Vydání 7/2025

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2025, čj. 5 Afs 205/2021-150)

Jádrem sporu v této věci bylo, zda čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 ve spojení s čl. 3 odst. 1 prvním pododstavcem nařízení č. 2988/95 musí být vykládán tak, že po uplynutí osmnáctiměsíční lhůty stanovené v čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 členským státům k požádání o vrácení neoprávněných plateb dotací v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti zaniká právo státu tyto neoprávněné platby vymáhat.

Žalobkyně podala dne 28. 6. 2012 žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova ČR, opatření III.1.2 Podpora zakládání podniků a jejich rozvoje (dále jen „PRV“) na projekt nazvaný „“. Dne 13. 3. 2013 podepsala dohodu o poskytnutí , jíž se zavázala k plnění pravidel PRV. Na základě žádosti o proplacení byla dne 7. 7. 2015 žalobkyni vyplacena ve výši 5 239 422 Kč.

Neplánovanou kontrolou projektu dne 29. 4. 2016 bylo zjištěno, že ve zrekonstruovaném objektu neprobíhá žádná výroba. V době kontroly nebyl přítomen žádný zaměstnanec, příruční sklad doplňků byl prázdný, stroje nebyly připojeny ke zdroji elektřiny a některé z nich byly umístěny v objektu jiného majitele v areálu a na prostranství za budovou. Správní orgán dále zjistil, že výrobní číslo kompresoru neodpovídalo výrobnímu číslu, které bylo zjištěno při kontrole dne 20. 4. 2015. Z údajů poskytnutých výrobcem odsávacího a filtračního zařízení pak vyplynulo, že na filtračním zařízení byl umístěn neoriginální štítek s výrobním číslem jiného zařízení, prodaného jinému zákazníkovi. Námitky proti protokolu o kontrole byly vyhodnoceny jako neoprávněné. Státní zemědělský intervenční fond (dále jen „SZIF“) proto v oznámení o uložení sankce příjemci ze dne 24. 5. 2016 konstatoval, že žalobkyně porušila pravidla PRV, s čímž se pojí snížení o 100 %. Přezkumná komise žalovaného postup SZIF dne 12. 9. 2016 potvrdila. Zmocněnec žalobkyně byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 9 To 17/2019, pravomocně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu.

Dne 27. 3. 2018 bylo zahájeno správní řízení o uložení povinnosti vrátit dotaci dle § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o SZIF“), ve spojení s nařízením č. 1306/2013. SZIF dne 11. 6. 2018 rozhodl o povinnosti žalobkyně vrátit finanční prostředky ve výši 5 239 422 Kč vyplacené jako v rámci PRV. Žalovaný odvolání žalobkyně proti rozhodnutí SZIF dne 7. 5. 2020 zamítl.

Městský soud v Praze se v řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí žalovaného zabýval námitkou, že došlo k zániku oprávnění (prekluzi) státu požadovat po žalobkyni vrácení , neboť žádost o vrácení stát uplatnil až po uplynutí lhůty 18 měsíců ve smyslu čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013. V rozsudku ze dne 24. 6. 2021, čj. 14 A 75/2020-55, dospěl k závěru, že stát sice skutečně požádal žalobkyni o vrácení až po uplynutí lhůty podle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013, neshledal však, že by nedodržení této lhůty mělo za následek zánik oprávnění státu požadovat vrácení . Podle městského soudu není lhůta podle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 prekluzivní, nýbrž se jedná pouze o pořádkovou lhůtu. Tímto názorem se městský soud odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozsudku devátého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Afs 280/2017-57, podle něhož se jednalo o lhůtu prekluzivní.

Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Nejpodstatnější část její argumentace spočívala v tom, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno až po uplynutí lhůty pro požádání o navrácení podle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 280/2017-57 se přitom jedná o lhůtu prekluzivní. Mělo tak zaniknout právo správního orgánu prvního stupně vymáhat dotaci po stěžovatelce zpět. Pomocí různých výkladů relevantních ustanovení pak stěžovatelka dále podporovala závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu a vyvracela závěry městského soudu, který uvedl, že lhůta podle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 je pořádková, nikoliv prekluzivní.

Stěžovatelka se také s městským soudem neztotožnila v určení počátku běhu osmnáctiměsíční lhůty pro požádání o vrácení . Stěžovatelka za den počátku běhu této lhůty považovala den, v němž u ní proběhla kontrola ze strany SZIF, tedy 29. 4. 2016, nikoliv den, kdy jí bylo doručeno sdělení SZIF ze dne 30. 6. 2016 o odmítnutí jejích námitek proti protokolu z kontroly.

Dále stěžovatelka namítala, že na její věc není použitelný § 11a odst. 1 zákona o SZIF obsahující lhůtu 10 let pro zahájení řízení o vrácení .

Pátý senát při přezkumu rozsudku městského soudu předložil věc rozšířenému senátu. Ztotožnil se s argumentací městského soudu. Zdůraznil, že devátý senát ve svém rozsudku čj. 9 Afs 280/2017-57 sice uvedl, že lhůta podle čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 je prekluzivní, učinil tak však bez odůvodnění, jak ke svému závěru dospěl. Pátý senát má za to, že historickým, jazykovým, teleologickým i systematickým výkladem čl. 54 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 nelze než dospět k závěru, že lhůta 18 měsíců pro vyžádání vrácení neoprávněných plateb u příjemce je lhůtou pořádkovou, tedy že členský stát je oprávněn požadovat vrácení neoprávněných plateb zpět i po uplynutí této lhůty.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu věc vrátil k projednání a rozhodnutí pátému senátu.