Vydání 4/2012

Číslo: 4/2012 · Ročník: X

2553/2012

Shromažďovací právo: rozpuštění shromáždění; námitky

Shromažďovací právo: rozpuštění shromáždění; námitky
k § 12 odst. 1 a § 13 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění zákonů č. 151/2002 Sb. a č. 259/2002 Sb. (v textu jen „shromažďovací zákon“)
k § 143 odst. 1 písm. d) správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
I. Rozpuštění shromáždění podle § 12 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, je rozhodnutím na místě ve smyslu § 143 odst. 1 písm. d) správního řádu z roku 2004. Rozhodnutí se vyhlašuje ústně, o ústním vyhlášení se vydá účastníkovi písemné potvrzení a následně se bez zbytečného odkladu doručí písemné vyhotovení rozhodnutí.
II. Podání námitek podle § 13 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, není vázáno na vydání písemného rozhodnutí; nejde tu totiž o celkový přezkum postupu a rozhodnutí správního orgánu, ale pouze o zjištění, zda shromáždění bylo či nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2011, čj. 2 As 86/2011-62)
Prejudikatura:
č. 625/2005 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 173/2009 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 485/1998).
Věc:
Občanské sdružení Stop genocidě proti Městskému úřadu Neratovice o rozpuštění shromáždění, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce podal dne 24. 11. 2010 žalovanému oznámení o konání shromáždění. Shromáždění se mělo konat dne 30. 11. 2010 před Gymnáziem Františka Palackého v Neratovicích. Žalovaný vzal ohlášení na vědomí přípisem ze dne 24. 11. 2010. Podle úředního záznamu Policie ČR, obvodního oddělení Neratovice, ze dne 30. 11. 2010 policejní hlídka zjistila, že při shromáždění jsou prezentovány billboardy s obsahem vzbuzujícím u občanů veřejné pohoršení, přičemž prezentovány byly před budovou gymnázia, kde studují děti od 10 let. Starostka města vydala písemnost označenou „
Rozpuštění veřejného shromáždění
“, jejímž obsahem bylo sdělení o rozpuštění shromáždění dne 30. 11. 2010 na základě porušení § 10 písm. c) shromažďovacího zákona a Ústavy, v souběhu s porušením § 47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Tato písemnost současně konstatovala, že písemnému rozpuštění předcházelo ústní rozpuštění shromáždění ve 13:30 hodin.
Žalobce se následně námitkami podle § 13 shromažďovacího zákona domáhal u Krajského soudu v Praze vyslovení nezákonnosti rozpuštění shromáždění označeného jako „
demonstrace za zastavení umělých potratů, během které probíhá petiční akce, jejíž nedílnou součástí jsou vysvětlující informační panely
“, které se konalo dne 30. 11. 2010 před gymnáziem.
Krajský soud usnesením ze dne 21. 4. 2011, čj. 44 A 117/2010-40, námitky odmítl. Konstatoval, že v daném případě bylo shromáždění starostkou ústně rozpuštěno a na žádost zástupce žalobce tuto skutečnost starostka písemně potvrdila v souladu s § 67 odst. 3 správního řádu. Krajský soud nepřisvědčil názoru žalobce, že toto písemné potvrzení je soudem přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu § 13 shromažďovacího zákona, a dospěl k závěru, že námitky žalobce byly předčasné. Žalobce musí vyčkat rozhodnutí žalovaného a teprve poté bude moci znovu své námitky u soudu uplatnit.
Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, v níž namítl, že rozpuštění shromáždění není podle § 12 shromažďovacího zákona vázáno na formální rozhodnutí; jedná se tudíž o pouhý pokyn, resp. sdělení zástupce úřadu, a nikoliv rozhodnutí ve formálním smyslu. Soudní řád správní se na toto řízení použije přiměřeně. Z toho plyne, že krajský soud napadeným usnesením a svým formalistickým přístupem zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na projednání námitek soudem.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s názorem krajského soudu ztotožňuje. Dodal, že dne 17. 5. 2011 vydal řádně odůvodněné rozhodnutí, v němž svolavatele poučil o možnosti podání opravného prostředku. Názor stěžovatele o neústavnosti a nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu proto stěžovatel odmítl.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Výkon shromažďovacího práva je zaručen čl. 19 Listiny základních práv a svobod, podléhá však určitým zákonným omezením. Shromáždění podléhá oznamovací povinnosti a na jeho průběh je oprávněn dozírat úřad, jemuž bylo konání oznámeno, či Policie ČR. V daném případě shromáždění bylo oznámeno, ovšem v jeho průběhu žalovaný seznal, že jsou splněny zákonné důvody, za nichž je třeba shromáždění rozpustit. V tomto kasačním řízení nelze posuzovat, zda toto rozpuštění bylo důvodné, či nikoliv. Shromáždění bylo starostkou obce rozpuštěno a toto rozhodnutí bylo k žádosti vyhotoveno písemně.
Úkon, jímž je shromáždění rozpuštěno, podléhá soudní kontrole. Podle § 13 shromažďovacího zákona může svolavatel nebo účastník shromáždění podat proti rozpuštění shromáždění do 15 dnů námitky u soudu. Soud rozhodne, zda shromáždění bylo nebo nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Pro řízení se přiměřeně použijí ustanovení soudního řádu správního. Poznámka pod čarou vztahující se k poslední větě tohoto ustanovení odkazuje na § 65 až § 78 s. ř. s., tedy na ustanovení upravující řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud si je vědom, že poznámka pod čarou není závaznou součástí zákona, ale pouhou legislativní pomůckou, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. II ÚS 485/1998, č. 173/2009 Sb. ÚS. V daném případě však uvedená poznámka není v rozporu s textem zákona, a je tedy pouze vodítkem pro určení žalobního typu.
Úkon, jímž se rozpouští shromáždění, je také svou podstatou rozhodnutím zasahujícím do práv svolavatele či účastníků shromáždění způsobem předpokládaným v § 65 s. ř. s. Ačkoliv tedy shromažďovací zákon v § 12 odst. 1 používá formulaci „
sdělí zástupce úřadu účastníkům, že shromáždění je rozpuštěno
“, svou podstatou se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci, jímž se zasahuje do základního práva. Shromažďovací zákon nepředpokládá, že by k rozpuštění shromáždění mělo dojít písemným rozhodnutím. Situace při rozpouštění shromáždění je jiná než při rozhodování o zákazu shromáždění nebo době jeho ukončení podle § 9 a § 10 shromažďovacího zákona. Tam jde o běžnou rozhodovací činnost, byť s vlastní procesní úpravou (§ 11 odst. 1 a 2, § 16 citovaného zákona) a s určitými odlišnostmi v úpravě soudního přezkumu (§ 11 odst. 3 téhož zákona). Rozpuštění shromáždění však je úkonem prováděným operativně v místě shromáždění, při němž musí být okamžitě vyhodnocena situace, a pokud svolavatel neuposlechne výzvy k ukončení shromáždění, musí být rozhodnutí na místě vyhlášeno. Shromažďovací zákon v § 12 odst. 1 (§ 12 odst. 5) také stanoví, že „
sdělení
“ musí obsahovat důvody k rozpuštění a upozornění na následky neuposlechnutí této výzvy a musí být učiněno takovým způsobem, aby bylo účastníkům srozumitelné, a aby se s ním všichni účastníci mohli seznámit. Při nerespektování rozhodnutí úřadu o rozpuštění shromáždění přichází totiž v úvahu policejní zákrok směřující k rozpuštění shromáždění, který provádí policejní útvar na základě rozhodnutí zástupce úřadu (§ 12 odst. 7 citovaného zákona). Pokud by „
sdělení
“ úřadu o rozpuštění shromáždění nebylo rozhodnutím, nemohlo by být na místě ani rozhodnuto o takovémto dalším postupu, ač by to bylo nezbytné v zájmu zachování veřejného pořádku. Stranou je třeba ponechat možnosti zákroku bez takového rozhodnutí, neboť se týkají jiných případů.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, který je zastáván i autory komentáře (Černý, P.; Lehká, M.
Zákon o právu shromažďovacím
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 136 a násl.), že se jedná o rozhodnutí na místě ve smyslu § 143 odst. 1 písm. d) správního řádu. Jak uvádí tento komentář na s. 138, jde o rozhodnutí vydané v návaznosti na výkon dozoru správního orgánu nad dodržováním právních předpisů (zachování účelu shromáždění, dodržování povinností svolavatele, dodržování povinností účastníků shromáždění a sledování, zda nejsou naplněny podmínky pro rozpuštění shromáždění).
Užití správního řádu přitom pro rozhodování o rozpuštění shromáždění vyloučeno není (§ 16 shromažďovacího zákona). Podle § 143 odst. 2 správního řádu je předpokladem uložení povinnosti na místě zjištění stavu věci. Rozhodnutí se vyhlašuje ústně, jeho písemné vyhotovení se bez zbytečného odkladu doručuje dodatečně. O ústním vyhlášení rozhodnutí se vždy na místě vydá písemné potvrzení (§ 67 odst. 3 správního řádu), které obdrží účastník. To znamená, že v případě ústně vyhlášeného rozhodnutí na místě musí být vydáno písemné potvrzení vždy, nikoliv jen na žádost.
Otázka, zda možnost podání námitek podle § 13 shromažďovacího zákona je nutno vázat na rozhodnutí vyhlášené na místě, či na písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí, zatím nebyla v dostupné judikatuře výslovně řešena. Ze soudních rozhodnutí předcházejících soudnímu řádu správnímu a správnímu řádu z roku 2004 lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 1997, sp. zn. 30 Ca 124/1995, Soudní
judikatura
č. 299/1998, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 28 Ca 348/1996, Soudní
judikatura
č. 663/2000, které posuzovaly zákonnost rozhodnutí pouze vyhlášeného. Z doby po jejich účinnosti lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2011, čj. 30 Ca 82/2009-40, či na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 29. 9. 2011, čj. 59 A 3/2011-35, z nichž, stejně jako z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 5 As 25/2009-84, lze soudit, že předmětem soudního řízení byly rovněž námitky proti rozhodnutí pouze vyhlášenému, a že tedy soudy implicitně vyslovily, že právě k tomuto rozhodnutí je třeba vázat podání námitek; jinak by totiž návrhy (námitky) odmítly.
Správní řád tedy sice přepokládá, že písemné vyhotovení rozhodnutí vyhlášeného ústně na místě musí být bezodkladně vydáno a doručeno, ovšem možnost podání námitek podle § 13 shromažďovacího zákona se k tomu neváže. Nejde tu totiž o celkový přezkum postupu a rozhodování správního orgánu ve správním řízení, ale jen a pouze o zjištění, zda shromáždění bylo či nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. V těchto mezích se také pohybuje přiměřenost použití § 65 až § 78 soudního řádu správního. Námitky se totiž podávají proti „
rozpuštění shromáždění
“; k tomu došlo vyhlášením rozhodnutí na místě a tím okamžikem bylo také účinné. Skutečnost, že by písemné vyhotovení rozhodnutí nebylo vydáno bezodkladně (tj. v řádu několika dnů) či dokonce nebylo vydáno vůbec, nic nemění na tom, že k rozpuštění shromáždění došlo. Bylo by proti smyslu a účelu shromažďovacího zákona, pokud by se svolavatel či účastníci shromáždění museli cestou odstranění nečinnosti správního orgánu domáhat vydání písemného vyhotovení rozhodnutí o rozpuštění shromáždění jen proto, aby mohli podat námitky u soudu, přičemž výsledkem soudního řízení by bylo pouze posouzení zákonnosti samotného rozpuštění shromáždění.
Žalobce také v daném případě žalobou brojil výslovně proti rozpuštění shromáždění. V žalobě uvedl, že podává námitky proti rozpuštění shromáždění podle § 13 shromažďovacího zákona, přičemž potvrzení žalovaného o rozpuštění shromáždění označil pouze jako důkaz, že k rozpuštění skutečně došlo. Nedomáhal se zrušení tohoto potvrzení, jak mylně tvrdí krajský soud; petitem se domáhal vyslovení, že rozpuštění shromáždění bylo nezákonné.
Nad rámec potřebného odůvodnění je řešení možného souběhu námitek proti rozhodnutí o rozpuštění shromáždění podle § 13 shromažďovacího zákona a žaloby proti vydanému písemnému vyhotovení rozhodnutí, jakož i řešení okruhu účastníků správního řízení.
Lze tak uzavřít, že námitky podané proti rozhodnutí o rozpuštění shromáždění žalobce vyhlášenému žalovaným dne 1. 12. 2010, nejsou předčasným návrhem ve smyslu § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a krajský soud je měl (v případě splnění ostatních podmínek řízení) věcně projednat.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.