Vydání 9/2008

(...) I přes výše konstatovanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vyjádřit se alespoň k další stížní námitce zpochybňující správnost právního názoru městského soudu, dle kterého je pro právní posouzení věci podstatné, zda vodní útvar je vodním tokem ve smyslu § 43 zákona o vodách, či nikoli. Jak bylo již výše uvedeno, prvostupňovým správním rozhodnutím bylo rozhodnuto o vyhlášení rybářského revíru (výrok I.), dále o povolení výkonu rybářského práva v něm, včetně ustanovení rybářského správce a jeho zástupce (výroky II. a III.) a bylo jím též změněno stávající rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru (výrok IV.). Nezákonnost správních rozhodnutí obou stupňů přitom žalobce spatřoval již v samotném rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru (podmiňujícím fakticky zbývající části rozhodnutí), což dovozoval z tvrzené neexistence podmínky uzavřenosti vody vodních útvarů pojímaných do nového rybářského revíru. Dle názoru městského soudu při posouzení otázky, zda jde (v případě Nového jezera) o uzavřenou vodu, či nikoli, je nutno vycházet ze zjištění, zda tento útvar je vodním tokem; odkázal přitom na rozhodnutí vodoprávního orgánu o této otázce, vydané dle § 43 odst. 2 vodního zákona. Tento právní názor není správný.

Podle § 2 písm. e) zákona o rybářství se pro účely tohoto zákona rozumí rybářským revírem část vodního útvaru povrchových vod o výměře nejméně 500 m2 souvislé vodní plochy, umožňující život rybí osádky a vodních organizmů, vyhlášená rozhodnutím příslušného orgánu státní správy rybářství podle § 19 - § 24. S tímto ustanovením koresponduje i dikce v dané věci aplikovaného § 4 odst. 1 zákona o rybářství, dle kterého rybářský revír vyhlašuje na vodním toku, na rybníce nebo na uzavřené vodě svým rozhodnutím příslušný rybářský orgán; ten je oprávněn vyhlásit rybářský revír pouze v obvodu své územní působnosti. V případě pochybnosti, zda se jedná o uzavřenou vodu, rozhodne příslušný rybářský orgán. Z věty první před středníkem citovaného ustanovení je zřejmé, že všechny případy tam uvedené lze podřadit pod pojem . Podstatné přitom je, že zákon zde zcela zřetelně rozlišuje vodní toky (zákon o rybářství je nedefinuje, odkazuje pouze na § 43 vodního zákona), rybníky [pro potřeby zákona o rybářství jsou definovány v § 2 písm. c)] a uzavřenou vodu [definovány pro potřeby zákona o rybářství v § 2 písm. g)]. Je tedy zřejmé, že při vyhlašování rybářského revíru na uzavřené vodě ve smyslu § 4 odst. 3 písm. b) zákona o rybářství je aplikace zákona o vodách možná pouze při posouzení, zda posuzovaný vodní útvar vůbec lze považovat za povrchovou vodu, není však již nutné zabývat se tím, zda jde o jednu z jejich forem - vodní tok ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o vodách. Legální definice pojmu "uzavřená voda" je součástí zákona o rybářství [§ 2 písm. g)]. Uvedený závěr lze vyjádřit též tak, že při posuzovaní, zda určitý vodní útvar je možno považovat za uzavřenou vodu, není třeba vycházet z (ne)existence pojmových znaků vodního toku ve smyslu § 43 zákona o vodách. V této souvislosti lze konečně zcela přisvědčit též názoru stěžovatele i žalovaného, dle kterého úprava zákona o rybářství a zákona o vodách směřuje k úpravě rozdílných společenských vztahů (viz § 1 obou těchto zákonů), a nelze tedy bez dalšího zaměňovat či přejímat jejich instituty a terminologii, jak to ve svých důsledcích učinil městský soud. (...)