Vydání 8/2014

(...) [28] Podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu ve znění účinném ke dni, kdy bylo stěžovatelkou zabráněno žalobci v jízdě odtažením vozidla, „[p],“.

[29] Podle § 125a odst. 1 věty první zákona o silničním provozu, „[p]“.

[30] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především o posouzení otázky, zda stěžovatelka v posuzované věci postupovala v souladu s § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu.

[31] Nejvyšší správní soud předesílá, že ze shora citovaného § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu vyplývají tři podmínky, za jejichž kumulativního splnění je policie oprávněna zabránit řidiči v jízdě: 1) řidič je podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, 2) existuje důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení a 3) nesložil kauci uloženou mu dle § 125a zákona o silničním provozu. Na tyto podmínky ostatně případně poukázal již krajský soud.

[32] Stěžovatelka v kasační stížnosti v prvé řadě vyjádřila přesvědčení, že příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla vydaný v posuzované věci neobsahuje mlhavé a neodůvodněné podezření, ale v rámci konkrétní situace srozumitelně vymezuje, jaké jednání bude následovat. Dále se neztotožnila se závěrem krajského soudu, že konkrétní důvody vedoucí policistu k podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyly na listinách dostupných od počátku žalobci vůbec uvedeny.

[33] V příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla ze dne 25. 8. 2013, podepsaném nstržm. Martinem V., je uvedeno, že v souladu s § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu byl dán příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla, neboť žalobce se na výzvu příslušníka Policie ČR odmítl podrobit dechové zkoušce přístrojem DRÄGER. Následně se na výzvu příslušníka Policie ČR odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve. Žalobci byl zadržen řidičský průkaz. Dále je zde uvedeno, že odtah byl vyžádán po společnosti Brněnské komunikace, a.s., dne 25. 8. 2013 v 4:10 hod. a k příjezdu odtahové služby došlo v 4:20 hod. Žalobci byla uložena peněžitá ve výši 50 000 Kč.

[34] Z výše uvedeného je zřejmé, že předmětný příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla neobsahuje žádné důvody, z kterých by bylo možné dovodit podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení. K tomu, aby bylo možné postupovat podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu je však nutné, aby zde byla dána existence důvodného podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení. V tomto směru však příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla neobsahuje žádné skutečnosti. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že konkrétní důvody vedoucí policistu k podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyly v předmětném příkazu uvedeny.

[35] Pouze úřední záznam ze dne 25. 8. 2013 obsahuje důvody týkající se podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení. V tomto záznamu je totiž uvedeno, že z odmítavého chování žalobce bylo zřejmé, že učiní kroky, aby nedostál své zákonné povinnosti, s hlídkami nespolupracoval, jeho chování bylo arogantní a postoj k celé věci silně zlehčující. K tomuto úřednímu záznamu Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že důvody v nichž policie spatřuje důvodné podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, je třeba alespoň stručně uvést již v příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla, a to proto, aby se s nimi mohl kontrolovaný řidič bezprostředně seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, čj. 4 Aps 9/2013-48, bod 24). Po zhlédnutí audiovizuálního záznamu z kontroly žalobce obsažené ve správním spise má Nejvyšší správní soud dále za to, že žalobce se alespoň v takto zaznamenané části kontroly nechoval arogantně, byl poněkud zaskočen, choval se vůči policistům v rámci mezí slušného chování a pokoušel se o věcnou argumentaci a zdůvodnění odmítnutí odebrání krve za účelem zjištění, zda řídil pod vlivem návykové látky. V tomto směru s hlídkou policie vskutku nespolupracoval, ovšem nelze konstatovat, že by nejevil jakoukoliv ochotu ke spolupráci, což dokládá úřední záznam ze dne 25. 8. 2013, v němž je uvedeno, že žalobce společně s dvěma hlídkami policie vstoupil do svého bydliště, kde si vyzvedl doklady ze svého pokoje. I kdyby se však žalobce vůči policistům choval nevhodným způsobem, tj. např. arogantně, přezíravě a agresívně (čemuž však shora uvedený záznam nenasvědčuje), ani z takového jednání by bez dalšího nebylo možné dovozovat podezření o vyhýbání se přestupkovému řízení. Z uvedeného audiovizuálního záznamu však nevyplývá, že by žalobce uváděl cokoli, co by bylo možné vyložit jako úmysl vyhýbat se v budoucnosti přestupkovému řízení.

[36] Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že § 118a zákona o silničním provozu výslovně neukládá policii povinnost vystavit řidiči písemné potvrzení o zabránění v jízdě a uvedla v této souvislosti, že jí není zřejmé, na základě jakého ustanovení dospěl krajský soud k závěru, že v písemném potvrzení musí být uvedeny konkrétní důvody vzniku podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že § 118a zákona o silničním provozu vskutku výslovně neukládá policii povinnost vystavit jakékoli písemné potvrzení o zabránění v jízdě. Povinnost vystavit takovéto potvrzení však lze dovodit jednak z toho, že při výkonu jiných oprávnění, které podobným způsobem zasahují do právní a majetkové sféry řidiče, je policie povinna písemné potvrzení vystavit. Jedná se o zadržení řidičského průkazu (§ 118b odst. 3 zákona o silničním provozu), které stejně jako zabránění v jízdě brání ve svých důsledcích řidiči užívat vozidlo či převzetí (§ 125a odst. 3 téhož zákona), které stejně jako zabránění v jízdě odtažením vozidla zasahuje do majetkové sféry řidiče. Na uvedené případy, v nichž je třeba vystavit písemné potvrzení, ostatně poukázal také krajský soud a Nejvyšší správní soud se s jeho argumentací v tomto ohledu ztotožňuje. Dále je třeba uvést, že povinnost policie písemně vystavit příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla vyplývá také z povahy věci, kdy je důležité, už jen s ohledem na hodnotu vozidla a často citelné omezení pro život jeho řidiče pramenící z nemožnosti jej užívat, aby o tomto úkonu byl pořízen písemný záznam, v němž budou uvedeny podstatné okolnosti případu a důvody, které policii vedly k zabránění v jízdě odtažením vozidla. Pořídit písemný záznam je vhodné také proto, že řidič má ihned k dispozici písemný doklad, v němž jsou zaznamenány důležité skutečnosti, které nemusí být schopen v okamžiku policejní kontroly ať už ze subjektivních či objektivních důvodů schopen všechny řádně vnímat a pamatovat si je. Ostatně i pro žalovanou je vhodné, aby takovýto záznam existoval a nemohla být později neprávem osočována z nezákonného, nesprávného či neadekvátního postupu. K uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že pokud dojde mezi policií a řidičem k soudnímu sporu (jak je tomu ostatně také v posuzované věci), pak písemný příkaz k zabránění v jízdě představuje jeden z rozhodujících podkladů (důkazů) pro rozhodnutí soudu. Nejvyšší správní soud se tak v případě této námitky zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že byť o tom zákon výslovně nehovoří, je policie povinna vystavit řidiči písemné potvrzení o zabránění v jízdě. Povinnost vydat písemné potvrzení o příkazu k zabránění v jízdě lze dále dovodit i ze základních zásad činnosti správních orgánů, jak jsou zakotveny v hlavě druhé správního řádu, konkrétně z povinnosti uvědomit dotčené osoby o úkonu, který činí a povinnosti umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva (§ 4 odst. 3 a 4 správního řádu). Ostatně i stěžovatelka sama je si takové povinnosti vydat o příkazu písemné potvrzení vědoma, neboť fakticky tak činí a i v nyní posuzované věci takové potvrzení žalobci vydala.

[37] Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že úkon policisty spočívající ve vydání příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla není rozhodnutím ve smyslu § 67 a násl. správního řádu (srov. k tomu srovnatelnou judikaturu k ukládání , např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 6 Aps 3/2011-63, č. 2603/2012 Sb. NSS, a ze dne 27. 2. 2014, čj. 4 Aps 9/2013-48). V tomto ohledu stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na judikaturu. Není ostatně ani fakticky možné vyžadovat, aby příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla měl náležitosti správního rozhodnutí, neboť je vydáván přímo na místě kontroly, bez přípravy, okamžitě a často navíc za nepříznivých povětrnostních či jiných podmínek. To však neznamená, že by tento úkon, který je, jak již bylo zdůvodněno výše, třeba písemně potvrdit, nemusel obsahovat jakékoli důvody, jak následně dovozuje stěžovatelka. Z písemného potvrzení totiž musí být alespoň zřejmé kterého vozidla a řidiče se příkaz týká a z jakých důvodů a podle které právní normy policie postupovala. Příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla tedy musí obsahovat základní skutečnosti, tj. datum, označení řidiče, vozidla, ustanovení právního předpisu, podle kterého je příkaz vydáván, důvody, které k jeho vydání zasahující hlídku policie vedly a podpis policisty.

[38] V další části kasační stížnosti stěžovatelka dovozovala, že v posuzované věci byly podmínky podle § 118a odst. 1 písm. i) naplněny. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na skutečnost, že ustanovení § 118a odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu zakotvuje oprávnění policie k zabránění řidiči v jízdě již jen z toho důvodu, že se řidič přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem (což je i případ žalobce) a není vyžadováno splnění žádných dalších podmínek. Tuto argumentaci stěžovatelky však nepovažuje Nejvyšší správní soud za , neboť v posuzované věci stěžovatelka postupovala podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu nikoli podle písm. e) téhož ustanovení. Je tudíž třeba se zabývat tím, zda jsou kumulativně splněny podmínky uvedené v bodě 31 tohoto rozsudku a není namístě hodnotit splnění podmínek stanovených v § 118a odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu. Zabránění v jízdě podle § 118a odst. 1 písm. e) a podle § 118a odst. 1 písm. i) jsou zcela jasně odlišné úkony policie, zákon u nich stanoví odlišné důvody i postup. V posuzovaném případě se jedná jasně o postup podle § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu, a to nejen proto, že v písemném potvrzení se stěžovatelka na toto ustanovení výslovně odvolává, ale i proto, že k tomuto ustanovení směřují i důvody, na které se stěžovatelka odvolala i její postup (výzva ke složení ). Nelze proto nyní přezkoumávat, zda by předmětný úkon stěžovatelky případně obstál z jiných důvodů či při aplikaci jiných ustanovení zákona.

[39] Splnění druhé podmínky vyplývající z § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu (existence důvodného podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení) je vždy otázkou posouzení skutkových okolností konkrétního případu, které je plně v kompetenci soudu. Při posuzování zákonnosti zásahu správního orgánu může soud přihlédnout též k dalším skutečnostem či důkazům i nad rámec skutkových důvodů uvedených v písemném potvrzení (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Aps 9/2013-48, bod 25). V nyní posuzovaném případě stěžovatelka dovozovala naplnění hypotézy právní normy spočívající v důvodném podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, ze skutečnosti, že se žalobce odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. K této argumentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že žalobce se tímto jednáním dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, za který mu může být podle odst. 4 písm. a) téhož ustanovení uložena pokuta ve výši 25 000 Kč až 50 000 Kč. Samotné spáchání tohoto přestupku žalobcem má nepochybně za následek splnění první podmínky vyplývající z 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu (podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích). Splněna byla v posuzované věci rovněž třetí podmínka, neboť žalobce nesložil kauci uloženou mu dle § 125a zákona o silničním provozu. V této souvislosti nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než se pozastavit nad tím, že žalobci byla uložena v maximální možné výši 50 000 Kč. Takováto výše , byť byla uložena v rozmezí stanoveném v § 125a odst. 1 zákona o silničním provozu (jak již bylo uvedeno výše, stěžovateli za spáchaný přestupek hrozí pokuta ve výši 25 000 Kč až 50 000 Kč), se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako poněkud neadekvátní, s ohledem na shora popsané chování žalobce při kontrole zachycené na záznamu a dále s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce byl kontrolován v místě svého bydliště, poté co již vozidlo opustil a nehodlal jej dále řídit a v minulosti byl pouze jednou postižen za přestupek v souvislosti s řízením motorového vozidla.

[40] Ze samotného spáchání přestupku, byť součástí jeho skutkové podstaty je nerespektování pokynu příslušníka policie ČR, ani z důsledků spáchání tohoto přestupku (nemožnost prokázat skutečnost množství alkoholu v krvi žalobce) však nelze bez dalšího dovozovat, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, jak to činí stěžovatelka v kasační stížnosti. Aby bylo dáno podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, musely by být kromě spáchání přestupku dány ještě další okolnosti, na které případně poukázal již krajský soud (např. řidič nemá na území České republiky trvalé bydliště, popř. má nahlášen trvalý pobyt na obecním úřadě, v minulosti se přestupkovému řízení vyhýbal, hrozí mu pozbytí řidičského oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů, případně řidič sám avizuje, že přestupkové řízení bude mařit). V případě žalobce však tyto skutečnosti dány nejsou. Nejvyšší správní soud tak má ve shodě s krajským soudem za to, že v posuzované věci nebyla dána žádná skutečnost, z které by bylo možné dovozovat, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, respektive stěžovatelka žádnou takovou skutečnost nedoložila. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelky, že v posuzované věci byly naplněny podmínky stanovené v § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu.

[41] Poukaz stěžovatelky na skutečnost, že velký počet správních řízení je ukončen zastavením řízení z důvodu roční lhůty k projednání přestupku, což stěžovatelka považuje za dostatečný důkaz, že české občanství a trvalý pobyt podezřelého na území České republiky nejsou zárukou, že přestupek bude řádně projednán, nepovažuje Nejvyšší správní soud pro danou věc za , neboť k prekluzi roční lhůty k projednání přestupku může dojít i z jiného důvodu, než v důsledku vyhýbání se přestupkovému řízení na straně obviněného (např. zaneprázdnění či laxnost příslušného správního orgánu). Pokud by takový generální důvod byl akceptován, pak by byl otevřen prostor pro naprostou libovůli policie, neboť by mohla komukoli pod záminkou podezření ze spáchání přestupku uložit kauci, respektive následně zabránit v jízdě, což by bylo naprosto neslučitelné s principem materiálního právního státu vyjádřeným v článku 1 Ústavy (srov. též nálezy Ústavního soudu z 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/2013, nebo ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04, č. 62/2006 Sb. ÚS).

[42] Pro správné posouzení věci není ani argumentace stěžovatelky, v níž se zabývá skutečností, že v žalobcově evidenční kartě řidiče je jediný záznam o spáchaném přestupku a posléze dovozuje, že evidenční karta řidiče bez záznamu může být paradoxně důsledkem toho, že se podezřelý řidič přestupkovému řízení v minulosti „“ vyhýbal. Skutečnost, zda se řidič v minulosti vyhýbal přestupkovému řízení, či nikoli, totiž z evidenční karty, v níž jsou zaznamenány přestupky, nijak nevyplývá. Takovouto argumentaci stěžovatelky považuje Nejvyšší správní soud za účelovou, kdy stěžovatelka se evidentně snaží odůvodnit svůj závěr, že v posuzované věci bylo dáno podezření, že se žalobce bude přestupkovému řízení vyhýbat, aniž by však mohla toto podezření opřít o jakýkoli objektivizovatelný důvod. V praktickém životě by navíc aplikace tohoto závěru stěžovatelky vedla k absurdním důsledkům a popření neviny a smyslu výpisů z rejstříků dokládajících počestnost osob, neboť by je bylo možné vždy zpochybnit tvrzením, že nějaká nezákonná činnost té které osoby není v rejstříku zaznamenána, neboť se jí podařilo vyhnout se potrestání.

[43] Stěžovatelka v závěru kasační stížnosti upozornila na judikaturu správních soudů, podle které příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., a vyjádřila přesvědčení, že tato je odlišná od závěrů, k nimž dospěl krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud nepovažuje za správný ani tento závěr stěžovatelky, neboť krajský soud ve výrokové části rozhodoval o nezákonném zásahu a ani na žádném jiném místě v kasační stížností napadeném rozsudku nedospěl k závěru, že příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla je třeba považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 s. ř. s.