formulovány především v rámci veřejného zasedání vědecké rady tak, jako to učinil např. právě doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D., na jehož vystoupení (byť mimo rozpravu) žalobce nepochybně mohl reagovat a také reagoval, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu.Za této situace tedy nelze napadat habilitační řízení pro jeho netransparentnost s poukazem na neformální, neveřejnou diskusi, která proběhla před tajným hlasováním. Je věcí uchazeče (žalobce), aby o své odborné kvalifikaci a pedagogické způsobilosti přesvědčil vědeckou radu během veřejného zasedání a následné rozpravy, a to tím spíš, že o návrhu, zda má být jmenován docentem, se vědecké rada usnáší v tajném hlasování. (...)
*)
Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti žalobce zastavil rozhodnutím ze dne 13. 6. 2013, čj. 4 As 19/2013-37.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.