Vydání 5/2007

Ze správního spisu soud předně ověřil, že základní skutečnost, z níž vycházela žalobkyně při sepsání své žaloby, totiž že napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru č. 33/2002, jímž byla uložena povinnost odvést do státního rozpočtu neoprávněně zadržené prostředky, není pravdivá. Odvolání proti platebnímu výměru finančního úřadu č. 33/2002 ze dne 23. 8. 2002, kterým byla žalobkyni uložena povinnost odvést do státního rozpočtu neoprávněně zadržené prostředky ve výši 536 670 Kč, bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 5. 2003.

Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 16. 5. 2003; žalobkyně toto konečné rozhodnutí nenapadla v zákonné lhůtě dle § 72 odst. 1 s. ř. s. žalobou ve správním soudnictví.

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 5. 2003, jež bylo žalobkyni doručeno dne 29. 5. 2003, pak bylo rozhodováno o odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru finančního úřadu ze dne 23. 8. 2002, a to dle § 30 zák. č. 576/1990 Sb. a § 78 zák. č. 218/2000 Sb. s tím, že odvolání bylo dle § 50 odst. 6 daňového řádu zamítnuto. Platebním výmětem č. 34/2002 byl žalobkyni dle § 30 odst. 1 a 6 zák. č. 576/1990 Sb. a § 63 daňového řádu sdělen předpis penále ve výši 525 542 Kč, s tím, že součástí výroku rozhodnutí byl výpočet penále a že žalobkyni byla určena náhradní lhůta splatnosti a sdělen příslušný účet, na který má být penále uhrazeno.

V rámci soudního přezkumu napadeného rozhodnutí v řízení dle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního se tak soud zabýval jen těmi námitkami, které se dle své povahy týkaly rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání do platebního výměru na penále.

Na úvod je třeba uvést, že napadeným rozhodnutím byl k odvolání žalobkyně přezkoumán platební výměr na penále vydaný dle § 63 daňového řádu. Podle odst. 4 cit. ustanovení správce daně sdělí předpis penále daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Platební výměr na penále je deklaratorním rozhodnutím, kterým správce daně sděluje daňovému subjektu výši penále a náhradní lhůtu, které vycházejí ze zákona, případně ze zvláštního právního předpisu. Deklaruje se jím zákonná povinnost, ale současně i splnění podmínek penalizace, od nichž se konkrétní výše penále odvíjí, proto se nejedná o rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu. Penále však vzniká bez rozhodnutí správce daně přímo ze zákona, pokud daňový subjekt nezaplatí splatnou částku daně včas. I platební výměr na penále však musí obsahovat náležitosti předpokládané ustanovením § 32 odst. 2 daňového řádu; podle písm. d) to má být výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodnuto (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, čj. 2 Afs 101/2004-51^*)).

Soud se tedy zabýval k uplatněnému žalobnímu bodu neplatností napadeného rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 7 daňového řádu z důvodu neuvedení správného hmotněprávního předpisu, neboť zák. č. 576/1990 Sb. se na žalobkyni jako na právnickou osobu nevztahuje. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyni byly od Ministerstva průmyslu a obchodu na základě Rámcové smlouvy ze dne 19. 8. 1998 a dodatků k této smlouvě poskytnuty finanční prostředky ze státního rozpočtu na řešení označeného projektu. Ve smlouvě a dodatcích byly stanoveny podmínky pro poskytnutí prostředků ze státního rozpočtu, v čl. VII bodu 8 rámcové smlouvy byla žalobkyně upozorněna, že porušení povinností dle smlouvy může být posuzováno jako porušení rozpočtové kázně dle § 30 rozpočtových pravidel. O penále bylo rozhodnuto dle § 30 zák. č. 576/1990 Sb. ve spojení s § 78 zák. č. 218/2000 Sb. a § 63 daňového řádu. Ustanovení § 30 zák. č. 576/1990 Sb. upravuje důsledky porušení rozpočtové kázně, tedy povinnost odvést neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů ze strany subjektů, kterým byly poskytnuty, včetně povinnosti zaplatit penále ve stanovené výši z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků (odst. 1 až odst. 5 cit. ustanovení). Dle § 30 odst. 6 uvedeného zákona odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán. V dané věci není sporné, že žalobkyni byly v letech 1998 až 2000 poskytnuty finanční prostředky ze státního rozpočtu jako účelová . Dle § 5 odst. 3 písm. a) zák. č. 576/1990 Sb., ve znění zák. č. 160/1997 Sb., mohly být ze státního rozpočtu poskytovány právnickým a fyzickým osobám vyvíjejícím podnikatelskou činnost. Z § 1 zák. č. 576/1990 Sb. vyplývá, že se tento zákon vztahuje na všechny finanční prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu a upravuje mimo jiné zásady hospodaření s rozpočtovými prostředky a kontroly tohoto hospodaření s těmito prostředky. Uvedený zák. č. 576/1990 Sb., podle kterého byla žalobkyni na základě uvedené rámcové smlouvy a dodatků k této smlouvě poskytnuta účelová , se na žalobkyni vztahoval bez ohledu na to, že je právnickou osobou, a to včetně § 30 upravujícího důsledky porušení rozpočtové kázně. Finanční úřad a žalovaný postupovali v souladu se zákonem, když ve výroku platebního výměru č. 34/2002 a napadeného rozhodnutí citovali zák. č. 576/1990 Sb. Na podporu tohoto závěru lze také uvést, že dle § 1 odst. 1 písm. a) zák. č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, vykonávají územní finanční orgány správu odvodů a sankčních odvodů za porušení rozpočtové kázně a dle písm. b) cit. ustanovení správu dotací poskytovaných ze státního rozpočtu u všech subjektů bez rozlišení, když dle odst. 3 uvedeného ustanovení je příjemcem každý, kdo nárokuje a čerpá z účtu u peněžního ústavu prostředky státního rozpočtu. Z uvedeného vyplývá, že platební výměr na penále a napadené rozhodnutí tak mají náležitosti ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu a nelze je považovat za neplatné dle § 32 odst. 7 daňového řádu.

Dalšími námitkami (uvedenými v žalobě pod body 2 až 5) se již soud nemohl zabývat, neboť z jejich obsahu je zřejmé, že se nevztahují k napadenému rozhodnutí a žalobkyně se jimi bránila samotné kontrole poskytnutých dotací a rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnuté prostředky ze státního rozpočtu, nikoli předpisu penále, jež jí byl sdělen platebním výměrem č. 34/2002 a žalobou napadeným rozhodnutím. Jak již soud uvedl shora, žalobkyně zákonnou možnost bránit se platebnímu výměru č. 33/2002 a rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2003, jež se týkaly samotného uložení povinnosti odvést neoprávněně použité prostředky ze státního rozpočtu, nevyužila, když proti těmto rozhodnutím správce daně žalobu ve lhůtě dle § 72 odst. 1 s. ř. s. k soudu nepodala.