Vydání 2/2008

Žalovaný rozhodl dne 4. 10. 2007 tak, že zakázal shromáždění - pouliční průvod, .

Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 19. 10. 2007 rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl přitom k závěru, že svolavatelem shromáždění oznámeného na den 10. 11. 2007 byla jiná osoba než svolavatel shromáždění oznámeného dne 27. 11. 2006. Podání ze dne 27. 8. 2007, kterým bylo oznámeno shromáždění na den 10. 11. 2007, tak nesouviselo s oznámením ze dne 27. 11. 2006 a žalovaný rozhodl v jiné věci, než která byla předmětem řízení. Rozhodnutí žalovaného trpí podle městského soudu rovněž nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnosti pro rozpor mezi textem výroku a jeho odůvodněním. Výrok o zákazu shromáždění se odvolává na § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím (dále jen "shromažďovací zákon"), podle něhož lze shromáždění zakázat, pokud by jeho oznámený účel směřoval k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z uvedených důvodů. Odůvodnění rozhodnutí se však podle městského soudu s citovanou normou zcela míjí, protože žalovaný se vůbec nezabýval hodnocením oznámeného účelu shromáždění, tj. protestem . Žalovaný namísto toho rozvinul úvahu, podle níž je oznámený účel shromáždění fiktivní a jeho skutečný účel souvisí s výročím tzv. Křišťálové noci. Žalovaný se věnoval také údajům o možné spojitosti svolavatele Erika S. s neregistrovanou neonacistickou organizací N., o jeho postojích blízkých neonacismu a o jeho údajné publikační činnosti na internetu. Žalovaný však nemá podle městského soudu žádnou pravomoc a odůvodnění rozhodnutí neodpovídá použité normě. Konečně městský soud dodal, že za žalobce považoval jak Erika S., se kterým žalovaný fakticky jednal jako s účastníkem řízení a rovněž mu adresoval rozhodnutí, tak Občanské sdružení M., se kterým mělo být podle městského soudu v řízení před žalovaným jednáno a které mělo být adresátem rozhodnutí.

Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, ve které uvedl, že dne 27. 11. 2006 obdržel od Erika S. oznámení o konání shromáždění s termínem konání dne 9. 12. 2006. Stěžovatel toto shromáždění zakázal rozhodnutím ze dne 30. 11. 2006, které bylo k žalobě Erika S. zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne 30. 3. 2007 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Poté stěžovatel obdržel nové oznámení o svolání shromáždění s termínem konání dne 10. 11. 2007, které bylo opět podepsáno Erikem S. Posledně uvedené oznámení bylo podle městského soudu úkonem Občanského sdružení M., jehož jménem byl Erik S. oprávněný jednat. Stěžovatel zdůraznil, že toto sdružení v době oznámení neexistovalo, a nemohlo tedy činit žádné právní úkony. Stěžovatel proto zakázal shromáždění ve vztahu k Eriku S., který provedl oznámení o konání shromáždění. Městský soud nevysvětlil, jak mohl vznik Občanského sdružení M. dne 13. 9. 2007 zhojit neexistenci tohoto sdružení jako svolavatele shromáždění v den jeho oznámení stěžovateli. Rozsudek městského soudu je proto podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Vytkl-li městský soud stěžovateli nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost spočívající v rozporu mezi textem jeho výroku a odůvodněním, uvádí stěžovatel, že nelze aplikovat § 10 odst. 1 písm. a) shromažďovacího zákona formalisticky pouze v kontextu s formálně deklarovaným účelem oznamovaného shromáždění, bez prostoru pro uvážení správního orgánu, a to zejména za situace, kdy správní orgán zajistí dostatek důkazů o tom, že deklarovaný účel shromáždění je fiktivní a skutečný účel shromáždění naplňuje podmínky odpovídající citovanému zákonnému ustanovení.

Podáním doručeným městskému soudu dne 22. 10. 2007, tedy již po vydání rozsudku městského soudu, požádala Židovská obec v Praze (dále jen "Židovská obec") o přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení. Uvedla, že rozhodnutím mohou být dotčena její práva, neboť je představitelkou občanů židovského vyznání a jedním z jejích hlavních úkolů je aktivní vystupování proti projevům antisemitismu, rasismu, xenofobie a nacismu, ochrana jejích členů proti takovým projevům a ochrana památky židovských obětí holocaustu. Židovská obec podobně jako stěžovatel dovozuje spojitost oznámeného shromáždění s tzv. Křišťálovou nocí a tvrdí, že shromáždění nesměřuje k vyjádření protestu , ale jeho cílem je urážka obětí i přeživších holocaust, manifestace síly s pogromistickým podtextem a propagace nacistické protižidovské politiky. Židovská obec zdůraznila i skutečnost, že oznámený den shromáždění připadá na sobotu, tj. židovský svátek, přičemž trasa pochodu je plánovaná mj. kolem historických synagog, v nichž se židé modlí. Shromáždění by podle Židovské obce vedlo k potlačení práv jejích členů, chráněných čl. 15, čl. 16 a čl. 24 Listiny základních práv a svobod. Naopak tvrzení žalobců, že zákaz shromáždění je porušením jejich ústavně zaručeného práva na shromažďování, je jen účelovou manipulací s lidskými právy a svobodami, které nemůže být poskytnuta ochrana. Poukaz na nezákonný postup stěžovatele při zákazu shromáždění nemůže podle Židovské obce ospravedlnit konání akce vedoucí k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti popírající a omezující práva občanů pro jejich národnost, rasu, původ a náboženské vyznání a nelze se spolehnout ani na možnost rozpustit shromáždění, pokud by potvrdilo svůj skutečný účel a odchýlilo se od toho oznámeného stěžovateli.

Židovská obec měla právo přihlásit se do řízení, byť i ve fázi kasačního řízení, tj. po vydání rozsudku městského soudu, neboť zákon nestanoví lhůtu či část řízení, do nichž lze tohoto institutu využít (srov. § 34 s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona). Formální podmínku účasti splnila tím, že se do řízení přihlásila a tvrdí dotčení na svých právech. Nejvyšší správní soud pak dospěl k závěru, že je splněna i materiální podmínka její účasti, neboť má-li podle závěrů stěžovatele shromáždění směřovat k podpoře rasové a náboženské nesnášenlivosti, a směřují-li aktivity Židovské obce k ochraně obyvatel židovského vyznání, nelze dotčení na jejích právech vyloučit. Tento závěr platí tím spíše, že jak Židovská obec poukázala, shromáždění se má konat v sobotu, která je z hlediska židovského náboženství svátkem, při němž se věřící shromažďují v synagogách, a může tak dojít i k narušení svobody náboženského projevu.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.