3004/2014
Shromažďovací právo: zákaz shromáždění; kolize dvou shromáždění; skutečný účel shromáždění
Shromažďovací právo: zákaz shromáždění; kolize dvou shromáždění; skutečný účel shromáždění
k § 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění zákona č. 259/2002 Sb.
Předtím než příslušný úřad později ohlášené shromáždění zakáže pro místní a časovou kolizi se shromážděním ohlášeným dříve [§ 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím], musí na základě znalosti místních poměrů, tvrzení pozdějšího svolavatele či na základě jiných důvodných pochybností uvážit, zda dříve ohlášené shromáždění není koncipováno jen jako obstrukční s jediným cílem blokovat pro daný prostor a čas jiná shromáždění. Dospěje-li úřad k závěru, že jediným účelem shromáždění je blokace místa a času, jde o zneužití práva, jemuž nepřísluší právní ochrana. Později ohlášené shromáždění v takovém případě úřad nesmí zakázat podle § 10 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2013, čj. 2 As 60/2013-26)
Prejudikatura:
č. 1557/2008 Sb. NSS, č. 1953/2009 Sb. NSS a č. 2311/2011 Sb. NSS; rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 6. 2006, Öllinger proti Rakousku (stížnost č. 76900/01, ECHR 2006-IX) a ze dne 3. 5. 2007, Baczkowski a další proti Polsku (stížnost č. 1543/06).Věc:
Jiří Š. proti Městskému úřadu Duchcov o zákaz oznámeného shromáždění, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce oznámil žalovanému dne 18. 7. 2013 v 7:24 hod. shromáždění, které se mělo konat dne 17. 8. 2013, s dobou zahájení v 15:00 hod. aspředpokládanou dobou ukončení ve 20:00 hod., v Duchcově na náměstí Republiky, a dále pouliční průvod z tohoto náměstí na náměstí Legií, a to po trase ulic: Studniční, Nádražní, Bílinská, Husova, s místem ukončení opět na náměstí Republiky. Účelem shromáždění měl být „
protest proti kriminalitě, porušování zákonů Policií ČR, za práva všech slušných občanů této země
“. Žalovaný uvedené shromáždění svým rozhodnutím ze dne 22. 7. 2013 zakázal podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím, neboť již dne 30. 5. 2013 ve 14:43 hod. žalovanému ohlásil svolavatel Miroslav B. konání shromáždění „Za mír mezi lidmi a za pokojné soužití v Duchcově
“ ve dnech 5. 6. 2013 až 15. 9. 2013 v době od 8:00 hod. do 22:00 hod., která se budou odehrávat na nám. Republiky a v ulicích Míru, Bílinská, Studniční, Havířská, Nádražní, Riegerova a Bratří Čapků. Dále již dne 5. 6. 2013 v 8:41 hod. žalovanému ohlásila svolavatelka Ivana Č. konání shromáždění „Za toleranci mezi lidmi a za pokojné soužití v Duchcově i jinde
“ ve dnech 11. 6. až 15. 9. 2013, v době od 8:00 hod. do 22:00 hod., která se budou odehrávat na náměstí Legií. Dříve oznámená shromáždění tedy kolidovala časově i prostorově se zamýšleným shromážděním oznámeným žalobcem. S ohledem na to, že mezi danými svolavateli nedošlo k dohodě a žalobce odmítnul změnit čas či místo shromáždění, žalovaný později oznámené shromáždění zakázal. Zároveň žalovaný zkoumal, zda by v předmětném prostoru nebylo možné konat více shromáždění zároveň, to však zavrhl s ohledem na to, že žalobce se veřejně prezentuje jako účastník a organizátor akcí pravicově extremistických hnutí, zatímco svolavatelé dřívějších shromáždění jsou zástupci občanského sdružení Konexe, které se prezentuje heslem „Černí, bílí spojme síly!
“. Koexistence shromáždění ve stejném čase a prostoru by tak mohla vést ke konfliktům a střetům.Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 26. 7. 2013, čj. 40 A 2/2013-31. Ve svém rozsudku konstatoval, že žalovaný dal žalobci dostatečný prostor pro to, aby se se svolavateli dřívějších shromáždění dohodl. Pokud se tak nestalo, nezbývalo než z důvodu definovaného v § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím shromáždění zakázat kvůli termínové i prostorové kolizi s jiným shromážděním. Žalovaný také dle soudu správně konstatoval, že dřívější shromáždění byla v souladu se zákonem oznámena a nebyla zakázána ve stanovené lhůtě. Po ní již zakázána v žádném případě být nemohou. Při oznámení dřívějších shromáždění nebylo možno najisto stanovit, že byla svolána jen s úmyslem blokovat čas a místo tak, aby pozdější shromáždění názorových oponentů musela být právě pro tuto kolizi zakázána. Pokud by se takový úmysl ukázal dodatečně, šlo by o naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 14 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítl nesprávné posouzení právní otázky. Stěžovatel uvedl, že v napadeném rozsudku je řešena
kolize
dvou shromáždění, která dosud nebyla předmětem soudního rozhodování. Stěžovatel připustil, že po uplynutí lhůty tří pracovních dnů by byl zákaz shromáždění nezákonný. Pokud v této lhůtě nebylo zakázáno (přestože jeho obstrukční charakter byl evidentní s ohledem na jeho excesivní rozsah), mělo by pak dle něj být obstrukční shromáždění, pokud by se skutečně konalo, rozpuštěno. Dále stěžovatel tvrdil, že ochrana jeho shromáždění prostřednictvím případné sankce za přestupek uložené dřívějším svolavatelům, pokud by se ukázalo, že jejich shromáždění měla být obstrukční, není efektivní. Těžko stíhat jako přestupek nezakázané shromáždění, navíc za předmětný přestupek zákonodárce opomněl stanovit sankci. Stěžovatel připustil, že byl odkázán na dohodu s dřívějšími svolavateli ohledně řešení kolize
, avšak je přesvědčen, že s těmito osobami není možné se dohodnout. Tomu podle něj nasvědčuje i pozdější vývoj v dané věci.Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozhodnutí žalovaného.
Z odůvodnění:
Shromažďovací právo je politickým právem garantovaným jak normami ústavního pořádku, tak i mezinárodními dokumenty. Podle článku 19 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je právo pokojně se shromažďovat zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) v čl. 11 stanoví: „
1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. 2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.
“Kolize
dvou shromáždění podléhajících oznamovacímu režimu v daném prostoru a čase je regulována na zákonné úrovni. Podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím platí, že „[ú]řad shromáždění zakáže tehdy, jestliže na stejném místě a ve stejnou dobu se má podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání; nelze-li určit, které oznámení bylo doručeno dříve, rozhodne se za účasti zástupců svolavatelů losováním
“.Z dikce citovaného ustanovení plyne, že v případě časové a prostorové
kolize
dvou oznamovaných shromáždění je na příslušném úřadu, aby později oznámené shromáždění zakázal. Předtím však musí být dán prostor pro to, aby mohlo dojít k dohodě mezi svolavateli, která by hrozící kolizi odstranila. Zároveň právní úprava, aby se předešlo tomu, že později oznámené shromáždění by muselo být zakázáno, dává pozdějšímu svolavateli možnost na základě výzvy úřadu dle § 8 zákona o právu shromažďovacím změnit trasu či čas tak, aby kolize
byla překlenuta. To plně odpovídá principu proporcionality: nejtěžší zásah do práva shromažďovacího (zákaz shromáždění) může ze strany veřejné moci přijít teprve tehdy, není-li možný zásah slabší intenzity (zde dohoda svolavatelů, resp. jednostranná úprava zamýšleného shromáždění na základě úřední výzvy). Česká právní úprava tak vychází z toho, že by nemělo dojít k fyzickému kontaktu dvou či více shromáždění na stejném místě a ve stejném čase.Tento dílčí závěr podporuje i dostupná odborná literatura. Autoři Luboš Jemelka a Jan Břeň v komentáři k zákonu o právu shromažďovacím (Břeň, J.; Jemelka, L.
Zákon o sdružování občanů, zákon o právu shromažďovacím, zákon o právu petičním: s komentářem
. 1. vyd. Praha: ASPI, 2007) uvádějí, že je povinností úřadu zakázat shromáždění, jestliže se má na stejném místě a ve stejnou dobu podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání. Také autoři Petr Černý a Markéta Lehká (zde je nutno pro objektivnost uvést, že autorka byla zároveň členkou senátu krajského soudu v dané věci) v publikaci Černý, P.; Lehká, M. Zákon o právu shromažďovacím: komentář
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 114 uvádějí, že „povinnost zakázat shromáždění z důvodu, že se na stejném místě a ve stejnou dobu má konat jiné dříve ohlášené shromáždění, v sobě implikuje povinnost úřadu vyvolat mezi oběma svolavateli jednání, ze kterého by měla vzejít dohoda o tom, kdy a kde se které shromáždění bude konkrétně konat.
[...] V případě, že nebude na výzvu úřadu ze strany svolavatelů reagováno, lze důvodně usuzovat, že k uzavření dohody nedošlo. V takovém případě úřad zakáže všechna shromáždění oznámená v pořadí jako druhá a další
. [Z § 10 odst. 2 shromažďovacího zákona] vyplývá, že účelem tohoto ustanovení je zabránit, aby se dvě shromáždění fakticky setkala
.“ Konečně shodně P. Černý (in Černý, P. Střet dvou shromáždění. Právní rozhledy,
2011, č. 12, s. 419 a násl.) uvádí, že protidemonstrace se může konat na místě oznámeného shromáždění, proti němuž demonstruje, pouze jako neoznámené (neohlášené) shromáždění, neboť v opačném případě by bylo z důvodu místní a časové kolize
zakázáno. Neoznámení shromáždění na jedné straně činí svolavatele odpovědného za přestupek (§ 14 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím), na druhé straně však není důvodem k rozpuštění shromáždění (§ 12 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím).Shodné závěry vyplývají rovněž z judikatury zdejšího soudu. Z rozsudku ze dne 11. 3. 2011, čj. 8 As 15/2011-72, č. 2311/2011 Sb. NSS, plyne, že pozdější shromáždění má být zakázáno tehdy, pokud nedošlo k dohodě mezi svolavateli, nebo pokud případná
kolize
není naprosto marginální
. V případě, že hrozící kolize
je jen drobná, může být řešena nikoliv úplným zákazem shromáždění, nýbrž v souladu s § 8 zákona o právu shromažďovacím změnou času či místa pozdějšího shromáždění s tím, že pak již není možný postup dle § 10 odst. 2 písm. b) téhož zákona.Také důvodová zpráva k novele zákona o právu shromažďovacím provedené zákonem č. 259/2002 Sb. vychází z toho, že koexistence dvou ohlášených shromáždění ve stejném čase a místě není možná. Aby se předešlo kolizím a účelovému nahlášení shromáždění na dlouhý čas dopředu, stanovila tato novela, že se svolavateli neumožňuje podat oznámení dříve než 6 měsíců přede dnem konání shromáždění (k oznámením podaným před touto lhůtou se nepřihlíží) a že na základě tohoto oznámení lze konat shromáždění pouze v jednou stanoveném termínu.
Výklad § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím je tak zřejmý, na čemž se shoduje jak text zákona, tak úmysl zákonodárce,
judikatura
vrcholných soudů a též odborná literatura. Je zde nutno zmínit i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 6. 2006, Öllinger proti Rakousku
, stížnost č. 76900/01, ECHR 2006-IX). V něm Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že na jednom místě lze konat různá shromáždění názorových oponentů za aktivní účasti státního aparátu dohlížejícího na veřejný pořádek; soud přitom akcentoval úlohu diskuze v demokracii, která by byla nepřípustně omezena, pokud by později nahlášené shromáždění nemohlo být realizováno.Zdejší soud byl s ohledem na shora řečené nucen učinit úvahu nad závěry nadepsaného rozsudku ve vztahu k českému shromažďovacímu právu, konkrétně § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím, stanovujícího nemožnost konat na jednom místě ve stejném čase vícero různých shromáždění podléhajících oznamovacímu režimu. Zdejší soud při této úvaze dospěl k závěru, že Evropský soud pro lidská práva se zabýval v mnoha ohledech odlišnou situací, neboť z jeho rozsudku plyne, že rakouské právo nezná apriorní zákaz více shromáždění na jednom místě, ale věc byla poměřována jen z hlediska narušení veřejného pořádku a práv návštěvníků hřbitova věnovat se nerušeně vzpomínce na zesnulé. Nynější případ je odlišný též v tom, že nejde o pokojné stacionární shromáždění několika málo osob, které reálně nemůže vyvolat hrozbu rozsáhlé vzájemné potyčky.
Zásadní specifikum nyní posuzované věci je však v tom, že později ohlášené shromáždění stěžovatele se dostává do
kolize
s velmi široce (časově i prostorově) koncipovanými shromážděními, která se mají konat po dobu několika měsíců od rána do večera a ve značné části centra města Duchcova. Stěžovatel na základě těchto skutečností dokonce namítá, že prve oznámená shromáždění jsou ryze obstrukční, ve skutečnosti se vůbec nemají konat a jejich smyslem je jen blokování prostoru, aby všechna pozdější shromáždění musela být zakázána.Samotná okolnost, že dříve oznámená shromáždění výše uvedené dvojice svolavatelů byla ohlášena ve značném časovém rozsahu, ještě nemusí být důvodem pro to, aby byla zakázána. Jak uvedl zdejší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As 7/2008-116, č. 1953/2009 Sb. NSS, mnohost shromáždění může vyvolat pochybnosti o vůli svolavatele realizovat všechna ohlášená shromáždění, ale není důvodem jejich zákazu podle shromažďovacího zákona.
Tím méně je možno jakékoliv, třeba i rozsáhle koncipované shromáždění, zakázat po uplynutí zákonem stanovené třídenní lhůty (a to ani kdyby se pro to dodatečně objevil důvod). Podle § 11 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím totiž platí, že o zákazu shromáždění nebo době jeho ukončení rozhodne úřad bezodkladně, nejpozději však do tří pracovních dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení úřad písemné vyhotovení rozhodnutí vyvěsí na své úřední desce a rozhodnutí vyhlásí místním rozhlasem nebo jiným obdobným způsobem. Pokud o to svolavatel požádá, zašle mu úřad současně s vyvěšením rozhodnutí na úřední desce písemné vyhotovení na vědomí. Vyvěšením na úřední desce je rozhodnutí oznámeno a svolavateli doručeno. Na žádost svolavatele mu úřad vydá písemné vyhotovení rozhodnutí. Pokud úřad ve lhůtě uvedené v odstavci 1 nevyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí na své úřední desce, může svolavatel shromáždění uspořádat. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2008, čj. 2 As 17/2008-77, č. 1557/2008 Sb. NSS,
rozhodnutí o zákazu shromáždění vydané po uplynutí lhůty tří dnů podle § 11 odst. 1 shromažďovacího zákona je nezákonné
. Listina zakazuje povolovací režim shromáždění a jakákoliv pozdější (tj. po uplynutí lhůty) reakce úřadu by fakticky takový režim nastolila. Zákonná úprava je tak zcela zjevně koncipována tak, že pokud úřad ve lhůtě tří dnů o zákazu nerozhodne a toto negativní rozhodnutí řádně nevyvěsí, musí mít svolavatel za to, že již později zákaz vysloven být nemůže.V tom případě zákon předpokládá, že každé další shromáždění jiného svolavatele, s podstatnou shodou v místě a čase, má být zakázáno. Dřívější svolavatel má tedy právo na pokud možno nerušenou možnost zamýšlené shromáždění uspořádat. Zákaz později oznámeného shromáždění je ale nepochybně značným zásahem do shromažďovacího práva pozdějšího svolavatele a je akceptovatelný jen při naplnění zákonných důvodů. V daném případě je tím důvodem respektování přednosti v oznamování, a to v zájmu ochrany práv a svobod druhých a veřejného pořádku, jak má na mysli čl. 19 odst. 2 Listiny. Při užití tohoto postupu tedy nelze vycházet pouze z jazykového výkladu rozhodného ustanovení zákona, ale je nutné vážit rovněž jeho smysl, a také účel, pro který byl § 10 odst. 2 písm. b) do zákona o právu shromažďovacím vnesen. Tím je právě vyvážení práv jednotlivých svolavatelů a zabránění možnému střetu konání shromáždění; není jím však pouze formální střet jejich oznámení. Jen takový výklad je ústavně konformní. Posouzení splnění zákonných podmínek zákazu pak musí vždy vycházet z konkrétních skutečností, které má úřad k dispozici.
Značný rozsah dříve nahlášených shromáždění je indicií, kterou musí příslušný úřad zohlednit při úvaze, zda později ohlášené shromáždění z důvodu
kolize
zakáže podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím. Smyslem tohoto ustanovení, jak bylo obsáhle vyloženo shora, je totiž to, aby nedošlo ke konfliktu mezi více shromážděními. K takovému konfliktu by ale nemohlo dojít tehdy, pokud by se dříve ohlášená shromáždění vůbec nekonala a byla ohlášena jen jako shromáždění blokující určitý prostor a čas. Zákaz pozdějšího shromáždění pro kolizi s předchozím shromážděním, jehož jediným účelem by byla blokace určitého prostoru, by nebylo možno v takovém případě vyslovit.Zdejší soud nutně nedovozuje, že v daném případě byla dřívější shromáždění blokační. Sama časová rozsáhlost nahlášených shromáždění ještě evidentním zneužitím práva není. Lze si představit, že shromáždění skutečně budou konána několik týdnů po sobě, a to ve formě různých happeningů, performancí, pouličních akcí s programem apod. Prostorová a zejména časová rozsáhlost je ovšem indicií k úvaze nad tím, zda se taková shromáždění konat vskutku budou (zde je nutno opětovně připomenout shora citované rozhodnutí čj. 8 As 7/2008-116). To platí obzvláště v situaci, kdy jak žalovaný, tak krajský soud rozhodovali v době, kdy již bylo možno posoudit, zda se dříve ohlášená shromáždění konala. Tato shromáždění byla nahlášena v období od 5. 6., resp. 11. 6. 2013 až do 15. 9. 2013. Stěžovatel ohlásil shromáždění dne 18. 7. 2013, tedy v den, kdy již bylo možno objektivně zjistit reálné konání dříve nahlášených shromáždění. Doba více než jednoho měsíce jistě dává dostatečný prostor k prověření toho, v jaké dny, v jakém rozsahu a zda vůbec se shromáždění konala ve srovnání s ohlášeným stavem. Na základě tohoto posouzení pak bylo možno učinit závěr o blokačním charakteru dřívějších shromáždění. Právě proto § 2a písm. a) shromažďovacího zákona stanoví, že „[p]
ůsobnost ve věcech práva shromažďovacího v přenesené působnosti vykonává obecní úřad, v jehož územním obvodu se má shromáždění konat
“. Je to totiž právě obecní úřad, kdo nejlépe zná místní poměry a je schopen posoudit, zda se shromáždění konala, popř. v jakém rozsahu. Žalovaný tedy v době posuzování ohlášeného shromáždění stěžovatele jistě věděl o tom, zda se dřívější shromáždění již konala, nebo to přinejmenším mohl bez vynaložení zvláštního úsilí spolehlivě zjistit. V tomto ohledu je příznačné, že žalovaný sídlí na náměstí Republiky, tedy v místě, kde se ohlášená shromáždění měla konat.Kolizi dvou shromáždění tak žalovaný hodnotil jen formálně, podle toho, jak mu byla nahlášena, a nezjišťoval již, jestli k ní může dojít i ve skutečnosti. Tím žalovaný pochybil a následně pochybil i krajský soud, pokud mu takový postup nevytknul. Krajský soud následně nepostupoval správně i tím, že nevyzval svolavatele dřívějších shromáždění podle § 34 odst. 2 s. ř. s., zda hodlají v řízení uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení (a stejně tak stěžovatel byl povinen dle § 34 odst. 2 věty první s. ř. s. takové osoby označit). Svolavatelé jsou jistě osobami, které by mohly být dotčeny případným zrušením napadeného rozhodnutí. Zároveň by krajský soud měl možnost během řízení osvětlit i skutečné pohnutky dřívějších svolavatelů, pokud by uplatňovali práva osob zúčastněných na řízení. Nyní již není na Nejvyšším správním soudu, aby suploval roli žalovaného, resp. krajského soudu. Zdejší soud však může alespoň v obecné rovině uvést některá další východiska pro případ, že by se zjistilo, že skutečná motivace dřívějších svolavatelů nebyla konat shromáždění, ale jen nepřípustně jiným bránit v realizaci jejich ústavně garantovaného shromažďovacího práva. Je třeba ovšem přiznat, že následující úvahy patrně již nemusejí mít přímý dopad na projednávanou věc, jelikož plánovaný den zakázaného shromáždění předchází dni vydání tohoto rozsudku.
Pokud by se zcela zjevně ukázalo, že dřívější shromáždění byla ohlášena jedině s účelem blokovat dané místo v daném čase, šlo by o zneužití práva. To nepožívá právní ochrany (k tomu viz i obsáhlá
judikatura
Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 11. 3. 2011, čj. 8 As 15/2011-72, č. 2311/2011 Sb. NSS). Prokazatelně obstrukční shromáždění by mohlo být za určitých okolností zakázáno (soud však znovu opakuje, že časová i prostorová rozsáhlost není sama o sobě důkazem obstrukcí, ale je třeba, aby přistoupila i jiná skutečnost, např. dřívější aktivita svolavatelů). Pokud by obstrukční shromáždění nebylo zakázáno v třídenní lhůtě, nemohlo by být zakázáno následně (viz úvahy shora), ale nebránilo by to tomu, aby se ve stejný čas a na stejném místě mohlo konat shromáždění ohlášené později; pro pozdější shromáždění by již nebylo možno užít postupu podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím, neboť by nehrozila skutečná kolize
dvou shromáždění. Zároveň lze popsané bránění ve výkonu shromažďovacího práva postihnout jako přestupek dle § 14 odst. 2 písm. h) zákona o právu shromažďovacím; není pravda, jak uvádí stěžovatel, že za tento přestupek nelze uložit pokutu, neboť její výši neurčuje zákon o právu shromažďovacím; v takovém případě totiž výši pokuty stanovuje § 13 odst. 1 zákona o přestupcích.Pokud by naopak bylo zjištěno, že dřívější svolavatelé hodlali nahlášená shromáždění skutečně realizovat, bylo by namístě iniciovat mezi svolavateli dohodu vedoucí k odstranění
kolize
, a nedošlo-li by k ní, pak vyzvat pozdějšího svolavatele podle § 8 shromažďovacího zákona ke změně času či trasy, pokud by tato změna sama o sobě účel shromáždění nutně nezmařila. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva ve shora popsaném případě Öllinger proti Rakousku
, zamýšlené místo shromáždění může být přímo spjato s účelem shromáždění (vzpomínková shromáždění na místě, kde došlo k nějaké události apod.). Změna času či místa shromáždění tak nepochybně v těchto situacích může reálně zmařit účel shromáždění (viz např. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 5. 2007, Baczkowski a další proti Polsku
, stížnost č. 1543/06). Teprve po vyčerpání všech možností, aby se obě shromáždění konala, by bylo možno přistoupit k zákazu shromáždění podle § 10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona.Zdejší soud tedy shledal, že kasační stížnost je důvodná, neboť žalovaný zakázal shromáždění ohlášené stěžovatelem, aniž by bylo postaveno najisto, zda materiálně hrozí
kolize
se shromážděním ohlášeným dříve. Krajský soud pochybil, pokud takový postup žalovaného akceptoval. Dále kasační soud dospěl k závěru, že již v řízení před krajským soudem mělo být rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušeno. Vzhledem k tomu, že v dalším řízení před krajským soudem by došlo toliko k přenesení závazného právního názoru zdejšího soudu v této věci na správní orgán, Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu, věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Zdejší soud vážil, zda je v daném případě namístě vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s. ř. s., a dospěl k závěru, že nikoliv. Účelem vrácení věci žalovanému je, aby v mezích závazného právního názoru o věci znovu rozhodl. Řízení podle § 10 zákona o právu shromažďovacím je však specifické tím, že rozhodnutí může být vydáno jen do tří pracovních dnů od obdržení platného oznámení. Později vydané rozhodnutí je nezákonné a navíc v daném případě, s ohledem na termín shromáždění, by nemělo ani žádný reálný význam. Rozhodnutí se také vydává jen k zákazu shromáždění, jehož konání není vázáno na kladné rozhodnutí. Z těchto důvodů zdejší soud přikročil jen ke zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť jeho další řízení o podaném oznámení je vyloučeno.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.